Eva Směšná
Eva Směšná
Editorial

Inkluze a interakce jako cesty k porozumění

Eva Směšná

Editorial naší spolupracovnice Evy Směšné představuje obsah nového čísla časopisu Kultura, umění a výchova a upozorňuje na široké spektrum jeho záběru. Spolu s autory se můžeme hlouběji zamyslet nad aktuálním tématem inkluze, část studií se týká teorie umění. Číslo je bohaté rovněž na zprávy a recenze.

Milé čtenářky, milí čtenáři, v závěru letošního roku 2016 se k vám dostává nové číslo časopisu Kultura, umění a výchova. Nabídka témat i tentokrát odráží širší spektrum jeho záběru. Spolu s autory se můžeme hlouběji zamyslet nad aktuálním tématem inkluze v pedagogické praxi ZUŠ – tentokrát v kontextu hudebních oborů. Podobným tématem, avšak z jiného úhlu pohledu, se zabývá autorka, která ve svém příspěvku přináší zkušenosti z projektu Speciální výtvarná výchova, jenž byl realizován jako výtvarná dílna pro seniory. Jiné dva příspěvky se týkají teorie umění. V jednom z nich jsme pozváni na prohlídku sakrálních staveb, kde se původní výzdoba a účel stavby dostává do interakce se současným uměním. Druhé téma se zabývá odborným diskurzem nad tématem kýče. Kromě uvedených studií vám toto číslo časopisu nabídne recenze, které představí fenomén imaginárního muzea a neobvyklou publikaci s názvem Ko-text, a dále zprávy o výstavě olomouckého queer umění a kolokviu Komise pro práci s veřejností a muzejní pedagogiku Asociace muzeí a galerií České republiky.

Na aktuální téma inkluze ve vzdělávání reaguje příspěvek Jiřího Kantora a Kateřiny Šteffkové, autoři předkládají výsledky studie zaměřené především na oblast didaktických specifik a podpůrných opatření pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP), které jsou využitelné v rámci výuky hry na hudební nástroj. Příspěvek má jistě potenciál obohatit i učitele jiných oborů. Speciální pedagogika je v českých zemích obecně na vysoké úrovni, ale je třeba si přiznat, že její praktická aplikace je na běžných základních a zejména uměleckých školách v rámci inkluzivních opatření spíše ve své počáteční fázi. Pedagogové se s problematikou žáků se SVP v oblasti uměleckého vzdělávání setkávají a jsou na ně tedy kladeny nároky i na odbornost v oblasti speciální pedagogiky. Autoři příspěvku zcela logicky odkazují na možnost pomoci ze strany školského poradenského zařízení, avšak reálně si uvědomují, že poradenští pracovníci nedisponují znalostí specializovaných metodik a postupů, které se v hudebním vzdělávání těchto žáků používají. A naopak zázemí ve speciální pedagogice nemusí znamenat dostatečnou metodickou vybavenost pro výuku hudebních oborů u žáků se SVP. Na vzorku sedmi učitelů hudebních oborů nás autoři seznamují s příklady dobré praxe nejen u nás v České republice, ale také v sousedním Německu, kde jsou inkluzivní tendence zastávány a prohlubovány Spolkem německých hudebních škol (VdM) v rámci prohlášení "Hudební škola v proměně – Inkluze jako šance". V této souvislosti autoři představují model výuky žáků se SVP dle Probsta a přinášejí zajímavé podněty, které jsou aplikovatelné i v jiných oborech než hudebních a domnívám se, že také v rámci vzdělávání obecně.

V oblasti speciální pedagogiky se budeme pohybovat také spolu s autorkou Hanou Stadlerovou, tentokrát však v souvislosti s výtvarným oborem. Studie autorky se dotýká oblasti tzv. gerontagogiky, tedy speciální pedagogiky seniorů. Díky projektu Speciální výtvarná výchova mohly být pro seniory realizovány výtvarné dílny s cílem zkvalitnit jejich život prostřednictvím výtvarné tvorby. Autorka následně představuje koncepty kvality života a vychází z obecného tvrzení, že výtvarná tvorba člověka obohacuje a podporuje nejen jeho seberealizaci, ale i vůli překonávat překážky. Výtvarné dílny byly koncipovány jako volnočasová aktivita. Uskutečnění tohoto chvályhodného úmyslu se zaměřuje zejména na podporu autentické seberealizace klientů, kdy výtvarná tvorba může představovat dokonce i cestu k nalezení nového životního smyslu. To autorka příspěvku dokládá na příkladech práce s klienty Domova pro seniory v rámci výtvarných dílen. Senioři zapojení do projektu zjevně získávají více příležitostí zasahovat i do prostoru v němž žijí, setkávají se s novými příležitostmi, které je aktivizují a poskytují prostor být druhým užitečný. Podstatnou roli zde hraje podpora a budování kvalitního vztahu volnočasového pedagoga se seniory. V této interakci dle zjištění autorky jednoznačně převažuje význam vztahu a důvěry nad ostatními faktory přítomnými v procesu výtvarné tvorby, jako je například výtvarná technika, námět a jiné. Příspěvek poukazuje na přínos realizace tohoto projektu pro zkvalitnění života seniorů a smysluplného trávení volného času.  

Autorky Jana Macháčková a Sabina Soušková upozorňují na zajímavý fenomén objevující se v ČR stále častěji, jímž je prezentace uměleckého díla současnosti v sakrálním prostoru. Ve své studii se zamýšlejí nad přístupem k interpretaci projevů současného umění v církevním prostoru a současně vytyčují několik základních bodů, s nimiž se v této souvislosti bude muset teorie dějin umění vyrovnat. Autorky v příspěvku popisují některé instalace současného umění v sakrálním či desakralizovaném prostoru, a nabízí tak čtenáři prostor k zamyšlení nad jejich vzájemným působením. Uvažujeme-li na tomto místě o interakci, pak bereme v souladu s principy postmoderního uvažování v úvahu více možných realit. Autorky se netají s tím, že kromě příkladů dobré praxe jsou známy i příklady, kdy se propojení sakrálního prostoru a současného umění nevyvedlo a v této souvislosti dodávají, že církevní prostor klade na kurátory mnohem vyšší nároky. Původní sakrální prostor je totiž využíván k jinému účelu, než k jakému byl původně zamýšlen. Tento účel by se však neměl vytratit, nýbrž mnohem spíše se na tomto místě jeví vhodné vést s prostorem dialog a na jeho základě pak volit vhodný způsob prezentace. Cílem prezentace současného umění v chrámu tedy není popřít jeho dosavadní funkci, ale mnohem spíše "obnovit vidění, které je nakonec i smyslem umění" a to je také dle Friedhelma Mennekese jednou ze zásad prezentace současného umění v kostelích, jak autorky ve svém příspěvku uvádějí (Mennekes – Schmidt, 2012, s. 13).

O fenoménu kýče uvažuje autorka příspěvku zabývajícího se tématy nového hedonismu a morální neutrality ve vizuálním umění, Jana Migašová. V úvodu příspěvku představuje diskurz o kýči a jeho podoby, kdy hned zpočátku upozorňuje, že tento fenomén je v tradičních koncepcích definován jako negativní jev. Autorka vyčleňuje několik hlavních témat, které jsou v této souvislosti opakovaně interpretovány. Její studie se dále zaměřuje na úvahy, které představují pokusy dívat se na fenomén kýče jako na eticky neutrální fenomén, který se v systému vizuální kultury objevuje. Předkládá čtenářům jednotlivé koncepce a dokládá tak, že z diskurzu o akademických a estetických hodnotách kýč postupně mizí. Mnohem spíše lze tímto pojmem označit určitý vizuálně-umělecký styl projevu.   

Recenze Petry Filipové nás zavede k návštěvě imaginárního muzea. Autorka představuje výstavu, jež proběhla ve fraknfurtském Muzeu moderního umění (Museum für moderne Kunst Frankfurt am Main), která je jeho společným výstavním projektem spolu s Tate Liverpool, Centre Pompidou-Metz. K ilustraci tohoto konceptu si autorka propůjčuje Bradburyho román 451 stupňů Fahreheita a spolu s ním si pokládá otázku, co by z umění zbylo, kdyby bylo zničeno. Výstava tedy vybízí k zamyšlení nad nehmotnou stránkou hmotného umění a lze ji dle autorky vnímat i jako podnět uvědomění si pomíjivosti spojené s přeměnou původního materiálu v našich vzpomínkách a pamětech. Příznačné jsou také názvy jednotlivých sekcí Vyměřování světa, Proměna či Enigma. Výstava návštěvníkům nezprostředkovává jen setkání s díly známých autorů, ale toto záměrně přesahuje, pak nezbývá, než se ve svém mysli zastavit a uvědomit si proměnu reálného na imaginární. Koncept výstavy byl dovršen ve chvíli, kdy byla díla odvezena a ve formě imaginárního otisku byla reprodukována dobrovolníky. 

 

Autorka:

Mgr. Eva Směšná

Katedra výtvarné výchovy

Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

 

The study is licensed under a Creative Commons
Attribution Non-Commercial 3.0 License
.

 
Jak citovat tento článek:
SMĚŠNÁ, Eva. 2016. Inkluze a interakce jako cesty k porozumění. Kultura, umění a výchova, 4(2) [cit. 2016-11-28]. ISSN 2336-1824. Dostupné z: http://kuv.upol.cz/index.php?seo_url=aktualni-cislo&casopis=11&clanek=142.
Zobrazit všechny články

design: © tch 2017 | web: © OlomouckéWeby.cz 2017OlomouckéWeby.cz | Tvorba webových stránek, webdesign

ISSN 2336-1824