Iva Stuchlíková
Iva Stuchlíková
Yvona Mazehóová
Yvona Mazehóová
Teoretická studie

Exprese emocí

Iva Stuchlíková
Yvona Mazehóová

Článek se zabývá expresí emocí ve vztahu k tvorbě. Expresi emocí představuje jako výraz, vyjádření a jako ztvárňování emocí. Text nejprve diskutuje užívání pojmu „exprese“ v kontextu estetiky a teorie umění na jedné a psychologie emocí na druhé straně. Dále shrnuje současné chápání emocí a afektivních jevů v současné psychologii a blíže rozebírá výraz emocí a vyjádření emocí a uvádí vztahy mezi nimi s oporou o procesuální model. V závěru se text vrací k diferenciaci emocí a tzv. tříbení emocí.

 

Klíčová slova: výraz emocí, vyjádření emocí, ztvárnění emocí, procesuální model exprese emocí

 

Úvod

Otázka, zda je tvorba vždy založena na expresi emocí, či otázka, zda exprese emocí je sama o sobě tvorbou, není vůbec lapidární a zjišťujeme, že samotný termín exprese emocí je trochu nejasný a vztah exprese emocí k tvorbě je pak nejasný dvojnásob.

Exprese emocí je nesnadno uchopitelné spojení slov. Jeho obsah je vrstevnatý a může znamenat mnohé; to se pokusíme v následujícím textu blíže osvětlit. Samotné slovo exprese značí výraz, či zformování obsahu do podoby, která je patrná, zřetelná. Tak jak se slovo exprese stalo součástí každodenního slovníku, poněkud se měnil jeho obsah pod vlivem jeho používání v ustálených diskursech, včetně toho uměleckého. Budeme se tedy nejprve zajímat o podobnosti a odlišnosti v tom, jak je termín exprese používán v psychologii emocí a v estetice nebo teorii umění. Slavík uvádí, že slovo expresivní se sice obvykle užívá tehdy, když chceme zdůraznit bezprostřednost nebo naléhavost a citovou intenzitu projevu, avšak v současné estetice a teorii umění je pojem exprese chápán odlišně: jako zvláštní typ tvorby a symbolizace. „Exprese není pokládána za kauzální důsledek […] dojmu či prožitku, ale za výsledek relativně emancipovaného kulturního tvůrčího procesu“ (Slavík, 2013, s. 184). Tím se jistě nemá popírat působnost emocí v umělecké tvorbě, ale poukazuje se na zvláštní způsob jejich kulturního zvládání.

Vzniká tak jakási vnitřní polarita pojmu exprese, resp. výraz. Ten může být na jedné straně vykládán jako bezprostřední projev, jehož přirozenou součástí je i spontánní projevení emoce – emoční výraz (typicky se jedná o výroky typu „vzteklý výraz“, „měl v obličeji výraz smutku“). Tyto konotace jsou ovlivněny spíše psychologickým diskursem. Na straně druhé je však exprese chápána jako autorsky záměrná a kulturou podmíněná tvorba. Exprese či výraz jako ztvárnění tématu (v umění, v expresivní výchově, též v expresivní terapii). Oba tyto krajní póly spojuje plynulá řada přechodů.           

S ohledem na uvedenou polaritu bychom měli rozlišovat mezi expresí emocí, jak se pojímá v psychologii, a expresí, jak je vykládána v estetice nebo teorii umění. Mezi oběma hledisky najdeme mnoho přesahů anebo styčných míst, ale i podstatný rozdíl. Ten lze popsat poměrně jednoduše. Z uměleckého hlediska je exprese především výraz určitého tématu tvorby, takže emoce jsou buď reprezentantem hodnoty ztvárnění tématu[1], nebo se ony samy mění v téma.  V takovém případě zde budeme mluvit o expresivní tvorbě. Ta je příznačným předmětem zkoumání estetiky nebo teorie umění apod., ale jistěže je v ní mnoho aspektů zajímavých i pro psychologii. Nicméně pro psychologii je v centru zájmu kauzální souvislost mezi emocí a jejím vnějším projevem, tj. exprese emocí především (přestože ne jenom, viz níže) ve smyslu spontánního projevu. Tyto případy, kterým se v této studii hlavně věnujeme, považujeme pro pojem exprese emocí za příznačné. V jeho rámci je však budeme ještě diferencovat a dostaneme se tak i do oblasti expresivní tvorby.    

Psychologický význam českého „exprese emocí“ je nejednoznačný, jeho konotace jsou ovlivněny zejména anglickým „emotion expression“. Psychologická terminologie v oblasti psychologie emocí je dosud značně neutříděná (Poláčková Šolcová a Trnka, 2015). Navíc spojení „exprese emocí“ může popisovat různý obsah v závislosti na tom, jak chápeme slovní vazbu. Podobně jako když Gross (2007) mluví o dvojím významu termínu „regulace emocí“ (emotion regulation) ve smyslu předmětné vazby (regulace čeho) a instrumentální vazby (regulace čím) bychom mohli mluvit o expresi (nějakých) emocí a také expresi (prostřednictvím) emocí.

V prvním případě (exprese čeho) jde o součást emočního děje, byť míra vědomí jeho průběhu se může lišit. Můžeme možná lépe použít český termín projev, příp. výraz emocí, kde se pojem „výraz“ přiklání ke spontánnímu pojetí, takže pod ním tušíme automatické procesy (např. pohyby obličejových svalů, které si nemusíme zcela uvědomovat, jako je rozšíření nosních křídel u hněvu). Nebo termín vyjádření emocí, ve kterém tušíme alespoň částečnou reflexi, případně regulaci (sociálně přijatelné vyjádření, např. jen křik a gesta, nikoli plná agrese při zmíněném hněvu). Reflexe i regulace odkazují k pocitu (Le Doux, 1996; Damasio, 2004). Je tedy přítomno vědomí toho, co probíhá, případně uvědomění sebe sama (jsem to já, kdo má pocit). Vyjádření modulováno naší emoční zkušeností, případně našimi schopnostmi emoce regulovat (zesílit, zeslabit, změnit jejich hédonické zabarvení, potlačit nebo upravit výraz apod.).

Exprese emocí v instrumentálním smyslu, tedy vyjádření (vyjadřování) se emocí, je spojeno se situacemi, kdy je emoční obsah tematizován a komunikován pomocí sociálně vyjednaných významů výrazů emocí jako jsou gesta, postoj, obličejový výraz atd.  Naše zkušenost, včetně porozumění významu a hodnoty, které daná kultura emoci připisuje, významně ovlivňuje vyjádření se za pomoci emocí. Jedinec volí výrazové prostředky, aby nejen komunikoval, co cítí, ale aby to komunikoval způsobem, který považuje za sdělný (např. vyjadřuje radost i když zároveň cítí pochybnosti; vyjadřuje emoci, kterou aktuálně neprožívá, nebo ne v takové intenzitě, aby vyjádřil svůj obecnější postoj k dané situaci apod.). Tady už zcela zjevně reflexi kombinujeme se záměrem (sdílet). Tahle rovina je podstatná v uměleckém vyjádření, tj. v expresivní tvorbě: ztvárňování emocí – emoce se stávají tématem tvorby, což je spojeno s volbou nejvhodnějších výrazových prostředků. Volba je spojena s autorstvím. Pokud autonomně nevolím prostředky vyjádření, pak emoci spíše předvádím podle zavedených schémat. Pokud reflektuji svoje prožívání, ale nenacházím sdělnou formu, vyjadřuji se, ale druzí nemohou mému vyjádření porozumět.

Vyjádření sebe sama emocí pak značí rovinu podstatnou pro terapii. Sebeuvědomění (ve smyslu volby a původcovství – tedy autorství) je nezbytné pro to, aby člověk svoje emoce vyjadřoval kongruentně s tím, jak je zažívá. Nezkresluje je ani směrem k „vnitřní přijatelnosti“ (což se děje často nevědomě ve formě represe) ani navenek (modulace expresivního chování – potlačení nebo změna výrazu, suprese nebo stylizace až předstírání). Pro terapii je důležité klientovo přijetí tohoto nezkresleného prožívání (a způsobu vyjádření).

Samozřejmě lze i aktivně hledat, jaké formy vyjádření jsou autorské, tedy autentické (např. Vyskočilovo „nechat se být“ v dialogickém jednání[2]), objevovat nové možnosti vyjádření, které nesou informaci i o možnostech posunu v sebeporozumění, o možnostech růstu. Chrz, Nohavová a Slavík (2015, s. 39–42) nazývají tento postup expresivní experimentace – zkoušení variant exprese pro „tentýž“ obsah. Prostřednictvím expresivní experimentace se lze vracet k emočně působivým momentům expresivního vyjádření a zpětně je nahlížet, reflektovat, vyhodnocovat. Tento základní princip charakterizovaný spojením autentické exprese s analytickou reflexí je podle citovaných autorů společný pro různé oblasti expresivního ztvárňování: umění i výchovu.  

Naznačený (a možná zneklidňující) rozsah možných pohledů na expresi emocí vede ke dvěma otázkám. Potřebujeme se zorientovat v tom, jak rozumět tomu, co jsou to emoce (resp. afektivní děje) a jaký je vztah mezi projevem – spontánním výrazem, vyjádřením a ztvárněním emoce a tvorbou.

1 Jak chápat emoce a afektivní děje

Nejprve je na místě uvést, že psychologické vymezení obsahu pojmu emoce se postupně proměňuje. V úvodu jejich systematického zkoumání, v časech Darwina a Jamese[3], byla řeč o emocích, které byly vývojově vytvarovanou adaptací (funkcionalistické pojetí; Darwin), ale také o tzv. morálních, intelektuálních a estetických (po)citech (strukturalistické pojetí; James), na které nelze vztáhnout „adaptační“ vysvětlení, a které nelze redukovat jen na kognitivní akt percepce či hodnocení, protože jsou významně zrcadleny tělovou odezvou.  

Ukazuje se, že i když běžně hovoříme o emocích ve velmi širokém pojetí, je dobré terminologicky je více diferencovat. V poslední době začíná převažovat příklon k termínu afektivní děje a jevy, když chceme označit onu širokou oblast prožívané subjektivity a termín emoce bývá častěji ponecháván pro označení časově ohraničených dějů, které mají jasněji vymezitelný obsah a účel. Emoce jsou tedy jedním z typů afektivních jevů, vedle např. nálad, citových vztahů apod. Základním stavebním kamenem prožívané subjektivity je valence, hodnocení hédonické kvality vzhledem ke mně, tedy subjektu. Rusell (2003, 2009) hovoří o tzv. jádrovém afektu, který tvoří jakési základní pozadí našeho prožívání (neustále nějak jsme naladěni, což si nemusíme nijak interpretovat ani uvědomovat – dokud k tomu nestočíme svoji pozornost. Mimochodem: jak jste byli naladěni před jednou minutou?). Afekt je nicméně vědomí dostupný, můžeme si uvědomit jak libě či nelibě, pozitivně či negativně interpretujeme svoje současné rozpoložení, pocity. V kontextu aktuální situace může na pozadí tohoto jádrového afektu vyvstat figura emoce (která může být i výrazně odlišná od předchozího naladění) – situace pro nás něco znamená, objevující se emoce signalizuje význam této situace a organizuje naši odpověď na ni v rovině prožitkové (pocit), fyziologické a behaviorální[4].

Variabilita emočních dějů (toho, co se odehrává, když se objevuje a rozeznívá emoce) byla nahlížena z různých pozic a v důsledku toho dnes existuje poměrně hodně teorií emocí[5]. Definice emocí, jak se na tom podle Izarda (2007) shodla většina špičkových představitelů oboru, není možná; shodu v jejich chápání toho, co to je emoce, ale nalézt lze. Podle Izarda (ibid.) je shoda v tom, že klíčové pro popis emocí jsou neurální systémy, které jsou zodpovědné za emoční děje, a systémy reakcí, které jsou s emocemi spojeny. Klíčovými charakteristikami emocí je pak to, že spouštějí systémy reakcí a motivují kognici a jednání. 

Když budeme hledat základní složky děje, který označíme jako emoci, velmi záleží na tom, jestli se snažíme vycházet z popisu diskrétních emočních stavů (které jsou chápány jako evolučně vytvarované adaptace na situace, které mají společné jádrové téma, např. hrozbu u strachu, nové zdroje u radosti apod., a vedou ke stejnému obličejovému výrazu) nebo z dimenzionálního popisu, který akcentuje především valenci (libé vs. nelibé) a míru aktivace.

Připodobnění afektivních dějů a emocí figuře a pozadí dává možnost uvažovat o jisté tematizaci „na vstupu“ (psychologové by tady spíše hovořili o kategorické percepci, která umožňuje, že různé situace jsou interpretovány z hlediska subjektivního významu jako podobné, Izard (2007) používá obrat emoční schéma) a tematizaci „na výstupu“ (přestože výraz či vyjádření téže emoce u stejné osoby v různých časech nejsou identické, v něčem se jednotlivé výrazy téže emoce podobají). Zdá se také nutné vtáhnout do našeho uvažování čas. Figura v průběhu času se vynořuje z pozadí a zase se v něm rozplývá a její prvky se stávají součástí jiné figury. Nic celistvého se v čase neopakuje, každý jednotlivý projev emoce je jedinečný, byť sdílejí jistou Galtonovsko Witgensteinovskou rodinnou podobnost. 

Jaký pohled na expresi emocí se nám s přihlédnutím k tematizaci a času nabídne? Pojďme se podívat na různé roviny exprese emocí podrobněji.

2 Spontánní výraz, vyjádření a ztvárnění emoce

Příklad:

o je mi smutno, mám skleslou tvář a vzdychám

o je mi smutno a zpívám si

o je mi smutno, zpívám a snažím se smutek vyzpívat tak, aby jej posluchač cítil.

Jeden pocit, různá exprese. Uvedený příklad nám připomíná, že o podobě spontánního výrazu, vyjádření či ztvárnění emoce spolurozhodují i jiné složky emoce. Prožitková složka (pocit) se týká vyhodnocování současné situace ve vztahu k vlastním možnostem, emoční zkušenosti reprezentované v podobě vzpomínek, představ a propozic, v pracovní paměti jsou aktualizovány ty, jež se v dané situaci jeví jako nejvíce relevantní. Fyziologická složka zahrnuje míru aktivace těla a pozornosti, včetně vyhodnocení (ne)podobnosti s předchozími tělovými zážitky. Behaviorální složka zahrnuje připravenost k akci a akční repertoár, osobitý výraz tváře a těla. Každá z uvedených složek expresi emoce ovlivňuje. Důležité je ještě poznamenat, že všechny uvedené složky jsou složitě vzájemně propleteny a že emoce je celkem všech těchto dějů. Jakmile se začne proměňovat některý z nich, začíná se proměňovat emoce jako celek. I když je uvedený příklad jen orientační a schematický, může nám pomoci ozřejmit různé podoby exprese emocí.

2.1 Spontánní výraz emoce

Spontánní výraz emoce patrně nejlépe odpovídá obsahu anglického emotion expression (český překlad Darwinovy práce The Expression of the Emotions in Man and Animals ostatně nese název Výraz emocí u člověka a u zvířat). Jde o část behaviorální složky emocí, z větší části je řízen automatickými procesy.

Z Darwina vycházely tzv. evoluční teorie emocí (např. Plutchik, Izard, blíže viz Stuchlíková, 2002), které předpokládaly u tzv. primárních vrozených emocí obecně platný adaptační vzorec, jemuž odpovídá i univerzální a na kultuře nezávislý výraz. Spontánní výraz, který byl evolucí vytvarován jako nejlepší adaptace, je univerzální a vrozený. Například skleslá tvář a hluboký vzdech jako specifické frázovaní dechu jsou adaptivní v mnoha ohledech. Od fyziologie (snížení svalového napětí vede ke zpomalení až nechuti k pohybu), přes využití sociálních klíčů (snížené svalové napětí a frázování dechu je snadno rozpoznatelné pro pozorovatele), po behaviorální změnu (v daném případě obrat pozornosti na vnitřní obsahy). Pro obličejový výraz Ekman a Friesen (1976) sestavili faciální kód, který přesně popisuje pohyb jednotlivých obličejových svalů při spontánním výrazu primárních emocí jako je např. strach, hněv, radost, znechucení atd. Dnes je velmi populární studium tzv. mikrovýrazu, tedy obličejového výrazu ve velmi krátkých časech bezprostředně po zaznamenání emoce vzbuzujícího podnětu, situace atd., který dle Ekmana a Rosenbergové (2005) nelze vědomě kontrolovat a tedy ani zastírat.

Tento pohled na evolučně staré, primární emoce, které se odehrávají bez projekce do prefrontálního kortexu, tedy bez regulace, bez reflexe a bez spojení se zkušeností) připomíná pozitivistický pohled na entitu, která objektivně existuje, variabilita je omezená (např. jen neurologické nebo fyziognomické odchylky). To vede i volbě specifických témat výzkumných (jak snímat mikrovýraz, jak ho nejlépe vystihnout a jednoznačně „překládat“ do jiných jazyků (matematiky, piktogramů, elektrických potenciálů atd.) Hledání mezinárodních sad „standardizovaných“ obrázků, které vedou k „predikovatelné“ míře aktivace a afektivní valence. 

Je legitimní otázkou, nakolik můžeme nebo nemůžeme spontánní výraz emocí modulovat. Vzhledem k tomu, že se jedná o automatické procesy, zdá se, že dokud se nestanou předmětem našeho (z)pozorování, modulovat je nelze (viz výše mikrovýrazy). V daném čase, u aktuálně probíhající emoce to patrně platí. Nicméně, osobně specifický průběh dané tematizované emoce (např. strachu při hrozbě, smutku při ztrátě apod.) lze patrně měnit. Současná neuropsychologie předpokládá, že vhodným nácvikem lze ovlivnit neurální propojení prefrontálního a parietálního kortexu a podkorových oblastí (zejména amygdaly, ventrálního striata, nukleus accumbens, insuly) viz např. Le Doux,1996 nebo Davidson, 2012, což vede k tomu, že emoce probíhá jinak – jinými slovy, zakoušíme věci jinak než dosud; a jiný je i náš výraz. Historicky se tyto myšlenky objevují mnohem dříve v psychoterapeutickém kontextu – např. už psychoanalýze, bioenergetice atd., kde je důležité prožít korektivní zkušenost na emoční a tělové úrovni. Nová zkušenost pouze na symbolické úrovni (např. jen popis situace v rozhovoru s terapeutem) nestačí.

Mluvení o emoci, její pojmenování, mění aktivaci prefrontálního kortexu a jeho propojení s amygdalou (např. Creswell et al., 2007; Lieberman et al., 2007; Davidson, 2012). Emoce sama podle Izarda (2007) ale není jen konceptuálním aktem; emoční pocity, jako jiné pocity (třeba husí kůže) nelze někoho naučit (slovním instruováním). Slovo nicméně zůstává důležité pro označení prožitků a zprostředkování interpretace emocí.

Představa, že existují univerzální výrazy emocí, které jsou evolučně vymodelovány, jsou univerzální a adaptivní, je funkcionalistická. Vedle funkcionalistického přístupu existuje od počátku psychologických zkoumání emocí, jak bylo výše uvedeno, i strukturalistický přístup, který předpokládá existenci strukturních prvků a jejich uspořádání jako výkladový princip psychických dějů. Po strukturních prvcích, které odlišují „hrubé“ primární emoce od těch jemných, sociálně zprostředkovaných estetických pátral už Wiliam James.  V moderním pojetí představuje takový pohled na emoce psychologický konstrukcionismus (Lindquist a kol., 2012), který předpokládá, že emoce je tvořena strukturními prvky, které jsou součástí i jiných psychických procesů (jádrový afekt, situovaná konceptualizace, popis pomocí slov a pozornost). Už dříve se v psychologii emocí prosadil konstruktivistický pohled zdůrazňující kulturně sociální situovanost emocí (např. Matsumoto, 2001) a role mentálních reprezentací (a jazyka jako druhého kódu – nejen vidím emoční výraz, ale někdo mi ho interpretuje; Harré, 1986). Emoce je v tomto smyslu konstrukt, který sice předpokládá změny fyziologického nabuzení, ale dalšími podmínkami jsou intencionalita a sociálních pravidla hodnocení. Nejsou žádné univerzální vzorce emočního prožívání a chování, emoční slovník je sociálně konstruovaný, kultury se liší v oceňování emocí.  Existují pravidla, co kdy cítít (feeling rules) a pravidla, co je kdy správné/přijatelné vyjádřit (display rules) a ta jsou kulturně podmíněna.

2.2 Vyjádření emoce

Pokud prožitek trvá déle než několik stovek milisekund, může vstoupit do vědomí. Reflexe alespoň části procesu výrazu vede k asociativnímu propojení s mentálními reprezentacemi předchozích stavů – se vzpomínkami na vlastní dřívější pocity. I toto asociativní posílení emoce nemusí být plně vědomé. Můžeme se cítit divně a nevědět proč, typicky tehdy, pokud projekce aktivity podkorových center do prefrontální kůry při předchozích prožitcích chyběla nebo byla slabá, a tudíž danému stavu těla neodpovídá žádná mentální reprezentace na imaginární nebo symbolické úrovni (Paivio, 1971). Kahneman (1999) již před dvěma desetiletími upozorňoval na to, že aktuální pocity a představy o vlastních pocitech se liší. Lze tedy předpokládat, že jsou vázány na jiné neurální systémy, což potvrzují neuropsychologické studie (LeDoux, 1996).

Reflexe emocí bývá často spojována s regulací emocí. To platí plně u tzv. explicitní regulace emocí, tedy vědomé a intencionální změny zabarvení nebo intenzity prožitku. Vedle toho ovšem existuje i implicitní regulace (Gross, 2007; Gyurak, Gross a Etkin, 2011), která je automatická, zčásti je důsledkem fyziologických homeostatických procesů (např. emoce „odezní“ poté, co je spotřebována jí mobilizovaná energie) a zčásti doprovází naše návyky (například si dokážeme přivyknout iritujícímu podnětu) a přesvědčení (např. o tom, co je „normální“ emoce). Při vyjadřování emocí se mohou projevit obě roviny regulace, přičemž je dobré podotknout, že implicitní regulace opět tvoří jakési pozadí a teprve tehdy, pokud se jedná o emoci výrazně se odlišující od obvyklého proudu prožívání, zapojujeme regulaci explicitní.

Stejně tak je dobré připomenout, že emoce je tvořena propojenými složkami a existuje tedy mnoho různých cest jak emoci regulovat. Je možné začít regulací výrazu (začít se tvářit a chovat jinak) a díky obličejové zpětné vazbě (např. Zajonc, Murphy a Inglehart, 1989) se začne proměňovat celá emoce, včetně toho, jak se cítíme. Anebo naopak, lze regulovat fyziologickou složku nebo prožitek (např. tzv. kognitivní změnou, viz např. Gross, 2007; Ellis, 2010), což se projeví ve změně vyjadřování emocí. Ve skutečnosti obvykle nejsme schopni rozdělovat dílčí složky, jen cítíme, jak se „všechno“ co se s námi v dané emoční epizodě děje, proměňuje. Obě naznačené cesty se objevují v různých přístupech k herectví, v tom, jak herec „uchopuje“ roli.

V tomto smyslu je regulaci emoce možné chápat jako sociálně konstruovanou tematizaci – co cítím, co je „v pořádku“ a co a jak s tím mám dělat?

Spontánní výraz, vyjádření emocí i vyjádření se emocí se tak, jak jsou zde abstraktně popsány, nedějí. Vždy se odehrávají v kontextu (tedy s příměsí toho co předcházelo a bude následovat). Emoce je v tomto smyslu abstrakce, protože je nemožné oddělit, kde začíná a kde končí. Lépe je proto uvažovat o emočních epizodách, nebo emočních dějích, které mají interakční povahu.

Zaznamenat emoční expresi někoho jiného nás vede k vyhodnocení situace (rozpoznání emoce druhého je pravděpodobně na tělové úrovni zprostředkované zrcadlovými neurony a ovlivněno naší emoční zkušeností a znalostmi o emocích) a následné odpovědi vlastním emočním stavem (jaký bude, závisí na mnohém, byť významně i na percipované emoční expresi). Výměna či zrcadlení emočních výrazů (a potažmo tedy i prožitkových obsahů) je základem vzájemného vyladění v interakci (např. u naslouchání v terapii, v komunikaci jeviště s hledištěm, ve výuce apod.).

3 Exprese emocí jako proces od spontánního výrazu k vyjádření

Pro analýzu vztahů mezi vyjádřením emocí a expresivní tvorbou může být užitečné se inspirovat procesuálním modelem exprese emocí Kennedy-Mooreové a Watsonové (1999). Přibližuje ho následující obrázek 1 (volně podle Kennedy-Moore a Watson, 1999, s. 10).

Exprese emocí, Článek se zabývá expresí emocí ve vztahu k tvorbě. Expresi emocí představuje jako výraz, vyjádření a jako ztvárňování emocí. Text nejprve diskutuje užívání pojmu „exprese“ v kontextu estetiky a teorie umění na jedné a psychologie emocí

Obr. 1 Proces exprese emocí popsaný v pěti následných krocích (volně podle Kennedy-Moore a Watson, 1999, s. 10). 

 

V procesuálním modelu je proces exprese emocí popsán v pěti následných krocích. Prvním je pre-reflektivní reakce na emoce vzbuzující podnět, kdy probíhá vnímání podnětu a předvědomé kognitivní a emoční zpracování a průvodní fyziologické změny. Jde o rychlé (řádově 200–500 ms) a automatické procesy (tedy bez úsilí a záměru) vyhodnocení subjektivního významu podnětu a tomu odpovídající (afektivní) aktivace. Nástup aktivace je signálem, že se děje něco důležitého a vyžaduje to akci nebo pozornost. Nastupuje automatická emoční reakce, řízená z limbického systému, např. uhýbání před ohrožujícím podnětem, nastupují fyziologické změny potřebné pro výraz.

Druhým krokem je vědomé vnímání odpovědi, kdy dochází k uvědomování primární afektivní reakce, zaznamenání signálů tělesných změn. V závislosti na intenzitě aktivace a předchozí emoční zkušenosti to může mít různou povahu od intuitivního tušení po jasné uvědomování si fyziologických změn, např. zvýšení svalového napětí, bušení srdce apod. Ve třetím kroku dochází k označení a interpretaci afektivní odpovědi. Tělesné signály aktivace jsou poměrně hrubou informací, proto jakmile jsou zachyceny, začínáme je zpracovávat kognitivně; všímáme si informací z těla i vnějšího prostředí a snažíme se rozpoznat, zda jde o reakci emoční či jen čistě fyziologickou (např. bolest). Rozpoznáváme význam probíhajícího dění, výraz nabývá na plnosti. Objevuje se pocit, uvědomujeme si, jakou emoci prožíváme. Čtvrtým krokem je hodnocení akceptovatelnosti reakce. Tady vyhodnocujeme svoji emoční reakci ve vztahu k vlastním přesvědčením a cílům. Vnímáme ji v kontextu našich implicitních a explicitních přesvědčení o tom, co je důležité, žádoucí nebo typické a podle toho ji cítíme jako více či méně odpovídají a přijatelnou. Automatický výraz přechází k vyjádření, které je uvědomováno. V pátém kroku vnímáme sociální kontext a vyhodnocujeme, zda je možné, případně žádoucí emoce projevit, a eventuálně ovlivňujeme průběh exprese.

Šipky v modelu naznačují, že zdaleka ne vždy procházíme všechny kroky. Výsledná podoba exprese je závislá na tom, jakými kroky zpracování emoce prošlo a v každém kroku může docházet k „úniku“ expresivních signálů. Navíc je celý proces dynamický a rekurzivní, protože naše reakce ovlivňuje situaci a tím se emoce mění (viz výše). Sama exprese je podnětem, informací o tom, jaký je náš vztah k podnětu a i to může měnit naše emoce (např. překvapení z toho, že cítíme nespokojenost v situaci, kdy jsme ji nečekali apod.).

Při expresivní tvorbě se patrně pohybujeme právě po těchto rekurzivních smyčkách. Právě proto má expresivní tvorba (a spolu s ní též expresivní experimentace) mnoho prožitkových i kognitivních odstínů a míra emoční působivosti, spontaneity, uvědomělosti anebo záměrnosti je v ní značně proměnlivá.

3.1 Tříbení emocí

Vraťme se ještě k diferenciaci mezi emocemi. Už William James upozorňoval na rozdíl mezi tzv. „standardními“ a „intelektuálními“ emocemi.  K těm druhým řadil morální, etické a estetické pocity a v jejich jádru spatřoval kognitivní akt ocenění jistého „řádu správnosti“ (např. hudební formy, spravedlivosti zákona, hladkých linií výrobku apod.) a doprovázející tělesné odezvy (potěšení, vzrušení apod.). Na tyto myšlenky navázali Frijda a Sundararajan ve své studii z r. 2007, kdy hovoří o emocích s vytříbením (emotions with refinement). V teorii estetiky pak kupř. Shibles (1994), jak bylo zmíněno v poznámce v Úvodu.

Zmínění autoři uvádějí tyto složky emocí s vytříbením: vysoká sebe-reflektivita (uvědomování si, co si uvědomujeme), neangažovanost (podobná Bulloughově, 1995, psychické distanci, byť na ni neodkazují), virtuální akční tendence (spíše tedy v podobě hnutí mysli než těla), vědomé a rozšířené vyhodnocování (často spíše intuitivně pociťované než promýšlené) a potěšení vycházející z kompetence objevovat a vychutnávat (krásu, harmonii, řád, formu atd.).  Pokud bychom určitou expresi emocí chtěli nahlížet jako tvorbu, resp. součást tvorby, je otázkou, zda bychom neměli uvažovat o některých z těchto složek konstituujících emoce s vytříbením. Byla by to ona stránka expresivní tvorby, která je na jedné straně poměrně úzce spojena s prožíváním nebo představou emocí, na straně druhé má silné vazby na kulturní kontext a na otázky stylu, estetických hodnot, vkusu apod.  

Závěr

Lze expresivně experimentovat s expresí emocí? Jak exprese emocí vstupuje do expresivní experimentace? Na první otázku lze patrně odpovědět, že ano, pokud budeme hledat vyjádření emocí, které bude výstižnější a sdělnější a zároveň kongruentní s obsahem emoce. Sdělnost je otázkou vyhmátnutí přiléhavého kódu, možná přesněji metafory, ale také otázkou připravenosti recipienta tento kód „rozluštit“, tedy jeho kompetence objevovat a vychutnávat tu „správnost“ vyjádření, o níž hovoří James i Frijda a Sundararajanová.

Lze například uvažovat o Rothkově obrazu Oranžová a žlutá jako o vyjádření emocí? Sám autor by aspoň do jisté míry souhlasil, protože v jednom rozhovoru o svých obrazech řekl: „Nejsem abstrakcionista. Nezajímá mne vztah barvy nebo formy k čemukoliv jinému. Zajímá mne vyjádření základních lidských pocitů.“ V následující větě však zúžení svého díla na samotné vyjádření emoce zpochybnil: „[…] fakt, že se spousta lidí před mými obrazy zhroutí a pláče, dokazuje, že mají podobný náboženský prožitek jako já, když jsem je maloval."[6] Tento významný dodatek odkazující k náboženské či spíše spirituální tematice napovídá, že emoce „sama“ stěží může být výlučným zdrojem nebo výhradním tématem tvorby, pokud až příliš nerozšíříme význam tohoto pojmu.

Spiritualitu nebo náboženství s jeho veškerým kulturně historickým, politickým a filozofickým zázemím totiž jistě nelze vystihnout a zastřešit jen samotným pojmem emoce, přestože city v náboženské nebo spirituální oblasti jistě hrají velkou roli.  V rámci tohoto zamyšlení je na druhé straně dobré připomenout, že emoce „sama“ neexistuje (pokud necháme stranou evokaci emočních stavů pomocí elektrických sond dráždících určité mozkové struktury), je vždy kontextualizovaná, je signálem o našem vztahu k určitým obsahům, dějům, hodnotám apod. Lze tedy možná připustit, že emoce je jakýmsi zprostředkujícím agens tvorby.

Na druhou otázku, jak exprese emocí vstupuje do expresivní experimentace, není snadné stručně odpovědět. Anebo ano, pokud se odpověď pokusíme shrnout v to, že se jedná o oscilaci mezi emoční angažovaností a emočním odstupem (v duchu Bulloughovy psychické distance).  Na jedné straně stavy prožitek (emoční obsah) a jeho bezprostřední (nereflektované) vyjadřování, stavy flow („děje se mi to“), na straně druhé vědomí o vědomí, pohled nezúčastněného pozorovatele (reflektování, komponování, volba, regulace). Mohla by expresivní experimentace malíře, který tvoří ohněm, spalujícím to, co dosud vytvořil, být stejně tak expresí emocí zužitkovanou v tvorbě?

Exprese emocí je, jak bylo napsáno v úvodu, nesnadno uchopitelné spojení slov. Vzdor snaze zmapovat důležité souvislosti zůstává víc otázek než odpovědí. A to jsme ještě neotevřeli kontexty těsně blízké a hlásící se také o pozornost, kde procesy expresivní experimentace hrají podobně klíčovou roli, jako jsou terapie a výchova. Snad tedy příště.

 

Literatura

BULLOUGH, Edward. 1995. Psychická distance jako faktor v umění a estetický princip, Estetika, 23(1) 10–29. ISSN 0014-1291.

CRESWELL, J David., WAY, Baldwin M., EISENBERGER, Naomi I. a Matthew D. LIEBERMAN. 2007. Neural correlates of dispositional mindfulness during affect labeling. Psychosomatic Medicine, 69(6) 560–565. ISSN 0033-3174.

DAMASIO, Antonio R. 2004. Hledání Spinozy: radost, strast a citový mozek. Praha: Dybbuk. ISBN 80-903001-9-7.

DARWIN, Charles. 1964. Výraz emocí u člověka a u zvířat. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd. [The Expression of the Emotions in Man and Animals, London: John Murray, 1872].

DAVIDSON, Richard J. a Sharon BEGLEY. 2012. The Emotional Life of Your Brain: How Its Unique Patterns Affect the Way You Think, Feel, and Live--and How You Can Change Them. New York: Hudson Street Press. ISBN 978-1-59463-0-897.

EKMAN, Paul a Erika L. ROSENBERG. 2005. What the Face Reveals: Basic and Applied Studies of Spontaneous Expression Using the Facial Action Coding System (FACS) (Series in Affective Science). New York: Oxford University Press. ISBN 978-0-19517-9-644.

EKMAN, Paul a Wallace V. FRIESEN. 1976. Measuring facial movement. Environmental Psychology and Nonverbal Behavior1(1) 56–75. ISSN 1573-3653.

ELLIS, Albert. 2010. Trénink emocí: práce s emocemi na základě racionálně emoční terapie. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-719-0.

FRIJDA, Nico H. a Louise SUNDARARAJAN. 2007. Emotion Refinement. A Theory Inspired by Chinese Poetics. Perspectives on Psychological Science, 2(3) 227–241. ISSN 1745-6924.

GABLIKOVÁ, Suzan. 1995. Selhala moderna? Olomouc: Votobia.

GROSS, James J. 2007. Handbook of Emotion Regulation. London: Guilford Press. ISBN 978-1-59385-148-4.

GYURAK, Anett, GROSS, James J. a Amit ETKIN. 2011. Explicit and Implicit Emotion Regulation: A Dual-Process Framework. Cognition and Emotion, 25(3) 400–412. ISSN 0269-9931.

HARRÉ, Rom. 1986. The Social Construction of Emotions. Oxford-New Yor, Basil Blackwell. ISBN 9780631165859.

CHRZ, Vladimír, NOHAVOVÁ, Alena a SLAVÍK, Jan. 2015. Psychologická gramotnost ze dvou poznávacích perspektiv: aktuální výzva pro výuku psychologie a její didaktiku. Studia paedagogica, 20(3) 21–46. ISSN 1803-7437.

IZARD, Carroll E. 2007. Basic Emotions, Natural Kinds, Emotion Schemas, and a New Paradigm. Perspectives on Psychological Science, 2(3) 260–280. ISSN 1745-6924.

KAHNEMAN, Daniel. 1999. Objective happiness. In: Kahneman, Daniel, Diener, Edward a Schwarz, Norbert, eds. Well-being: The foundations of hedonic psychology, s. 3–25. New York: Russell Sage Foundation. ISBN 0-87154-423-7.

KENNEDY-MOORE, Eileen a Jeanne C. WATSON. 1999. Expressing Emotion: Myths, Realities, and Therapeutic Strategies. New York-London: The Guilford Press. ISBN 978-1-572304-734.

LE DOUX, Joseph. 1996. The Emotional Brain: The Mysterious Underpinnings of Emotional Life. New York: Simon & Schuster. ISBN 978-0-684-80382-1.

LIEBERMAN, Matthew D., EISENBERGER, Naomi I., CROCKETT, Molly J., TOM, Sabrina M., PFEIFER, Jennifer H. a Baldwin M. WAY, B. M. 2007. Putting feelings into words affect labeling disrupts amygdala activity in response to affective stimuli. Psychological Science, 18(5) 421–428. ISSN 09567976.

LINDQUIST, Kristen A., WAGER, Tor D., KOBER, Hedy, BLISS-MOREAU, Eliza a Lisa FELDMAN BARRETT. 2012. The brain basis of emotion: A meta-analytic review. Behavioral and Brain Sciences, (35) 121–202. ISSN 1469-1825.

MATSUMOTO, David. 2001. Culture and Emotion. In: D. Matsumoto, ed. The handbook of culture and psychology, pp. 171–194. New York: Oxford University Press. ISBN 978-0-195131-819.

PAIVIO, Allan. 1971. Imagery and verbal processes. New York: Holt, Rinehart, and Winston. ISBN 978-0-03085-173-5.

POLÁČKOVÁ ŠOLCOVÁ, Iva a TRNKA, Radek. 2015. Příspěvek k teorii afektivních procesů. Československá psychologie, 59(4) 298–314. ISSN 0009-062X.

RUSSELL, James A. 2003. Core affect and the psychological construction of emotion. Psychological review, 110(1) 145–172. ISSN 0033-295X.

RUSSELL, James A. 2009. Emotion, core affect, and psychological construction. Cognition and Emotion, 23(7)1259–1283. ISSN 0269-9931.

SHIBLES, Warren A. 1994. Hanslick on hearing beauty. Estetika, 31(3–4) 56–68. ISSN 0014-1291.

SLAVÍK, Jan. 2013. Exprese. In: SLAVÍK, Jan, CHRZ, Vladimír a ŠTECH, Stanislav et al. Tvorba jako způsob poznávání, s. 175–188. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-2335-1.

STUCHLÍKOVÁ, Iva. Základy psychologie emocí. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-282-9.

VYSKOČIL, Ivan. 2012. Dialogické jednání s vnitřním partnerem. Praha: Brkola. ISBN 978-80-905152-5-3.

WIERZBICKA, Anna. 1999. Emotions across languages and cultures: Diversity and universals. Cambridge University Press. IBSN 0-521-59042-6.

ZAJONC, Robert B., MURPHY Sheila T. and Marita Inglehart. 1989. Feeling and facial efference: Implications of the vascular theory of emotions. Psychological Review, (96) 395–416. ISSN 0033-295.

 

Autorky děkují doc. Janu Slavíkovi za podnětné připomínky, které významně obohatily text.

Příspěvek vznikl v rámci projektu GA JU 130/2016/S (Podpora a perspektivní rozvoj funkční gramotnosti ve školní praxi a v učitelském vzdělávání).

 

Autorky:

prof. PaedDr. Iva Stuchlíková, CSc.

Katedra pedagogiky a psychologie

Pedagogická fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

E-mail: stuchl@pf.jcu.cz

 

PhDr. Yvona Mazehóová, PhD.

Ateliér arteterapie

Pedagogická fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

E-mail: mazeh@pf.jcu.cz

 

Prof. PaedDr. Iva Stuchlíková, CSc.

Přednáší a vede doktorandy na oddělení psychologie Katedry pedagogiky a psychologie Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity. Pracuje také jako psychoterapeut ve vysokoškolské poradně na JU. Výzkumně se zabývá problematikou emocí a motivace, a to jak v základním, tak aplikovaném výzkumu (např. autorství, spoluautorství či editorování knih Základy psychologie emocí (2002, 2007), Zvládání emočních problémů školáků (2005),  Mars-500: fakta a postřehy ze simulovaného letu na rudou planetu (2013), Oborové didaktiky: vývoj – stav – perspektivy, 2015). V poslední době se výzkumně věnuje tomu, jak učitelé prožívají a řeší změnu svých výchovně vzdělávacích postupů, např. při zavádění badatelsky orientované výuky nebo formativního hodnocení.

PhDr. et PaedDr. Yvona Mazehóová, Ph.D.

Působí jak ve sféře akademické (vedoucí Ateliéru arteterapie Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity, současně působí na katedře pedagogiky a psychologie), tak v soukromé psychologické praxi. Zabývá se projektivními metodami, arteterapií a využitím arteterapie a projektivních technik při vzdělávání psychologů a pedagogů. Věnuje se otázkám profesní identity a osobnostního rozvoje pracovníků zejména v oblasti pomáhajících profesí. V praxi se orientuje mimo jiné i na problematiku psychosomatických onemocnění.

 

Emotion expression

Abstract: The paper deals with emotion expression in relation to artistic production. Emotion expression is introduced as automatic, spontaneous and deliberate strategic process and as a topic of artistic expression. The term “expression” is introduced from perspectives of aesthetics and theory of art on one side, and psychology of emotions on the other. Brief summary of current psychological conceptualization of emotions and affective phenomena follows, and then automatic expression and deliberate expression is discussed in more details and with respect to process model. Final part of the text address topic of emotions differentiation and emotions with refinement.

Key words: emotion expression, automatic expression of emotion, deliberate emotion expression, process model

 

[1] Shibbles (1994, s. 65) v návaznosti na Hanslicka vykládá emoci při vnímání anebo tvorbě uměleckého díla jako reprezentaci estetické hodnoty díla „v subjektu“ a jeho prostřednictvím během vnímání díla. Proto považuje „estetickou emoci“ za kognici způsobující cítění. Kognitivní složka zahrnuje rozlišování forem, interpretování významů, porovnávání idejí a hodnot, zatímco složka cítění zahrnuje pociťování smyslových kvalit díla a tělesnou odezvu na ně. Podobně také Frijda a Sundararajan (2007) v návaznosti na Jamese (viz dále). 

[2] Nechat se být ve smyslu zvědavého zakoušení různých podob vztahování se k aktuálním psychickým obsahům a rozehrávat dialog s vnitřním partnerem. VYSKOČIL, Ivan. 2012. Dialogické jednání s vnitřním partnerem. Praha: Brkola. ISBN 978-80-905152-5-3.

[3] Viz jejich slavné práce: Darwin, Charles. 1872. The Expression of the Emotions in Man and Animals, London: John Murray (česky Výraz emocí u člověka a u zvířat. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964). James, Wiliam. 1884. What is an Emotion? Mind,  9(34), 188–205.

[4] Některé jazyky slovo „emoce“ neobsahují, ale zážitkovou kvalitu – prožitek, pocit mají všechny (viz např. Wierzbicka, 1999). Na druhou stranu ne všechny pocity musejí být emocemi (např. horkost).   

[5] Jak shrnují Poláčková Šolcová a Trnka (2015), nejvíce dnes teorie diskrétních emocí a teorie základních, primárních emocí (které vycházejí z evolučního pohledu na emoce), dále teorie zhodnocení a přístupy orientované na význam emocí (které akcentují kognitivní stránku) a teorie konstruktivistické, případně sociálně konstruktivistické, které zdůrazňují roli jazyka a sociokulturních vlivů. Většina teorií má povahu komponentovou a předpokládá, že emoce je komplexní děj, který zahrnuje několik složek.

[6] Citováno podle Gablikové (1995, s. 83–84).   

 

The study is licensed under a Creative Commons
Attribution Non-Commercial 3.0 License
.

 

Jak citovat tento článek:
STUCHLÍKOVÁ, Iva a Yvona MAZEHÓOVÁ. 2017. Exprese emocí. Kultura, umění a výchova, 5(1) [cit. 2017-03-29]. ISSN 2336-1824. Dostupné z: http://kuv.upol.cz/index.php?seo_url=aktualni-cislo&casopis=12&clanek=155.
Zobrazit všechny články

design: © tch 2017 | web: © OlomouckéWeby.cz 2017OlomouckéWeby.cz | Tvorba webových stránek, webdesign

ISSN 2336-1824