Petra Šobáňová
Petra Šobáňová
Editorial

Ostrov zítřejšího dne

Petra Šobáňová

Článek z pera vedoucí redaktorky objasňuje obsahové zaměření nově vznikajícího časopisu Kultura, umění a výchova a představuje čtenářům první číslo tohoto periodika vycházejícího na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Jedna z postav Ecova románu Ostrov včerejšího dne se zabývala sestavením stroje na metafory, který by mohl být vítaným pomocníkem pro všechny tvůrce textů usilující o podmanivé a košaté vyjadřování. Při psaní prvního editorialu našeho právě se rodícího časopisu bych podobného pomocníka uvítala – jde totiž o vzácný okamžik, který si vzletná slova zasluhuje. Nápad vytvořit odborný časopis byl na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci diskutován několikrát. Kromě snahy o obohacení výtvarně pedagogického oborového diskurzu a hledání dalšího prostoru pro publikování byl závažnou motivací pro jeho vznik také rozvoj relativně nového oboru, který se v ČR hlásí o slovo, aniž by měl potřebné zázemí např. právě v podobě oborového časopisu. Jde o muzejní pedagogiku[1], která sice může mít a má s pedagogikou výtvarnou mnohé styčné body, avšak zároveň zahrnuje i na ní zcela nezávislá a ryze specifická témata. S proměnami společnosti i uměleckého pole, kde je stále častějším jevem vzájemné prolínání různých způsobů uměleckého vyjadřování, navíc znovu nabývá na aktuálnosti idea společné platformy zastřešující didaktiky všech vzdělávacích oborů integrovaných v současném kurikulárním dokumentu do vzdělávací oblasti umění a kultura.

Právě kulturu v nejširším slova smyslu a problém jejího předávání prostřednictvím výchovy klademe do popředí našeho snažení a soustředíme se na ně jako na hlavní předmět zájmu a zároveň zdroj mnoha důležitých otázek. Kultura je nutnou součástí lidské existence a významným faktorem sociální a občanské integrace. Jako složitá významová síť vytváří společně sdílený rámec společnosti a zásadní měrou se podílí na identitě jednotlivců i celého lidského společenství. Jsme schopni aktuálním způsobem definovat toto pole a začlenit je odpovídajícím způsobem do vzdělávání? Co dnes považujeme za obecně sdílené kulturní hodnoty a jakým způsobem je předáváme nové generaci? Podporuje všeobecné vzdělávání kulturní dialog a vede k dostatečné znalosti kultury a historie? Jakou roli hraje kulturněhistorické dědictví ve všeobecném vzdělávání? Umíme obhajovat začlenění umění a kultury do kurikula před žáky, rodiči nebo před decizní sférou? Napomáhá vzdělávání ke zlepšení přístupu ke kultuře a účasti na kulturním dění pro co nejširší veřejnost? Věřím, že mnohé z těchto důležitých otázek dostanou postupně na stránkách našeho časopisu prostor.

Cílem časopisu je však také podpora mezioborové komunikace a výměna poznatků v dalších souvisejících oblastech společenských věd, které spojuje právě zájem o kulturu, umění a jejich výchovný potenciál. Je určen didaktikům expresivních oborů (výtvarné, hudební, dramatické či literární výchovy), muzejním pedagogům, teoretikům a historikům umění, pedagogům praktických uměleckých disciplín, ale i odborníkům působícím v oblasti muzeologie, vizuálních studií, mediálních studií, kulturní antropologie apod. Očekáváme, že publikované texty budou přinášet nejen konkrétní, úzce oborově zaměřené teoretické či empirické poznatky, ale že budou reflexí také nejširších kulturně antropologických nebo sociálních souvislostí mezi výchovou a uměním nebo jinými hmotnými a duchovními hodnotami lidstva.

Specifikem našeho odborného recenzovaného časopisu je také to, že jde o webzin, tedy on-line časopis, existující výhradně na internetové adrese http://kuv.upol.cz a volně přístupný podle myšlenky Open Access.

Doba internetu a technologií nás vybízí k využití nových způsobů komunikace i v oblasti informační základny výše zmíněných vědních disciplín. Bohatá a zároveň široce dostupná informační báze je nezbytná pro další šíření a diskutování nových poznatků a myšlenek. Je proto namístě využívat při jejím rozšiřování stále více internet a síťová média. Jedním ze slov, která neodmyslitelně patří do dnešní mluvy a která by mi pomyslný stroj na metafory jistě nabídl, je slovo sdílení. Idea on-line periodika je totiž postavena právě na něm – na volném a otevřeném sdílení výsledků zkoumání, úvah, myšlenek, konceptů. Není představa internetové sítě zainteresovaných lidí, možnost internetových diskusí, propojení geograficky nebo institucionálně izolovaných týmů skutečně lákavá?

Je vidět, že důvodů pro vznik nového časopisu i výzev je více než dost a tvůrci časopisu věří, že se je podaří naplnit. A jaké je první číslo prvního ročníku našeho časopisu? Hned úvodní studie odpovídá na jednu z výše zmíněných otázek. Nabízí totiž podnět k řešení problému společné platformy zastřešující didaktiky vzdělávacích oborů vztahujících se k umění a kultuře. Specifika těchto disciplín totiž tradičně znesnadňují společnou domluvu a důsledkem toho je izolovanost jednotlivých expresivních oborů nejen v teorii, ale i v praxi. Jan Slavík v textu nazvaném Tvorba jako způsob poznávání ve výtvarné výchově tematizuje problém expresivní tvorby a pokouší se o jeho didaktické zobecnění, které může interdisciplinárním vztahům a jejich prohlubování výrazně napomoci. Autor poukazuje na společné specifikum všech expresivních oborů zasluhující zvláštní pozornost: tvůrčí povaha úloh v těchto oborech umožňuje žákům aktivně utvářet a ovlivňovat obsah jejich učení. V článku autor ukazuje, že prostřednictvím tvořivé exprese se do konkrétní vzdělávací situace cíleně zapojují prekoncepty žáků a dál se s nimi pracuje: lze se od nich distancovat, je možné vytvářet různé modely prožitkových obsahů a prezentovat je jako expresivní zobrazení, lze je komparovat a hledat v nich společný význam. U expresivních aktivit se tak dnes oceňuje především jejich osobnostní a sociální přínos, podobně jako u všeobecného formálního vzdělávání jako celku. To dnes již není primárně zdrojem informací a poznatků, ale spíše iniciačním činitelem uvádějícím děti do společnosti vrstevníků, zprostředkovávajícím pravidla jejího fungování a pokoušejícím se dát žákům co nejvíce příležitostí k osobnostnímu zrání. K novému uchopení problému Jan Slavík využil teorii konceptové integrace autorů Turnera & Fauconiera a Goodmanovu výstižně formulovanou teorii podstaty umělecké tvorby coby expresivní symbolizace.

Tvůrčí povaha úloh ve výtvarné výchově je tématem také pro Kateřinu Štěpánkovou, která ukazuje, že potenciál expresivních oborů může být v praxi doslova „zabit“ nesprávnými přístupy a nevhodnými podmínkami, jako jsou omezené, resp. omezující materiálové a výrazové prostředky, aktivity zaměřené na výsledný produkt, ploché či vyprázdněné téma. Naopak vyučování postavené na experimentu a hře, kde je žákům umožněno chybovat a tápat a kde mohou o výsledku rozhodovat, je důležitým přínosem oborů, v nichž se uplatňuje exprese a tvůrčí aktivita.

K základním didaktickým problémům expresivních oborů patří téma dětského tvůrčího projevu, který je dnes vystaven vlivu nových médií, komerční populární kultuře nebo internetovému prostředí. V tomto kontextu se nad výtvarným projevem dětí a mládeže zamýšlí Hana Stehlíková Babyrádová. Hledá odpověď na otázku, zda a jak se dnešní vlivy odrážejí ve výtvarném vyjadřování, a ukazuje, že výtvarná tvorba těchto skupin podobně jako současné výtvarné umění  více „vrůstá do života“ a dochází k zajímavému překrývání uměleckých a běžných projevů. Autorka upozorňuje na umělecké aktivity vznikající ze spojení s nevýtvarnými činnostmi a na jejich participativní rysy. Také v jejím textu se zdůrazňuje motiv odpoutávání výtvarné edukace od výsledného produktu a zaměření na kvality spojené s prožíváním a rozvíjením schopnosti (výtvarně) experimentovat.

Spojení expresivních vzdělávacích oborů s jejich mateřskými disciplínami a didaktické zhodnocení změn, které v nich probíhají, je důležité ve všech oborech, a stejně tak i v didaktice výtvarné výchovy. Problém, který bude zajisté řešen i v dalších číslech časopisu, otevírá v tomto čísle Martina Pavlikánová. Poukazuje na to, že výtvarná výchova i její mateřský obor dnes vykazují značnou mezioborovost. Výtvarná edukace – ať již ve škole nebo v galerii – má tak potenciál stát se integrativním činitelem oblastí v klasickém vzdělávání striktně izolovaných. Vzrušivé spojení obrazu, pohybu, zvuku nebo interaktivita současného umění a jeho snadná dostupnost (ať již přímá nebo zprostředkovaná) utvářejí nový rámec pro vzdělávací aktivity na všech úrovních. Autorka poukazuje také na fakt, že pro pohyb v tomto novém rámci musejí být dobře připraveni i nastupující učitelé.

Otázky vztahu výtvarného umění a edukace jsou podstatné také pro dalšího z autorů, Jána Husára. Pokouší se o aktuální zhodnocení tohoto vztahu a vymezení didaktiky výtvarného umění jako odborové didaktiky stojící v prostoru mezi pedagogikou a  uměleckými obory. Zdůrazňuje nutnost redefinování obsahu oboru v závislosti na nových způsobech chápání vizuálního umění a kultury a na jejich společenském fungování. Cennou je také informace o současných problémech výtvarné výchovy na Slovensku, kde zavedení nových státních vzdělávacích programů přineslo kritické omezení prostoru pro expresivní obory, a tím i pro jejich reálný dosah.

Rámec daný národním kurikulem je podstatný pro každý vzdělávací obor, jeho směřování i reálnou podobu v praxi. K tomuto tématu se vztahují hned dva články našeho čísla. Jde o texty autorů Věry Uhl Skřivanové a Markéty Pastorové a Jana Maršáka – oba zprostředkovávají zahraniční zkušenosti a nabízejí mezinárodní srovnání přístupů k obsahu i pojmosloví kurikulárních dokumentů zabývajících se vzdělávacími obory napojenými na oblast umění. První z článků představuje pedagogiku umění v německy mluvících zemích a její edukační cíle a záměry formulované do podoby oborových kompetencí výtvarné výchovy. Text Věry Uhl Skřivanové umožňuje srovnání s českou situací a nabízí terminologii využitelnou i v našem prostředí. Cenné jsou rovněž informace o činnosti pracovní skupiny rakouských gymnaziálních učitelů a jejich návrhu oborového standardu. Článek také přináší první výsledky kvalitativní analýzy vzdělávacího obsahu pozorovaného vyučování na rakouských gymnáziích.

O něco geograficky vzdálenější zahraniční inspiraci přináší text autorů Markéty Pastorové a Jana Maršáka. Představuje vzdělávací celek umění v kurikulu kanadské provincie Ontario a jeho součást vizuální umění odpovídající české výtvarné výchově. Vzhledem k probíhajícím pokusům o vytvoření standardů vzdělávacích oborů v ČR jsou pro čtenáře inspirativní  zvláště konkrétní ukázky toho, jak ke standardizaci vzdělávacího obsahu vizuálního umění přistoupili v Kanadě. Obsah tohoto předmětu (který je v ontarijském kurikulu zastoupen spolu s tanečním, dramatickým a hudebním uměním) je zde standardizován prostřednictvím tzv. specifických očekávání, směřujících do oblasti tvorby a prezentace, reflexe, reagování a analýzy a konečně do oblasti zkoumání forem a kulturních kontextů.

Obsah prvního čísla našeho časopisu ukazuje, jak široká je škála témat, která zajímají odbornou veřejnost. Doufám, že budou přínosná i pro pedagogy v praxi a pomohou jim v nesnadné orientaci v nepřehledném a překotně se vyvíjejícím oboru. Snad se naším počínáním podaří navázat na dlouholetou tradici didaktického uvažování, která v případě výtvarné výchovy sahá hluboko do minulosti. Některá ze „starých“ témat neztrácejí na aktuálnosti a dále je promýšlíme v novém kontextu. Prudká proměna společnosti a dynamika současné obrazové kultury přináší nové uvažování o vizuálních kvalitách světa okolo nás včetně výtvarného umění. Inspirativní interdisciplinarita propojená tématem „obrazu“ umožňuje nahlížet soudobou kulturu obrazu mnohem komplexněji a nutí nás dál zamýšlet se nad vztahem edukace a umění a nad tím, které konkrétní umělecké nebo obecně kulturní jevy mají dnes největší výchovný potenciál.

Ráda bych na závěr svého prvního editorialu poděkovala všem spolupracovníkům, kteří se podíleli na zrodu časopisu a přípravě prvního čísla. Pro realizaci podobného úkolu je toho potřeba mnoho – kromě nápadu a nadšení je třeba sdružit tým lidí ochotných pracovat v redakci časopisu a zajišťovat jeho každodenní provoz, je nutné shromáždit široký tým odborníků usměrňujících směřování časopisu, podílejících se na recenzním řízení a zaštiťujících kvalitu periodika. Je nezbytné hledat recenzenty a žádat je o zodpovědné posuzování textů. Je třeba najít finance a zajistit technické zázemí. Je toho opravdu mnoho, co se muselo vykonat, a proto děkuji všem, kdo pomohli. Děkuji Evropskému sociálnímu fondu za to, že podpořil náš velkorysý projekt Vizuální komunikace, do něhož jsme již v roce 2011 tvorbu a vydávání časopisu začlenili. Děkuji vedoucí našeho pracoviště, hlavní řešitelce zmíněného projektu a zároveň předsedkyni redakční rady Haně Myslivečkové za přátelskou podporu a prostor, který mi na pracovišti poskytuje. Členům redakce a dalším svým milým spolupracovníkům, Gabriele Piáčkové, Veronice Jurečkové, Tomáši Chorému, Martinu Wagnerovi, Květoslavě Musilové, děkuji za spolupráci a nasazení. Všem váženým osobnostem z redakční rady i ochotným recenzentům děkuji za to, že podporují naši myšlenku a pomáhají ji realizovat. A konečně autorům děkuji za to, že nám svěřili své texty a že podstoupili recenzní řízení. Teď už zbývá „jen“ začít, dál pokračovat a vyhlížet čtenáře. Snad bude výstižnou metaforou našeho webového „ostrova zítřejšího dne“ nejen rozvíjející se vztah kultury, umění a výchovy, ale i skutečně živá komunikace a vzájemné sdílení.

 

Petra Šobáňová

vedoucí redaktorka časopisu Kultura, umění a výchova

 

 
The study by Petra Sobanova is licensed under a 

Creative Commons 
Attribution Non-Commercial 3.0 License. 

[1] Existující na našem pracovišti mj. v podobě magisterského studijního oboru.

Jak citovat tento článek:
ŠOBÁŇOVÁ, Petra. 2013. Ostrov zítřejšího dne. Kultura, umění a výchova, 1(1) [cit. 2013-10-03]. ISSN 2336-1824. Dostupné z: http://kuv.upol.cz/index.php?seo_url=aktualni-cislo&casopis=3&clanek=10.
Zobrazit všechny články

design: © tch 2017 | web: © OlomouckéWeby.cz 2017OlomouckéWeby.cz | Tvorba webových stránek, webdesign

ISSN 2336-1824