Irena Černíčková
Irena Černíčková
Přehledová studie

Profilace Franze Liszta jako klavírního pedagoga

Irena Černíčková

Příspěvek se zabývá jedním ze základních fenoménů dějin klavírní interpretace a pedagogiky, a to osobností Franze Liszta (1811 – 1886), který se v určitých fázích svého života chopil také role klavírního pedagoga. Především tato jeho profesní rovina je tematickým východiskem předkládaného textu. Liszt po sobě nezanechal žádný (systematicky koncipovaný) klavírně metodický materiál. Převážná většina informačních zdrojů umožňujících zasvěcený náhled na pedagogické aktivity a postoje tohoto významného skladatele období romantismu má tudíž povahu písemných vzpomínek, které byly zaznamenány jeho žáky. Tyto literární fragmenty slouží následující studii jako platforma pro profilaci klavírně pedagogické polohy této přední osobnosti hudebního života 19. století.

Klíčová slova: Liszt, pedagog, klavír, žáci, hudba

 

Úvod

O tom, že byl Franz Liszt významnou osobností dějin hudebního umění, klavírní interpretace a hudební kompozice, není zajisté sporu a tento fakt zůstává i v dnešní době inspirační studnicí mnoha hudebních interpretů, muzikologů, nejrůznějších uměleckých institucí či klavírních pedagogů. Zamyslíme-li se však hlouběji nad poslední skupinou, dojdeme k závěru, že zatímco hudební interpreti vycházejí z bohatého notového materiálu, muzikologové z obsáhle dokumentovaného Lisztova života (a opět hudební materie), klavírní pedagog má v současné době jen pramálo informačních základen, ze kterých je možno (v případě zájmu o přivlastnění si Lisztových pedagogických zásad a přístupů) vycházet. U tak výjimečné pedagogické osobnosti je pak omezený přístup k jeho metodickým postupům pro celou klavírně pedagogickou společnost více než „nevýhodou“. Liszt bohužel nezanechal žádný písemný klavírně-metodický materiál a sonda do jeho klavírně pedagogických kvalit tak zůstává nasměrována převážně na zápisky a vzpomínky těch klavíristů, kteří měli možnost u tohoto klavírního génia studovat. A právě tyto materiály, obohacené o střípky Lisztových osobních záznamů, nám mohou poskytnout jasnější kontury jeho pedagogického profilu. Ráda bych Liszta v následujících řádcích představila jako obdivuhodně hudebně vzdělaného, srdečného a zároveň nekompromisního pedagoga.

1. LISZTOVA PEDAGOGICKÁ ČINNOST V DATECH A VE VZPOMÍNKÁCH JEHO ŽÁKŮ

S pedagogickou činností Liszt začal roku 1827. V tomto roce mu zemřel otec, což pro něj bylo hlavním impulzem ke snaze o finanční zabezpečení nejen sebe, ale také jeho nemocné matky. Liszt si stanovil v tomto roce velmi náročný pracovní harmonogram (často začínal učit v osm hodin ráno a posledního žáka přijímal ještě v devět večer). V důsledku toho prodělal roku 1828 celkové vyčerpání organismu a byl donucen ukončit svou pedagogickou a interpretační činnost.[1] Tu započal opět v roce 1832. Liszt se v této době velmi intenzivně vzdělával nejen v oblasti klavírní interpretace, ale také ve sféře literární. Jednomu ze svých žáků, Pierru Wolfovi, tehdy napsal: „Můj duch a moje prsty pracují jako proklatci; Homér, bible, Platón, Locke, Byron, Hugo, Lamartine, Chateaubriand, Beethoven, Bach, Hummel, Mozart, Weber, ti všichni jsou neustále kolem mne. Studuji je, hloubám o nich a hltám je přímo zběsile, mimoto čtyři až pět hodin denně cvičím (tercie, sexty, oktávy, tremola, kadence a tak dále).“ (Pourtales, 1968, s. 42) Cenným materiálem pro získání představy o Lisztově klavírní výuce v začátcích jeho pedagogické kariéry je deník, který si psala matka jedné z jeho žaček – Valérie Boissierové. Ta si pečlivě zaznamenávala všechna fakta a dojmy získané v průběhu jednotlivých vyučovacích hodin.

V roce 1835 Liszt přesídlil do Ženevy, kde rok a půl pedagogicky působil na místní konzervatoři a získal zde titul „čestného profesora“. Výuku klavíru v té době vykonával také formou soukromých hodin, za něž pobíral honorář.  Jeho velkomyslná povaha ho však vedla k tomu, že na Ženevské konzervatoři vyučoval (ze své vlastní iniciativy) zdarma. Od roku 1834 do roku 1848 se Liszt zaměřil převážně na svou koncertní činnost a pedagogické činnosti se věnoval pouze příležitostně.

Podobně tomu bylo také v průběhu jeho tzv. výmarského období (1848 – 1861). V těchto letech se Liszt stal jednou z nejvýraznějších osobností výmarského hudebního života. Byl dominantním aktérem především v oblasti produkce tamního orchestru, jehož dirigentem se stal již v roce 1844, a jeho pedagogická činnost ustupovala do pozadí. Přesto však můžeme tato léta zahrnout mezi podstatné momenty jeho klavírní výuky, protože se v té době pedagogicky věnoval předním pianistům té doby – Hansi von Bülowovi a Carlu Taussigovi.

Následující životní etapa, počínající rokem 1861 a končící skladatelovou smrtí v roce 1886, bývá v muzikologické literatuře označována jako „Lisztovo poslední období“. V průběhu těchto let se stal členem františkánského řádu a uchýlil se do ústraní veřejného život za účelem intenzivní kompoziční práce. Téměř jedinou jeho společenskou aktivitou se pro něj stala pedagogická činnost. V této etapě Liszt střídavě pobýval v Římě, Budapešti a Výmaru. Z těchto tří měst se mu stal nejčastějším zázemím Výmar a právě zde pod jeho vedením vznikla „masterclass“, shromažďující výjimečně nadané klavíristy nejen z Evropy, ale také z Ameriky. Výmarským dvorem mu bylo nabídnuto, aby přebýval v zahradním sídle, což Liszt s povděkem přijal. V této vile Hofgärtnerei se po několik let intenzivně věnoval výuce klavíru, kterou poskytoval zcela zdarma. Několik žáků se rozhodlo průběh jednotlivých setkání s tímto klavírním mistrem zaznamenávat a některé písemné vzpomínky si v důsledku jejich publikace našly cestu ke čtenářům z nejrůznějších koutů světa.

Jednou z Lisztových žaček byla americká klavíristka Amy Fay. V Německu strávila studiem celkem šest let a v roce 1873 docházela po dobu pěti měsíců na hodiny klavíru právě k Lisztovi. Mezi Fay a její sestrou vznikla během jejího pobytu v Německu rozsáhlá korespondence a dopisy psány touto mladou a neobvykle hudebně nadanou klavíristkou přinášejí jednu z možností, jak nahlédnout na základní charakteristiku pedagogické stránky Lisztovy osobnosti. Zásluhou její sestry byly tyto dopisy sesbírány a s předmluvami Gerge Groveho a Vincenta d´Indyho vznikla publikace Music – Study In Germany, jež byla ještě za života Amy Fay přeložena a vydána také ve francouzském a německém jazyce (Fay, 1922). 

Dalším textovým materiálem sloužícím jako zdroj při „lisztovském bádání“ je deník amerického klavíristy Carla Lachmunda. Ten byl členem již zmíněné „master class“ od roku 1882 do roku 1884. Po první světové válce se (v souvislosti s přáním mnoha jiných profesionálních hudebníků) rozhodl vytvořit ze svých zápisků knihu. V návaznosti na tento záměr také oslovil více než dvě stovky osobností, jež v minulosti přišly do bližšího kontaktu s Lisztem. Kniha nakonec nebyla vydána a veškerá písemná pozůstalost C. Lachmunda byla uložena ve veřejné knihovně v New Yorku. O publikaci Lachmundova deníku se zasloužil v roce 1995 americký muzikolog Alan Walker[2]. Ten se chopil úlohy editora a ve spolupráci s newyorkskou knihovnou docílil vydání Lachmundových zápisků v knižní podobě. Walker tak poskytl všem potencionálním zájemcům nenahraditelný materiál odkrývající nejen klavírně metodické principy F. Liszta, ale také atmosféru německého hudebního života devatenáctého století vůbec. V závěrečné části knihy nalezneme také kompletní seznam Lisztových žáků, který je utříděn podle jednotlivých národností. (Walker, 1995)

Literárním počinem obdobné povahy je publikovaný deník dalšího Lisztova žáka, a to Augusta Göllericha. Tento rakouský klavírista se se svým budoucím učitelem setkal poprvé ve Vídni v roce 1884 a ještě téhož roku se stal na přání samotného Liszta jeho žákem, absolvujícím lekce klavíru ve výmarské vile Höfgartnerei. Také zde najdeme podrobné záznamy průběhu jednotlivých hodin,[3] jež jsou doplněny obsáhlým notovým textem. První postřehy si Göllerich zaznamenal 31. května roku 1884 a naposledy do svého deníku psal 26. ledna 1886. Wilhelm Jerger, který Göllerichovy paměti uspořádal a opatřil úvodním slovem, k obsahu přiložil také dva texty pocházející z pera Fredericka Lamonda a José Vianna da Motty[4]. Také tyto řádky se svým charakterem řadí mezi materiál vycházející ze vzpomínek na Lisztovu klavírní výuku.

Již zmíněný Alan Walker se Lisztovu pedagogickému profilu věnuje také ve třetím díle skladatelovy monografie, jejímž je autorem. Zde však najdeme spíše shrnující biografická fakta doplněná o informace vycházející z výše uvedených publikací. (Walker, 1996)

2. KLAVÍRNĚ PEDAGOGICKÝ PROFIL FRANZE LISZTA

Obecně známá fakta, týkající se Lisztova autorství klavírního recitálu (do té doby neprováděné formy koncertní dramaturgie) či veřejného provádění skladeb zpaměti jsou zřejmě většině klavíristů známa. Liszt byl však dále člověkem, jenž si určil hudbu a její propagaci jako své nejvyšší hudební poslání. Z tohoto ušlechtilého zájmu vycházelo mnoho jeho pedagogických principů a přístupů. Nemůže zůstat bez povšimnutí, že na tohoto klavírního velikána pedagogicky působili C. Czerny, A. Salieri nebo A. Rejcha. Z těchto tří jmen, inspirujících a formujících Lisztovu uměleckou osobnost, je nutno zdůraznit především C. Czerného. Z dochované korespondence víme, že Lisztův vztah k tomuto významnému klavírnímu pedagogovi můžeme beze všech pochybností považovat za celoživotní a hlubokou úctu a vděk. (Czerny, 1973)

V začátcích své pedagogické činnosti byl Liszt znám svým laskavým a klidným přístupem, stejně jako jasnou představou o každém tónu, skladbě či právě interpretovaném skladateli. Často svým žákům také přednášel básně s úmyslem hlubšího přiblížení mimohudebního obsahu hrané skladby. Odkrýváním programních vrstev hudebních děl byl Liszt koneckonců všeobecně znám.

V pozdějších letech, za působení na konzervatoři v Ženevě, si vedl stručné zápisky, popisující základní charakteristiku jeho žáků. Z těchto poznámek je již dekódovatelné, že stále přítomný optimismus a jistá forma naivity, díky níž se v začátcích své kariéry snažil najít kladné momenty u každého žáka, již ztrácely na intenzitě. Pro představu uvádím několik Lisztových zápisků. „Julie Raffardová – velmi pozoruhodný hudební cit. Velmi malé ruce. Výkon skvělý. Pojetí nikterak obyčejné. Luisa Karierová – dokonalé studium. Velmi dobré sklony. Hra čistá, dobrý zvuk. Výborná dispozice. Schopna vyučovat. Marie Demellazrová – metoda chybná (je-li to metoda). Krajní horlivost. Nadání prostřední. Josefina Wagnerová malá budoucnost. Jana Gaminiová  – krásné oči.“ (Young, 2009, s. 17)

Lisztovou předností v roli pedagoga byla praktická znalost obdivuhodného množství klavírní literatury. V důsledku toho velmi často usedal za klaviaturu a ihned interpretoval vybranou skladbu s maximální přesností respektující notový text. Jen zřídka vybíral svým žákům repertoár. Prvotní volbu skladeb prezentovaných v jeho hodinách ponechával na jednotlivcích, kteří za ním přicházeli. Pokud shledal repertoár toho či onoho klavíristy neadekvátní, doporučil vzápětí jinou klavírní literaturu, korespondující s jejich technickými a výrazovými schopnostmi. Nicméně celý život svým žákům kladl na srdce nutnost studia klavírních děl významných skladatelů z období baroka a klasicismu. Tato díla byla součástí jeho repertoáru po celou dobu jeho koncertní kariéry. Konkrétně Fugy Johanna Sebastiana Bacha byly podle něj „hudbě tím, čím je architektuře gotické umění“. (Pourtales, 1968, s. 42) Mnoho žáků, přicházejících k Lisztovi do výuky poprvé, předpokládalo, že se svému učiteli zavděčí nastudováním některé z jeho skladeb. Liszt však vždy vyslechl s  největším zájmem díla jiných autorů, což jen potvrzovalo jeho nesobeckou a skromnou povahu. V jiných oblastech klavírní výuky byl ovšem, především v posledních letech svého života, pedagogem velmi náročným a nekompromisním. Pouze mechanická znalost klavírní hry pro něj téměř nic neznamenala. Rychlost a oslnivá klavírní technika, na něž byli podle něj zaměřeni mnozí klavíristé té doby, v něm vyvolávaly spíše opovržení. Vždy trval na tom, aby před něj žáci předstupovali s jasnou poetickou představou, od níž se bude odvíjet následující technické nastudování vybrané skladby. Snažil se docílit toho, aby byli pianisté schopni dílo nejen „interpretovat“, ale především „provádět“.  Pokud se to některému z nich podařilo, Liszt jej odměnil polibkem na čelo. Pokud tak neučinil, dával tím najevo svou nespokojenost. V případě, že se setkal s žákem, který byl podle něj bez hudebního talentu, vždy si jej vyslechl, ale dále výkon nijak nekomentoval. A jak on sám prohlásil: „Proč? Protože je to k ničemu.“ (Jerger, 1996, s. 166)

Lisztovu představu o základním principu nejen klavírní interpretace, ale hudební interpretace vůbec, nejlépe vystihne následující citace z písemných pamětí Fredericka Lamonda: „Pamatuji si klavíristu, který hrál Chopinovu Polonézu As dur s velkou chutí. Když přišel až ke známé oktávové pasáži v levé ruce, Liszt ho přerušil a řekl: Nechci slyšet, jak rychle dovedeš hrát oktávy. Co si přeji, je slyšet poklus koní Polské kavalerie, která se shromažďuje před tím, než vyrazí zničit nepřítele.“ (Walker, 1996, s. 229)

Závěr

Na základě uvedeného nutně dospějeme k závěru, že Franz Liszt byl významným pilířem nejen světové klavírní tvorby a interpretace, ale také klavírní pedagogiky. Byl to právě Franz Liszt, z jehož pedagogického působení se zrodili významní pianisté jako Hans von Büllow, Carl Thausig, Moriz Rosenthal, August Stradal, Carl Lachmund, Artur Friedheim, Alexander Siloti, Emil von Sauer či Eugen d´Albert. To vše je korunováno faktem, že byl klavírním pedagogem, jenž vzbuzoval respekt a obdiv u takových osobností hudebních dějin, jakými byli Frédéric Chopin, Richard Wagner, Hector Berlioz, Robert Schumann nebo Ludwig van Beethoven.

 

Literatura

CZERNY, Carl. 1973. Přeložil Zdeněk CULKA. Vzpomínky z mého života. Praha: Editio Supraphon.

FAY, Amy. 1922. Music – Study In Germany. Uspořádala Pierce FAY. New York. The Macmillan Company.

JERGER, Wilhelm. 1996. Diary Notes of August Göllerich. Do angličtiny přeložil Richard Louis ZIMDARS. Indiana: Indiana University Press. ISBN 0-253-33223-0.

POURTALES, Guy de. 1986. Život Franze Liszta. Praha – Bratislava: Editio Supraphon.

WALKER, Alan. 1995. Living With Liszt. From the Diary of Carl Lachmund, an American Pupil of Liszt, 1882 – 1884. New York: Pendragon Press. ISBN 0-945193-56-4.

WALKER, Alan. 1996. Franz Liszt. The Final Years 1861 – 1886. New York: Cornell University Press. ISBN 13-978-0-8014-8453-7.

YOUNG, John Bell. 2009. Liszt A Listerner’s Guide. New York: Amadeus Press. ISBN 978-1-57467-170-4.

 

Autorka:

Mgr. Irena Černíčková

Katedra hudební výchovy

Pedagogická fakulta

Univerzita Palackého v Olomouci

E-mail: irencer@seznam.cz

 

FRANZ LISZT PROFILING AS A PIANO TEACHER

Abstract: The paper deals with one of the basic phenomena of the history of piano performance and pedagogy, and personalities of Franz Liszt. He at certain stages of their lives outside their concert and compositional activity also took piano teacher role, and it is that the professional plane is a thematic basis of the present text. Liszt consecutive left no (systematically conceived) Piano methodological material. The vast majority of information sources allow insider view of teaching activities and attitudes of this important composer of the Romantic period has therefore the nature of the written memories, which were recorded by his disciples (August Goller, Carl Lachmund, José Vianna da Motta, Frederick Lamond and others). A very literary fragments in the form of personal notes above pianists use the following study as a platform for profiling piano teaching position this leading musical personalities of 19th century.

Keywords: Liszt, piano, teacher, pupil, music

 

The study is licensed under a Creative Commons
Attribution Non-Commercial 3.0 License
.

 


[1] V pařížském tisku se omylem objevil dokonce Lisztův nekrolog.

[2] Alan Walker je také autorem doposud nejrozsáhlejší třísvazkové monografie o F. Lisztovi.

[3] Konkrétně jsou zde uvedeny názvy zahraných skladeb, dále jména klavíristů, kteří tato díla hráli, a především Lisztovy komentáře k jednotlivým výkonům.

[4] Tito klavíristé byli Lisztovými žáky ve Výmaru v roce 1885.

Jak citovat tento článek:
ČERNÍČKOVÁ, Irena. 2013. Profilace Franze Liszta jako klavírního pedagoga. Kultura, umění a výchova, 1(2) [cit. 2013-12-11]. ISSN 2336-1824. Dostupné z: http://kuv.upol.cz/index.php?seo_url=aktualni-cislo&casopis=5&clanek=28.
Zobrazit všechny články

design: © tch 2017 | web: © OlomouckéWeby.cz 2017OlomouckéWeby.cz | Tvorba webových stránek, webdesign

ISSN 2336-1824