Petra Šobáňová
Petra Šobáňová
Gabriela Piáčková
Gabriela Piáčková
Editorial

Péče o paměť

Petra Šobáňová
Gabriela Piáčková

Úvodní text jarního čísla našeho časopisu se zamýšlí nad tématy, která přinášejí autoři jednotlivých článků: nad důležitostí tradice a potřebou kontinuity, péčí o společenskou paměť a odpovědností za odkaz našich předků. Dílčí otázkou, která se vynořuje mezi řádky hned několika článků, je ambivalentní role obrazové reprodukce. Na jedné straně umožnil nástup kvalitních reprodukcí značné rozšíření možností edukační činnosti s výtvarným dílem nebo jiným artefaktem. Na druhé straně se příliš často a automaticky spokojujeme s reprodukcí málo kvalitní nebo přímo zavádějící a nejsme důslední v ověřování zdrojů obrazového materiálu. Potenciál reprodukce může být nedocenitelný, ale nelze na ni spoléhat jako na jediný zdroj poznání. Velká část článků tohoto čísla se týká muzejní a galerijní pedagogiky nebo ochrany kulturního dědictví a paměti uchovávané v hmotných předmětech minulosti. Stranou nezůstávají ani dílčí podoblasti tohoto širokého tématu, jako je lidová kultura nebo architektura a její detail.

 

Milé čtenářky, milí čtenáři,

máte před sebou další číslo našeho časopisu. Doufáme, že jeho link kuv.upol.cz si již našel pevné místo mezi oblíbenými položkami, jež máte uloženy ve svém prohlížeči, a doufáme také, že máte stejně jako my radost z každého nového čísla. Dovolujeme si v úvodu seznámit Vás s některými informacemi z naší redakční činnosti, která je Vám, našim čtenářům, běžně poněkud skrytá. K dnešnímu dni redakce obdržela celkem 50 odborných článků, na nichž průběžně redakčně pracuje. Zejména oslovuje recenzenty, edituje texty, zprostředkovává komunikaci mezi autory a recenzenty, posuzuje texty po odborné i jazykové stránce. Náš časopis se zapojil do prestižního projektu WebArchiv, jehož tvůrci archivují kvalitní webové stránky na českém internetu. Pro časopis byla také vytvořena facebooková stránka – má nyní již 150 uživatelů (navštívit ji můžete zde: https://www.facebook.com/kulturaumeniavychova?ref=hl). Redakce pravidelně sleduje a vyhodnocuje reporty návštěvnosti časopisu a má radost ze stabilního zájmu čtenářů. Snažíme se také dále vylepšovat technické a autorské zázemí pro vydávání odborného elektronického časopisu. Například jsme nově zavedli sekci Fórum čtenářů; můžete ji (kromě dosavadních facebookových diskusí přímo pod články) využívat ke komunikaci s autory a redakcí a nebo ke vzájemným diskusím o tématech, která souvisejí s profilem časopisu. Vydávání našeho webového periodika se ustaluje na dvou číslech ročně: jarním a podzimním.

Jsme rádi, že okruh přispěvatelů, čtenářů a příznivců se stále rozšiřuje, a to dokonce i za hranice. To, že si náš časopis našel své příznivce i na Slovensku, potvrzuje letošní jarní číslo, o jehož větší část se zasloužili právě slovenští autoři, respektive autorky. Texty našich slovenských kolegyň nám umožňují srovnávat: nejen odborné problémy, které se u našich sousedů řeší, ale také aktuální situaci v oblasti vzdělávání, která je v mnohém odlišná od té naší. Umožňují nám inspirovat se novými přístupy a také nám ukazují, jaké místo má edukace v oblasti kultury v rámci různých paměťových institucí, které jsou v následujících příspěvcích v relevantních souvislostech zmiňovány.

K tématu kulturního dědictví a výchovy zaměřené na jeho ochranu se vyslovují kolegyně ze vzdáleného Prešova, Slávka Kopčáková a Eva Kušnírová. Ve svém společném příspěvku Ochrana kultúrneho dedičstva a kokurikulárny problém študijnej disciplíny a školského predmetu umenie a kultúra přistupují k problému z pohledu oficiálního kurikulárního dokumentu pro všeobecné vzdělávání a také z pozic vysokoškolských pedagogů. Nejprve se autorky pokoušejí definovat hmotné dědictví a upozorňují, že do této kategorie spadají nejen monumenty, památníky, sochařská díla, budovy, ale i celé městské celky či zemědělské a přírodní oblasti, stejně jako doklady o průmyslové činnosti člověka. Slávka Kopčáková a Eva Kušnírová poukazují rovněž na souvislosti s pojmem kultura, který zahrnuje široký komplex hodnot, znaků, produktů nebo vzorců chování, které vyvěrají ze života minulých generací a jsou aktuálně vlastní určité širší sociální skupině. Kulturní dědictví (hmotné a nehmotné) pak vymezují jako soubor hmotných a nehmotných výsledků kreativní činnosti člověka, tedy celek, z něhož se odvozuje kulturní tradice.

Autorky dále čtenáře informují o existenci studijních disciplín muzeoedukológia a ochrana kultúrneho  dedičstva na jejich pracovišti a o jejich obsahu a zaměření. Dále autorky analyzují slovenské kurikulum z hlediska vzájemných tematických souvislostí daných studijních disciplín a školního předmětu umění a kultura (v českém prostředí takto označujeme širší vzdělávací oblast, nikoliv vzdělávací obor). Poukazují také na bezprecedentní redukci časové dotace pro vzdělávací obory výtvarná a hudební výchova, k níž došlo na Slovensku v roce 2009 v souvislosti s reformou vzdělávacího systému. Přestože má např. výchova umením na slovenské základní škole stanoveno mnoho cílů (integruje se zde výtvarná, hudební a dramatická výchova s dalšími tématy, jako je komunikace, kultura, projektové vyučování, obraz, socha, produkce filmu, design webu aj.), disponuje pouze půlkou vyučovací hodiny týdně! Za těchto okolností je i edukace v oblasti ochrany kulturního dědictví málo reálná, přestože její důležitost narůstá.

O neustále rostoucí (s)potřebě obrazových reprodukcí uměleckých děl a jejich vlivu na svět umění pojednává Silvia Rajčanová ve svém textu Osvetová funkcia reprodukcie: Vnímanie originálu a jeho podmienenosť reprodukciou umeleckého diela. Rovněž toto téma je velmi aktuální, a to nejen v kontextu výtvarné edukace, ale i v kontextu edukace galerijní, resp. muzejní. Na jedné straně umožnil nástup kvalitních reprodukcí – daný nejprve rozvojem reprografických zařízení a zkvalitňováním barevného tisku a později ještě rozšířením internetu a vznikem množství obrazových databází – značné rozšíření možností práce s výtvarným dílem ve výuce. Na druhé straně se příliš často a automaticky spokojujeme s reprodukcí málo kvalitní nebo přímo zavádějící a nejsme důslední v ověřování zdrojů obrazového materiálu.

Silvia Rajčanová upozorňuje, že dnešní záplava reprodukcí má vliv na naše vnímání umění a proměňuje hodnotu uměleckého díla. Klade si důležitou otázku, jak „přitáhnout“ diváka zpět k originálu, když fotografická reprodukce je dnes běžnou součástí našich životů i školní výuky. Autorka zdůrazňuje, že reprodukce nemůže disponovat ani vizuálními kvalitami originálu, ani jeho účinkem. Sebekvalitnější reprodukce zkrátka nenahradí prožitek originálu. Rajčanová dodává, že jeden autenticky prožitý originál si student může zapamatovat intenzivněji než desítky „letmo kliknutých reprodukcí na síti“. V tomto bodě se znovu ukazuje důležitost galerijních a muzejních institucí. Právě ony nabízejí prožitek „aury“ originálu, jak Walter Benjamin ve své úvaze o uměleckém dílu v době jeho všeobecně rozšířené „technické reprodukovatelnosti“ označil zdroj skutečného estetického požitku, který lze podle něj získat jedině kontaktem s originálním artefaktem.

Podobně jako Silvia Rajčanová (v souvislosti s reprodukcemi) nás upozorňuje další autorka, Katarína Sokolová, že se zapomíná na primární funkci návštěvy muzea a galerie – a tou je „pozeranie sa na umelecké diela“. Její článek se týká tématu výchovy uměním a autorka o něm již v titulu svého textu prohlašuje, že jde o „neexistujúci problém“. Toto vyjádření lze chápat dvojím způsobem. Jednak autorka výstižně vysvětluje známý fakt, nad kterým se málo zamýšlíme, že výtvarná výchova ve všeobecném vzdělávání byla od počátku postavena jako činnostně založený předmět, jehož vztah k umění byl od počátku jen velmi volný. Jak K. Sokolová připomíná, nešlo v něm rozhodně o vzdělávání zaměřené na umění, nýbrž o výcvik zručnosti a o kultivaci vkusu. Během 20. století se stal cílem výtvarné výchovy rozvoj tvořivosti, imaginace a emoční stránky dítěte a tím se podle autorky „ukotvil subjektívne vnímaný zmysel“ výtvarné výchovy a došlo logicky i k problémům s obhajobou společenského smyslu tohoto oboru.

Dalším významem, který se vynořuje ze samotného titulku článku a který sama autorka vyzdvihuje, je neochota (či malá schopnost) teoretiků podrobit obor i sebe samotné sebereflexi, bez níž nelze podle Sokolové získat dostatek argumentů k tomu, „aby presvedčivo zdôvodnili opodstatnenosť perspektívnej existencie ich vlastného predmetu skúmania: praxe výtvarnej výchovy a galerijnej edukácie“. Výzvou k sebereflexi autorka svůj podnětný článek také uzavírá. Předtím se však věnuje i dalším dílčím aspektům problému, jako je role galerijní pedagogiky, problém cílů galerijní edukace („budovanie recepčnej kompetencie jedinca, jeho schopností vedúcich k samostatnej interpretácii umeleckých diel“), otázka definování uměleckého pole atp.

Také další text našeho jarního čísla pojednává o muzejní edukaci. Jde o výsledek týmové práce Miriam Uhrinové a Kataríny Hláčikové a tématem článku je Spolupráca školy a múzea z pohľadu učiteľov primárneho vzdelávania. Autorky se zabývají rozvojem kulturní gramotnosti a vzdělávacími aktivitami slovenských muzeí a galerií. Jejich článek přitom přináší nejen úvahy na toto téma, ale i konkrétní výsledky průzkumu zaměřeného na spolupráci škol s muzeem a galerií v Ružomberku. Průzkumu se účastnili učitelé primárního vzdělávání z městských a vesnických základních škol okresu Ružomberok; výsledky vypovídají nejen o aktuálním stavu spolupráce a informovanosti o programech muzeí a galerií, ale také o důvodech, které vedou k nižší návštěvnosti muzejních akcí ze strany škol.

Právě tyto poznatky mohou muzea inspirovat při jejich snaze otevřít se více spolupráci se školou a hledat i alternativní způsoby, jak škole vyjít vstříc (např. realizací konceptu mobilního muzea známého ze zahraničí). Důvody jsou totiž všude obdobné: velká vzdálenost, nedostatek času nebo finanční situace školy a rodin žáků (týká se to zvláště škol venkovských). Jak autorky konstatují, je potěšující, že důvodem nižší návštěvnosti muzeí ze strany škol není jejich nezájem nebo nedostatečná kvalita edukačních programů. Výzkum dále ukazuje, že učitelé prvního stupně základních škol na muzejních programech oceňují zejména učení zážitkem prostřednictvím tvořivých dílen. V závěru svého článku autorky doporučují propojit školní vzdělávací programy s nabídkou muzeí a zdůrazňují, že edukační programy paměťových institucí mohou být velmi efektivním doplněním edukačního procesu realizovaného ve škole.

Řadu textů věnovaných kulturnímu dědictví a muzejní pedagogice uzavírá Tomáš Drobný svým článkem Kulturní dědictví a paměťové instituce z pohledu muzejní pedagogiky. Dodejme, že autor vede Metodické centrum muzejní pedagogiky při Moravském zemském muzeu v Brně, jedno z metodických pracovišť Ministerstva kultury v České republice. Kromě vzdělávání muzejních pracovníků se činnost centra v současnosti zaměřuje na návštěvníky s mentálním postižením a na seniory. Stěžejní téma předloženého textu je však jiné: jsou jím mezioborové vztahy muzejní pedagogiky a dalších oblastí ochrany kulturního dědictví a také autorova obava o školní výuku dějin, její úroveň a zaměření. Tomáš Drobný připomíná, že muzejní edukaci nelze mechanicky spojovat pouze s prostředím muzeí a galerií a zapomínat na další, neméně důležité subjekty spadající do oblasti památkové péče.

Autor poukazuje na to, že muzejní edukace i školní výuka mají mnohé cíle společné: zprostředkovávají duchovní i hmotné dědictví, které nám zanechali předkové, a rozvíjejí tak všeobecnou znalost historie. Autor se ohrazuje proti snaze omezovat výuku dějin na školách a odhaluje skryté příčiny těchto tendencí; jednou z nich může být současná pragmatičnost (poznatky o historii jsou společností vnímány jako zbytečné, pro život nepotřebné) nebo povaha dnešní technické a informační civilizace, která podporuje inovaci, oceňuje originalitu a individualitu, a naopak „opovrhuje minulostí a označuje ji za nedokonalou, temnou, v případě iluzí radikálních revolučních ideologií za opovržení hodnou“.

Autor se zároveň dotýká zajímavého problému, kterým je společenská potřeba kontinuity, vědomí návaznosti na dílo našich předků. Poukazuje přitom na současné šokující projevy ikonoklasmu (likvidace budhistických monumentů v Afghánistánu, ničení tibetských klášterů Číňany), který odstraňuje nežádoucí stopy historie nejen z povrchu země, ale i z  individuální a společenské paměti. To také souvisí s bazálním tématem muzejní pedagogiky, jímž je „paměť chráněná v hmotných předmětech minulosti“ a hledání způsobů, jak tuto paměť udržet. Rovněž podstata památkové péče spočívá ve snaze udržet kontinuitu, resp. uchovat „dědictví minulosti pro současnost a do budoucnosti“. Drobný svůj text uzavírá varováním, ke kterému se dlouhodobě připojují i mnozí další odborníci: „Redukce vzdělávání a výchovy na pouhou znalost a dovednost ovládání nástrojů moderní techniky, případně doplněná u nadanější části populace o schopnost vědeckého poznávání a výzkumu v oblasti exaktních věd, by znamenala cestu dehumanizace budoucí společnosti a její úpadek.“

Jinou oblastí kulturního dědictví se tvůrčím i výzkumným způsobem zabývá další ze slovenských autorek, Patricia Biarincová. Ve svém textu nazvaném Aktuálne hodnoty ľudovej kultúry vo vzdelávaní konstatuje nejprve potřebu aktualizovat hodnoty lidové kultury a transformovat je do vzdělávání. Čtenáře poté seznamuje se svým výzkumem, jehož cílem bylo prozkoumat kreativitu žáků při tvorbě textilního artefaktu (oděvu), který žáci vytvořili na základě recepce sbírek lidového umění uchovávaného v muzeích nebo soukromých sbírkách v rámci regionu Liptov. Její výzkum využil smíšeného designu, zvláštní význam měl přitom realizovaný experiment, ve kterém se autorka pokusila o stimulaci kreativity žáků prostřednictvím lidové kultury, muzejní edukace a přítomnosti konkrétního lidového řemeslníka. Pro výzkumníky, kteří se pokoušejí zkoumat těžko uchopitelný fenomén tvorby, mohou být inspirací některé metodologické detaily šetření, např. sledovaná a hodnocená kritéria tvorby a jejích výsledků. Autorka vycházela z autorů Lokši a Lokšové (1999) a z jejich kritérií vyjádření výrazu, kompozice, kontrastu, intencionality, originality. Sama k nim přidala další specifická kritéria související s tématem lidové kultury: transformace lidových prvků do nové polohy, využití řemeslných a prostorových prvků, variabilita oděvu, čistota a řemeslnost, náročnost a design.

Výsledkem experimentu pak bylo poznání, že kontinuita lidové kultury v současné moderní době může pokračovat i prostřednictvím edukačního procesu. „Ľudové umenie a remeselná tradícia sa v spojení s inovatívnym dizajnérskym myslením stávajú nástrojom, ktorý efektívnym kontinuálnym spôsobom prezentuje a neustále sprítomňuje ľudovú kultúru v novodobom ponímaní.“ Biarincová je přesvědčena, že historický odkaz a tradice v novém kontextu má své pevné místo jak v kultuře a umění, tak i v uměleckém vzdělávání.

Poslední z textů zve čtenáře k tématu architektury a jejích specifických vlastností, které ji spojují se světem umění a výtvarné kultury. Toto téma připravil Jiří Hanuš a rozvíjí je ve své studii Výtvarné aspekty detailu v architektuře. Klade si přitom otázku, zda (a v čem) je současná architektura vizuálně a prožitkově inspirativní. V úvodu představuje architekturu právě jako možný pramen inspirace, podnět pro fantazii člověka a zdroj nevšedního smyslového zážitku. Pak autor přechází k detailu, který chápe jako jakousi signaturu tvůrce, pečeť vyjadřující výtvarný názor architekta, a konečně i k samotnému jádru věci, kterým je architektonický detail ve fotografii. Přestože fotografie postrádá prostorovou kvalitu architektury, může přinést nové informace a poznání, které žádným jiným médiem nezískáme. Doslova nám dává možnost dívat se na architekturu „jinou optikou“. Své místo fotografie nalézá i v edukaci: vypovídá o prostoru, světle a stínu, liniích, tvarech a křivkách, které jsou základními stavebními kameny architektonického jazyka. Na okraj dodejme, že se znovu dotýkáme tématu reprodukce – a je vidět, že její potenciál může být nedocenitelný. Nelze ji proto „šmahem“ odsoudit, ale ani na ni spoléhat jako na jediný zdroj poznání uměleckého díla, ať již obrazu, sochy, stavby jako celku nebo její dílčí části. Jiří Hanuš vnímá architektonický detail jako prvek výtvarného jazyka, jehož vypovídací hodnota je zvláště silná: prostřednictvím něj lze do architektury „vstoupit“ a pochopit ji v hlubších souvislostech.

Vážení čtenáři, věříme, že z nového čísla našeho časopisu budete mít radost a že jeho prostřednictvím spolu s námi opět „vstoupíte“ do detailů nejen architektonických, ale i dalších, které jsme pro Vás vybrali ze širokého okruhu témat kultury, umění a vzdělávání.

Za redakci –

Petra Šobáňová

Gabriela Piáčková

 

The paper is licensed under a Creative Commons
Attribution Non-Commercial 3.0 License
.

 

Jak citovat tento článek:
ŠOBÁŇOVÁ, Petra a Gabriela PIÁČKOVÁ. 2014. Péče o paměť. Kultura, umění a výchova, 2(1) [cit. 2014-03-31]. ISSN 2336-1824. Dostupné z: http://kuv.upol.cz/index.php?seo_url=aktualni-cislo&casopis=6&clanek=32.
Zobrazit všechny články

design: © tch 2017 | web: © OlomouckéWeby.cz 2017OlomouckéWeby.cz | Tvorba webových stránek, webdesign

ISSN 2336-1824