Autorka v rámci své doktorské výzkumné stáže navštívila neformální uměleckou instituci Ar.Co v Lisabonu, kde se zaměřila na výuku klasické grafiky. Pozorovala práci studentů, účastnila se výuky vedené Madalenou Parreirou a diskutovala se studenty o jejich tvorbě. Instituce Ar.Co je v textu představena jako příklad úspěšného neformálního vzdělávacího zařízení, které už padesát let nabízí alternativu ke klasickému akademickému vzdělávání a zpřístupňuje uměleckou edukaci široké veřejnosti napříč generacemi.
Klíčová slova: Portugalsko, Ar.Co, neformální vzdělávání, grafika
1 Úvod
Umění je neodmyslitelně spjato s naším životem. Jeho nejrůznější formy nás vědomě či nevědomě ovlivňují a formují. Významnou měrou se podílí na kulturním, společenském a osobnostním vývoji jedince. Díky němu si budujeme hluboké emoční prožitky a je nesmírně důležité pro individuální duchovní rozvoj. Zásadním způsobem se podílí na vnímání světa kolem nás. Zastoupení umělecké výchovy ve formálním vzdělávacím procesu je nepostradatelné a může vést k dalšímu individuálním rozvoji prostřednictvím neformálních uměleckých aktivit. „Umělecké vzdělávání tvoří specifickou složku vzdělávacího systému, jejíž edukační obsahy a funkce jsou založeny na uměleckých činnostech žáků a studentů. Prostřednictvím uměleckých činností a s nimi spjatého poznávání se umělecké školství interaktivně vztahuje k umění jako jedné z ústředních domén lidské kultury“ (Průcha, 2009, s. 97). Umělecké vzdělávání je bezpochyby významnou přidanou hodnotu pro život v současném světě. Kvalitní zázemí a obsah uměleckého vzdělávání rozšiřuje naši představivost a vnímání umění v širokém spektru jeho nejrůznějších forem (hudba, výtvarné umění, dramatické umění, film a tanec). Je cestou k individuální originalitě a jedinečnosti, která je předpokladem k tvořivosti a touze objevovat svět.
V rámci doktorské výzkumné stáže jsem navštívila neformální uměleckou instituci Ar.Co v Lisabonu. Měla jsem možnost poznat její systém zevnitř, promluvit si se studenty i učiteli a pochopit, jak taková instituce může fungovat již padesát let. Vzhledem k mé profesní orientaci na klasickou grafiku jsem se zaměřila především na fungování grafického ateliéru a jeho výuku a setkala se s jeho vedoucí Madalenou Parreira. Byla jsem přítomna v její výuce, sledovala jsem práci studentů a diskutovala s nimi o jejich práci. Představuji Ar.Co jako příklad neformální výtvarné instituce, která si vybudovala silné a sebevědomé postavení vedle klasického akademického pojetí vzdělávání a otevírá další možnosti umělecké edukace všem generacím.
2 Role neformálního uměleckého vzdělávání
Neformální vzdělávání, jak jej charakterizuje webový portál MŠMT, se uskutečňuje mimo formální vzdělávací systém. Ten vede k dosažení určitého stupně vzdělání doloženého certifikátem, např. vysvědčením nebo diplomem. Neformální vzdělávání nevede k ucelenému školskému vzdělání, jedná se o organizované výchovně vzdělávací aktivity, které zájemcům nabízí záměrný rozvoj životních zkušeností, dovedností a postojů, založených na uceleném systému hodnot. Tyto aktivity bývají zpravidla dobrovolné a organizátory jsou sdružení dětí a mládeže a další nestátní neziskové organizace (NNO), školská zařízení pro zájmové vzdělávání – především střediska volného času, vzdělávací agentury, kluby, kulturní zařízení a další. (MŠMT, 2024)
Hofbauer (2004, s. 19) vymezuje hlavní rysy neformální výchovy. „Je součástí koncepce a praxe celoživotního vzdělávání, zahrnuje svobodu a dobrovolnou účast na aktivitách, jež poskytují nejen věcné a odborné znalosti a dovednosti, nýbrž také šíře pojaté schopnosti, sociální kompetence a hodnoty (demokratické občanství, rovnost muže a ženy, ekologické uvědomění, tvořivý a aktivní přístup, účast na životě společnosti a angažovanost na jejím vývoji), obsahuje prvky demokratismu (úsilí o spoluúčast každého jedince a jeho skupin např. v činnosti dobrovolných sdružení)“. Lázňovská (2011, s. 90) uvádí, že základními znaky neformálního uměleckého vzdělávání jsou volnočasovost, záměrnost a osobní zájem jako klíčová motivace. Je prostředkem rozvoje osobnosti, pomáhá jedinci při formování vztahu k umění a naplňuje volný čas. Představuje významnou přidanou hodnotu pro společnost. Podobně jako umělecké vzdělávání formální rozvíjí schopnost uměleckého osvojování světa, posiluje vnímavost v umění, neboť se jeho prostřednictvím jedinec učí porozumět jazykům jednotlivých druhů umění. Kvalitní umělecké vzdělávání posiluje představivost, originalitu a touhu objevovat.
Neformální vzdělávání je proces, který se uskutečňuje ve volném, „nepovinném“ či mimoškolním čase, a je realizováno dobrovolně a svobodně. Je určeno všem skupinám obyvatelstva a jeho iniciátory jsou profesionálové i dobrovolníci. Stejně jako formální vzdělávání plní jasně definované funkce. „Rozvíjí schopnosti, dovednosti a kompetence (např. komunikační), na něž ve formálním vzdělávání není tolik prostoru. Vytváří inkluzivní prostor, v němž se setkávají různé sociální skupiny. Přispívá k rozvoji osobnosti, k jejímu osobnímu, společenskému a profesnímu růstu. Naplňuje volný čas a pozitivně ovlivňuje životní způsob. Pro společnost představuje významnou přidanou hodnotu, neboť přispívá k její soudržnosti a zlepšování vnitřních vazeb” (Lázňovská, 2011, s. 82).
Jak uvádí Zajíc (2020, s. 369), za základní aspekt neformálního vzdělávání můžeme považovat výchovu, kterou lze nejen lingvisticky odlišit od slova vzdělávání. Prostřednictvím výchovy si vytváříme znalosti, dovednosti a postoje, které nás připravují ke zvládání osobního, pracovního i společenského života (ovlivněného řadou sociálních a kulturních podmínek). Vzdělávání se chápe jako součást socializace jedince. Vzdělání je pak složka kognitivní vybavenosti osobnosti (osvojené vědomosti, dovednosti, postoje, hodnoty, normy). Je to zkonstruovaný systém informací a činností, které jsou plánovány v kurikulu různých škol a vyučovacích předmětů a jsou realizovány ve výuce. (Průcha, 2003, s. 292) Vzdělávání je tedy proces získávání vědomostí. Výchova i vzdělávání jsou nezbytnou součástí socializačního procesu.
Dále Zajíc (2020, s. 370) uvádí jako důležitý aspekt neformálního vzdělávání dobrovolnost, která vzbuzuje skutečný zájem o danou činnost, a v neposlední řadě ucelený systém hodnot. Ten nám totiž umožňuje vytvořit si již od dětství pevný základ pro morální rozhodování a z něj vycházející i celkový přístup k životu, což jsou nezbytné předpoklady pro vytváření charakteru.
Mezi hlavní pilíře neformálního vzdělávání, které jsou důležitým zdrojem úspěšné socializace dětí a mladých lidí, Zajíc (2020, s. 371–374) řadí komplexnost (možnost celkového osobnostního rozvoje), dlouhodobost (důležité kompetence, o které se opírají naše postoje, vyžadují spoustu času), vztahovou síť (celoživotní vztahy založené na důvěře), výchovu ke svobodě (dialog a empatie, se kterou hledáme, přijímáme a uskutečňujeme taková řešení, která maximalizují dobro s ohledem na všechny zúčastněné), účinnou zpětnou vazbu (rozvíjení schopnosti sebereflexe, poctivého hodnocení vlastního jednání i smýšlení) a vzory (absence dobrých a současně reálných vzorů značně komplikuje dospívání dětí).
V tomto textu představuji příklad ze zahraničí, který kombinuje prvky formálního a neformálního uměleckého vzdělávání a vytváří tak unikátní mezigenerační prostor pro vlastní umělecký a osobnostní rozvoj. Ukazuje, že umělecké vzdělávání nemusí vždy směřovat nutně k profesionální kariéře nebo jakýmkoliv veřejným výstupům. Motivací ke studiu může být prostě jen radost z tvorby a naplnění volného času.
3 Umělecké vzdělávání v Portugalsku
3.1 Formální vzdělávání
Portugalsko je vyspělou zemí Evropské unie s vynikajícím vzdělávacím systémem. Stejně jako v České republice nabízí státní i soukromé vzdělávání, které je rozděleno na předškolní (3–6 let), základní vzdělávání (6–15), středoškolské vzdělávání (15–18) a vyšší a vysokoškolské vzdělávání (od 18 let). Povinná školní docházka (6–15 let) je ve státním sektoru zdarma. Stejně jako u nás je zde možnost soukromého placeného vzdělávání na všech stupních.
Portugalský vzdělávací systém zahrnuje 9 let povinné školní docházky, která je organizována do tří cyklů, přičemž 1. cyklus (od 1. do 4. roku) je ekvivalentem úrovně 1 ISCED a 2. a 3. cyklus (od 5. do 6. ročníku a od 7. do 9. ročníku) odpovídá úrovni 2 standardu ISCED. Národní kurikulum těchto úrovní vzdělávání zahrnuje mimo jiné specifickou složku umělecké výchovy, která zahrnuje výtvarné umění, hudbu, divadlo, tanec a je povinná (Sousa, 2008, s. 3).
Jak uvádí Abrantes a kol. (2019, s. 152), důležitá je koexistence různých iniciativ, která umožňuje politikům, pedagogům, rodičům a studentům, aby se aktivně podíleli na rozvoji uměleckého vzdělávání a jeho začlenění do procesu učení. Tyto projekty zdůrazňují úlohu uměleckého vzdělávání, a to nejen jako uměleckých předmětů, ale i paralelně s dalšími předměty, tedy s využíváním mezipředmětové výuky. Přístup k uměleckému vzdělávání je formou občanské angažovanosti a příspěvkem k demokracii, a je tedy významným krokem k podpoře kulturní rozmanitosti.
Rozdíl ve vzdělávacím systému oproti České republice je znát především u vysokoškolského vzdělávání, které je i ve veřejném sektoru zpoplatněno poměrně vysokými poplatky. Poplatky za akademický rok si každá univerzita určuje sama. (Portugal Education Guide, 2024) Podle serveru edurank.org existuje v Portugalsku 28 univerzit, které nabízejí vzdělávání v uměleckých oborech. Na veřejných vysokých školách se školné v bakalářských a magisterských programech obvykle pohybuje od 1 000 EUR do 1 500 EUR za akademický rok pro studenty EU/EHP. Pro studenty ze zemí mimo EU/EHP může být školné o něco vyšší, obvykle mezi 3 000 a 5000 EUR za akademický rok. Soukromé univerzity mívají vyšší školné, přičemž náklady se pohybují od 3 000 EUR do 12 500 EUR za akademický rok pro studenty z EU/EHP i ze zemí mimo EU/EHP.
Portugalsko je členem EU déle než Česká republika (od roku 1986), nicméně procento vysokoškolsky vzdělaných lidí je zde mnohem nižší než v ČR. Tradiční problémy s vysokým podílem negramotných obyvatel (zejména v první polovině 20. století a během diktatury) a nízkým procentem vysokoškolsky vzdělaných obyvatel se daří úspěšně eliminovat a Portugalsko se během posledních několika desítek let přiblížilo standardům rozvinutějších zemí EU. V posledních letech se tamní pracovní trh musí potýkat s nebývalým množstvím vysokoškolsky vzdělaných pracovníků, které není schopen všechny absorbovat, a tak část z nich končí na úřadech práce. Univerzitní diplom už negarantuje zaměstnání, jako tomu bylo dříve, ale mladí lidé nepřestávají studovat. Stává se to pro ně ale neúnosně drahé, což se ukazuje na vysoké míře nedokončení studia. (Vegnerová, 2012)
Vysokoškolský diplom tedy nutně negarantuje jistotu zaměstnání, a proto není žádnou nevýhodou, že Ar.Co žádné tituly ani diplomy svým absolventům nenabízí. Tento svobodný systém se však potýká s neustálou finanční nejistotou a limitovanou státní podporou pro neformální sektor. Dlouhá léta vedli zástupci Ar.Co dialog s ministerstvem školství a dokazovali svou unikátnost ve snaze získat oficiální status. To se díky profesionalitě, věhlasu a dlouhé historii školy také povedlo. Škola se stala respektovanou a oficiální institucí, která vychovala řadu významných umělců. Jak mi zodpověděli sami studenti, diplom nepotřebují, ani pokud by se po škole rozhodli učit a nevěnovali se profesní umělecké dráze. Absolvování Ar.Co je respektovaným milníkem v životopisu.
3.2 Neformální vzdělávání
V České republice máme unikátní systém základních uměleckých škol, které nemají ve světě obdobu. Jejich cílem je dlouhodobé, systematické a komplexní vzdělávání. Tím se liší od zájmových kroužků, které jsou reprezentovány například domy dětí a mládeže (DDM) nebo jinými institucemi, které se neřídí rámcovým vzdělávacím systémem (Vajdíková, 2019, str. 5). Setkáváme se tedy s typem formálního i neformálního uměleckého vzdělávání, které je v naší zemi hojně zastoupeno.
V Portugalsku nenajdeme základní umělecké školy ani domy dětí a mládeže, jak je známe u nás. Patří však mezi vyspělé evropské státy, které si uvědomují důležitost uměleckého vzdělávání a aktivit, které jsou prospěšné nejen pro rozvoj jedince, ale i celé společnosti. Můžeme zde najít nejrůznější umělecké iniciativy, které mají vlastní přístup, specializaci i věkové zaměření, ať už se jedná o pravidelné výukové kurzy pro děti a dospělé v soukromých ateliérech, rezidenční pobyty v uměleckých centrech nebo otevřené ateliéry a umělecké aktivity v rámci galerií. V tomto textu se zaměřuji na specifickou instituci Ar.Co, kterou jsem navštívila a která v sobě snoubí prvky formálního a neformálního vzdělávání a je zcela unikátním místem.
4 Historie a současnost Ar.Co
Umělecká škola Ar.Co vznikla v roce 1973 v Lisabonu a v roce 2023 oslavila padesát let své existence. V 70. letech v Portugalsku neexistovalo mnoho uměleckých škol, jako je tomu dnes, a touha po uměleckém vzdělávání „západním“ stylem v prostředí doznívajícího autoritářského režimu (obnovení demokracie v Portugalsku v roce 1974) byla velká. Skupina spřátelených portugalských umělců, kteří cestovali po celém světě a sbírali zkušenosti z uměleckého prostředí, se rozhodla koupit v historické části Lisabonu starou budovu a založit experimentální uměleckou školu, která by reprezentovala jejich sny a představy o uměleckém vzdělávání. Vznikl zde fotografický ateliér, kreslírna, sochařská, keramická, tesařská a kovářská dílna. V počátcích se největší popularitě těšil ateliér analogové fotografie. Učitelé byli profesionální fotografové, kteří studenty propojovali s fotografickou praxí. Proto potřebovali dobrou technickou průpravu, ale také kontakty se světem fotografie. V 80. letech pro velký zájem rozšířili školu o budovu v Almadě, což je malé město poblíž Lisabonu přes řeku. Zrekonstruovali starý statek z 18. století, jehož historické prvky jsou dodnes vidět na každém kroku.
Obr. 1 Původní ateliéry v Lisabonu
Obr. 2 Původní ateliéry v Lisabonu
Obr. 3 Budova v Almadě před rekonstrukcí
Obr. 4 Opravená budova v Almadě
Dnes škola funguje v prostorách statku v Almadě a v budově bývalého tržiště Xabergas v okrajové části Lisabonu. V roce 2017 byla celá zrekonstruována a sídlí zde hlavní kancelář, ateliér fotografie, ilustrace a komiksu, šperku, videa a teorie umění. Je zde také kavárna s kantýnou a pořádají se zde různé kulturní akce, převážně vernisáže studentských prací i přizvaných umělců.
Obr. 5 Budova v Xabergas v Lisabonu
Ar.Co charakterizují zejména dva termíny: nezávislost a experiment. Autonomní přístup školy klade důraz na terapeutické a morální hodnoty umění. Je otevřená všem věkovým kategoriím a můžete tu proto potkat čerstvé maturanty, doktory, architekty, vězeňské dozorce, cizince i důchodce, kteří chtějí kreativně vyplnit svůj volný čas. Nezávislost na kreditovém systému a administrativě formálního vzdělávání jí dává potřebnou svobodu, která je zde oslavována a která je jedním z hlavních důvodů, proč si studenti školu vybírají. Ne všichni mají ambice stát se umělci, jak je pro mnohé umělecké školy typické, ale chtějí najít práci v oboru jako technologové/řemeslníci v uměleckých profesích. Část studentů si plní dlouholetý sen věnovat se tvorbě bez jakéhokoliv stresu z budování kariéry a uplatnění se na trhu práce. Motivací se tak stává radost z tvorby samotné a jedinečné zázemí s profesionálními umělci, které Ar.Co nabízí.
Obr. 6 Figurální kresba v Ar.Co v bývalé budově v Lisabonu
5 Struktura a způsob fungování Ar.Co
Škola Ar.Co byla vždy institucí, která fungovala díky školnému. Její zakladatelé v počátku platili vše ze svého, rekonstruovali staré budovy a snažili se škole vybudovat pevné základy. V prvních letech zde neprobíhaly pravidelné kurzy, vše bylo poměrně neorganizované a volné. Studenti využívali ateliéry pro svou tvorbu, spolupracovali se svými učiteli/umělci a tvořili rodící se uměleckou komunitu.
Základní filozofie školy nese tyto atributy:
Nepoužívá známky ani jinou formu hodnocení. Fungují zde pravidelné konzultace, na kterých se studenti učí prezentovat a obhajovat své práce.
Nemá žádné teoretické ani praktické zkoušky.
Nemá přijímací řízení nebo nevyžaduje vstupní portfolio.
Může se přihlásit kdokoliv bez předchozího uměleckého nebo jiného vzdělání (minimum je základní) a jakéhokoliv věku.
Nevede se zde docházka. Každý si platí školné a záleží na něm, jak školu využije. Ateliéry jsou studentům plně k dispozici i mimo výuku.
Teorie umění je základním kamenem pro všechny studenty. Je považována za velmi důležitou pro porozumění umění v širším kontextu a pro přehled ve vizuální kultuře.
Výuka je členěna do 3 let a lze ji prodloužit o navazující dvouleté studium. První dva roky jsou zaměřeny na získávání teoretických a technologických dovedností a na znalost materiálů. Pozorováním uměleckých reprodukcí na teoretické výuce se buduje vizuální paměť. Dvakrát týdně probíhá praktická výuka (dle daného ateliéru), jedenkrát týdně teoretická výuka a jedenkrát týdně kresba (figura a zátiší). Během roku se konají také nejrůznější workshopy s hostujícími umělci. Studenti v prvních dvou letech navštěvují budovu v Lisabonu. Třetí ročník a navazující dvouleté studium je zaměřeno výhradně na vlastní autorskou tvorbu a probíhá v budově v Almadě. Každý student má v rámci ateliéru svůj vlastní stůl a všechny stěny jsou pokryty studentskými pracemi připnutými na bílých deskách sloužících jako velké nástěnky. Vytváří to kreativní prostředí založené na neustálém sdílení práce s ostatními. Zároveň jsou studenti nuceni k tomu, aby na zdi umisťovali jen ty práce, které považují za nejlepší a které chtějí prezentovat. Škola vypadá jako galerie, kde se volně nachází skici, malby, prostorové objekty a jiné umělecké předměty. Svou atmosférou připomíná prostředí vysoké umělecké školy či akademie s tím rozdílem, že za stolem často vidíme sedět a tvořit ženy a muže v důchodovém věku.
Důraz na individuální přístup umožňuje učitelům zaměřit se na každého studenta zvlášť podle jeho zkušeností a dovedností. To je důvod, proč Ar.Co vždy mělo a má malé množství studentů – bez ambice kapacitu navyšovat a školu jakkoliv rozšiřovat o další pobočky. Jen v tomto malém měřítku je škola udržitelná a může dobře fungovat. Při velkém množství studujících by škola musela hledat jiné finanční prostředky potřebné pro její chod a ztratila by onen blízký a intenzivní vztah mezi učiteli a studenty.
Obr. 7 Malířský ateliér
Obr. 8 Všudypřítomné kresby a malby na zdech
Nezávislost a individualita školy se projevuje nejen v její filosofii a nastavení kurzů, ale také ve finančním sektoru. Za léta své existence se jí podařilo téměř oprostit od státní finanční podpory (jež činí méně než 5 %), kterou škola získává převážně na mimoškolní výtvarné aktivity s postiženými a sociálně znevýhodněnými dětmi a dospělými v různých školských zařízeních v Lisabonu. Důležitým finančním zdrojem, který pokrývá náklady na běžný provoz, je školné, které činí přibližně 1500 euro ročně na studenta. Tato částka je srovnatelná se školným na veřejné univerzitě. Velká část školního vybavení, jako jsou keramické pece, grafický lis, sítotiskový stůl nebo sklářská pec, jsou dary renomovaných portugalských umělců, kteří sami v Ar.Co působili. Škola je tedy soběstačná i díky individuální podpoře soukromých dárců a také díky podpoře kulturních institucí, jako je Calouste Gubelkian Foundation sídlící v Lisabonu.
Neziskový sektor umožňuje méně byrokracie a více svobody, ale ekonomická udržitelnost a soběstačnost je stále na pořadu dne. Rozpočet školy je limitovaný a neexistuje zde žádný krizový fond pro nenadálé situace (oprava a chod budov, dokupování technického zařízení, výpadek výuky v průběhu covidu). Období covidu bylo pro školu poměrně hraniční a náročné období. Jako většina škol po celém světě i Ar.Co fungovalo online a učitelé museli hodně improvizovat. Náplň výuky vymýšleli v reakci na aktuální situaci a často vedli kurzy bez potřebných materiálů, které studenti doma neměli. Ti potom malovali pomocí kávy, kari, betadinu, tiskli bramborovými razítky a plně využívali domácí prostředí. Zaměřili se zejména na studijní kresbu a zachycování světa ve svém bezprostředním okolí.[1]
Obr. 9 Ateliér keramiky
Obr. 10 Ateliér sítotisku
Dnes Ar.co nabízí umělecké a řemeslné vzdělávání v následujících disciplínách: keramika, audiovize, kresba, sochařství, fotografie, grafika, teorie výtvarného umění, ilustrace a komiks, šperk, malba, typografie. Náplní ateliérů je vedle technické profesionality také pochopení kontextu oboru, kultivace kritického myšlení a autonomie v tvůrčí práci. Dále je možné se v navazujícím dvouletém studiu věnovat autorskému, individuálnímu projektu a prohloubení znalostí ve zvoleném oboru. Kromě ateliérů škola nabízí také večerní, víkendové a letní kurzy pro děti a mládež (9–14 let) a pořádá workshopy ve školách. (Ar.Co, 2024)
Ar.Co svou strukturou připomíná vysokoškolské umělecké vzdělávání, jak jej známe u nás (Akademie výtvarných umění aj.). Rozdíl je primárně v tom, že studenti platí školné. To umožňuje žákům i učitelům mít velkou svobodu v náplni vzdělávání. Nejsou odkázáni na formální kurikulum, kreditový systém ani dosažený stupeň předchozího vzdělání. Vše je dobrovolné a důležitá je zde iniciativa studentů, kteří se chtějí intenzivně věnovat umělecké tvorbě.
6 Grafický ateliér
Jak jsem zmínila již v úvodu, při své návštěvě Ar.Co jsem se zaměřila především na grafický ateliér. Chtěla jsem obohatit své dosavadní profesní zkušenosti a aplikovat nové postupy ve výuce. Zajímal mě především udržitelnější způsob z hlediska životního prostředí a používání méně toxických materiálů.
Počátek výuky grafiky v Ar.Co je spojen se sítotiskovým ateliérem, které řídil António Inverno (ve spolupráci s Fernandem Calhau) v letech 1973 až 1978 v prvních dílnách v Lisabonu. V rámci 4. výročí založení školy v roce 1977 byly školní práce vystaveny na prodejní výstavě, která měla za cíl podpořit fungování této instituce (jsou to umělci E. Nery, F. Calhau, Henrique Manuel, A. Sena, S. Tavares a studenti z participující londýnské Slade School). Podobné výstavy škola organizuje dodnes ve snaze podpořit školní rozpočet, ale také se záměrem poskytnout studentské práce veřejnosti. Tradičnější grafické techniky se v Ar.Co objevily až v roce 1978 pod vedením João Hogana. V roce 1980 byly ve škole vystaveny grafiky zahraničních autorů, kteří v 60. letech působili v Portugalsku, sbírka vlastněná João Hoganem a sítotisky vyrobené v Cooperativa Árvore v Portu. V roce 1981 se k Joãovi Hoganovi jako učitelka hlubotisku připojila Lídia Reynolds a v roce 1984 pak Shang Hutter, který vystavoval své práce v proslulém Centru moderního umění nadace Calouste Gulbenkian v Lisabonu. V roce 1987 vedla intenzivní kurzy experimentálních technik hlubotisku Noriko Yanagisawa. Je tedy patrné, že již od počátku kladli zakladatelé školy důraz na to, aby vedoucí ateliérů a dílčích workshopů byli renomovaní umělci. (Abecedário, 2024; Henriques, 2013)
Grafické dílny se dále rozrostly s novou školní budovou v Almadě (městě vzdáleném asi 20 minut od Lisabonu). Tato historická budova z 18. století je obklopena starou zahradou s pomerančovníky a citronovníky a vykazuje znaky tradiční portugalské venkovské architektury s všudypřítomnými ikonickými kachličkami. Do dílny byla pozvána řada umělců (Ana Jotta, José Pedro Croft, Pedro Calapez a Pedro Casqueiro) a nabídka grafických technik fungovala spíše jako doplňková praxe pro studenty zapsané v jiných kurzech a příležitostně během roku vznikaly dílčí workshopy.
Od roku 2017 nabírá grafický ateliér nový směr pod vedením mezinárodně uznávané umělkyně Madaleny Parreira. V současné době se zaměřuje jak na klasické grafické techniky (čárový lept, akvatinta, měkký kryt, linoryt, sítotisk), tak na různé experimentální přístupy (kolografie – tisk z koláže a asambláže). Kromě celoroční ateliérové výuky hlubotisku a sítotisku se zde organizují víkendové kurzy pro veřejnost a letní tábory.
Obr. 11 Grafický ateliér, studenti při konzultaci
Obr. 12 Grafický ateliér
7 Workshopy
V grafickém ateliéru jsem měla možnost osobně se zúčastnit dvou probíhajících kurzů pod vedením Madaleny Parreira. Tato portugalská umělkyně začínala také v Ar.Co a vystudovala zde kresbu. Následně studovala grafiku na Camberwell College of Art v Londýně, vyučovala nejrůznější umělecké disciplíny v Lisabonu a New Yorku a poté se stala vedoucí grafického ateliéru v Ar.Co. Tato energická žena je příkladem aktivního umělce a pedagoga s mnohaletými zkušenostmi z práce s dětmi i dospělými. Zprostředkovává důležité technologické postupy ověřené léty zkušeností a podílí se na individuálním uměleckém rozvoji každého studenta. Konzultuje s nimi návrhy, dává potřebné rady a navrhuje nejrůznější řešení. Při každé konzultaci je tedy velice účastná a dává studentům bohatou zpětnou vazbu. Ve většině případů také Madalena své nápady demonstruje prakticky. Vytváří rychlé makety z papíru, kreslí své představy nebo tiskne v lisu. Vytváří tak okamžitý realistický příklad, který studenti lépe pochopí a tím pádem ihned rozvinou.
Studenti pracující v ateliéru grafiky se zabývají především linorytem, sítotiskem a hlubotiskem. Madalena dbá na co nejmenší toxickou zátěž, kterou bohužel grafika má, a hledá postupy, které by tak nezatěžovaly životní prostředí. Jako matrici pro hlubotisk volí měděné desky, které jsou mnohem stabilnější a kvalitnější než zinkové, po vyleštění jsou zcela lesklé. Místo kalafuny, která vyžaduje velice důslednou práci a je nebezpečná při přímém kontaktu nebo vdechnutí, se pro vytvoření nazrněného rastru používá černý akrylový sprej (černá barva kvůli dobré viditelnosti zrna). Jemnou, opatrnou aplikací ve větší vzdálenosti od matrice je možné docílit žádoucí zrnité plochy. Pokud se aplikace nepovede, lze smýt alkoholem a začít znova. Deska se pro akvatintu i čárový lept krytuje asfaltovým krytem běžně používaným pro hlubotisk (směs syrského asfaltu, terpentýnu a včelího vosku). Leptací proces probíhá v chloridu železitém místo kyseliny dusičné, která potřebuje odvětrávání a speciální likvidaci. Chlorid železitý se používá pro přípravu zinkových i měděných desek. Je vhodnější než kyselina dusičná, protože leptá rovnoměrněji, není tak agresivní a zároveň je méně zdravotně závadný (jedná se o sůl, nikoliv kyselinu). Nevýhodou je delší čas leptu a to, že není transparentní. Tiskové barvy používá Madalena od značky Charbonell, které jsou dražší, ale tou nejkvalitnější možností na trhu. Jejich varianta Aqua wash je svou šetrností k životnímu prostředí také vhodná pro práci do škol. K umytí těchto barev stačí mýdlová voda a ne ředidlo.
Obr. 13 Leštění měděné desky
Práce studentů je velice svobodná. Sebevědomě se pohybují v ateliéru a tvoří neustále další grafiky, experimentují, vytváří barevné varianty a hromadně debatují nad novými tisky. Madalena začíná hodinu vždy tak, že s nimi tisky z předchozího týdne detailně prochází a komentuje jejich kvalitu, zda je potřeba přidat barvu, tlak v lisu nebo lépe navlhčit papír. Je velice precizní a totéž vyžaduje po studentech. Učí je, aby uměli chyby vyhodnotit sami. Je stále přítomna, ale dává studentům důvěru a svobodu v tom, aby si grafické řemeslo osvojili sami. Cílem je najít správný postup a techniku pro daný záměr každého studenta, který se důsledně konzultuje. Madalena často doplňuje svoje připomínky konkrétními ukázkami z knih nebo z prací jiných studentů. Teoretické poznatky tedy přirozeně doplňují ty praktické.
Obr. 14 Série studentských tisků k pozorování
Druhý workshop byl věnován tvorbě autorské knihy. Skupina studentů byla věkově velice různorodá a navzájem se dobře znala z domovského ateliéru malby. Studenti během studia projdou řadou dílčích workshopů, což má pozitivní vliv na jejich umělecké a praktické kompetence. Každý ze studentů prezentuje Madaleně své skici před zraky ostatních a všichni se pak účastní hromadné debaty. Společné konzultace jsou běžným začátkem každého projektu a velké věkové rozpětí studentů zaručuje pestrost názorů. Madalena každou prezentaci doplňuje o několik dalších nápadů, čímž vede studenty k tomu, aby nápad rozvinuli a nezůstali nutně u toho prvního. Použití materiálů a technik je svobodné a je na každém, co si přinese. Staré knihy a tisky na koláž, textil, lepenku, reliéfní objekty na slepotisk a další. Nepracují tedy s knihou jako literárním dílem, ale jako s trojrozměrným objektem.
Zajímavá byla úvodní aktivita kurzu. Pro seznámení s tématem a napojení se na sebe navzájem studenti spolupracovali na realizaci jedné společné knihy. Madalena jim rozdala prázdné dvojlisty, které měli společně zaplnit. Listy kolovaly kolem stolu a plnily se nejrůznějšími médii (kresba, malba, prostříhávání, lepení, koláž, prošívání). Výsledek se sešil pomocí jednoduché knižní vazby. Tento postup práce jsem vyhodnotila velice pozitivně. Studenti se seznámili s tvorbou knihy, jejími možnostmi a limity a zároveň byli nuceni spolupracovat, napojit se na ostatní a nepracovat individuálně, jak jsou zvyklí. Navazovali jeden na druhého a tvořili společné dílo napříč generacemi. Tato iniciační hra byla skvělým způsobem, jak studenty nadchnout pro dané téma a zároveň lépe vysvětlit, co se od nich očekává.
Obr. 15 Studenti při konzultaci s Madalenou
Obr. 16 Listy do společné knihy
8 Studentská reflexe
Na hlavní motivace a výhody studování v neformální instituci bez možnosti získání titulu jsem se zeptala dvou českých studentek Natálie a Renaty, dlouhodobě žijících v Portugalsku, a Leonory, která je portugalskou doktorkou v důchodu.
Všechny jejich reflexe byly propojeny pojmem svoboda. Nemusely procházet žádným přijímacím řízením ani složitou byrokracií. Požádaly o studium, zaplatily školné a začaly studovat. Zásadní roli zde hraje atmosféra a přístup školy. Jak mi sdělila Renata s Natálií, Portugalci jsou velice přívětivý a společenský národ. Učitelé jsou přísní a kritičtí, ale spravedliví. Chtějí studenty motivovat k těm nejlepším výsledkům a učí je sebereflexi. Všudypřítomné velkoformátové bílé nástěnky na zdech ateliérů mají za cíl studenty motivovat k vystavování svých aktuálních prací, pozorovat je a zkoumat a prezentovat jen ty nejlepší. Zároveň vidí díla ostatních studentů a mohou je reflektovat. O tvorbě se neustále debatuje a studenti si dávají zpětnou vazbu také mezi sebou. Byla jsem svědkem situace, kdy učitel nebyl přítomen ve výuce a jedna ze studentek potřebovala radu, jak pokračovat. Studenti sami od sebe vytvořili debatu nad jejím dílem a přispěli řadou nápadů a úvah.
Všudypřítomné kresby, malby a objekty na zdech vytváří tvůrčí a útulnou atmosféru. Pro všechny dotázané studentky je důležité sdružovat se s ostatními a ovlivňovat se navzájem v tvorbě. Funguje tu skvělý mezigenerační dialog i proto, že na rozdíl od vysokých uměleckých škol tu nemá každý profesionální umělecké ambice a studenti nejsou zatíženi stresem ze zkoušek. Mají různé životní zkušenosti i umělecké dovednosti.
Obr. 17 Studentské práce na zdech
Důležitým aspektem je i fakt, že by si studenti vlastní vybavený ateliér v Lisabonu nemohli dovolit a vysoké školné je nesrovnatelně nižší oproti placení nájmu za ateliér. Studenti mohou školní prostory využívat neomezeně a supluje to tedy jejich soukromý ateliér. Zásadní motivací pro studium na Ar.Co je možnost setkat se s předními portugalskými umělci, kteří na škole vyučují dlouhodobě nebo nárazově v rámci dílčích ateliérů. Pro ty se nejedná o vidinu dobrého přivýdělku, ale o prestiž a svobodu při předávání své umělecké praxe a komunikace se studenty. Studenti tak mají jedinečnou možnost přiblížit se portugalské umělecké scéně a konfrontovat svou práci s aktivními umělci. Obě české studentky oceňují kritický přístup, svobodnou tvorbu a neformálnost ve srovnání s akademickým prostředím. Nezatěžují je zkoušky ani teoretické práce. Skloubit studium, za které platí poměrně vysoké školné, s prací je náročné, ale o to více motivující. Škole věnují každou volnou chvíli a je to pro ně druhý domov.
Obr. 18 Renata při práci
Doktorka v důchodu, Leonora, má úplně jiný přístup a motivaci. Reprezentuje řadu studentů, kteří Ar.Co navštěvují v pokročilém věku. Jak sama říká, studium je pro ni zábava, výplň volného času a realizace toho, na co dříve neměla čas. Pozitivně hodnotí teoretické hodiny dějin umění, které jsou propojené s filosofií. Studenti z nich neskládají zkoušky a účast je dobrovolná. Získané vědomosti vstřebávají a uplatňují ve své tvorbě. Dílčí výtvarná cvičení jsou také často inspirována slavnými uměleckými díly. Leonora oceňuje i fakt, že její učitel při hodnocení přistupuje ke všem studentům stejně kriticky nezávisle na věku, ambicích nebo zkušenostech. Společné konzultace prací s učitelem u jednoho stolu jsou inspirativním mezigeneračním dialogem a dokazují, jak přínosná může být tvorba v různorodé věkové skupině. Každý názor je relevantní.
Studentky uzavírají náš rozhovor vyjádřením velké pokory a vděčnosti. Ar.Co má v současném portugalském uměleckém prostředí zvučné jméno a absolvování školy neznamená jen prestiž a kontakty, ale také cenné osobnostní zkušenosti. Dotazované zároveň vyzdvihují fakt, že začít studovat umění může člověk v každém věku, přijímací řízení nemusí představovat stres a předpokládat uměleckou zdatnost, ale znamená otevřené dveře pro zcela nové zkušenosti.
Obr. 19 Leonora při práci
9 Závěr
Nespornou výhodou výzkumné stáže je fakt, že nikdy předem nevíme, co přesně objevíme. Jedeme s nějakou (mnohdy konkrétní) představou, kterou hodláme naplnit. V mém případě předčila návštěva Ar.Co všechna moje očekávání. Nejen že jsem se seznámila s unikátním neformálním přístupem k profesionálnímu uměleckému vzdělávání, ale také jsem se naučila nové grafické postupy, které mohu uplatnit ve své výuce na Univerzitě Palackého v Olomouci. V neposlední řadě jsem navázala cenné profesní kontakty a zjistila několik velmi důležitých poznatků. Umělecké vzdělávání nespočívá jen v nácviku praktických dovedností, ale také v tom, že nás učí umění se rozhodovat, sebeprezentaci, přijímání kritiky, pomáhá budovat vůli na sobě pracovat a oddat se vlastnímu přesvědčení a touze něco vytvářet bez nutnosti budoucích ambicí. Novou perspektivou a pedagogickou výzvou je pro mě mezigenerační výuka, která navzájem pozitivně ovlivňuje všechny věkové kategorie a přispívá k získávání životních hodnot a sociálních vazeb. Cestování a poznávání odlišných pedagogických přístupů za účelem rozšíření znalostí ve svém oboru považuji za velmi důležité a nezbytné, pokud se máme ve své práci neustále zdokonalovat a stát se kvalitními pedagogy.
Studie vznikla v rámci projektu Současná grafika v kontextu umění a výtvarné edukace, IGA_PdF_2024_012, podpořeného PdF UP V Olomouci.
Literatura
ABRANTES, Pedro & FERRO, Lígia & TEIXEIRA Lopes, João & VELOSO, Luisa & SWINNERTON, Maria. 2019. Arts Education in Portugal: National Curricula and Emancipatory Projects. 10.1007/978-3-030-06007-7_10.
FRANCO, Manuela a kol. 1998. Ar.co 25 anos: 1973–1998. Lisabon. Ar·Company ISBN 972-97987-0-2.
HENRIQUES, Paulo. 2013. Abecedario: 40 anos do Ar.Co. Lisabon. Ar.co-Centro de Arte e Comunicação Visual. ISBN 978-972-97987-5-7.
HOFBAUER, Břetislav. 2024. Děti, mládež a volný čas. Praha: Portál. ISBN 80-7178-927.
LÁZŇOVSKÁ, Lenka. 2011. Neformální umělecké vzdělávání – pojmy, koncepce, organizace, formy, problémy a otevřené otázky, In: DOHNALOVÁ, Lenka. Umělecké vzdělávání a role kulturních institucí. Talent, roč. 14, č. 2. 222. s. ISSN 1212-3676.
PRŮCHA, Jan; MAREŠ, Jiří a WALTEROVÁ, Eliška. 2023. Pedagogický slovník. 4. aktualiz. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-772-8.
SOUSA, Isabel Susana. 2028. Arts and Cultural Education at School in Europe. Portugal 2007/08. Online. Eurydice. [cit. 2024-08-27].
VAJDÍKOVÁ, Barbora. 2019. Základní umělecké školy a jejich místo ve volnočasových aktivitách a životním stylu dětí. Diplomová práce (Mgr.). Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta.
VEGNEROVÁ, Petra. 2012. Ekonomická situace v Portugalsku a její dopad na studenty a absolventy vysokých škol. Bakalářská práce. Praha, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav románských studií.
ZAJÍC, Jiří. 2020. Možné přínosy neformálního vzdělávání založeného na systému hodnot. Pedagogika. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, roč. 70, č. 3, s. 368–377. ISSN 2336-2189.
Internetové zdroje
Abecedário. Ar.Co. Centro de arte & comunicação visual. 2024 [online]. [cit. 2024-08-27]. Dostupné z: www.arcoabecedario.pt.
Ar.Co. Centro de arte & comunicação visual. 2024 [online]. [cit. 2024-08-27]. Dostupné z: www.arco.pt.
EduRank. 2024 [online]. [cit. 2024-08-27]. Dostupné z: www.edurank.org
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. 2024 [online]. [cit. 2024-08-27]. Dostupné z: www.msmt.cz
Portugal Education Guide: Schooling, Higher Education and Funding. 2024 [online]. [cit. 2024-08-26]. Dostupné z: www.portugaleducation.info
Ar.Co Lisbon | Case study
Abstract: As part of her doctoral research internship, the author visited the informal art institution Ar.Co in Lisbon, where she focused on teaching classical graphics. She observed the work of the students, participated in classes led by Madalena Parreira and discussed their work with the students. The institution Ar.Co is presented in the text as an example of a successful non-formal educational facility that has been offering an alternative to classical academic education for more then fifty years and making art education accessible to the general public across generations.
Key Words: Portugal, Ar.Co, non-formal education, graphics
[1] Informace o historii a struktuře školy byly získány prostřednictvím rozhovoru s Madalenou Parreira a díky školním publikacím Ar.Co 25 anos: 1973–1998 (1998) a Abecedario: 40 anos do Ar.Co (2023).
Autorka:
MgA. Pavla Baštanová
Katedra výtvarné výchovy, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci
E-mail: pavla.bastanova@upol.cz
Jak citovat tento článek:
BAŠTANOVÁ, Pavla. 2024. Ar.Co Lisabon | Případová studie. Kultura, umění a výchova, 12(2). ISSN 2336-1824. Dostupné z: http://www.kuv.upol.cz
The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.