Recenze Petry Filipové se věnuje společnému výstavnímu projektu Tate Liverpool, Centre Pompidou-Metz a Museum für moderne Kunst Frankfurt am Main. Základní idea výstavy vychází z několika inspiračních zdrojů: na jedné straně z koncepce imaginárního muzea, tedy muzea reprodukcí uměleckých artefaktů, a také z Benjaminovy úvahy o reprodukovatelnosti uměleckého díla. Výstava „Das imaginäre Museum“ však ve své analýze bytí uměleckého artefaktu zachází dále. Inspirována Bradburyho románem 451 stupňů Fahrenheita si klade otázku, co by zbylo z umění v okamžiku, kdy by byly veškeré hmotné umělecké artefakty zničeny.
Recenze společného výstavního projektu Tate Liverpool, Centre Pompidou-Metz a Museum für moderne Kunst Frankfurt am Main.
4. září skončila ve frankfurtském MMK výstava „Das imaginäre Museum“. Prosté a zdánlivě nezpochybnitelné tvrzení, jehož platnost však při bližším pohledu ztrácí na přesvědčivosti. Společný projekt Centre Pompidou, Tate a MMK je totiž v mnoha ohledech více než pouhou přehlídkou moderního umění. Nejde jen o to, že výstava skončila pouze ve své frankfurtské destinaci a od 19. 10. bude opět k vidění v métské pobočce Centre Pompidou. Pozoruhodné je především to, že se vystavené artefakty vydaly na cestu do Francie už týden před oficiálním ukončením výstavy. Ze strany autorů projektu se ovšem nejednalo o organizační pochybení, nýbrž o důsledné naplnění kurátorského konceptu: MMK se v posledních dnech výstavy skutečně proměnilo v imaginární muzeum.
Základní idea výstavy vychází podle autorů z několika inspiračních zdrojů. Na jedné straně je to koncepce imaginárního muzea, tedy muzea reprodukcí uměleckých artefaktů, tak jak ji ve své stejnojmenné studii formuloval André Malraux, Atlas Mnemosyné Aby Warburga a také úvahy Waltera Benjamina o reprodukovatelnosti uměleckého díla. Výstava „Das imaginäre Museum“ však ve své analýze bytí uměleckého artefaktu zachází dále. Inspirována Bradburyho románem 451 stupňů Fahrenheita si klade otázku, co by zbylo z umění v okamžiku, kdy by byly veškeré hmotné umělecké artefakty zničeny. Hrdinové temné utopie Raye Bradburyho se pokoušejí uchovat obsah likvidovaných literárních děl ve svých vzpomínkách; je ale možné, ptají se autoři výstavy, aby podobným způsobem přežila díla, jejichž podstata není textová? Imaginární muzeum se tak v jejich pojetí stává muzeem paměti, nejistých vzpomínek, sítí osobních asociací a nakonec také textů.
Výstava se z tohoto hlediska odvíjí ve dvou časoprostorových rovinách. V prvém plánu je „Das imaginäre Museum“ tradiční výstavou obrazů, objektů, instalací a videí významných umělců (Duchamp, Albers, Warhol, Fontana, ale také třeba Louise Bourgeois, Cindy Sherman, Dan Graham, Jeff Wall – slavná jména tu návštěvníka atakují na každém kroku), kterou připravil mezinárodní tým kurátorů renomovaných uměleckých institucí, tedy jakési „best of“ 20. století, jež lze doporučit v zásadě každému. Na pozadí této řekněme „reálné“ výstavy (Liverpool, Frankfurt, Méty 2015-2017) se však paralelně odehrává výstava „imaginární“, projekt fikčního kurátora budoucnosti (r. 2052), který se k vystaveným uměleckým dílům už nemůže vztahovat jinak než nepřímo, prostřednictvím dochovaných fotografií uměleckých děl, dobových záznamů a v některých případech i vlastních vzpomínek. Tato perspektiva je návštěvníkovi výstavy prezentována jednak prostřednictvím doprovodných materiálů (informační tabule; popisky k jednotlivým dílům, které je možné odtrhnout a odnést si domů; textový umělecký projekt Dory Garcia „451 Museum: Die Mnemosyne Revolution“), jednak samotnou skladbou výstavy.
Výstava je členěna do devíti sekcí, z nichž každá představuje určitý významný aspekt vizuálního umění, resp. umělecké tvorby, a zároveň jej reflektuje z perspektivy konceptu imaginárního muzea, tedy v jeho nemateriální rovině. Jednotlivé části výstavy jsou proto příznačně pojmenovány odkazem na nějaký knižní titul. Hned úvodní sekce „Auslöschung“ (č. Vyhlazení – román Thomase Bernharda) tematizuje pomíjivost uměleckého artefaktu. V sousedství fotografie prázdných rámů, které zbyly na stěnách pařížského Louvru, poté co byl jejich obsah evakuován před blížícími se nacisty, zde návštěvník narazí kupř. na černý odlitek vany od Rachel Whiteread, nikoli tedy objekt sám, nýbrž to, co po něm zůstalo (Dora Garcia dílo trefně přirovnává k fosilii). Umění po umění.
Sekce „Die Vermessung der Welt“ (Vyměřování světa – román Daniela Kehlmanna z r. 2005) zase obrací pozornost přímo k ontologickému statusu uměleckého artefaktu (viz např. „Clock (One and Five)“ Josepha Kosutha), ale také k možnostem jeho prezentace: vzhledem ke konceptu výstavy dokonale sebereflexivně nabízí mimo jiné několik významných uměleckých realizací „kapesních muzeí“ (např. proslulou „bednu“ – „Boîte“ – Marcela Duchampa nebo „Museé Imaginaire“ – bílou skříňku rozdělenou do přihrádek, v nichž jsou uloženy objekty připomínající africké sošky – od Rege Butlera).
Část s kafkovským názvem „Verwandlung“ pak na příkladu několika významných děl ze sbírek zúčastněných institucí (jmenujme alespoň „Soft Typewriter. Ghost Version“ Claese Oldenburga nebo Warholovy „100 Campbell´s Soup Cans“) poukazuje na prvek transformace, a to jak v rámci tvůrčího procesu (materiálová transformace, objekt a jeho dvojrozměrná reprezentace), tak i pravě s ohledem na proměnu díla ve vjem a vjemu ve vzpomínku, tedy na transformaci reálného v imaginární.
Výstavu uzavírá sekce s mnohoznačným názvem „Enigma“, tematizující snad nejpodstatnější aspekt umění, totiž jeho (tvůrčí, interpretační...) otevřenost. Sekce, jak už název napovídá, nabízí díla úmyslně mnohoznačná, záhadná. Známá Duchampova ptačí klec „Why not sneeze Rose Sélavy?“ nebo třeba velkoformátová fotografie „Odradek“ Jeffa Walla, inspirovaná Kafkovou povídkou Starost hlavy rodiny, však svojí interpretační otevřeností zároveň poukazují na druhý život uměleckého díla v podobě vyprávění a vzpomínky. A právě narace jakožto konstitutivní prvek imaginárního muzea ovládla poslední týden výstavy. Sedm dní před jejím oficiálním ukončením byla všechna díla odstraněna a na jejich místo se postavili dobrovolníci, kteří se na základě svých vzpomínek pokoušeli slovy reprodukovat spatřené. Koncept imaginárního muzea se tak dovršil.
Poznámka závěrem: Jakkoli je výstava přímo nabitá známými (leckdy snad až příliš známými) jmény a díly, může návštěvník na konci dospět k poněkud paradoxnímu pocitu, že by podobný kurátorský záměr bylo možné realizovat i v podmínkách o poznání skromnějších. To však podle mého názoru pouze dokazuje, jak nosný je koncept autorského týmu. Výstavu „Das imaginäre Museum“ lze proto doporučit i těm, kteří se etablovaným umělcům úmyslně vyhýbají. Speciální pozvánka by pak měla být adresována zástupcům těch českých uměleckých institucí, které (jak se alespoň v posledních letech zdá), žijí v domnění, že jediným oprávněným kurátorským konceptem je retrospektiva lety prověřeného umělce.
An Imagined Museum
Works from the Centre Pompidou, Tate and MMK collections
Das imaginäre Museum
Werke aus dem Centre Pompidou, der Tate und dem MMK
Un musée imaginé. Et si l´art disparaissait?
Trois collections européennes: Centre Pompidou, Tate, MMK
Tate Liverpool (20.11.2015 – 14.2.2016)
MMK 2 des Museums für Moderne Kunst, Frankfurt am Main (24.3.2016 – 4.9.2016)
Centre Pompidou- Metz (19.10.2016 – 27.3.2017)
Kurátoři:
Francesco Manacorda, Darren Pih, Lauren Barnes, Tate Liverpool
Peter Gorschlüter, MMK Museum für moderne Kunst, Frankfurt am Main
Hélène Guenin, Alexandra Müller, Centre Pompidou-Metz
Článek je dílčím výstupem projektu IGA_PdF_2016_016 Analýza metod výuky nových médií na uměleckých školách: kvalitativní výzkum.
Autorka:
MgA. et Mgr. Petra Filipová
Katedra výtvarné výchovy
Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci
E-mail: filip.ova(at)seznam.cz
The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.
Jak citovat tento článek:
FILIPOVÁ, Petra. 2016. Das imaginäre Museum/ An Imagined Museum/ Un musée imaginé. Kultura, umění a výchova, 4(2). ISSN 2336-1824. Dostupné z: https://www.kuv.upol.cz
Comments