Editorial naší spolupracovnice Magdaleny A. Turzové shrnuje obsah nového čísla a upozorňuje na téma komunikace, kterého se dotýká většina autorů podzimního čísla — ať už se jedná o komunikaci v rámci uměleckého provozu a vzdělávání, interdisciplinární spolupráci nebo o komunikaci prostřednictvím umění.
Ve většině článků nového čísla našeho časopisu se objevuje téma komunikace. Ať už se jedná o komunikaci v rámci uměleckého provozu a vzdělávání, interdisciplinární spolupráci nebo o komunikaci prostřednictvím umění.
Dialog mezi divákem a uměleckým dílem, skrze které se vyjadřuje jeho tvůrce, se v současnosti objevuje u celé řady uměleckých počinů — očekává se divákova reakce, která se dokonce stává součástí díla. Komunikační funkce umění je tak v poslední době velmi akcentována a v edukačním procesu se nabízí celá řada možností, jak jí využít. Ve snaze kultivovat mladého člověka, která se promítá do všech umělecko-vzdělávacích disciplín, ve způsobech zprostředkování umění a v rozvoji schopností vyjadřovat se prostřednictvím uměleckých forem — zde všude je potřebné navázání dialogu a vyjádření této potřeby je čitelné z většiny publikovaných textů.
Článek Lenky Janské nás seznamuje s vývojem metody vizuální komunikace pracující s jednoduchým obrazovým znakem. Tuto metodu pod názvem obrazová statistika v první polovině 20. století teoreticky rozpracoval rakouský sociolog a filosof Otto Neurath. V českém prostředí našla jeho teorie odezvu v pedagogické a publikační činnosti Vladimíra Konvičky, který obrazovou statistiku postupně integroval do výtvarné výchovy. V dnešní době charakterizované vizuální přesyceností zůstává téma obrazové komunikace stále aktuální a tříbení vizuální gramotnosti důležitou výzvou pro výtvarnou pedagogiku.
V příspěvku Radky Růžičkové a Dany Novotné se hovoří o propojení různých forem zprostředkování umění na interdisciplinární bázi. Studenti pedagogické fakulty primárního vzdělávání na UJEP připravili a realizovali galerijní animace k retrospektivní výstavě Karla Malicha, určené pro žáky 1. stupně ZŠ. Důraz byl kladen na využití výtvarných, hudebních a dramatických forem praktických činností. Kromě zprostředkování estetických kvalit Malichova díla byly hledány také komunikační aspekty a funkce výtvarného umění obecně a jeho přesahy do jiných disciplín. Příprava studentů - budoucích pedagogů (v tomto případě učitelů 1. stupně základních škol) v oblasti výtvarné edukace a jejich uvědomění si významu a možností této práce jsou nepochybně nezbytné pro vypěstování generace ochotné přijímat a začlenit duchovní hodnoty spojené s uměním do svého života a využívat aktivně jeho komunikační potenciál.
Výzva k interdisciplinárnímu propojení uměleckých oborů zaznívá i v článku Petra Sobotky, ve kterém se autor zabývá tím, jak integrovat do základního uměleckého vzdělávání improvizaci, která má ve výuce hudby kořeny již v barokní varhanní tvorbě. Od té doby až dodnes je upozaděna na úkor interpretačních forem, je však vhodnou metodou k rozvoji celé řady praktických schopností žáků a zároveň má potenciál v budování jejich kreativity a vztahu k umění. Autor hodnotí současný stav spolupráce jednotlivých uměleckých oborů na ZUŠ a nastiňuje možnosti využití metody improvizace k propojení dosud izolovaných disciplín.
Téma interdisciplinárně zaměřené komunikace se objevuje také v textu Kateřiny Tomeškové. Specifickou sociální interakci v muzejní edukaci, přinášející prohloubení znalostí a pochopení kulturních souvislostí prostřednictvím zážitku, považuje autorka za nejvíce efektivní cestu muzejní edukace. Svůj názor podepírá případovou studií programu k expozici archeologických nálezů v Muzeu J. Á. Komenského v Přerově. Tento edukační program dětským návštěvníkům přináší netradiční zážitek z návštěvy muzea, aktivně je zapojuje (jsou zde skutečnými „badateli“) a zároveň informuje a vzdělává.
Do prostředí muzea přivádí školou povinného návštěvníka často učitel a ten je také tím, kdo po návštěvě edukačního programu muzea hodnotí, zda přinesl kýžený vzdělávací efekt. Výzkum, který zkoumá postoj učitele k muzejní edukaci a k naplňování výukových cílů vybraných programů, prezentuje článek Petry Horské. I přesto, že se chápání významu jednotlivých komponent výukových programů u muzejních a školních pedagogů liší, lze nalézt společné cíle muzejní pedagogiky i školního vzdělávacího systému.
Způsoby aplikace interpretačních postupů ve výuce dějin umění jsou tématem článku Veroniky Jurečkové, který popisuje dva odlišné modely používané v edukační praxi – uměleckohistorický model zabývající se historickým a společenským kontextem díla a metodu vizuální analýzy. Ta vede žáka k vytvoření vlastní interpretační hypotézy, která je rozvíjena a korigována dialogem s ostatními. Pěstování schopnosti uvažovat o umění kriticky pokládá autorka za podstatné hlavně ve vztahu k modernímu a současnému umění. Nezbývá než souhlasit, protože praxe často potvrzuje ostych vyjadřovat se k soudobému umění, a to nejen ze strany studentů, ale také výtvarně zaměřených pedagogů. Didaktici a teoretici se tímto problémem důsledně zabývají a přibývá také pedagogů a umělců, kteří hledají nové způsoby navázání dialogu o umění s mladým publikem.
„IT generace“ (jak je nazývána generace vyrůstající v dnešní mediálně saturované společnosti) se již naprosto suverénně pohybuje ve světě nových technologií a s přehledem ovládá digitální média. Anna Ronovská, autorka článku zabývajícího se vztahem klasických a nových médií, vnímá jako problematickou výtvarnou stránku IT produktů, která je dána výraznou disproporcí mezi technickou a vizuální gramotností vysokoškolských studentů technických oborů. Řešení vidí v začlenění uměleckých postupů do technického vzdělávání. V závěru příznačně hovoří o humanizaci informatiky, která v posledních letech expanduje do mnoha jiných oborů, což přináší potřebu komplexnějšího vzdělávání v této oblasti.
Jednou z uměleckých disciplín, které ve velké míře využívají digitální technologie, je grafický design, na který se ve svém výzkumu zaměřila Lenka Kašpárková. V článku vyzdvihuje význam grafického designu, vycházející z jeho propojení s mnoha dalšími oblastmi lidského života. Autorka v článku shrnuje také charakteristické znaky období adolescence, protože právě na adolescenty zaměřila svůj výzkum. Představuje jeho částečné výsledky a zajímavé je, že se týkají domácích prací studentů grafického designu, které jejich autoři prezentovali na Facebooku. Jednalo se o domácí (volnou) tvorbu, která se vyznačuje větší mírou sebevyjádření ve srovnání s racionální, promyšlenou školní prací. Komentáře studentů získané pomocí dotazníků potvrzují, jak je pro ně vlastní tvorba nesvázaná školními pravidly důležitá. Stejně tak je pro ně významná i prezentace tvorby (např. na sociálních sítích), protože je pro ně ventilem pocitů a způsobem komunikace s okolím.
Tématem textu Oldřicha Bystřického je koncept a metodika interaktivních, resp. aktivních zón v galeriích, které se v mnoha zahraničních i českých muzeích stávají integrální součástí výstav. Zkušený autor ukazuje příklady, jak takovéto aktivizující prostory pojímá Národní galerie v Praze při zprostředkování moderního a současného umění. Je nepochybné, že podobné aktivity posilují komunikaci návštěvníků s vystavenými díly a umocňují sdělení výstavy i osobní vztah návštěvníků k uměleckým dílům. Zvláště ohled na děti je potřeba ocenit, protože tato návštěvnická skupina muzeí stále patří k těm opomíjeným.
Obdobné zaměření má i článek Lucie Štůlové Vobořilové, která ukazuje konkrétní úspěšný příklad toho, jak lze podpořit komunikaci mezi muzeem umění, návštěvníkem a obsahem výstavy. Zatímco Oldřich Bystřický za tímto účelem vytváří aktivizující zóny v prostoru muzea, Lucie Vobořilová se svými kolegyněmi připravila originální knihu, jejímž cílem je podpořit dospělé i děti v nalezení vlastní cesty k dílu Františka Kupky. Jde o nevšední publikaci s názvem František Frank Frantík Francois Kupka a autorka v článku podrobně představuje proces jejího vzniku i výslednou podobu knihy.
Různé formy vizuální komunikace, se kterými se každodenně setkáváme skrze média, jsou naplněny rozmanitým obsahem. Všichni jsme vystaveni neustálému přívalu informací a vizuálních podnětů. Vytváření vlastního virtuálního obrazu – např. pomocí profilu na sociálních sítích anebo sdílením informací rotujících na internetu – je nejrozšířenější zábavou mladé generace. Také proto je potřeba v mladých lidech pěstovat vnímavost vůči formě a obsahu sdělení a schopnost kriticky o viděném uvažovat. Je také důležité udržovat jejich schopnost svobodně se umělecky vyjadřovat, nebát se improvizovat, jít s kůží na trh a čelit názoru ostatních. Tak bude dialog s uměním a o umění stále živý a pro člověka přínosný.
The study is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.
Jak citovat tento článek: A. TURZOVÁ, Magdalena. Dialog s uměním a o umění. Kultura, umění a výchova, -2012() [cit. ]. ISSN 2336-1824. Dostupné z: https://www.kuv.upol.cz
Comments