Národní galerie v Praze připravila v roce 2023 výstavu jedné z neuznávanějších současných českých umělkyň, Evy Koťátkové. Instalace Moje tělo není ostrov se nachází ve Velké dvoraně Veletržního paláce a připomíná tělo částečně rybí a částečně lidské. Toto umělecké dílo vzniklo spojením objektů s prvky performance a zvuku. Svým osobitým ztvárněním reaguje na běžná lidská témata – manipulaci, násilí, vzhled atd. Z uspořádané výstavy, výběru témat i doprovodného programu vyplývá, že se autorka snaží začlenit i osoby s handicapem a umožnit všem bez rozdílu ponořit se do příběhů jiných i do svého vlastního. Výstava probíhala od 7. 12. 2022 do 4. 6. 2023 a byla doplněna o řadu animačních programů pro školy, performancí a jiných doprovodných programů.
Klíčová slova: Koťátková, tělo, Národní galerie.
1. Národní galerie Praha
Národní galerie Praha, největší galerie v České republice, pojímá přes 390 000 sbírkových předmětů. Na poli kultury a umění se pohybuje od roku 1796, kdy ji založila Společnost vlasteneckých přátel umění. Historie samotné sbírky se začala psát v době Rudolfa II. v souvislosti s jedním z jeho nejvýznamnějších obrazů – Růžencovou slavností Albrechta Dürera, která patří i dnes mezi stěžejní díla současné sbírky. (Historie)
Instituce svá díla vystavuje v mnoha prostorách v centu Prahy i mimo ni (např. Palác Kinských, Klášter sv. Anežky České, Veletržní palác, Šternberský palác, Schwarzenberský palác). K vidění je sbírka umění 19. století a klasické moderny, sbírka moderního a současného umění, sbírka grafiky a kresby, sbírka umění Asie. Vystavena jsou díla známých světových umělců – Albrechta Dürera, Vincenta van Gogha, Paula Gauguina, Paula Cézanna nebo samotný autoportrét od Pabla Picassa. (Naše sbírky)
Národní galerie nabízí svým návštěvníkům bohatý doprovodný program – komentované prohlídky, přednášky, debaty, semináře, výtvarné dílny a kurzy pro děti i dospělé. V rámci edukačního oddělení vznikají animační programy navazující jak na stálé expozice, tak na krátkodobé výstavy. Programy jsou určeny pro všechny věkové kategorie: od dětí z mateřských škol až po seniory. Edukační oddělení vytváří doprovodné materiály – pracovní listy, doprovodné texty, metodiky pro učitele i kreativní výzvy, doplňuje výstavy o didaktické, zábavní a interaktivní prvky. Interaktivní prvky pobízí k návštěvníka k lepšímu poznání a pochopení expozic. Manipulace s didaktickými prvky není určena jen dětem, vyhledávají ji i dospělí. Návštěvník je aktivizován, není jen pasivním příjemce. (10 důvodů k návštěvě)
Expozice jsou přizpůsobovány dětem, seniorům i handicapovaným návštěvníkům. Navštívit mohou speciální komentované prohlídky pro hluchoněmé i slabozraké. Do stálých expozic jsou instalovány doprovodné prvky umožňující těmto návštěvníkům získat kulturní zážitek, jaký má možnost prožít kdokoliv jiný. Jmenovat můžeme model celé výstavy u Evy Koťátkové, ale i u dalších stálých expozic. (Návštěvníci se specifickými potřebami)
Národní galerie usiluje o zajištění bezbariérového přístupu ke svým výstavním prostorám. Snaží se minimalizovat překážky při pohybu osob s omezenou schopností pohybu. Pro neslyšící návštěvníky nabízí Národní galerie služby tlumočníků znakového jazyka při vybraných výstavách a akcích. Tím je jim umožněna účast a plnohodnotné vnímání uměleckých děl. Zrakově postižení návštěvníci si mohou půjčit audioprůvodce, který obsahuje popis děl a informace o výstavách, které mohou pomoci lépe porozumět prezentovaným uměleckým dílům. V neposlední řadě zmíníme hmatové modely a materiály objevující se v expozici během speciálních akcí, které umožňují návštěvníkům se zrakovým postižením lépe porozumět uměleckým dílům a jejich strukturám. (Návštěvníci se specifickými potřebami)
2. Eva Koťátková
Eva Koťátková, autorka výstavy Moje tělo není ostrov, je česká umělkyně, která ve své tvorbě využívá široké spektrum uměleckých forem, včetně instalací, soch, kreseb, performancí a koláží. Je známá svými provokativními díly, která zkoumají otázky psychických stavů, identity, socializace a lidských práv (Eva Koťátková, 2006–2023).
Koťátková se ve své tvorbě soustavně zabývá psychologickými a emocionálními aspekty lidského prožívání. Témata, jako jsou obavy, traumata, úzkosti či otázky lidského vnitřního světa, jsou u ní častými motivy. Ve svých dílech kriticky analyzuje společenské normy, očekávání a stereotypy, které ovlivňují individuální identitu a její vyjádření. Tyto reflexe jsou často spojeny s tématy institucionalizace, konformity, kontroly a manipulace, které formují lidské interakce a chování. (Eva Koťátková, 2006–2023)
Prostřednictvím své práce Koťátková zkoumá rovněž otázky lidských práv a sociální spravedlnosti. Využívá archetypy a symboly k propojení osobní a univerzální roviny těchto témat, čímž podněcuje divákovu představivost a klade otázky týkající se lidského stavu a sociálního řádu. (Eva Koťátková, 2006–2023)
Její díla byla představena na významných mezinárodních událostech, jako jsou Benátské bienále (2024), Documenta v Kasselu či Tate Modern v Londýně. Koťátková získala řadu prestižních ocenění, včetně Ceny Jindřicha Chalupeckého (2014) za přínos současnému umění, ceny Kaisera Ringwalda (2015) udělované za vynikající umělecký přínos ve střední Evropě a ceny Roberta Jakoba Ginkela (2018), která oceňuje originalitu a inovativní přístup. Byla rovněž nominována na cenu Henkel Art Award (2013) za své výjimečné projekty. Tato ocenění a nominace svědčí o uznání, které Eva Koťátková získala nejen doma v České republice, ale i na mezinárodní úrovni. Její práce je ceněna pro svou originalitu, inovativní přístup a schopnost zasahovat do důležitých témat současného světa. Velkým úspěchem se stala i její samostatná výstava pro Museum of Contemporary Art of Bordeaux, která putovala do Veletržního paláce v Praze. (Eva Koťátková, 2023)
Tvorba Evy Koťátkové se vyznačuje inovativním přístupem, který často provokuje a inspiruje k zamyšlení. Při tvorbě svých děl pracuje s různorodými materiály, jako jsou textil, dřevo, kovy a nalezené předměty, což přispívá k její významné pozici na poli současného českého umění. (Čikarová, 2022)
Podobný přístup ke společensky zaměřeným tématům nalézáme i v tvorbě Kateřiny Šedé, další nositelky Ceny Jindřicha Chalupeckého. Šedá se zaměřuje na experimenty s mezilidskými vztahy, sociální izolaci a stereotypy. Například v projektu, kde spolupracovala se svou babičkou, vytvořila „katalog“ 650 ručně kreslených položek domácího nářadí. Tento projekt získal velkou pozornost a prestižní ocenění, což podtrhuje význam sociálně zaměřeného umění v současném českém kulturním kontextu. (Kateřina Šedá, 2006–2023)
3. Výstava Moje tělo není ostrov
Výstava Moje tělo není ostrov představuje významný počin umělkyně Evy Koťátkové. Výstava proběhla v roce 2024 ve Veletržním paláci Národní galerie. Působí jako propracovaná site-specific kompozice, která prostřednictvím různých materiálů a médií propojuje vizuální, zvukové a haptické zážitky.
Obr. 1
Podíváme-li se na celou výstavu z ptačí perspektivy, dominantou expozice bylo obří rybí tělo, jehož části symbolicky odkazují na různé aspekty lidských zkušeností. Na jejím začátku se nacházela interaktivní zóna v podobě rybí hlavy, která byla vybavena polštáři a peřinami. Tento prostor sloužil k reflexi a odpočinku, ale také jako místo pro diskuse během animačních programů. Středová část instalace obsahovala modrou košili připomínající nemocniční prostředí, což mohlo symbolizovat zranitelnost a péči. (Obr. 1) Celé tělo ryby pomyslně končilo velkou ploutví, za níž byly rozmístěny stolky a plocha zaplněná papíry se sdílenými emocemi a pocity návštěvníků.[1] (Obr. 2, 3)
Obr. 2, 3
Další prvky expozice zahrnovaly kontejnerové bedny, kostýmy mořských živočichů, pahýly keřů a ready-made objekty, jako například obnošené oblečení, boty, naddimenzované pilulky, nůžky či školní nábytek. (Obr. 4, 5) Tyto předměty tematicky odkazovaly k otázkám šikany, sociální izolace či vzpomínek na školství. Významné propojení výstavy s Museum of Contemporary Art of Bordeaux zdůrazňuje její kontextualizaci. Prostory CAPC, které dříve sloužily jako sklady pro koloniální zboží, propůjčují instalaci hluboký symbolický rozměr, jenž odráží historické a sociální paralely. (Jelínková, Novotná, & Říhová, s. 8)
Obr. 4, 5
Výstava se vyznačovala syntézou různorodých médií – textů, objektů, koláží, soch a hudby – do jednoho soudržného celku. Zvukové efekty a tlumené osvětlení podtrhovaly vážnost zobrazovaných témat, jako jsou náročné životní situace, stres či společenská kategorizace a hodnocení těl. Téma tělesné identity bylo dále rozvinuto prostřednictvím námětů „škatulkování“ a „nálepkování“, často spojovaných se školním prostředím. (Jelínková, Novotná, & Říhová, s. 3)
Všudypřítomný byl odkaz na těla, která procházejí nepříjemnými situacemi, pocitem únavy nebo stresem a jsou nucena podřizovat se náročnému tempu a překonávat překážky. Celá expozice představovala perspektivu normálnosti, kterou společnost kategorizuje, rozděluje a hodnotí, ať už se jedná o otázky genderu, schopností nebo správnosti. (Jelínková, Novotná, & Říhová, s. 5)
Jednotlivé exponáty rozmístěné uvnitř obřího těla částečně rybího i lidského i mimo ně odkazují k problematice šikany, migrantů, násilí na lidech, zvířatech i rostlinách – kreveta uvařená zaživa, keř vyvrácený z kořenů. Tyto zásadní problémy našeho světa byly převezeny v kontejnerových bednách a otevřeny v galerii. U každé bedny byl popis toho, co v ní najdeme – bezmocné tělo, ryby oslněné sluncem, bezmocné tělo. (Obr. 6) (Jelínková, Novotná, & Říhová, s. 6)
Obr. 6
Výstava nabízela celistvou zkušenost, jejíž haptické a zvukové aspekty jsou rovnocenné s vizuálními. „Návštěvník*ce se může dotýkat vybraných objektů v interaktivních zónách expozice. Může zalehnout při poslouchání příběhů v hlavě ryby do peřin a „osahat“ si podobu výstavy ve zmenšeném modelu“ (Jelínková, Novotná, & Říhová, s. 6).
Zde je ukázka textu, který byl vytvořen ke každému exponátu a zabývá se různými problémy. Tyto texty byly čteny při sobotních performancích jednotlivými aktéry, kteří se převlékali do kostýmů a četli střídavě texty: o dítěti šikanovaném ve škole, o krevetě vařené zaživa nebo o keři vytrženém ze svého původního prostředí, aby byl znovu vysazen na předměstí.[2] (Obr. 7)
Obr. 7
Kolektivní tělo [3]
Jsem tělo, které se poskládalo z mnoha jiných těl, která potkalo po cestě.
Vznikalo ve chvílích, kdy se vytvářely fronty a tlačenice,
ve chvílích neklidu a shonu,
kdy se lidé, zvířata a další tlačili o jídlo
nebo se snažili dostat na loď s vidinou cesty jinam, do lepšího světa.
V těch chvílích se jejich těla promísila s druhými,
hlavy, ruce, hrudníky a nohy se přeskupily
a vytvořily kompaktní kolektivní tělo,
mnohohlavý pancíř s rukama a nohama,
který by lépe odolával vnějším nástrahám.
Rozhodli se, bez přílišného přemýšlení,
vyměnit vlastní identitu za dočasné bezpečí a základní jistoty s nadějí,
že, až to okolnosti dovolí,
uvolní se zase z dočasného spojenectví,
rozpustí řetěz a stanou se znovu sami sebou,
se vzpomínkou toho, co společně prožili,
a s novými možnostmi i riziky, které přináší situace někoho, kdo se odlišuje,
ve světě plném zubů, rozbouřených vln a hodnotících pohledů.
Moje tělo není ostrov.
Moje tělo není ostrov, po kterém byste se mohli*y procházet bez pozvání.
Moje tělo není ostrov, který byste mohli*y kolonizovat.
Zbrzděte. Klid. Trochu míň hluku, už tak je tu dost hlučno. (…)
Texty nabízí mnoho vrstev a divák má možnost je interpretovat dle svých zkušeností. Tato mnohovýznamovost je jedním z charakteristických rysů umění Evy Koťátkové. Text Kolektivní tělo může mít různé významy v závislosti na interpretaci a kontextu. Zde jsou některé jeho možné vrstvy. Text lze interpretovat jako výzvu k solidaritě a spolupráci v krizových situacích. Kolektivní tělo symbolizuje spojení jednotlivců do silnějšího celku jako reakci na hrozby, kterým by jednotlivec sám nedokázal čelit. Tento motiv poukazuje na potřebu kolektivní akce a sdílené odpovědnosti.
Zároveň lze text chápat jako popis výměny osobní identity za dočasnou ochranu, což odráží téma konformity a podřizování se skupinovým normám či tlakům za cenu individuality. Pasáže o „shromažďování a tlačení na loď“ mohou evokovat problematiku migrace, kde se jednotlivci spojují v naději na lepší život. Tento obraz zdůrazňuje jejich zranitelnost i oběti, které musí podstoupit, aby unikli nepříznivým podmínkám.
Kolektivní tělo může rovněž reprezentovat společnost jako celek, v níž jedinci přispívají ke společnému fungování. Otázky, kdy a jak se mohou jednotlivci od kolektivu odpojit, odrážejí napětí mezi osobní svobodou a odpovědností vůči společnosti. Mísení těl a ztráta identity nakonec může symbolizovat psychologický stav, v němž jedinec ztrácí jasné hranice svého „já“. Tento motiv lze chápat jako odraz vlivu společenského tlaku, traumatických zážitků nebo mezních situací, které mění vnímání sebe sama.
Kreveta vařená zaživa [4]
Jsem kreveta ponořená v hrnci,
ve kterém se právě začala vařit voda.
Je tu ještě krab a humr, neznáme se,
na představování se už čas nezbývá.
Jsem kreveta evidovaná jako číslo 516.
Vodu mám ráda, ale…
Přiveďte k varu hrnec plný vody.
Vody musí být dost na to, aby se do ní krevety a další mořští tvorové pohodlně vešli.
Do vody dejte:
1/4 jablečného octa, špetku soli, koření.
Můžete použít připravenou směs na vařené mořské plody
nebo směs Old Bay, případně kombinaci obojího.
Pokud nemáte, tak směs na ryby.
Vhoďte krevety, humry, chobotnice, kraby, cokoliv, co jste koupili, anebo vylovili.
Většina šéfkuchařů by souhlasila, že když budete krevety vařit i s hlavami a krunýři, budou chutnější, i když se musí pak pracně loupat.
Odstranit střívka není nutností.
Vařte, dokud několik těl nezačne plavat na hladině vody.
Neexistuje přesný čas, řiďte se intuicí.
Jakmile jsou krevety dost růžové, tak je zchlaďte.
Pozor, ať těla nepřevaříte: převařená kreveta ztuhne a bude na skus gumová.
Vylámali byste si na ní zuby. (…)
Text Kreveta vařená zaživa lze interpretovat jako metaforu dehumanizace, v níž je kreveta, symbol jedince, redukována na pouhé číslo a produkt – „evidovaná jako číslo 516“. Tento motiv poukazuje na odlidštění a ztrátu individuality, ať už v pracovním prostředí, byrokratickém systému, nebo obecně ve společnosti. Kreveta „vařená zaživa“ silně evokuje utrpení bez možnosti úniku, což lze přenést na lidské zkušenosti, jako jsou bolest, útlak nebo ztráta autonomie.
Kreveta také symbolizuje jedince, který postupně ztrácí svou jedinečnost a je pohlcen systémem – v tomto případě receptem. Číslo 516 ztělesňuje odosobnění a začlenění do procesu, kde není prostor pro individuální identitu.
Text rovněž může být interpretován jako alegorie strachu z nevyhnutelnosti – smrti, změny nebo ztráty kontroly nad vlastním osudem. Kreveta ponořená v hrnci s horkou vodou, z níž není úniku, vytváří silný obraz existenčního napětí a bezmoci.
4. Animační programy
Instalace Moje tělo není ostrov nabízela širokou škálu edukačních přesahů, které byly využívány v rámci vzdělávacích programů. Výstava se přirozeně prolínala s obsahem školních vzdělávacích plánů napříč různými stupni vzdělávání. V oblasti osobnostní a sociální výchovy hraje klíčovou roli empatie – schopnost přijmout pohledy ostatních lidí a porozumět jim. Tato dovednost zahrnuje nejen porozumění těm, kteří nám jsou blízcí a jeví se nám srozumitelně, ale také těm, kteří jsou odlišní či opomíjení.
Výstava zároveň umožňovala zkoumání environmentálních témat, kdy empatie zahrnuje i pochopení různých úhlů pohledu všech živých bytostí – nejen lidských – a jejich prostředí. Citlivost je rozvíjena prostřednictvím sdílení, naslouchání a reflexe, což mohlo pedagogům sloužit jako silný nástroj při práci se žáky jak přímo ve výstavních prostorách, tak i v rámci školního prostředí. (Jelínková, Novotná, & Říhová, s. 4)
Součástí výstavy byly tři animační programy zaměřené na žáky od 1. stupně základní školy až po střední školy: Sen o více kůžích, V cizí kůži a Jako ryba na suchu. Tyto programy zahrnovaly komentované prohlídky s autorkou, kurátorem a historičkou umění, stejně jako interaktivní aktivity, jako bylo čtení příběhů, které návštěvníci sdíleli během výstavy.
Významným prvkem byla nástěnka Kolektivní tělo, na kterou návštěvníci připínali své příběhy, inspirované otázkami jako: Jaké příběhy jste zažili a o jakých jste snili? Jaké to bylo, když vás někdo nálepkoval a hodnotil? Jaké to bylo, když vám říkali, že jste jiní? [5] Příběhy byly následně čteny během programu a sloužily jako podklad pro diskuze s literárním kritikem Janem Bělíčkem a publicistkou Evou Plíhalovou. Tyto texty doplňovaly vystavené příběhy na panelech, reproduktorech nebo během performancí.
Každý animační program měl specifické zaměření:
1. Sen o více kůžích (1. stupeň ZŠ): Zaměřoval se na objevování vlastní identity a jinakosti. Kreativní část programu umožňovala žákům vytvořit koláž, která symbolizovala jejich ideální „kůži“. Část programu byla vedena jako reflektivní rozhovor a povídání si nad již zmíněnými tématy. (Sen o více kůžích | Eva Koťátková: Moje tělo není ostrov).
2. V cizí kůži (2. stupeň ZŠ): Hlavním cílem bylo rozvíjet empatii. Empatie neboli vcítění se a pochopení, jak se ostatní cítí, je vlastnost získaná v průběhu života. Je důležitá k lepšímu pochopení svého okolí. V rámci programu se žáci učí pojmenovávat rozmanité emoce a vyjádřit je. (V cizí kůži | Eva Koťátková: Moje tělo není ostrov)
3. Jako ryba na suchu (SŠ): Téma jinakosti a přizpůsobení se normám bylo zkoumáno prostřednictvím divadelního a performativního vyjádření emocí skrze tělo, zvuk a pohyb. (Jako ryba na suchu | Eva Koťátková: Moje tělo není ostrov)
K výstavě byl vytvořen metodický materiál pro pedagogy, který nabízel další náměty do výuky. Obsahoval mimo jiné fotografie různých objektů – plic, srdce, kusu medúzy – jež sloužily jako inspirační motivy pro koláže navržené samotnou umělkyní. (Jelínková, Novotná, & Říhová, s. 15–18).
5. Prostor pro všechny
V souvislosti s touto výstavou je možné užít pojem „visitor friendly“ (přívětivost pro návštěvníky), který bychom definovali jako snadný přístup, udržování čistoty, přítomnost odpočinkových zón, poskytování kvalitních a dostupných služeb a bezbariérovost v širokém smyslu slova. (Šobáňová, 2014, s. 411)
Výstava podporovala spontánní sociální interakci mezi návštěvníky, přičemž respektovala všechny osoby bez ohledu na jejich původ, vzdělání nebo společenský status. (Šobáňová, 2014, s. 411) Byla komunikativní, otevřená a přátelská, což reflektuje základní myšlenky a umělecký přístup Evy Koťátkové.
Zvláštní důraz byl kladen na přístupnost pro handicapované návštěvníky. Prostor byl vybaven speciálními expozičními prvky, které zohledňovaly potřeby nevidomých a slabozrakých osob. Součástí výstavy byl hmatový model s popisky v Braillově písmu a tištěný průvodce. Úvod expozice obsahoval model vytvořený z různých materiálů odpovídajících těm, z nichž byly vyrobeny vystavené objekty. Tento model pomáhal návštěvníkům lépe se orientovat a dětem porozumět konceptu výstavy.
Nevidomým návštěvníkům byla výstava přiblížena prostřednictvím zvukových instalací, které se rozléhaly po celém prostoru. Tyto zvuky vytvářely různorodou atmosféru a napomáhaly k hlubšímu prožitku expozice. Pro neslyšící či sluchově postižené osoby byla připravena komentovaná prohlídka.
Galerie byla rovněž plně přístupná pro návštěvníky na invalidním vozíku. Prostor byl koncipován tak, aby umožňoval snadný pohyb mezi vystavenými objekty. Hlavním cílem výstavy bylo vytvořit co nejvhodnější podmínky a zajistit, aby se všichni návštěvníci, včetně osob s handicapem, mohli plnohodnotně účastnit kulturního života galerie.
Závěr
Eva Koťátková ve svých instalacích, performancích a dalších formách umění neukazuje převratné či zcela nové obrazy, ale spíše poukazuje na známé a každodenní věci, které nás obklopují, a to způsobem, který vybízí k hlubší reflexi. Její díla jsou ukotvena v tématech psychických stavů, identity, socializace a lidských práv, což jsou oblasti, které rezonují s univerzálními otázkami lidské existence a sociální dynamiky.
Výstava Moje tělo není ostrov představovala příklad site-specific instalace, která kombinuje různorodé materiály, média a formy vyjádření, aby vytvořila komplexní, multisenzorický zážitek. Prostřednictvím zvuků, textur, světla a interaktivních prvků nabídla návštěvníkům nejen vizuální podívanou, ale také možnost prožít umění dotykem, zvukem či prostřednictvím vlastních emocí.
Důležitým rysem výstavy byl její inkluzivní charakter. Koťátková spolu s Národní galerií v Praze kladla důraz na přístupnost pro všechny, včetně osob s různými druhy handicapů. Výstava byla vybavena hmatovými modely, popisky v Braillově písmu a zvukovými instalacemi, které umožnily hlubší propojení i těm, kteří se obvykle při návštěvě kulturních institucí setkávají s bariérami. Tento přístup demonstruje závazek galerie i samotné umělkyně k vytváření prostředí, kde se každý návštěvník cítí vítán.
Výstava byla zároveň příkladem využití umění jako nástroje pro zkoumání aktuálních společenských problémů. Instalace Kolektivní tělo nebo Kreveta vařená zaživa reflektují témata, jako jsou dehumanizace, sociální normy, marginalizace a ekologická krize, a inspirují k zamyšlení nad individuální i kolektivní odpovědností. Tyto prvky činily výstavu nejen estetickým, ale také hluboce myšlenkovým zážitkem, který oslovuje široké spektrum návštěvníků.
Eva Koťátková tímto projektem potvrdila své postavení mezi předními českými i mezinárodními umělci. Její tvorba má schopnost nejen oslovit diváky napříč kulturními a sociálními hranicemi, ale také přispět k širším diskuzím o identitě, spravedlnosti a vztahu člověka k jeho okolí.
Výstava Moje tělo není ostrov tak poskytla návštěvníkům unikátní příležitost zažít umění jako nástroj empatie, introspekce a společenské reflexe. Byla to nejen vizuálně působivá, ale i obsahově bohatá expozice, která ukázala, že umění může být médiem pro pochopení lidského vnitřního světa a zrcadlem současné společnosti.
Literatura
10 důvodů k návštěvě. (nedatováno). Získáno 2023-07-29, z NGP: https://www.ngprague.cz/o-nas/10-duvodu-k-navsteve
Čikarová, K. (2022). V těle velryby. Eva Koťátková ve Veletržním paláci zabalila do beden příběhy bolesti. Získáno 2023-07-29, z Forbes: https://forbes.cz/v-tele-velryby-eva-kotatkova-ve-veletrznim-palaci-zabalila-do-beden-pribehy-bolesti/
Eva Koťátková: O umělci. (2006–2023). Získáno 2023-07-29, z Artlist — Centrum pro současné umění Praha: https://www.artlist.cz/eva-kotatkova-2410/
Eva Koťátková: Životopis. (2023). Získáno 2023-07-29, z hunt kastner: http://huntkastner.com/artists/eva-kotatkova/information/
Historie. (nedatováno). Získáno 2023-07-29, z NGP: https://www.ngprague.cz/o-nas/stranka/historie
Jako ryba na suchu | Eva Koťátková: Moje tělo není ostrov. (nedatováno). Získáno 2023-07-29, z NGP: https://www.ngprague.cz/udalost/3583/jako-ryba-na-suchu-eva-kotatkova-moje-telo-neni-ostrov
Jelínková, E., Novotná, E., & Říhová, K. (nedatováno). Moje tělo není ostrov: Studijní materiál pro pedagogy. Získáno 2023-07-29, z NGP: https://admin.www.ngprague.cz/storage/5611/EVA-KOTATKOVA_studijni-materialy-pro-ucitele.pdf
Kateřina Šedá: O umělci. (2006–2023). Získáno 2023-07-29, z Artlist — Centrum pro současné umění Praha: https://www.artlist.cz/katerina-seda-2651/
Naše sbírky. (nedatováno). Získáno 2023-07-29, z NGP: https://www.ngprague.cz/o-nas/sbirky
Návštěvníci se specifickými potřebami. (nedatováno). Získáno 2023-07-29, z NGP: https://www.ngprague.cz/o-nas/stranka/navstevnici-specificke-potreby
Sen o více kůžích | Eva Koťátková: Moje tělo není ostrov. (nedatováno). Získáno 2023-07-29, z NGP: https://www.ngprague.cz/udalost/3581/sen-o-vice-kuzich-eva-kotatkova-moje-telo-neni-ostrov
Šobáňová, P. (2014). Muzejní expozice jako edukační médium. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Získáno 2023-07-29
V cizí kůži | Eva Koťátková: Moje tělo není ostrov. (nedatováno). Získáno 2023-07-29, z Festival kreativity a umění ve vzdělávání: https://fuk.education/program-pro-skoly/v-cizi-kuzi-eva-kotatkova-moje-telo-neni-ostrov/
Eva Kot'atková: My Body Is Not an Island | Exhibition Analysis
Abstract: In 2023, the National Gallery in Prague organized an exhibition showcasing the work of one of the most acclaimed contemporary Czech artists, Eva Koťátková. Her installation, My Body Is Not an Island, was displayed in the Grand Hall of the Trade Fair Palace and evokes a form that is part human, part fish. This artwork merges objects with elements of performance and sound, offering a distinctive artistic response to universal human themes such as manipulation, violence, and appearance. Through the exhibition’s arrangement, themes, and accompanying program, the artist aimed to include individuals with disabilities, creating an inclusive environment that allowed everyone to immerse themselves in both the stories of others and their own. The exhibition ran from December 7, 2022, to June 4, 2023, and featured a rich program of educational workshops for schools, performances, and other complementary events.
Key words: Koťátková, body, National Gallery.
Autorka:
Mgr. et Mgr. Kristýna Ševčíková
Katedra výtvarné výchovy, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci
E-mail: kristyna.sevcikova01@upol.cz
[1] plán výstavy
[2] Text je součástí pdf. dokumentu, který poskytlo edukační oddělení. Tyto texty byly umístěny na kontejnerech a u jednotlivých exponátů, s. 1.
[3] Moje tělo není ostrov. Moje tělo není ostrov, po kterém byste mohli*y chodit bez pozvání. Moje tělo není ostrov, který byste mohli*y kolonizovat. Text je součástí pdf. dokumentu, který poskytlo edukační oddělení, s. 6.
[4] Moje tělo není ostrov. Moje tělo není ostrov, po kterém byste mohli*y chodit bez pozvání. Moje tělo není ostrov, který byste mohli*y kolonizovat. Text je součástí pdf. dokumentu, který poskytlo edukační oddělení, s. 32.
[5] Text byl umístěn na stolečcích.
Jak citovat tento článek:
ŠEVČÍKOVÁ, Kristýna. 2024. Eva Koťátková: Moje tělo není ostrov | Analýza výstavy. Kultura, umění a výchova, 12(1). ISSN 2336-1824. Dostupné z: http://www.kuv.upol.cz
The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.