Globální narativy ve výtvarné výchově

English version below

Text vedoucí redaktorky Petry Šobáňové je úvodem k monotematickému číslu časopisu Kultura, umění a výchova, kterým se periodikum zapojuje do projektu iniciovaného editory časopisu Journal of Cultural Research in Art Education Karen Hutzelovou a Ryanem Shinem. Ideou zmíněného projektu je vzájemné sdílení obsahu článků (formou rozšířených abstraktů) zapojených periodik, které by se v určeném období roku 2018 týkaly společného tématu globálních narativů ve výtvarné výchově. Iniciátoři projektu si podle svých slov uvědomují určitou izolaci, která mezi odborníky z různých zemí panuje i v době Open Access formátů publikací – izolaci plynoucí z jazykové bariéry a ze skutečnosti, že značný objem oborového vědění je publikován v národních jazycích a je tak většině nedostupný. Záměrem projektu je propojit se alespoň v daném případě a sdílet v síti zapojených periodik abstrakty publikovaných studií na zadané téma.

Klíčovým slovem tohoto monotematického čísla časopisu Kultura, umění a výchova je globální narativ, velmi široký termín, který v sobě může zahrnovat jednak aktuálně řešená témata, jež hýbou na světové úrovni didaktikou výtvarné výchovy, a jednak vlastně jakákoliv společenská, politická, filozofická a jiná témata, jež se diskutují na světové úrovni, mají univerzální platnost a přirozeně zajímají také velkou část světové komunity výtvarných pedagogů.

Termín narativ může být ale použit také ve smyslu neuvědomovaného, avšak latentně přítomného étosu, obsahu, příběhu, tedy něčeho, co je sice povětšinou skryto nebo o čem se explicitně nehovoří, avšak co je latentně přítomno a za určitých okolností se projeví. Hledání a manifestace takových narativů, stejně jako jejich kritika, ostatně patří k běžné umělecké praxi a rozpoznávání těchto obsahů je součástí interpretace uměleckých děl.

Téma hledání narativů – včetně těch globálních – má přitom řadu zajímavých oborových i mimooborových souvislostí. Zmíním stručně alespoň dvě: jednak filozofický kontext dekonstruktivismu a jednak pedagogický kontext skrytého kurikula.

Byť jsou mnohé ze současných narativů výtvarné výchovy viditelné a zřejmé, také zde je možné a potřebné využít strategii dekonstrukce ve smyslu kritického čtení textů a jiných skutečností. Rozvíjení derridovské tradice dekonstrukce nás může poučit o zažitých modelech našeho oborového uvažování a může nás upozornit na neustálý pohyb významů a na nestabilitu těch, jež se zdají být ustáleny. Odhalování a pojmenovávání narativů – stejně jako diskusi nad nimi – lze tak chápat jako nezbytnou kritickou reflektivní praxi oboru, jeho bázi, bez níž by vůbec nebylo možné udržet funkční a vyživující napojení na referenční oblast umění – jež sama tuto reflektivní praxi provozuje jako jednu ze svých podstatných činností. Z jiného úhlu pohledu by absence této reflektivní praxe nezbytně vyústila v oborovou slepotu, ve formalismus, v praxi neplodné reprodukce úloh beze smyslu.

Hledání narativů rozvíjí oborové myšlení, hledání narativů globálních je výrazem snahy držet prst na tepu doby, snahou o porozumění světu s oporou o kritickou reflexi dosavadního příběhu, o jeho interpretaci, již můžeme sdílet nebo o niž se můžeme přít.

Jak bylo připomenuto už v textu naší výzvy (Šobáňová & Jiroutová, 2018), narativ může být chápán také jako určitá interpretace dějin nebo příběhu, který byl vytvořen člověkem, skupinou lidí, institucemi nebo populárními médii. Takové narativy můžeme číst, hledat jejich skrytý smysl a možné aktualizace. Zvláště s větším časovým odstupem lze tyto narativy dobře rozeznávat – například Said (1978) takto podrobil kritice pohled západního světa na historii, politiku a kulturu Orientu a odhalil, že apriorní představy Západu nejenže vytvářejí stereotypní a homogenizující vidění jiné kultury, ale také vytvářejí obraz Evropy jako vyspělého, moderního, racionálního a normálního světa a ospravedlňují tak jeho dominanci. Jako narativ je zde odhalen kolonialistický příběh o vyspělém Západu, který oprávněně kolonizuje zaostalý, nemoderní a primitivní Ne-západ. Saidova dnes již klasická práce postkoloniálních studií navazuje na dílo Foucaulta, Chomskyho nebo Gramsciho a je typickým plodem postmoderního přístupu. Netřeba dodávat, že rozpoznání podobných stereotypů či celých latentních narativů může být velmi nosné v dnešní situaci, kdy jsme nejen v Evropě svědky jak plodného setkávání kultur, tak i jejich třaskavého či tragického střetu, kdy se obdobné narativy opět šíří z obou stran polarizované společnosti a rozděleného světa.

V pedagogickém kontextu nelze nevidět souvislost tématu (globálních) narativů s fenoménem skrytého kurikula, jakéhosi narativu školy, pedagogického systému nebo dílčího vzdělávacího oboru.

Sám pojem skryté kurikulum nemá zcela přesné vymezení, pedagogická teorie jej však většinou chápe jako dovednosti a obsahy, které se žáci učí v prostředí školy, aniž by byly popsány v kurikulu předepsaném, oficiálním. Nejedná se o klasický vzdělávací obsah, spíše o socializaci, o kurikulum sociálních dovedností. Škola je v tomto smyslu médiem informálního učení, kde se žáci během běžných situací a interakcí učí fungovat mezi ostatními, přijímat hierarchie ve skupině a očekávání související s mužskými a ženskými rolemi, s věkem nebo sociálním statusem. Školní třídy jsou prostředím, v němž se žáci učí chápat mechanismy moci, rozpoznávat projevy (ne)spravedlnosti, hodnotu pravidel, kde se učí rozumět různým způsobům komunikace, kde směřují ke konformitě nebo k rebelství, kde se učí chápat a používat strategie zvyšování svého kreditu, kde se snaží najít své místo mezi ostatními, uspět a přežít. V tomto smyslu je zajímavou otázkou, jaké skryté kurikulum nabízejí hodiny výtvarné výchovy, jaké vzory reprezentují učitelé a učitelky výtvarné výchovy, jaké modely myšlení a komunikace, jaké vzory jednání a hodnoty vůbec předává žákům právě náš obor. Určitý narativ je samozřejmě přítomen také v kurikulárních dokumentech a v obsazích školního vzdělávání – tedy v kurikulu oficiálním, ne-skrytém. Nepochybně může být přínosem reflexe toho, jaké ideje, postoje nebo ideologie jsou kurikulem reprodukovány.

Jak upozorňují Karen Hutzelová a Ryan Shin, narativy jsou tvárné, můžeme je měnit nebo zcela přepisovat. Naše výzva k publikování byla tak zároveň výzvou k pojmenování a přezkoumání narativů skrytých ve výtvarné výchově – a také k nové interpretaci výtvarné edukace pohledem různých kultur či skupin lidí. Liší se nějak sdílené narativy ve výtvarné výchově od narativů dominantních? Jsme si jich vůbec vědomi? Existuje něco jako globální výtvarně-pedagogický narativ rozpoznatelný z perspektivy jiných vzdělávacích oborů?

Je zřejmé, že autoři, kteří přijali naši výzvu a zapojili se do přípravy tohoto čísla, se nemohli zhostit všech nastíněných významů tématu, a je téměř jisté, že tímto číslem téma není zdaleka vyčerpáno a budeme dál pokračovat v jeho odborné reflexi. Již nyní nás ale přimělo k tomu, abychom upírali svůj pohled ven, za vlastní hranice, a zároveň abychom reflektovali dění uvnitř. Dnešek je specifický tím, že se na jednu stranu potýkáme s globálními problémy a mnohdy také s rozpory plynoucími z rozdílných názorů na svět a z existujících odlišných ontologických diskurzů, na druhou stranu jsme nuceni reflektovat také vlastní vžité postoje týkající se regionální historie a oborového poznání v tradici té které konkrétní země. Prostřednictvím tohoto čísla se snažíme najít nové a otevřené přístupy ke globálním jevům a chceme se navzájem seznámit s kritickými a teoretickými postoji výtvarných pedagogů – coby pedagogů globálních – k této problematice.

Jaké „globální narativy“ jsou nakonec v tomto čísle tematizovány a jaké odstíny možných významů termínu globální narativ autoři preferovali?

Jedním z významných a zneklidňujících globálních narativů je zajisté narativ rasismu a xenofobie. V textu s názvem Interkulturní odpověď výtvarné výchovy na éru morální paniky se mu věnují autoři Irena Paroubková a Michal Trčka. Ve spojení s jevem tzv. morální paniky, již dnes můžeme sledovat v řadě přebujelých podob nejen u nás, je téma závažnější o to více. Morální panika je stavem vyhrocených reakcí většinové populace vůči určité skupině – reakcí založených na klamném dojmu, že chování nějaké jiné skupiny je ohrožující, asociální, či přímo deviantní – a podkopává hodnotové základy společnosti. V éře masivního zneužívání síťových médií, konspiračních teorií, fake news a vůbec post-pravdy je sám jev morální paniky symptomatický a bylo by možné považovat jej za globální narativ svého druhu – ve smyslu opakujících se reakcí na nové skutečnosti, jež by sice za normálních okolností byly většinou považovány za ultrakonzervativní nebo extremistické, za jiných okolností – jež se mohou proměnit překvapivě rychle – však silně rezonují a strhnou většinu k hysterii a pocitu morálního úpadku a ohrožení. (Ke skutečnostem, na něž dnes nejen česká společnost reaguje morální panikou, patří – kromě migrace a islámu – emancipace a zrovnoprávnění určitých sociálních skupin, nová média a technologický pokrok, změny v postavení minoritních skupin ve společnosti a jejich legislativní uchopení, konkrétně např. stejnopohlavní manželství, možnost oficiálního uvedení „jiného“ pohlaví apod.; nejnověji se u nás stal předmětem morální paniky „gender“, resp. blíže nespecifikovaná „genderová ideologie“ spolu s feminismem.)

Právě v kontextu morální paniky sledují Irena Paroubková a Michal Trčka současnou anti-imigrační rétoriku – ukazují přitom, že se jedná o problém, který má své historické kořeny v evropském kolonialismu a eurocentrismu, a sledují základní kontury tvorby interpretace uprchlické krize se stereotypními a dezinformačními vyobrazeními. Ve druhé části studie zaměřují pozornost obecně na interkulturní edukaci a především na předmět výtvarné výchovy, pro který může být globální narativ rasismu a xenofobie podstatným tématem a výzvou ke kritickému zpracování. Globální narativ tedy tito autoři chápou jako „specifické výpovědi rozšířené ve velkém měřítku v různých částech světa, které zahrnují jak realizaci skrze mluvu, psaní či různé typy zobrazování, ale jsou to také formy sociální praxe. To znamená, že užívání tohoto narativu můžeme vnímat jako způsob myšlení a chování lidí či jejich východiska, které mohou ovlivňovat také jejich jednání. Tento pojem má tedy blízko k pojmu diskurs“. Po všech stránkách podnětný text nabízí rovněž analýzy dvou vzdělávacích projektů Národní galerie a Centra současného umění DOX, které byly připraveny jako doprovodný program k výstavám multimediálních umělců Aj Wej-weje a Daniela Pešty – jejichž dílo globální narativy ukazuje v syrové podobě.

Snaha o reflektování viditelných i skrytých narativů je důležitým rysem současného umění. Není proto náhoda, že se v našem čísle vícekrát objevují analýzy uměleckých projektů, jež tyto narativy zviditelňují. Nejlepším příkladem mohou být umělecké projekty Juliana Rosefeldta, jež analyzuje Kateřina Dytrtová ve své studii Interpretace globálních narativů – hledisko objektivizující a hledisko subjektivní. Naší pozornosti nabízí Rosefeldtovo dílo Asylum a ukazuje, jak autor hrou se stereotypy a prekoncepty diváků konstruuje konkrétní významy, jež lze považovat za velmi aktuální globální narativy. Text si všímá také způsobu medializace díla a sleduje expresivní proměny zakotvené v proměnlivém sociálním a kulturním kontextu. Edukační úlohy, které lze navrhnout na základě interpretace díla, nabízí autorka jako podněty k řešení problému, jako prostředek společenské proměny na základě reflexe nadosobních témat.

Reflexí umění se zabývá rovněž Adam Franc, který ve své studii s názvem Softwarové umění jako alternativní přístup k reflexi a užití digitálních médií ve výuce výtvarné výchovy představuje a kriticky hodnotí signifikantní, přestože na první pohled skrytý globální narativ, jenž je spjat s digitálními technologiemi a s předpokladem jejich bezpříznakovosti, neutrálnosti. Sousloví globální narativ autor používá „pro označení korpusu teoretických textů a výroků, které konstruují specifický narativ týkající se role digitálních technologií ve výtvarné výchově a definují možné způsoby jejich užití“. Adam Franc ukazuje, že nové technologie je třeba – stejně jako jakýkoliv jiný projev lidské kultury – podrobovat kritické reflexi a odhalovat např. „přednastavení“ konkrétních nástrojů nebo stereotypy a modely užívání nových technologií. Jádrem studie je představení software artu, v němž je daný narativ tematizován – např. úspěšnými uměleckými strategiemi, jako je znejistění diváka, práce s poruchou a chybou, zviditelňování činnosti softwaru apod.

Své globální narativy má nejen společnost jako celek (zviditelňují a reprodukují je média, vzdělávací systém, instituce apod.), ale i její dílčí obory. V kontextu našeho oboru nelze myslím najít trvalejší narativ, než je tvořivost. Je proto potěšující, že můžeme čtenářům nabídnout zvláštní studii věnovanou právě tomuto tématu. Autorka Kateřina Štěpánková ve svém textu nabízí úvahy nad tvořivostí pojímanou právě jako globální narativ – tedy nikoliv jako atribut výtvarné práce, prostředek dosahování edukačních, sociálních či ekonomických cílů, ale samotný narativ tvořivosti jako kulturní schéma, jež je široce sdíleno, jež vysvětluje a zároveň utváří lidské znalosti a zkušenosti a transformuje je do vyprávění. Ukazuje, že narativy náleží mezi primární zdroje lidského učení, neboť jednoduchým způsobem zprostředkovávají komplexní zkušenosti, a že díky značné míře zobecnění nemusí být vždy přesné či pravdivé. Autorka poukazuje na to, že tvořivost nezastupuje pouze originalitu a že se pojetí tvořivosti ve výtvarné výchově v průběhu 20. století až do současnosti zásadně proměnilo. Prezentované koncepce výtvarného vzdělávání zastupují myšlenkové proudy, které měly pro výtvarnou výchovu zvláštní význam a ovlivnily vzdělávání v oboru. Příspěvek si klade za cíl ukázat proměnu konstruktu, který považujeme za samozřejmý a svázaný s oborem tak těsně, že je často považován za synonymum výtvarné výchovy. Jak je vidět, i zde platí derridovské konstatování, že všude můžeme sledovat neustálý pohyb významů a že ani to, co se v oboru jeví jako stabilní, není nikdy plně ustáleno.

Monotematické číslo věnované narativům neobyčejně dobře doplňuje také Prohlášení osobností České sekce INSEA k roku 2018, které rádi zveřejňujeme jako důležitý oborový dokument. I když prohlášení vzniklo nezávisle na naší výzvě a v rámci České sekce INSEA vznikalo poměrně dlouhou dobu během roku 2018, také ono pojmenovává určité společenské a oborové narativy a zaujímá k nim kritické stanovisko, konkrétně zejména „k projevům nízké kultury společenské diskuse, nebo dokonce k protofašistickým a jiným neblahým společenským tendencím, které dnes můžeme sledovat“. A naopak vyzdvihuje oborová specifika a může tak – do jisté míry – reprezentovat společenské a oborové narativy a sdílené postoje týkající se naší historie a oborového poznání v tradici naší země. Jsou jimi příběh národa, který je vlivem svého geopolitického postavení nucen čelit vlivům mocností a který opakovaně ztrácel svobodu a autonomii – ale také národa, který se právě nyní rozhoduje, zda se přikloní k západnímu typu liberální demokracie, nebo zda si zvolí populismus, sovětský výklad příběhu naší historie a cestu zpět k východní autokracii. A také příběh o osvobozující síle umění, o umění a výtvarné výchově jako cestě k vnitřní svobodě, duchovní hloubce, angažovanosti, humanitě. Jak dalece jsou tyto narativy konstruktem, či skutečností, případně který z mnoha možných příběhů se do budoucna stane tím dominantním, ukáže další vývoj. Lze samozřejmě očekávat také nástup narativů nových, stejně jako revokace a posuny těch stávajících.

Nové číslo našeho časopisu toho nabízí ještě mnohem víc a čtenáři v něm jistě najdou řadu dalších zajímavých podnětů. Snad se tak podaří naplnit původní záměr a náš český příspěvek do mezinárodního projektu budou čtenáři považovat za přínosný. A pokud ve vybraných textech nějaký důležitý narativ chybí, neváhejte se přidat do další diskuse nad tímto důležitým tématem – vítány jsou samozřejmě také polemické příspěvky. Každopádně nepřestávejme se dívat pod povrch – ostatně jak připomíná Derrida, „vše je text“ a vše je tedy určeno ke čtení. Čtěme tedy skutečnost – a hovořme s ostatními o tom, co jsme přečetli.

Literatura

SAID, E. W. 1978. Orientalism. New York: Vintage Books.

ŠOBÁŇOVÁ, Petra & Jana JIROUTOVÁ. 2018. Bez bariér: globální narativy ve výtvarné výchově. Kultura, umění a výchova [on-line]. [cit. 2018-11-27]. Dostupné z: http://www.kuv.upol.cz/index.php?id_menu=3&seo_url=call-for-papers

Autorka:

doc. Mgr. Petra Šobáňová, Ph.D.

Katedra výtvarné výchovy

Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

E-mail: petra.sobanova@upol.cz

English version 

Global Narratives in Art Education

Abstract: The text of the chief editor Petra Šobáňová is a preface to the monothematic issue of the journal Kultura, umění a výchova, with which the periodical engages in a project initiated by editors of the Journal of Cultural Research in Art Education – Karen Hutzel and Ryan Shin. The idea of the mentioned project is mutual sharing of content of articles (in the form of expanded abstracts) of the involved periodicals, which would all be concerning the mutual topic of global narratives in art education in specified period of 2018. According to the initiators of the project, they do realize certain isolation between specialists from various countries even in time of Open Access formats of publications – isolation that comes from language barriers and the fact that a considerable amount of knowledge of specializations is being published in national languages and is therefore unavailable to the majority. The aim of the project is to connect in at least in given case and to share the abstracts of published studies on given topic among involved periodicals.

The key word of this monothematic issue of the journal Kultura, umění a výchova is global narrative, a wide term which can include both topics, which are currently being solved and are influencing didactics of art education world widely, and actually any social, political, philosophical and other topics, which are discussed world widely, have universal validity and naturally interest a big part of world community of art pedagogues.

The term narrative may also be used in the sense of unconscious, but latently present ethos, content, story, something that is usually hidden or not explicitly talked about but is latently present and shows under certain circumstances. After all, searching and manifestation of such narratives, as well as their criticism, belongs to common art practise and recognising of the contents is part of interpretation of works of art. The topic of searching for narratives – the global ones included – has a lot of interesting context both within and outside of the specialization. I will concisely mention at least two: firstly, the philosophical context of deconstructivism and secondly the pedagogical context of hidden curriculum.

Although many of the current narratives of art education are visible and apparent, it is also possible and necessary to use the strategy of deconstruction in the sense of critic reading of texts and other realities. Development of the derridovian tradition of deconstruction can enlighten us about experienced models of the way we think in our specialization and can point out the constant movement of meanings and the instability of those which seem to be stable. Revelation and designation of narratives – as well as discussion about them – can be understood as an important critic reflective practise of the specialization, its basis without which it wouldn’t be possible to keep the functional and nourishing connection to the reference area of art – which practice the reflective practise as one of its main activity – at all. From other point of view, the absence of this reflective practise would necessarily end up with blindness of the specialization, formalism or practically useless reproductions of tasks with no sense.

Searching for narratives evolves the specialization thinking, searching for the global narratives is an expression of an effort to keep an eye on the pulse of the era, an effort to understand the world with support of critic reflection of existing story, its interpretation, which we can share and which we can lean on.

As it has already been reminded in the text of our call for papers (Šobáňová & Jiroutová, 2018), narrative can be understood as a certain interpretation of history or a story that was made by man or a group of people, institutions or popular media. We can read such narratives, look for their meaning and possible actualizations. Especially with bigger time distance, it is possible to recognize those narratives well – Said (1978), for example, criticised the view of west world on history, politics and culture of Orient and revealed that precarious imagines of the West not only create stereotypical and homogenizing views of other culture but also create the imagine of Europe as a mature, modern, rational and normal world and so justify its domination. As narrative, there is revealed a colonialist story about a mature West which rightfully colonizes undeveloped, nonmodern and primitive non-West. Said’s today already classic work of post-colonial studies follows up on Foucault’s, Chomsky’s and Gramsci’s work and is typical result of postmodern approach. It is not necessary to add that recognizing of similar stereotypes or whole latent narratives may be very useful in today’s situation, when we witness productive meetings of cultures and their bursting or tragic clash, when similar narratives spread again from both sides of polarized society and divided world, not only in Europe.

It is impossible not to see the connection between the topic of (global) narratives and phenomenon of hidden curriculum in pedagogic context, kind of narrative of school, pedagogic system or partial educational specialization.

The term hidden curriculum itself has no clear definition but pedagogical theory understands it as abilities and contents which the students learn in the school environment without being described in curriculum prescribed, official. In this sense, school is medium of informal studying where students learn to function among others, take in hierarchy in groups and expectations related to male and female roles, age or social status. School classes are environment in which students learn to understand mechanisms of power, to recognize what is (not) fair, the value of rules where they learn to understand various ways of communication, where they lead up to conformity or rebellion, where they learn to understand and use strategies of increasing their credit, where they try to find their place among others, to succeed, to survive. In this sense, it is interesting to ask what hidden curriculum do lessons of art education offer, which ideals do the teachers of art represent, which models of thinking and communication, which ideals of behaviour and values in general our specialization passes to students. Definite narrative is present too, of course, in curricular documents and contents of school education – so in official, not hidden, curriculum. The reflection of what ideas, stands or ideologies are reproduced by the curriculum can undoubtedly a benefit.

As Karen Hutzel and Ryan Shin highlight, narratives are tractable, we can change or completely rewrite them. Our manifestation to the publication was also appeal to name and review of hidden narratives in art education – and also to new interpretation of art education in view of various cultures or groups of people. Do shared narratives in art education differ from the dominant ones? Are we even aware of them? Does something as global narrative of art education that is recognizable from the perspective of other educational specializations? 

It is clear that the authors who accepted our call for papers and got involved in the preparing of this issue could not deal with all mentioned topics and it is almost certain that with this issue, the topic is definitely not depleted, and we will continue in its specialized reflection. Nonetheless, it has already made us watch the outside, beyond the borders and at the same time to reflect what is happening inside. Today is specific because, on one side, we deal with global problems and often with contradictions resulting from different opinions on the world and from existing different ontological discourses, and on the other hand we are forced to reflect also our own used stances about regional history and knowledge in the specialization of specific country. Through this issue, we try to find new and open approaches to the global phenomena, and we want to mutually apprize with theoretical stances of art pedagogues – as global pedagogues – to the problematics.

Which “global narratives” are eventually in this issue thematised and which shades of possible meanings of the term global narrative did the authors prefer? 

One of the important and disturbing global narratives is of course the narrative of racism and xenophobia. Authors Irena Paroubková and Michal Trčka deal with it in a text called Intercultural answer of art education to the era of moral panic. In connection to the phenomenon of so-called moral panic, which we can already see in many exaggerated forms not only by us, the topic is the more important. Moral panic is a state of threatened reactions of major population against specific group – reaction based on false impression that behaviour of a different group is dangerous, asocial or even deviant – and it ruins the value basics of society. In the era of massive misuse of net media, conspiracy theory, fake news and post-truth as a whole, the phenomenon of moral panic itself is symptomatic and it would be possible to deem it global narrative of its kind – in the sense of new reality which would under normal circumstances be deemed ultraconservative or extreme, but under other circumstances – which can change surprisingly quickly – they strongly resonate and pull the majority down to hysteria and a feeling of moral depression and danger. (To the reality, to which today’s society reacts with moral panic, belong – apart from migration and Islam – emancipation and equal rights for specified social groups, new media and technological progress, changes in the position of minorities in the society and their legislative prehension, specifically homosexual marriages, possibility of official acknowledgment of “other” gender etc.; lately, the new topic of moral panic has become “gender,” or not closely specified “gender ideology” together with feminism.)

And in this context of moral panic do Irena Paroubková and Michal Trčka watch present anti-immigrant rhetoric – while doing so, they show that it is a problem which has its historical roots in European colonialism and eurocentrism, and they follow the basic contours of creation of interpretation of refugee crisis with stereotypical and disinformative illustrations. In the second part of their study, they generally pay attention to intercultural education and mainly to the art education, to which the global narrative of racism and xenophobia can be an important topic and appeal to critic treatment. So, the authors understand the global narrative as “specific statements expanded on a large scale in various parts of the world, which involve realization via speech, writing or other types of displaying, but they are also forms of social practise. That means that we can perceive the usage of this narrative as a way of thinking and behaviour of people or their starting-point which can influence their manner too. So, this term is close to the term discourse. The text, which is in all aspects challenging, also offers analyses of two educating projects of National Gallery and Centre for Contemporary Art DOX which were prepared as an accompanying program to exhibitions of multimedia artists Aj Wej-wej and Daniel Pešta – whose work shows global narratives in its pure form.

The attempt to reflect both apparent and hidden narratives is an important characteristic of today’s art. Therefore, it is no circumstance that there appear analyses of art projects, which makes the narratives visible, many times in this issue. The best example can be art projects of Julian Rosedeldt analysed by Kateřina Dytrtová in her study of Interpretation of global narratives – both viewpoints objectivizing and subjective. It offers us Resefeldt’s work Asylum and shows how the author constructs concrete meanings, which can be deemed very relevant global narratives, by playing with stereotypes and pre-concepts of the spectators. The text notices also the way of medialization and follows the expressive changes anchored in the changeable social and cultural context. Educative tasks which can be suggested based on the interpretation of the work are offered by the author as incentives to solve the problem, as a medium of social change based on reflection of superficial topics.

Adam Franc, who deals with reflection of art also introduces and critically rates significant – although at first sight hidden – global narrative which is connected to digital technologies and the assumption that they are unobtrusive, neutral, in his study called Software art as an alternative approach to reflection and usage of digital media in art education. The author uses the term global narrative “for signification of corpus of theoretical texts and statements which construct specific narrative related to the role of digital technologies in art education and define possible ways of their usage”. Adam Franc shows that new technologies must be – as well as any other manifestation of human culture – taken under critic reflection and it must be revealed, for example, the “pre-setting” of concrete tools or stereotypes and models of usage of new technologies. The essence of the study is to introduce software art in which the given narrative is thematised – for example successful artistic strategies such as making the spectator insecure, work with fault and mistake, making the software activity visible etc.

Not only our society as a whole has its global narratives (they are being highlighted and reproduced by media, educational system, institutions etc.,) but so does the sub-fields of the society. In context of our specialization, it is impossible to find a more permanent narrative that creativity in my opinion.  Therefore, it is pleasing to be able to offer our readers special study dedicated to this topic. The author Kateřina Štěpánková considers creativity as a global narrative in her text – so not as an attribute of work of art, medium of reaching educational, social or economic aims, but the narrative of creativity itself, as a widely shared cultural schema which explains and shapes the general knowledge of human and transforms it into narration. It shows that narratives belong to primal sources of human teaching since they mediate complex knowledge in a simple way and that thanks to considerable amount of generalization, they do not always have to be exact or true. The author points out that creativity represents more than just originality and that conception of creativity in art education has fundamentally changed during the 20th century up to presence. Presented conceptions of art education represent thought currents which have had a special meaning for art education and influenced education in the field. The aim of the contribution is to show the variable of a construct that we deem axiomatic and connected to the specialization so tightly that it is often deemed synonym to art education. As we can see, the derridovian statement, that we can see a constant movement of meanings and that not even what seems stable in our specialization is ever truly stable, is in effect here, too.

The monothematic issue dedicated to narratives completes also the Declaration of Personages of the Czech Section of INSEA to year 2018, that we are pleased to publish as an important document for our specialization. Although the declaration was created independently on our appeal and within the Czech section of INSEA, it had been being created for considerably long time in 2018, it also names specific social narratives and narratives from our specialization too, and it takes a critic stand to them, specifically to “utterances of low culture of social discussion or even to protofascist and other unfortunate social tendencies, which we can nowadays observe.” And it vice versa highlights specifics from the specialization and so it can – on some extent – represent social narratives and narratives from our specialization and shared stances related to our history and knowledge of our specialization of tradition in our country. These are the story of the Czech nation which is being forced to face influenced of powers and which have repeatedly been losing freedom and autonomy due to its geopolitical pose – but also the nation which is deciding whether to choose the western type of liberal democracy, populism, or soviet interpretation of the story of our history and way back to eastern autocracy. And also the story about liberating power of art, about art and art education as a way to inner freedom, spiritual depth, commitment, humanity. How much are these narratives a construct, or reality, eventually which of the many possible stories will become the dominant one and shows next development. We can obviously expect arrival of new narratives as well as revocation and shifting of the present ones.

The new issue of our journal offers much more, and the readers will surely find much more interesting impulses in it. Perhaps we will then manage to fulfil the original aim and our Czech contribution to the international project will be deemed useful. And if there is an important narrative missing in any of the chosen texts, please don’t hesitate to contribute to another discussion about this important topic – polemic contributions are welcomed too! One way or another, do not stop looking under the surface – as Derrida reminds us after all, “everything is a text” and everything is therefore determined to be read. So, let’s read the truth – and let’s speak with others about what we’ve read.

Bibliography

SAID, E. W. 1978. Orientalism. New York: Vintage Books.

ŠOBÁŇOVÁ, Petra & Jana JIROUTOVÁ. 2018. Bez bariér: globální narativy ve výtvarné výchově. Kultura, umění a výchova [on-line]. [cit. 2018-11-27]. Available from: http://www.kuv.upol.cz/index.php?id_menu=3&seo_url=call-for-papers

Author:

doc. Mgr. Petra Šobáňová, Ph.D.

Department of Art Education

Faculty of Education Palacký University Olomouc

E-mail: petra.sobanova@upol.cz

The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.

Jak citovat tento článek:

ŠOBÁŇOVÁ, Petra. 2018. Globální narativy ve výtvarné výchově. Kultura, umění a výchova, 6(2). ISSN 2336-1824. Dostupné z: https://www.kuv.upol.cz