Editorial hostující editorky čísla Martiny Friedlové představuje nové číslo časopisu Kultura, umění a výchova. Druhé číslo periodika nabízí čtenářům témata z oblasti hudební a výtvarné výchovy a věnuje se také propojení těchto témat s praxí.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
v rukou držíte druhé číslo našeho časopisu, věnovaného kultuře a otázkám jejího předávání dalším generacím. Texty, kterým budete věnovat svoji pozornost, jsou dalším příspěvkem k mezioborové diskuzi, která se točí kolem ožehavé otázky – jak předávat bohatství kultury tak, aby zaujala? Jaké postupy zvolit, aby se z umění, často nálepkovaného jako nestravitelná zábava pro intelektuály, stala denní potřeba pro mladou generaci, aby se umění proměnilo v živoucí zdroj její tvořivosti a životní síly?
Texty tohoto čísla Vám, milí čtenáři, předkládáme v pomyslném vějíři. Ten symbolizuje propojení oborů, protože se texty věnují hudebnímu i výtvarnému umění, které spolu v některých příspěvcích dokonce vytvářejí jednotu nebo vedou dialog. Symbol vějíře je pak také odrazem pestré škály témat textů, které se však přes svou rozmanitost pokoušejí najít odpovědi na podobné otázky.
Veronika Jurečková Mališová ve svém textu Participace ve výtvarné výchově přináší neotřelou, mnohovrstevnatou inspiraci ze Spolkového kongresu výtvarné pedagogiky BUKO 12, který proběhl v Drážďanech a na kterém společně s Petrou Šobáňovou a Terezou Hrubou prezentovaly své vidění aktuálních otázek výtvarné pedagogiky objektem So nah, so fern. Proces tvorby objektu s sebou autorkám – a díky článku také čtenářům časopisu – odhaluje palčivá témata, která doslova vyrůstají z kulturní, ale také identifikační turbulence dnešní doby a se kterými se výtvarný pedagog potýká ve své každodenní praxi. V. Jurečková Mališová dále ozřejmuje, jak je téma participace pojímáno v české pedagogice obecně a kde se uplatňuje v pedagogice výtvarné.
Upozorňuje, jak silným motivačním faktorem je pro žáky proces spolurozhodování o výuce, kdy žáci nejsou pouze objekty pedagogického působení, ale kdy se ocitnou v roli „spoluautorů“ svého učení.
Po vlně porevoluční orientace na západní kulturu a její výrazové prostředky nám poslední léta dovolují poohlédnout se po východní inspiraci. Tu ve svém textu zúročuje Michal Filip, který se v něm věnuje základním rozdílům v koncepci výuky na výtvarně uměleckých školách v Mongolsku a u nás. Kromě historického exkurzu přináší také vlastní zkušenost z pobytu na Mongolském institutu buddhistického umění, kde se (pro návštěvníka z Evropy velmi silně) otevírá srovnání mezi mongolskými tradičními zobrazovacími postupy a důrazem na individualitu vyjádření, kterou preferuje angloamerická kultura. Zajímavým postřehem je také mongolský způsob rozvoje kreativity u studentů výtvarně uměleckých škol, které se neděje opakovaným zkoušením vlastních nápadů, ale koncentrovaným, meditativním vnitřním dialogem.
Hudební výchova, snad ještě více než výchova výtvarná, trpí rozporem mezi obrovskými možnostmi oboru, nízkou hodinovou dotací a nízkým hodnocením ze strany společnosti. Kruciální otázkou, jak prezentovat hudební dějiny tak, aby posluchače neodradily, ale naopak přitáhly, se ve svém textu zabývá Veronika Ševčíková; autorka popisuje problémy současné výuky dějin hudby, jako interdisciplinární a atraktivní prostředek, doslova „excitátor“, a nabízí filmovou biografii o hudebních osobnostech. Pro svůj návrh předkládá také důvody, včetně odkazu na konkrétní filmová díla, která mohou tuto roli splňovat. Autorka také upozorňuje, že při využití filmové biografie nepůsobí na žáky pouze informace, které si v lepším případě i zapamatují, ale že jsou také přirozeně ponořeni do poslechu hudby, kterou by si sami nevybrali nebo které by při běžné hodině nebyli vystaveni po tak dlouhou dobu. Silný potenciál tohoto žánru podtrhuje množství odkazů na konkrétní hudební monografie.
Osobností se silným osobním příběhem, který by v podobném žánru zcela jistě zapůsobil, byl bezesporu Franz Liszt; ve svém textu se mu věnuje Irena Černíčková. Příspěvek upozorňuje na mnohdy opomíjené pedagogické působení F. Liszta, který se mimo komponování a provádění hudebních děl věnoval také velkému množství žáků, z nichž někteří se ve své době zaskvěli jako klavíristé světového formátu. Z nemnoha zdrojů, které Lisztovo pedagogické působení dokumentují, I. Černíčková vybírá základní informace o Lisztových pedagogických postupech a o jeho žácích, uvádí také zahraniční přehledovou literaturu. Autorka se v textu opírá především o základní myšlenku Lisztova pedagogického působení: interpretace hudby nespočívá ve virtuozitě a mechanické dokonalosti, ale ve vnitřním žáru, který přinese obsah, myšlenku a emoce.
Emoce, spojené se zážitkem, vytvářejí podstatně lepší podmínky pro učení než pouhé deskripce a struktury. Praktickému využití modelu zážitkové pedagogiky v hodinách hudební výchovy se věnuje text Markéty Šňupárkové Zážitková pedagogika a možnosti její aplikace ve výuce hudební výchovy na osmiletém gymnáziu. Autorka se v krátkém přehledu pouze dotýká historického vývoje zážitkové pedagogiky; těžištěm textu je využití jejích principů na nižším stupni víceletého gymnázia, konkrétně detailní postup zpracování scény The Temple z rockové opery Jesus Christ Superstar. Uvedení vlastního zpracování předložené látky a důraz na mezioborové propojení získaných poznatků a zkušeností se mohou stát inspirací pro zpracování jiných témat.
Také etablovaný projekt Slyšet jinak, v našem čísle zastoupený textem Gabriely Všetičkové, výrazně přispívá k učení zkušeností a k radosti z tvorby. Text autorky nejprve podrobněji informuje o vizualizaci hudby, přináší fakta o jejím historickém vývoji, o důležitých meznících i roli grafických partitur v hudebním dění. Za klíčové sdělení však můžeme považovat pasáž o významu nového uchopení hudby pro rozvoj přirozené kreativity dětí, které se tvorbou vlastních grafických partitur učí poslouchat svět, slyšet zvuky, jindy považované za běžný provozní šum, učí se vůbec rozlišovat, co všechno v jejich (zvukovém) obzoru působí… Děti v procesu tvorby nejenže tvoří vlastní hudbu, učí se spolupracovat a přemýšlet nad názorem jiných, učí se toleranci. Samotná příprava partitur a interpretace děti naplňuje radostí a pocitem, že hudba není jen pro vyvolené. Dokladem této neobyčejné tvůrčí práce jsou uvedené originální grafické partitury dětí, které již v projektu Slyšet jinak vznikly.
Pozorného čtenáře možná napadá otázka, proč vějíř textů dostal přízvisko hořící. Při jejich pročítání si nemůžeme nepovšimnout, že mají něco společného – největším přínosem při hudebně nebo výtvarně edukačním procesu je důvěra pedagogů vůči dětem a poskytnutí prostoru pro kreativitu. Díky nim při učení, ať již ho nazveme zážitkovým, participačním či jiným, mohou děti přímo tvořit a zažívat radost. A to potom pro hudbu nebo výtvarné umění opravdu zahoří…
Martina Friedlová
The study is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.
Jak citovat tento článek:
FRIEDLOVÁ, Martina. Hořící vějíř tvořivosti. Kultura, umění a výchova, -2012() [cit. ]. ISSN 2336-1824. Dostupné z: https://www.kuv.upol.cz
Comments