Anti-imigrační rétorika jednou z částí dnešního globálního narativu rasismu a xenofobie, který má své historické kořeny v evropském kolonialismu a eurocentrismu. V tomto textu jde v prvé části o to sledovat základní kontury tvorby interpretace uprchlické krize a některých jejich konotací provázaných s mechanismem tzv. morální paniky, která může být vhodným nástrojem k pojmenování a vysvětlení velké části stereotypních a dezinformačních vyobrazení uprchlické krize a tematiky migrace v posledních letech a z nich vyplývajících důsledků. Ve druhé části příspěvku bude pozornost zaměřena obecně na interkulturní edukaci a především na předmět výtvarné výchovy, pro který může být globální narativ rasismu a xenofobie podstatným tématem a výzvou ke kritickému zpracování. Zároveň budou představeny a analyzovány dva vzdělávací projekty Národní galerie a centra současného umění DOX, které byly připraveny jako doprovodný program k výstavám multimediálních umělců Aj Wej-weje a Daniela Pešty.
Klíčová slova: galerijní edukace, interkulturní edukace, morální panika, výtvarná výchova
English abstract below
Úvod
Tematika migrace spojená s tzv. uprchlickou krizí, která započala v roce 2014 s sebou přináší rétoriku založenou na různě pojaté diferenci mezi “my” a “oni”, která bývá v některých interpretacích pojata až jako střet civilizací. Jaká je dnes situace ve společnosti po na první pohled zdánlivém odeznění tzv. uprchlické krize? Proměnila se nějakým zásadnějším způsobem znalost tématu v médiích, u politiků, laické veřejnosti nebo v rámci vzdělávání od základních po vysoké školy? Nebo jsme naopak svědky posunu evropské a americké politiky i společnosti směrem k novým podobám nacionalismu nebo minimálně morálního selhání, o čemž by svědčilo také to, že jsou veřejně pronášeny výroky, které by bylo dříve nemyslitelné pronést; např. výroky zpochybňující Ženevskou dohodu, nebo výroky omezení přijímání počtu azylantů, kterým hrozí týrání, prodej do otroctví či smrt?[1]
Anti-imigrační rétorika je jen jednou z částí dnešního globálního narativu[2] rasismu a xenofobie, který má své historické kořeny v evropském kolonialismu, eurocentrismu a budování binárních kategorií, odlišujících “Západ” od jiných oblastí, vnímaných ať už jako “třetí svět” nebo “Orient” (Said, 2008). V tomto textu jde v prvé části o to, sledovat základní kontury tvorby interpretace uprchlické krize a některých jejich konotací provázaných s mechanismem tzv. morální paniky, která je dle nás vhodným nástrojem k pojmenování a vysvětlení velké části stereotypních a dezinformačních vyobrazení uprchlické krize a tematiky migrace v posledních letech a z nich vyplývajících důsledků. Tento diskurz se navíc přenáší také mezi současnou mladou generaci.[3] Vzdělávací systém evropských států je přitom jedním z vhodných prostředí, kde je možné nabídnout nejen širší vysvětlení reálných příčin a důsledků migrace v dnešním světě, ale pomocí metod interkulturní edukace umožnit “pozitivní vnímání jinakosti”. Ve druhé části příspěvku bude pozornost zaměřena nejen na tuto interkulturní edukaci obecně, ale především na předmět výtvarné výchovy, pro který může být globální narativ rasismu a xenofobie podstatným tématem a výzvou ke kritickému zpracování. Poukážeme přitom na to, jak lze skrze propojení edukace vizuálních oborů se světem umění včlenit do výtvarného vzdělávání tuto tematiku a to na konkrétním příkladu dvou galerijních projektů – výstavě čínského umělce Aj Wej-weje Zákon cesty a výstavě Daniela Pešty DeTermination.
1 Morální panika a morální migrační krize
Po dlouhou dobu nebyla v mnoha evropských zemích migrace velkým tématem politických stran nebo mediálního prostoru a v některých zemích tedy ani důležitým tématem vzdělávacího systému. Dnes můžeme sledovat jak uzavírání Evropy posilováním dohledu a kontroly na vnějších hranicích, tak běžné využívání anti-imigrační rétoriky, která podporuje růst hranic uvnitř samotné Evropy mezi různými skupinami obyvatel – “starousedlíky” a “přistěhovalci”; “populisty-odmítače” a “liberály-vítače”; apod, a to nejen mezi populistickými politiky (Blažek, 2015; Hesová, Jungwirth, 2016; Holá, 2016). Na téma migrace začal mít každý “názor”, a také v migrační politice se střetávají spíše hodnoty než důkazy, téma migrace vyvolává emotivní reakce a ty pak mohou politiku natočit jakýmkoli směrem (Collier, 2017, s. 11–12).
Spolu s nárůstem anti-imigrační rétoriky se od počátků tzv. uprchlické krize objevila také morální panika, ale postupně také únava uprchlickou krizí, kdy se šokující události staly rutinou, která u mnoha lidí už nemusí vzbudit morální odezvu (Bauman 2017). V tomto ohledu je tedy možné vnímat tzv. uprchlickou krizi jako morální krizi. Na jedné straně můžeme sledovat solidaritu s uprchlíky na druhou nepřátelství a krutosti, například když Maďarsko, Makedonie, Albánie a Srbsko neváhají využívat vojenské síly k zastavení prchajících lidí, vytváří se nová detenční centra, objevují se proklamace o tom, že nemáme prostor pro další přijímání uprchlíků, že hrozí ztráta evropské identity nebo že spolu s pomocí uprchlíkům nutně čelíme nezvládnutelné bezpečnostní hrozbě džihádistů (Loizidou, 2016).
Samotné téma morální paniky je prozkoumaný fenomén, asi poprvé detailněji popsaný sociologem Stanley Cohenem (1972), který jej použil pro zachycení reakcí médií, veřejnosti a dalších kontrolních institucí uplatňujících kontrolní funkci v krizových situacích, které mohou vyústit až ve vytvoření morální paniky. Na mechanismus konstrukce morální paniky je pak možné pohlížet jako na specifickou formu sociálního vyloučení, kdy dochází k tomu, že vybrané skupiny lidí jsou “morálně senzitivizovány” ve vztahu k ohrožení obecně akceptovaných hodnot (Volek, 2000, s. 110). Konstrukce morální paniky přitom probíhá tak, že 1.) nejprve dojde k označení nějaké původní události a její tematizaci ve veřejném prostoru; 2.) postupně jsou začleněny širší sociální souvislosti, přičemž klíčovou úlohu sehrávají “strážci morálky” reprezentující laické či expertní vědění (např. populisticko-politické nebo domněle expertní), čímž dochází k zesílení odporu vůči těm, kteří byli označeni a stereotypizováni jako nepřátelé obecně akceptovaných hodnot a řádu, a postupně pak dochází ke spirálovitému řetězení celého střetu; 3.) jsou iniciována uplatnění širších kontrolních mechanismů, bez ohledu na to, zda morální panika zasáhla celou společnosti či její většinu (tamtéž).
V souvislosti s tzv. uprchlickou krizí tedy můžeme všude v Evropě vedle vlny solidarity sledovat nárůst mediálního zobrazení uprchlické krize vykreslované v rozmanitých barvách, často však zavádějících a nepřesných, objevují se různí “strážci morálky” jako např. populističtí politici, ať už Marine Le Pen, Viktor Orbán nebo Tomio Okamura, přičemž dochází k posunu slovníku a stereotypizaci mnohých těchto krajních postojů, v důsledku čehož je možné sledovat tlak na sekuritizaci společnosti a podporu tohoto tlaku např. v podobě zvyšování kontroly na vnějších i vnitřních hranicích EU (Blažek, 2015; Hesová, Jungwirth, 2016; Holá, 2016). Morální panika je iniciována obavami z narušení sociálního, politického, či kulturního statu quo,[4] mezi které patří neadekvátní, přeexponovaná reakce médií, represivních složek, politiků a různých dalších aktérů; a vypjatá senzitivita morálních panik pak vede k rychlé identifikaci nepřítele a vytvoření prostoru pro sociální vyloučení (Volek, 2000, s. 110).
Kvantitativní nárůst fenoménu morální paniky v posledních letech souvisí také se současnou podobou mediální distribuce (tamtéž, s. 111). Odráží se v ní rovněž obecná podoba moderní komunikace skrze všemožná zprostředkování, jež neuvěřitelně rozšiřují počet našich kontaktů, ale zároveň jim dávají povahu neautentičnosti (Lévi-Strauss, 2012). Tato neautentičnost pak může mít za následek snazší utváření a šíření stereotypů. Jelikož se také identita ustavuje komunikací, masmediální komunikace rovněž rozehrává ideologický typus us-versus-them idologies (Samek, 2016, s. 11, 13). Je třeba poznamenat, že nespokojenost se projevuje bez ohledu na to, zda konzervativní (středopravá) nebo liberální (středně-levicová) vláda tento problém řeší, veřejnost je obecně kritická vůči výkonnosti vlády v této oblasti politiky, obavy veřejnosti z přistěhovalectví jsou spojeny s představou, že problém není řádně řešen žádnou politickou elitou (Isernia, Olmastroni, 2016, s. 66). Postoje k imigrantům se navíc opírají o nevědomost a chybné vnímání (tamtéž, s. 75).
Zásadní otázkou pak je, zda a jak se promítají morální paniky do dalšího fungování společnosti, zda způsobují nějakou dlouhodobou sociální změnu, zda jejich odraz najdeme nejen v rétorice ve veřejném prostoru, v postojích generací současníků či dokonce následujících generací, zda se odráží i v institucionálním rámci, ať už ve vzdělávacím systému nebo v podobě zákonů (Volek, 2000, s. 111). Morální paniky se navíc mohou rozštěpovat, větvit nebo nabalovat na sebe další kontexty a témata. Co je důležité rovněž dodat je fakt, že tyto xenofobní či stereotypní narativy také odvádí naši pozornost od důležitějších problémů. Například mýty o islámu často opomíjí sociální souvislosti – globální nerovnost, neudržitelnost životních podmínek v zemích původu, nebo situaci předměstí velkých měst s vysokou nezaměstnaností, které utvářejí vhodné podhoubí pro radikalizaci. (Fiala, 2016, s. 105–106)
1.1 Česká společnost v éře morální paniky
S příchodem tzv. migrační krize v roce 2014 nedošlo k nárůstu počtu žadatelů o azyl, ale narostl zájem o téma migrace a spolu s ním se objevil také strach z migrantů.[5] V českém prostředí je možné sledovat také změnu narativu od akcentování bezpečností hrozby ze strany uprchlíků k akcentaci nepříznivých důsledků ekonomické migrace.[6] Bezpečnostní kontroly zaměřené na „dodržování veřejného pořádku a kontrolu pobytu cizinců“ a výsledné mediální pokrytí těchto akcí tak přispělo k vnímání migrace jako jevu, který je spojený s kriminalitou. (Čaněk, 2017)[7] Tento bezpečnostní narativ se objevil také v politice a nakonec i v legislativních úpravách.[8]
Téma migrace se momentálně stává prostředkem artikulace širších (existenciálních, ekonomických) obav české veřejnosti. (Dítko, 2017) Například v analýze Proč uprchlíci jitří naše emoce? Narativy související s migrací a uprchlictvím v české společnosti a nahlédnutí za ně (Glopolis, 2017) jde dobře sledovat, hlubší důvody morální paniky části české veřejnosti. Na první úrovni se pod strachem z imigrace a anti-imigrační rétorikou objevuje strach ze selhání elit na evropské i domácí scéně, nedůvěra tradičním stranám a institucím EU, že jsou schopni krizi vyřešit. Na druhé hlubší úrovni se ukazuje n nespokojenost z ekonomické nerovnosti, nedostatek sociálního uznání, přetížení a nejistoty a ztráta společného cíle a jazyka.
Jak už bylo zmíněno výše, tato situace se odráží také v postojích českých žáků a studentů. Například podle dlouhodobého sledování společenských a hodnotových postojů mezi středoškoláky se ukázalo, že středoškoláci jako nejvážnější společenské problémy dlouhodobě vidí špatné mezilidské vztahy a soužití s romskou menšinou, a v posledních letech nabyl na důležitosti také fenomén migrace. (Člověk v tísni, Median, 2017) Tento jev kopíruje i další zmíněné obecné poznatky o rozšiřování morální paniky do společenského života a jeho institucí. U středoškoláků se např. také ukázalo, že by jen třetina z nich chtěla muslima za souseda. (Lidové noviny, 2017)
2. Výtvarná výchova a reflexe společensko-politické situace
Palčivost současné společensko-politické situace nastíněné výše a z ní plynoucí potřeba tolerance a pozitivního vnímání jinakosti, vyžaduje zintenzivnění edukačního záběru na vzdělávací obsahy zacílené na rozvoj prosociálního chování, interpersonální a sociální empatie, mírumilovného spolužití a spolupráce v multikulturním prostředí. V tomto ohledu je např. možné využívat edukačních postupů kritické pedagogiky, ve které je jako jedno z témat narušování stereotypních kategorií, jejich odkrývání a dekonstrukce. (Kanpol, 1999) Tento přístup v pedagogice si stanovuje za cíl předat žákům kompetence pro kritickou reflexi aktuálních témat a jejich mediálního zpracování, současné společnosti či každodenního života. (Giroux, 2000) Vedle samotného kritického myšlení má být rozvíjena také schopnost hledat alternativní řešení.
Domníváme se, že výše popsané zintenzivnění edukačního záběru se týká také předmětu výtvarná výchova, který by měl oproti své dosavadní orientaci (Fulková, 2008, s. 240)[9] začít považovat např. globální narativ rasismu a xenofobie za podstatné a aktuální téma. Propojení edukace vizuálních oborů se světem umění je přirozenou cestou jak tato témata do školního výtvarného vzdělávání implantovat. V následujících podkapitolách se chceme věnovat soudobým realizovaným, edukačním projektům, které jsou konkrétním příkladem takové tematické implantace. Vybrali jsme dva galerijní projekty předních pražských galerií. Jedná se o výstavu čínského umělce Aj Wej-weje Zákon cesty, která byla k vidění od 17. 3. 2017 do 7. 1. 2018 v expozicích Národní galerie ve Veletržním paláci a o výstavu Daniela Pešty DeTermination, která právě probíhá v centru moderního umění DOX.[10] K oběma výstavám připravila pedagogická oddělení vzdělávací programy a aktivity pro děti/žáky, studenty a učitele.
Tyto dva edukační projekty je možné propojit s dalším edukačním přístupem: veřejnou pedagogikou (public pedagogy), která je součástí již popsané kritické pedagogiky a zabývá se vzděláváním ve vztahu k veřejnému prostoru a umělecké sféře. (Sandlin, McLaren, 2009) Veřejná pedagogika si klade za cíl vzdělávat žáky, studenty, učitele, i širší veřejnosti prostřednictvím umění a uměleckých aktivit (jako jsou např. výstavy, instalace, happeningy, apod.). (Sandlin, Milam, 2008; Sandlin, Schultz, Burdick, 2010) Umění je chápáno mj. jako prostor odhalení a dekonstrukce ať už negativních stereotypů, tak všeobecně negativních aspektů v současné společnosti.
Další možnou cestou v této souvislosti je galerijní pedagogika (např. Horáček, Šobáňová, Fulková, Dytrtová). K hlavním prostředkům galerijní pedagogiky, která se u nás začala rozvíjet teprve koncem 20. století, patří galerijní animace (výtvarná akce) a dílna (vlastní tvorba návštěvníka). (Jagošová, Jůva, Mrázová, 2010, s. 106–107) Při správném nastavení galerijního edukačního procesu vzniká mimořádně vlivný, vzájemný kontakt mezi divákem a uměleckým dílem (tamtéž, s. 107), přičemž galerijní pedagogika výtváří kreativní prostor pro práci se znaky a jejich poznáváním a interpretováním prostřednictvím výchovy založené na hluboké interakci s uměleckými artefakty.
Oba dva multimediální umělci a vrstevníci Aj Wej-wej i Daniel Pešta v diskutovaných instalacích vystavují svá aktulání umělecká díla, ve kterých reflextují společenské dění, resp. dál rozvádějí globální narativy sociálních interakcí lidí různých původů a osudů. Programy, které pedagogická oddělení připravila, jsou založeny na kreativní interpretaci těchto děl, při níž můžou vnímaví jedinci zažít mimořádný estetický prožitek, který v mnohých případech transformuje jejich názory, potažmo chápání vlastní identity. Výtvarná výchova je expresně tvořivá disciplína, která rozvíjí tvořivost v empatické – intersubjektivní – a zároveň prožitkové – subjektivní – rovině a proto umožňuje důležité rozlišení poznávacích perspektiv Já a Oni (Dytrtová, 2018 v tomto čísle). Praxe ukazuje, jak podstatný je pro žáky a studenty dialog nad tíživými tématy, která je obklopují a která svou složitostí matou i dospělé. Podle Aj Wej – weje právě umění je jedním z prostředků k pochopení naší komplexní situace, podnětem k reakci a možnou útěchou.[11]
Obr. 1–2 Ilustrační fotografie z výstavy Aj Wej-weje Zákon cesty; foto archiv autorů.
2.1 Aj Wej-wej: Zákon cesty
Světově proslulý čínský umělec Aj Wej-wej (1957), jenž byl v minulosti sám uprchlíkem, se v posledních dvou letech ve své tvorbě zaměřuje takřka výhradně na obhajobu lidských práv migrantů. Aj Wej-wej procestoval desítky lokalit ohrožených humanitární krizí a ve svých dílech vydává svědectví o lidském utrpení ve 21. století a v kontextu první části našeho článku se dá říci, že mimo jiné tímto svým působením pomáhá také při dekonstrukci morální paniky. Jeho výstava Zákon cesty je v kurátorském textu označena za „[...] mnohovrstevnaté, epické zobrazení stavu lidstva, vyjádřením empatie a morálního znepokojení umělce tváří v tvář neutuchající, nekontrolovatelné destrukci a krveprolití.“, což je možné vnímat jako jeden z dokladů této naší teze.
Centrálním objektem pražské instalace se stal obří gumový člun, vystavený ve Velké dvoraně, který je označen za moderní „plavidlo nuceného exodu“, jímž umělec „vzdává hold věčné touze člověka po domově a lidské vzájemnosti“.[12] Na rozdíl od často prezentované tematiky ochrany hranic a nelegálních praktik jejich překračování, konotuje v kontextu výstavy motiv člunu přeplněného uprchlíky témata, která v českém mediálním prostoru nebývají běžná, jako jsou příběhy lidí, kteří ztratili domov a jsou nuceni hledat nový. Zároveň je estetický zážitek z Aj Wej-wejova uměleckého díla těsně spojen s možným prožitkem interpersonální a sociální empatie.
Oddělení vzdělávání a programů pro veřejnost Národní galerie připravilo k výstavě dva druhy programů: Program Na cestě pro první stupeň základních škol a program Tekutá pravda, který byl určen pro žáky druhého stupně a pro studenty středních škol.[13] Programy pro školy byly zrealizovány 57 krát a celkem se jich účastnilo 969 návštevníků.[14] Oddělení připravilo také dvě komentované prohlídky pro učitele a jeden seminář s Lékaři bez hranic a HATE FREE. Zároveň vznikly i studijní materiály pro pedagogy, které jsou volně ke stažení, ve kterých jsou nejenom podrobněji představena vystavená díla a životopis umělce, ale rodiče či učitelé tu najdou i doporučené aktivity,[15] které mohou s dětmi při samostatné návštěvě v galerii realizovat. Jsou to např.:[16]
Aktivita k uvědomění si hlavních příčin tzv. uprchlické krize, respektive migračního pohybu lidí: „Přečtěte si texty pod lodí. Pokuste se jedním slovem pojmenovat, před čím lidé na člunu prchají. Slovo/heslo zapište na kartičku a položte na záď člunu.”
Zacílení na popis uprchlíků při jejich cestě, kteří skrze tuto zkušenost získávají odlišný obraz, než ten, který byl především na počátku uprchlické krize nejčastěji prezentován: „Z papíru vytvořte srolováním kukátko/dalekohled. Pomocí kukátka pozorujte člun a postavy na něm. Přemýšlejte, které pozorované detaily by vám po dlouhé cestě utkvěly v paměti. Tyto detaily zakreslete.”
Posilování empatie skrze vlastní reflexi náročnosti cesty: „Diskutuje společně o tom, jak je fyzicky náročná cesta v přeplněném člunu. Postavy na člunu sedí natěsnány jedna vedle druhé. Osobní prostor každého z nich musí zohlednit potřeby ostatních.”
Posilování empatie skrze pochopení situace, ve které se uprchlíci nacházejí při opuštění a hledání domova: „Slova, která jste napsali na kartičky a položili na záď člunu, jsou tím, co chtějí postavy na člunu nechat v minulosti. Pojmenujte opět jedním slovem/heslem za čím postavy přijíždějí. V co doufají, proč cestu podnikají.”
Pochopení mediálního zobrazování a důvodů, proč některé jevy jsou v mediálním zobrazení častější než jiné: „Zprávy o uprchlické krizi jsou často emočně zabarveny. Nebo mohou být přímo manipulativní, lživé. Podstatnou roli v našem vnímání tématu hrají zvolené záběry reportérů, fotografů a trefný komentář. Prohlédněte si fotografie dokumentující situaci v uprchlických táborech. Sestavte vlastní reportáž pomocí přefotografování tří libovolných fotografií. Můžete pracovat s kladnými nebo zápornými emocemi, které chcete u diváka vzbudit.“
Obr. 3–4 Ilustrační fotografie z výstavy Aj Wej-weje Zákon cesty; foto archiv autorů.
2.2 Daniel Pešta: DeTermination
Centrum současného umění DOX považuje za své poslání představovat veřejnosti současné umění a zároveň vytvářet prostředí, ve kterém se střetávají a vzájemně inspirují lidé s různými názory a zkušenostmi. Naplnění své vize se snaží centrum dosáhnout také díky „[…] společensky angažovanému výstavnímu programu, ze kterého vyplývá důraz na vzdělávání a odbornou i veřejnou interakci.“[17] V současnosti prezentuje DOX doposud největší samostatnou výstavu Daniela Pešty (1959) DeTermination. Stejně jako k ostatním aktuálním výstavám realizuje DOX i k této výstavě vzdělávací program, při kterém zohledňuje věk návštěvníků. Pro tvorbu programů je charakteristický kritický přístup k aktuálním společenským otázkám a proto mohou být tyto vzdělávací programy inspirativní nejen pro učitele výtvarné výchovy, ale i výchovy k občanství, či dějepisu. Dlouhodobě se pak DOX snaží rozkrývat a narušovat nejrůznější stereotypy a pro učitele na svých stránkách nabízí interaktivní materiál, který jim má pomoci v práci s tímto náročným tématem a zároveň posloužit jako příprava na návštěvu programů zaměřených na bourání stereotypů. Příkladem může být „Mapa společenských stereotypů“, k níž centrum vytvořilo metodický materiál s tipy pro výuku. Tato mapa vznikla ve spolupráci se společností Scio a tematizuje takové otázky jako třeba: co nám umožňují naše stereotypy a v čem nás omezují, či co dovedou předsudky?[18]
Obr. 5 Mapa společenských stereotypů připravená Centrem současného umění DOX; foto archiv autorů.
Peštova výstava DeTermination „[…] představuje výběr děl dotýkající se otázky genetické, rasové a sociální determinace člověka, za které byl letos oceněn na londýnském bienále. […] Jeho videoarty, malby a objekty se soustředí na jedince a jeho bezmoc vzepřít se svému osudu, nebo naopak zobrazují destruktivní moc anonymní společnosti. „Peštovy symboly vychází velice často z naprosto konkrétních proměn současného světa, z nichž je autor lidsky frustrovaný: lidský narcismus, Donald Trump prezidentem USA, stále více otevřené projevy nenávisti vůči odlišným skupinám lidí, úspěšné kampaně manipulované strachem a lží.“ (Reitman 2018, s. 34,35) Za ikonu své výstavy DeTermination si Daniel Pešta zvolil dvouhlavé tele – rozpolcenou bytost vzbuzující soucit, někdy výsměch a možná i odpor, která shlíží ze svého piedestalu obětního zvířete na absurditu nevyhnutelně se opakujících katastrof způsobených člověkem.“[19] Na výstavě je k shlednutí i Peštův videoart I was born in your bed a cyklus malovaných portrét romských dětí učinkujících ve videoartu pod názvem I am gypsy, and you? Tato díla, rozvíjející globální narativ stigmatizace Romů, představil autor v roce 2013 rámci Bineále v Benátkách.[20]
Od užší tematiky tvorby Aj Wej-wej tak Pešta nabízí širší tematiku stereotypů, které jsou součástí námi analyzovaných globálních narativů rasismu a xenofobie. Také v Peštově tvorbě a využití vzdělávacího programu Centrem současného umění DOX můžeme vidět využití potenciálu umění k rozvinutí edukační snahy, která nese znaky jak kritické či veřejné pedagogiky, tak galerijní pedagogiky.
Závěr
Vhodnou odpovědí na globální narativ rasismu a xenofobie může být interkulturní edukace a její využítí ve výtvarné výchově. Tento narativ můžeme nalézt v současné anti-imigrační rétorice. K její analýze lze rovněž využít popis mechanismu tzv. morální paniky, která je iniciována obavami z narušení sociálního, politického, či kulturního statu quo, mezi které patří neadekvátní reakce řady aktérů, snaha najít rychlou identifikaci nepřítele a vytvoření prostoru pro sociální vyloučení. Dnes můžeme sledovat, jak se diskurz anti-imigrační rétoriky přenáší také mezi současnou mladou generaci, a tak by se jeho kritika měla stát také předmětem zájmu pedagogů, kteří pomocí metod interkulturní edukace mohou nabídnout “pozitivní vnímání jinakosti”. Na konkrétním příkladu dvou galerijních projektů – výstavě čínského umělce Aj Wej-weje Zákon cesty a výstavě Daniela Pešty DeTermination je dobře vidět, jak lze podporovat toleranci a pozitivního vnímání jinakosti skrze propojení světa umění s edukací vizuálních oborů se a zároveň včlenit do výtvarného vzdělávání tuto tematiku. Společenské problémy dle nás vyžadují zintenzivnění edukačního záběru na vzdělávací obsahy zacílené na rozvoj prosociálního chování a spolupráce v multikulturním prostředí. V tomto ohledu je možné využívat edukačních postupů kritické pedagogiky, veřejné pedagogiky a galerijní pedagogiky.
Literatura
BAUMAN, Zygmunt. 2017. Cizinci před branami, Olomouc: Broken Books. ISBN 978-80-906307-2-7.
BLAŽEK, Jan. Ještě neprostupnější hranice. In: www.migraceonline.cz [online]. [cit. 2018-03-03]. Dostupné z: http://migraceonline.cz/cz/e-knihovna/jeste-neprostupnejsi-hranice
COHEN, Stanley. 1972. Folk Devils and Moral Panics: The Creation of the Mods and Rockers. London: McGibbon and Kee. ISBN 0-203-82825-9.
COLLIER, Paul. 2017. Exodus. Jak migrace mění náš svět, Praha: Libri. ISBN 978-80-7277-557-6.
ČANĚK, Marek. 2017. Analýza opatření ministerstva vnitra k průmyslovým zónám a zahraniční pracovní migraci. In: www.migraceonline.cz [online]. [cit. 2018-03-03]. Dostupné z: http://migraceonline.cz/cz/e-knihovna/analyza-opatreni-ministerstva-vnitra-k-prumyslovym-zonam-a-zahranicni-pracovni-migraci.
ČANĚK, Marek; JANEČKOVÁ, Hedvika, TRČKA, Michal; TRLIFAJOVÁ, Lucie; VOLYNSKY, Masha; DUMONT, Anna. Chapter: CZECHIA. In: Social Progress Watch 2017 – Desk studies. SOLIDAR 2018, s. 34–44. Dostupné také z: http://www.solidar.org/system/downloads/attachments/000/000/754/original/SPW_2017_Country_studies_compiled.pdf?1519217588
ČLOVĚK V TÍSNI a MEDIAN. 2017. Jeden svět na školách Zpráva o dotazníkovém šetření na středních školách z roku 2017, včetně porovnání s rokem 2014, 2012 a 2009. Praha: Člověk v tísni a Median. Dostupné také z: https://www.jsns.cz/nove/pdf/vyzkum_2017.pdf
DÍTKO, Jan. 2017. Jak rozumět postojům veřejnosti k imigrantům? In: www.migraceonline.cz [online]. [cit. 2018-03-03]. Dostupné z: http://migraceonline.cz/cz/e-knihovna/jak-rozumet-postojum-verejnosti-k-imigrantum
Dvě třetiny středoškoláků nechtějí muslima za souseda, ukázal průzkum. 2017. [online]. Praha: Lidové noviny. [cit. 2017-8-12]. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/stredoskolaci-vnimaji-uprchliky-a-muslimy-hure-nez-dospeli-ukazal-pruzkum-1b4-/zpravy-domov.aspx?c=A150903_155223_ln_domov_ELE
FIALA, Jaroslav. 2016. Teorie islámského spiknutí. In: BERÁNEK, Ondřej; OSTŘANSKÝ, Bronislav (eds.). Stíny minaretů. Islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik. Praha: Academia, s. 97-106. ISBN 978-80-200-2630-9.
FULKOVÁ, Marie. 2008. Diskurs umění a vzdělávání. Jinočany: HaH. ISBN 978-80-7319-076-7.
GLOPOLIS. 2017. Proč uprchlíci jitří naše emoce? Narativy související s migrací a uprchlictvím v české společnosti a nahlédnutí za ně. Praha: Glopolis. Dostupné také z: https://glopolis.org/wp-content/uploads/Proc-uprchlici-jitri-nase-emoce_migracni-narativy-CR.pdf
HESOVÁ, Zora – JUNGWIRTH, Tomáš. 2016. Uprchlická krize v roce 2015 a evropská odpověď, Praha: AMO. Dostupné také z: http://www.amo.cz/wp-content/uploads/2016/05/amocz_BP_05_2016_web.pdf
HOBSBAWM, Eric. 2009. Globalizace, demokracie a terorismus, Praha: Academia. ISBN 978-80-200-1725-3.
HOLÁ, Eva. 2016. Omezování práv cizinců v recentním migračním právu. in: PÍTROVÁ, Lenka (ed.). Aktuální právní aspekty migrace. Praha: Leges, s. 159–168. ISBN 978-80-7502-162-5.
ISERNIA, Pierangelo; OLMASTRONI, Francesco. 2016. Images of the immigrant. European public opinion and immigration. In: CECCORULLI, Michela; LABANCA, Nicola. The EU, Migration and the Politics of Administrative Detention. New York: Routledge, s. 59–77. ISBN 9781138683563.
JAGOŠOVÁ, Lucie, JŮVA, Vladimír, MRÁZOVÁ, Lenka. 2010. Muzejní pedagogika. Metodologické a didaktické aspekyty muzejní edukace. Brno: Paido. ISBN 978-80-7315-207-9.
LÉVI-STRAUSS, Claude. 2012. Antropologie a problémy moderního světa. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-2098-5.
LOIZIDOU, Elena. 2016. Refugees and the Borders of Europe: A Minor Contribution. In: Law and Critique, Vol. 27, Iss. 1, s. 1–4. ISSN ISSN 0957-8536.
MULTIKULTURNÍ CENTRUM PRAHA. 2016. BRICkS [online]. Praha: Multikulturní centrum Praha [cit. 2018-03-03]. Dostupné z: https://www.hatefree.cz/blo/analyzy/1863-analyza-kamarad-muslim
OSN. 2016. “Detained and dehumanised”: Report on human rights abuses against migrants in Libya [online]. [cit. 2018-03-03] Dostupné http://www.ohchr.org/Documents/Countries/LY/DetainedAndDehumanised_en.pdf
SAID, Edward W. 2008. Orientalismus: západní koncepce Orientu. Praha: Paseka. ISBN 978-80-7185-921-5.
SAMEK, Tomáš. 2016. Tahle země je naše. Český a německý veřejný prostor v deiktické perspektivě. Pardubice: Univerzita Pardubice. ISBN 978-80-7395-993-7.
VOLEK, Jaromír. 2000. Konstrukce morální paniky a sociální exkluze. Sociální studia, Brno: Fakulta sociálních studií MU, 2000, roč. 2000, č. 5, s. 97–113. ISSN 1212-365X.
SANDLIN, J. A. a J. L. MILAM. 2008. “Mixing Pop (Culture) and Politics“: Cultural Resistance, Culture Jamming, and Anti-Consumption Activism as Critical Public Pedagogy. Curriculum Inquiry, (38)3, 323–350.
SANDLIN, J. A. a P. McLAREN, eds. 2009. Critical pedagogies of consumption: living and learning in the shadow of the "shopocalypse". New York: Taylor & Francis. ISBN 0-203-86626-6.
SANDLIN, J. A.; B. SCHULTZ a J. BURDICK, eds. 2010. Handbook of public pedagogy: education and learning beyond schooling. New York: Routledge. ISBN-10: 0415801273
GIROUX, H. 2000. Public pedagogy as cultural politics: Stuart Hall and the crisis of culture, Cultural Studies, (14)2, 341–360.
KANPOL, B. 1999. Critical pedagogy: an introduction. Westport, Conn.: Bergin. ISBN 0-89789-552-5.
Kolektiv autorů. 2017. Studijní materiál k výstavě Aj Wej-wej: Zákon cesty. Praha: Národní galerie v Praze. Dostupné také z: http://www.ngprague.cz/detail-studijni-material/aj-wej-wej-zakon-cesty/.
Inter-cultural Education of the Visual Arts Education on the Issue of Moral Panics
Abstract: Anti-immigration rhetoric is a part of the contemporary narrative of racism and xenophobia, which stems from the history of European colonialism and Euro-centrism. The first part of the text deals with the main outlines of the formation of the narrative of the refugee crisis and some of its connotations linked to the notion of "moral panics", which may serve as an instrument for identifying and explaining of most of the stereotypical and manipulative images od the migration crisis of the recent years and its effects. The second part focuses more generally on inter-cultural education, primarily visual arts, which could face the issue of global racism and xenophobia and evaluate it in a critical manner. It also analyzes two art projects of the National Gallery in the DOX art centre prepared for the exhibitions of Aj Wei-Wei and Daniel Pesta.
Keywords: museum education, inter-cultural education, moral panics, arts education
Autoři:
Mgr. Irena Paroubková
KVK UJEP (externí doktorand)
E-mail: i.paroubkova@propojeni.cz
Mgr. Michal Trčka
Ústav politologie FF UK (doktorand)
Katedra filosofie Technické Univerzity v Liberci (asistent)
Multikulturní centrum Praha (lektor a výzkumník)
E-mail: mich.t@centrum.cz
[1] Viz např. zpráva OSN Zavřeni a zbaveni lidskosti – zpráva o porušování lidských práv migrantů v Libyi (2016), která podává důkazy o mučení, otrocké práci a sexuálnímu násilí v detenčních zařízeních ve třetích zemích.
[2] Globální narativ chápeme jako specifické výpovědi rozšířené ve velkém měřítku v různých částech světa, které zahrnují jak realizaci skrze mluvu, psaní či různé typy zobrazování, ale jsou to také formy sociální praxe. To znamená, že užívání tohoto narativu můžeme vnímat jako způsob myšlení a chování lidí, či jejich východiska, které mohou ovlivňovat také jejich jednání. Tento pojem má tedy blízko k pojmu diskurs.
[3] V českém prostředí mezi žáky všeobecně vůči menšinám, nejen v rámci tzv. uprchlické krize, převažuje negativní sentiment, který žáci kopírují z veřejného prostoru, především pak z médií (BRICkS 2016).
[4] Například ekonomická globalizace či globalizace komunikací a dopravy posiluje tradici lidového, na ekonomických faktorech založeného nepřátelství proti ohrožení kulturní identity dané společnosti (Hobsbawm 2009, s. 74–75).
[5] Viz výzkumy Centra pro výzkum veřejného mínění Postoj české veřejnosti k přijímání uprchlíků (2014–2017). Dostupné z:
[6] Více např. Čaněk, Janečková, Trčka, Trlifajová, Volynsky, Dumont, 2017.
[7] Obyvatelé Česka několikanásobně přeceňují kriminalitu cizinců; podle aktuálního výzkumu agentury Median se domnívají, že 29 % trestné činnosti páchají cizinci; viz např.: http://zpravy.idnes.cz/pruzkum-median-zlocin-a-trest-vezenstvi-kriminalita-p0j-/domaci.aspx?c=A170227_163545_domaci_cen
[8] Co se týče legislativních úprav, došlo např. ke změnám v rámci Zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
[9] „[…] nemluvilo se o kolonialismu a rasismu – v našem školním prostředí výtvarné výchovy nejsou tato témata ani aktuální, ani nejsou pociťována jako nutná. To jenom potvrzuje složitost a nejednoznačnost reflexe těchto jevů, které donedávna nebyly v diskurzu výtvarné výchovy aktualizovány. Teprve v posledních letech, díky závažné vlně kriticismu sociálních nerovností ve výtvarném umění a v kultuře komixu, se také ve výtvarné výchově okrajově objevují témata útlaku a nespravedlnosti.“ (Fulková, 2008, s. 240)
[10] Výstava se koná v termínu: 26. 1. 2018 – 7. 5. 2018.
[11] Viz kurátorský text Aj Wej-wej: Zákon cesty (2017).
[12] Viz tamtéž.
[13] Z výpovědi učitelky výtvarné výchovy a výchovy k občanství: Osobně jsem dvakrát s žáky osmých tříd absolvovala program Tekutá pravda, který se týkal Aj Wej-wejovy umělecké reflexe migrační krize a protože znám názorovou orientaci některých z nich, tak jsem byla překvapená velmi pozitivní odezvou žáků na celý galerijní program. Z dotazníků, které následně vyplnili, vyplynulo, že přibližně 60 procent z nich změnilo po absolvování výstavy svůj názor na uprchlíky. Uvědomili si totiž, že je nejde vnímat jako masu, tedy tak, jak jsou prezentovány českými médii, ale že je nutné za každým z nich vidět jeho individuální lidský příběh. Mám pocit, že to byl také hlavní cíl programu. První tvořivý úkol se vztahoval k hustě obsazenému, černému gumovému člunu. Žáci měli ve skupinách na velkou černou čtvrtku dopsat do bíle načrtnutého schématu lidské postavy osudy a informace k osobě jimi smyšleného migranta. Posléze pak podrobně o všech fiktivních postavách s lektorem mluvili a rozebírali reálnost jejich motivací a možností úspěchu při exodu do ciziny. Zajímavé také bylo, že v následném dialogu o tom, jaká z uměleckých děl koho oslovila nejvíc, nejmenovali žáci jenom impozantní obří člun ale i další z objektů: Hadí strop, Křišťálovou kouli, Laundromat. Tedy ty objekty, které autenticky odkazovali k životním příběhům jednotlivých lidí. Někteří byli vysloveně zaraženi při konfrotnaci s dílem Newsfeed, které předcházela hra na tichou poštu. Zkreslování informací medii byl také očividně jeden z důležitých momentů, na které byl program zaměřen.
[14] Údaje poskytnuté na vyžádání Oddělením vzdělávacích programů NG.
[15] Studijní materiál k výstavě Aj Wej-wej: Zákon cesty (2017).
[16] Všechny následující citace: tamtéž.
[17] Informace z doprovodných materiálů, které centrum vydává: www.dox.cz.
[18] Volně ke stažení tamtéž.
[19] Z kurátorského textu Terezie Zemánkové, dostupné z: http://danielpesta.com/determination-dox/
The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.
Jak citovat tento článek:
PAROUBKOVÁ, Irena a Michal TRČKA. 2018. Interkulturní odpověď výtvarné výchovy na éru morální paniky. Kultura, umění a výchova, 6(2). ISSN 2336-1824. Dostupné z: https://www.kuv.upol.cz