... bez kurzu jdete v zapomnění, kráčíte cestou zamlženou rozmazanými odrazy dětství, což vás utváří.
Ve své práci se věnuji střepům odrazu dětství, odtržkům traumatu a myšlenek o tom, že předčasně vyrůst nikdy nebylo jednoduché, ba právě naopak. Odmítnete všechno, co je pro vás typické, všechno, co znáte, všechno, co byste měli ještě poznat a prozkoumat – to, co vás čeká, ta věc, kterou byste si správně měli nést v podvědomí celý život. Pokud daná věc ale vzadu vaší mysli není, přijdete o možnosti a bez správného kurzu se brzo ztratíte, pokud nemáte oporu ostatních, věřte, že to neutáhnete daleko. Nechcete jít dál, ale zároveň nemůžete zůstat stát na místě, a tak pokračujete. Nevíte ale, kam a proč vůbec se ještě namáháte. A tak se každým dnem víc a víc utápíte v tom, co mohlo být. Ve svých vzpomínkách a ve svých snech. Ale bez kurzu jdete v zapomnění, kráčíte cestou zamlženou rozmazanými odrazy dětství, což vás utváří.
Zkrátka někdy se prostě jen neznáme, možná za to můžou ty vzpomínky, které jsme ztratili cestou. Možná některé z nás opustily, jen abychom se na ně nemuseli dívat. Protože občas člověk na únavné cestě za cílem sebepoznání ztratí právě jen sám sebe. Někdy je pohlcen chaosem vlastní mysli, spolknut do útrob jeho podvědomí a nedokáže se odtud vyhrabat – nezvládne se sám dostat z tornáda problému, který víří hluboko uvnitř něj, tornáda problémů, které si sám nadělal. A tak zůstane ve smyčce.
Dokola a dokola, každý den – monotónní dny, týdny, měsíce, roky… bez toho, aby si kdy dovolil se poznat. Zvláště pak když nemá oporu svých nejbližších, kteří přemýšlí jen o tom, co jim může dát nadané dítě, pýcha rodiny, která se pilnou prací zasloužila o reflektory pozornosti svých rodičů. Těch, co sotva znali jejich oblíbenou barvu. Konečně po zdlouhavé a kamenité cestě za cílem ochutnalo vůni úspěchu a mělo možnost se postavit na piedestal slávy okruhu jeho nejbližších, zahrnuto nesčetnými slovy chvály a obdivu. Slovy, která mu nedovolila kdy klesnout – ba ani o stupeň níž. A ono by si to ani ve snu nepřálo, ne. I v nejdivočejší noční můře by horlivě balancovalo – jen pro to, aby zůstalo nahoře. Nechtělo přijít o světla pozornosti jeho nejbližších i přesto, že něha pro ně byla cizí. Přestože jediný, koho mohl obejmout, byl neživý kus plyše.
Bez názvu | série fotografií | .jpg
Lukáš Gazda | 18 let
Česká republika
Comments