Článek je biografií Josefa Hejného, výtvarného pedagoga a metodika spjatého s katedrou výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Text u příležitosti 90. narozenin Josefa Hejného sumarizuje dílo tohoto metodika, jenž byl po několik desetiletí významnou tváří nejen domovského pracoviště, ale také pedagogickou osobností, jež ovlivnila generace učitelů výtvarné výchovy a podoby výtvarné výchovy v praxi.
Klíčová slova: výtvarná výchova, osobnosti výtvarné pedagogiky, výtvarná pedagogika, historie výtvarné výchovy, vzdělávání výtvarných pedagogů
Tato biografická studie je věnována Josefu Hejnému, výtvarnému pedagogovi a metodikovi spjatému s katedrou výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Text vycházející u příležitosti 90. narozenin Josefa Hejného sumarizuje dílo tohoto metodika, jenž byl po několik desetiletí významnou tváří nejen domovského pracoviště, ale také pedagogickou osobností, jež ovlivnila generace učitelů výtvarné výchovy a podoby výtvarné výchovy v praxi.
Pro přípravu této studie bylo v souladu s obvyklými postupy biografického výzkumu využito různých zdrojů, konkrétně (1) přepisů rozhovorů, jež s Josefem Hejným a některými jeho žáky a kolegy autorka článku vedla v letech 2017–2019, dále (2) poznatky z dlouhodobého pozorování výsledků a další pedagogické činnosti tohoto metodika a pedagoga (výstavních projektů, způsobů metodického vedení studentů, veřejných vyjádření) a (3) z analýzy kolekcí výtvarných prací coby výsledků pedagogického působení Josefa Hejného (patří k nim originální práce žáků a studentů z archivu Josefa Hejného a katedry výtvarné výchovy PdF, dále reprodukované práce na fotografiích a dobových diapozitivech, zprávy a články o výstavách), (4) analýzy několika dopisů, zápisků a článků, stejně jako (5) dalších archivních materiálů (seznamů přednášek apod.).
Snahou autorky bylo rámcově rekonstruovat, interpretovat a vyzdvihnout profesní život Josefa Hejného a zasadit jeho pedagogické přístupy a odborné názory do dobového kontextu výtvarné pedagogiky.
Josef Hejný se narodil 16. listopadu 1929 v Olomouci a vyrůstal v rodině se svými rodiči a sestrou. Tatínek byl holičem, maminka byla v domácnosti; rodinné prostředí malého Josefa dotvářeli rovněž prarodiče, kteří měli v nedalekých Hlušovicích statek a u nichž trávil jako dítě mnoho času.
Svá studia i většinu profesního života spojil Josef Hejný s Univerzitou Palackého v Olomouci. Nejprve vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (studium zde úspěšně ukončil v roce 1951) a poté Filosofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, již absolvoval v roce 1968. V roce 1971 na filosofické fakultě úspěšně vykonal rigorózní zkoušky a získal titul PhDr. v oboru dějiny umění a teorie výtvarné výchovy.
Svůj přirozený pedagogický talent a zájem o učitelství mohl Josef Hejný uplatnit hned na několika školách, kde působil jako učitel nejen výtvarné výchovy, jež mu byla vždy nejblíže, ale i dalších předmětů podle toho, co praxe na dané škole vyžadovala. Nejprve, hned po studiích, působil jeden rok ve Štítné nad Vláří, ve vesnici ležící v půvabném údolí řeky Vláry jižně od Valašských Klobouk. Z tohoto kraje se vrátil zpět na Prostějovsko a nakrátko, v řádu pouhých měsíců, působil ve škole v Plumlově. Jak sám vzpomíná, „pak mě chtěli přeřadit do pohraničí, tehdy byla taková doba a osídlovalo se pohraničí, kde nebylo dost kantorů“. Zásahem jednoho z olomouckých inspektorů se ale mladý Josef Hejný dostal z Plumlova nikoliv do pohraničí, nýbrž do Vrbátek na Prostějovsku. Zde, na malé venkovské škole, učil nakonec celých sedm let. Jak dosud živě vzpomíná, byla to tehdy skromná škola a Josef zde vyučoval podle potřeby nejen výtvarnou výchovu, ale také ruštinu nebo – coby mladý, zdatný muž – tělesnou výchovu. Dvakrát denně tak s žáky přecházel do nedalekých Duban, kde byla sokolovna s potřebným zázemím pro výuku tělocviku; v roce 1955 mu jako tělocvikáři připadl úkol nacvičit na škole celou spartakiádní sestavu. Dodnes si pamatuje, jak jel tehdy s 29 žáky z Vrbátek až do Prahy.
Po šťastném iniciačním období na venkovských školách se dostal do Olomouce, kde začal od roku 1958 vyučovat na základní škole Na Hradě. Tato škola, dnes již zaniklá, se nacházela v historické části Olomouce, v bezprostřední blízkosti barokního chrámu sv. Michala (dnes v ní sídlí mimo jiné katedra historie FF UP v Olomouci a CMTF UP). Škola Na Hradě se pro Josefa Hejného stala profesním domovem na téměř 15 let. Na této původně německé chlapecké škole[1] měl Hejný příležitost plně rozvinout svůj pedagogický talent. V době jeho příchodu to byla škola národní a střední (osmiletá střední škola – transformací po 2. světové válce), legislativní změnou se od roku 1960 stala základní devítiletou školou.
Obr. 1 Josef Hejný (dole uprostřed) mezi svými žáky-deváťáky na ZDŠ Na Hradě; byla to Hejného první třída, kterou dostal po svém nástupu na toto působiště a vedl ji v letech 1958 až 1962 od 6. do 9. třídy; 1962; z archivu Josefa Hejného
Jak tehdy vypadala praxe na této škole? Jak Josef Hejný vzpomíná, také zde musel zprvu učit různé předměty, zkrátka vše, co bylo potřeba, např. tělocvik nebo dílny. Právě škola Na Hradě ale Josefu Hejnému postupně umožnila věnovat se v plné míře oboru, který jej vždy zajímal nejvíce, výtvarné výchově. „Na Hradě jsem se pozvolna dostal k výtvarné výchově v celé její šíři. Kolegyně, které tam tehdy byly, vnímaly výtvarnou výchovu jako nesmírně náročnou na přípravu, a tak byly rády, že jsem postupně dostával víc a víc hodin výtvarné výchovy. Já jsem byl rád a jim se ulehčilo. Nakonec jsem měl asi 16 hodin výtvarné výchovy a začal jsem dělat všechny ty své výstavy žákovských prací – v divadle, v muzeu a jinde.“
Prezentace kvalitních výsledků pedagogické práce Josefa Hejného byla také tím, co jej nakonec znovu přivedlo na univerzitu – tentokrát na pozici vysokoškolského pedagoga. „Tehdy byl vedoucím katedry výtvarné výchovy Zdeněk Přikryl[2] – a když viděl ty výstavy a výsledky, tak mě oslovil. V té době kolegyně Kotasová, jež na pedagogické fakultě vyučovala kresbu a malbu, přešla na filosofickou fakultu a oni potřebovali metodika, tak Zdeněk Přikryl mi v roce 1972 navrhl, abych na fakultu nastoupil já. Tehdy to byla divná doba, víte, já jsem nikdy nebyl straník a oni spoustu lidí vyházeli, ale přesto jsem se tam zásluhou Zdenka Přikryla a jeho nástupce Dušana Janouška[3] dostal a byl jsem tam celých 25 roků,“ vzpomíná Hejný. Dodejme, že ještě předtím – přibližně od roku 1968 – Josef Hejný externě působil na filosofické fakultě, kde rovněž potřebovali metodika. Jako externista zde působil asi po dobu dvou let, pak už na plný úvazek přešel na pedagogickou fakultu.
Obr. 2–3 Josef Hejný (vlevo) na fotografii pořízené na výstavě dřevorytů japonských žáků, 1967 (s doc. S. Vymětalem, svým někdejším spolužákem); dole fotografie z mezinárodní výstavy dětského výtvarného projevu v Bologni (Itálie); nedatováno; Josef Hejný zde opět vystavil práce svých žáků ZDŠ Na Hradě; z archivu Josefa Hejného
Josef Hejný nastoupil na pedagogickou fakultu v době, jež se vyznačovala nejen specifickými politickými reáliemi normalizačního období po okupaci v roce 1968, ale i častými legislativními zásahy do vzdělávacího systému a především do systému vzdělávání pedagogů[4]. V době příchodu Hejného na fakultu mělo za sebou učitelské vzdělávání několik výrazných systémových změn. V daném akademickém roce probíhalo vzdělávání výtvarných pedagogů ještě paralelně na pedagogické a filosofické fakultě – do roku 1980, kdy se obě pracoviště integrovala a vzdělávání učitelů výtvarné výchovy – vyznačující se zásadním podílem praktické výtvarné výuky – pokračovalo dál výhradně na fakultě pedagogické[5].
V rámci katedry výtvarné teorie a výchovy pedagogické fakulty Univerzity Palackého se Josef Hejný jako odborný asistent věnoval výuce různých disciplín – ať již praktických výtvarných, tak také těch didakticky zaměřených. Na počátku 70. let 20. století dnešní disciplína didaktika výtvarné výchovy nesla název teorie vyučování výtvarné výchově. Tento předmět, jehož vedení se Josef Hejný ujal, probíhal v letním semestru 2. ročníku formou přednášek (1 hod/týden), pak pokračoval dvěma semestry ve 3. ročníku – kde výuku zajišťoval Miloslav Dočkal[6]. Předmět tehdy nebyl ukončovaný ani zápočtem, ani zkouškou.
Od akademického roku 1974/1975 se Josef Hejný věnoval výuce předmětu kresba a grafika (2 hodiny/týden/seminář v LS i ZS) pro studentky a studenty Učitelství pro 1. – 5. ročník ZDŠ[7]. Od akademického roku 1976/1977 zastával Hejný funkci tajemníka katedry a jako vyučující se stále více zaměřoval právě na posluchače a posluchačky oboru Učitelství pro 1. – 5. ročník ZDŠ[8]. Tajemníkem katedry byl minimálně do akademického roku 1988/1989, tedy více než deset let.
Obr. 4–5 Josef Hejný (uprostřed) mezi Libuší Našovou a Miloslavem Dočkalem, okolo roku 1977; dole Josef Hejný na fotografii pořízené v Pionýrském domě v Olomouci během setkání učitelů výtvarné výchovy (Josef Hejný zcela vpravo); z archivu Aleny Urbanové
Jaká byla koncepce výuky Josefa Hejného? Jak sám po letech sumarizuje, podstatné pro něj vždy bylo zejména vzbudit ve studentech zájem. U studentů, kteří studovali jako hlavní obor výtvarnou výchovu, se mu to podle jeho slov dařilo hůře: „Oni neměli o teorii vyučování příliš velký zájem, zvlášť ti, kteří měli aprobaci pro 3. stupeň. Ti chtěli především malovat, umělecky tvořit – a problematika vyučování je příliš nezajímala.“ Snad také proto se raději věnoval studentkám a studentům učitelství pro první stupeň: „Posluchačky „národky“ byly jiné, a proto jsem se snažil probudit v nich hlubší zájem právě o náš obor. Přál jsem si, aby se výtvarné výchově věnovaly soustředěněji, aby se více rozhlížely. Samozřejmě: občas se to také nedařilo, ale já jsem se v jejich výkonech viděl, mě to nesmírně bavilo. Vnímal jsem, že výtvarná výchova bývá často upozaděná, a proto jsem vždy hledal pedagogy-nadšence, kteří se výtvarné výchově věnovali s nadšením. Takové kantory jsem vyhledával nejen v praxi, ale i mezi studenty – a pořádal jsem jim výstavy a podporoval jejich práci veřejnou prezentací.“
Josef Hejný pořádal pravidelné výstavy také svým posluchačkám a snažil se je tímto způsobem motivovat a získat pro výtvarnou výchovu. Byl si vědom toho, že postavení učitele na prvním stupni je v mnohém specifické: musí porozumět více oborům, tradičně se klade důraz na jiné předměty, jako je čeština, matematika. „Chtěl jsem, aby výtvarku milovaly. Mnohdy ty výkony nebyly valné, co si budeme namlouvat, ale mě to přesto zajímalo, já jsem to miloval.“
Kromě teorie vyučování se Josef Hejný snažil budit tento zájem v rámci výtvarných disciplín, jako je kresba, malba nebo grafika. Tehdy byla tato výtvarná průprava v rámci studia primární pedagogiky asi 3letá; jak Hejný připomíná, jeden čas bylo možné studovat také učitelství pro 1. stupeň ZŠ s rozšířenou výtvarnou výchovou. Ve svém pojetí výuky didaktiky se zaměřoval na vybudování celkové orientace v oboru, usiloval o to, aby studenti měli dobré povědomí o historickém vývoji výtvarné výchovy. Důležitou součástí výuky bylo kurikulum: se studenty rozebíral zejména obsah současných osnov, pomáhal jim porozumět cílům oboru a tomu, kam výtvarná výchova za dlouhou dobu svého vývoje dospěla. Častým zadáním byla v didaktice práce s konkrétní částí osnov a na tento dílčí vzdělávací obsah studenti vytvářeli návrhy výtvarných úloh.
Zadávání seminárních prací v rámci didaktiky tehdy nebylo běžné, v praktických výtvarných disciplínách studenti plnili jednotlivá zadání a vytvářeli soubory vlastních prací. Občas Hejný zadával práci s uměleckým dílem. Na závěr praktických předmětů – po celé řadě rozličných výtvarných úloh během semestru – studentům zadával práci s vybranou reprodukcí uměleckého díla, na níž se studenti např. učili míchat barvy nebo porozumět kompozici obrazu. Není od věci připomenout, že už během své praxe na základních školách se Josef Hejný snažil do výuky začleňovat práci s uměním a návštěvy výstav. Do galerií s žáky pravidelně chodil už v době, kdy to zdaleka nebylo běžné.
V přípravě výtvarných pedagogů byl Hejný realistou: „Doufal jsem, že se třeba někdo chytí a bude metodiku v praxi dělat. Každý chce být nejprve umělec, chce malovat, ale realita je taková, že jen málokomu se to skutečně podaří, většina zapadne. Tvůrčí energii a praktickou výtvarnou zkušenost pak lze úspěšně přenést právě do oblasti výuky.“
Ještě před svým příchodem na fakultu se Josef Hejný jako kantor a metodik pravidelně účastnil všech tehdejších oborových akcí – ať již šlo o regionální setkávání pedagogů (probíhala pravidelně např. v Prostějově) nebo o akce Československého komitétu INSEA. Josef Hejný zažil rovněž legendární 18. světový kongres INSEA, který se konal v Praze roku 1966. „Viděl jsem také ohromnou výstavu dětských prací, která kongres doprovázela. Dokonce jsme tam sami (z naší olomoucké školy) měli asi tři nebo čtyři vystavené práce. Tato zkušenost mě hluboce ovlivnila, stejně jako další setkání, která pořádala INSEA a na kterých se vždy dbalo o spojení teorie s praxí, na kterých si kantoři vyměňovali své zkušenosti. To byl podle mne základ INSEA a její důležitý přínos: možnost schůzek kantorů s teoretickými přednáškami, s ukázkami věcí z výuky, s diskusemi nad nimi, s přehlídkami výtvarné výchovy,“ vzpomíná Hejný (in Šobáňová, Jiroutová et al., 2017).
Doktor Hejný donedávna ve svém bohatém archivu uchovával také tištěný seznam účastníků 18. světového kongresu INSEA s kontakty a adresami – u příležitosti 50. výročí založení Československého komitétu INSEA jej spolu s dalšími materiály laskavě věnoval do archivu INSEA. K seznamu doplňuje: „Tolik nás tam tehdy bylo! Kongresu jsem se účastnil s dalšími svými olomouckými kolegy (Dočkalem, Přikrylem, Stiborem, Čulíkem, Ruskem, Vymětalem a Janouškem) a do materiálu jsem si pak doma kdysi dávno zaznamenal všechny, se kterými jsem na kongresu navázal styky, s kým jsem si později ze zahraničí vyměňoval výtvarné práce atd. Ti, co jsou podtrženi červeně, tak s těmi jsem se více poznal, spolu jsme mluvili nebo jsme si vyměňovali zkušenosti a dětské práce.“ (Hejný in Šobáňová, Jiroutová et al., 2017)
Právě udržování živých oborových kontaktů bylo pro Josefa Hejného vždy přirozenou součástí jeho pedagogické práce. V době, kdy to nebylo vůbec jednoduché – ať již vlivem reálií normalizačního režimu, který znemožňoval svobodné kontakty se zahraničím, nebo i vlivem dnes už obtížně představitelných způsobů, jakými se tehdy získávaly kontakty a jakými se vůbec mohly sdílet výsledky výtvarných aktivit –, navázal kontakt s mnoha kolegy ze zahraničí, nejen z tehdejšího SSSR, ale i z Německa, Polska, Finska, Japonska.
Několik dopisů si vyměnil také s legendou československé reformní pedagogiky Ladislavem Švarcem. „Ladislava Švarce jsem si velmi vážil a na kongresu INSEA v Praze byl nepřehlédnutelnou postavou. Dodnes si pamatuji, jak seděl v čele kongresového sálu. S Ladislavem Švarcem jsem po kongresu navázal i osobní kontakt, když jsem mu posílal zprávy o tom, že jsem např. vydal nějaký soubor dětských prací nebo uspořádal výstavu výtvarných prací svých žáků. Z té doby dodnes uchovávám dopisy, které jsem tehdy od Ladislava Švarce dostal. Většinu svého archivu jsem už porozdával nebo zrušil, ale tyto dva dopisy, ty jsou pro mne jako relikvie, ty mám stále u sebe doma[9]. V době kongresu žil už Ladislav Švarc v domově důchodců v Horním Žlebu, dokonce mě zval, ať za ním přijedu, že by se se mnou rád setkal. Dodnes mě mrzí, že jsem se tam nedostal, bylo to od nás z ruky… a on pak zemřel.“
Obr. 6–7 Reprodukce archivních dopisů psaných legendou naší reformní pedagogiky, Ladislavem Švarcem (1883–1974), tehdy mladému Josefu Hejnému. Je milou náhodou, že jejich pisatel byl v roce 1972 sám skoro devadesátiletým mužem – stejně jako je jím dnes jejich někdejší adresát, Josef Hejný. Připomeňme, že Ladislav Švarc byl spolu s Ferdinandem Krchem a Ladislavem Havránkem tvůrcem originální edukační koncepce Domu dětství v Krnsku, kde se vzdělávaly děti, jež přišly za 1. světové války o své rodiče. Tento pedagogický experiment akcentující vnitřní potřeby dětí a rozvíjení jejich uměleckého vyjadřování se zapsal do dějin pedagogiky a měl četné ohlasy rovněž v zahraničí. V druhém dopise je vzpomenut teoretik Jiří David, jedna z osobností výtvarné výchovy, jež byla normalizačním režimem postižena ztrátou zaměstnání a možnosti publikovat.
Na svou pedagogickou praxi Josef Hejný dodnes živě vzpomíná a s vtipem sobě vlastním si vybavuje mnoho příhod a zážitků: „Dnes je to jiné, ale tehdy jsme měli ve třídě třeba i 49 žáků. Dovedete si to představit? Devětačtyřicet deváťáků? Chlapi jak hory? (Smích) Pak se to začalo snižovat a nakonec když jsem odcházel ze školy Na Hradě, tak jich bylo kolem 30. Pro výtvarnou výchovu to znamená, že se nedaly dělat nějaké zázraky. Přesto každá ta žákovská práce je jiná. To mě těšilo a bavilo, když jsem z žáků dostával tu rozmanitost, rozdílnost, osobitý vklad do výtvarné práce, to mě bavilo. Na konci hodiny jsem si vždy vybral 5 nebo 6 prací, dal jsem je na tabuli, řekli jsme si k tomu pár slov; čím víc jsem jich tam měl, tím jsem byl spokojenější. Pak jsem si to vzal do kabinetu, tam jsem si to třídil, dělal jsem si archivy.“ (Hejný, 2017) Právě archivování prací a jejich pečlivá adjustace a popisy také umožnily vystavování těchto výtvarných děl a prezentaci výtvarné výchovy širší veřejnosti. Této důležité činnosti se Josef Hejný dál věnoval i během své práce na pedagogické fakultě, kde zastával roli metodika. Jak s pracemi žáků, tak se studentskými díly se Josef Hejný aktivně účastnil mnoha soutěží a přehlídek. Živé, osobní prezentování prací a metodických přístupů bylo v době, kdy nebyly k dispozici jiné technologie reprodukování než diapozitivy, velmi podstatné. Právě tak se sdílely inovativní pedagogické přístupy k vedení dětského výtvarného projevu nebo přístupy ke vzdělávání budoucích učitelů, tak se obor výtvarná výchova posouval dál a měnil v souladu s progresivními pedagogickými přístupy a v sepětí s uměním.
Díky svým mnohaletým zkušenostem a celoživotní lásce k oboru výtvarná výchova má Josef Hejný stále co říci i těm nejmladším. Dění v oboru navíc dodnes sleduje – jak jen mu to zdraví dovoluje. Může tak srovnávat a upozorňovat na to, co je podle něj podstatné. „Když se ohlédnu, zdá se mi, že v minulosti byl o věci oboru větší zájem. Od šedesátých let, kdy se konala například setkání INSEA, se dávali dohromady ti, kteří se věnovali teorii, třeba Toufar, Uždil a další, s těmi, kteří se oboru věnovali v praxi jako učitelé. Tak jsme objevovali mnoho nového. Důležitá jsou přátelská posezení, kde se lidé více otevřou, ukážou si, co dělají v praxi, předají si zkušenosti. Právě toto spojení teorie s praxí je důležité. Samotná teorie nestačí – teorie si každý vyslechne, ale co dál?“ ptá se pamětník dnes již legendárních akcí Československého komitétu INSEA. (Hejný in Šobáňová, Jiroutová et al., 2017)
„Tato setkání, která pořádala INSEA v 60. letech i později na různých místech Československa, jsem pravidelně navštěvoval a hodně mě ovlivnila. Vzpomínám si, že jsme byli třeba v Tatrách, v Lipnici, v Karlových Varech; i tady v Olomouci se uskutečnila jedna z těchto schůzek. INSEA pod vedením profesora Uždila takto svolávala kantory a metodiky z celého Československa a setkání měla výborný formát. Byla to jednodenní nebo dvoudenní školení, která vždycky zahajovala nějaká teoretická přednáška (nebo i více přednášek) různých osobností a hlavně: my, účastníci, jsme si s sebou nosili výtvarné práce ze své výuky, které jsme si navzájem ukazovali a pak o nich diskutovali. Probírali jsme postupy z výuky, a tak si vyměňovali zkušenosti. To bylo moc důležité, poněvadž výtvarná výchova bez výměny praktických zkušeností není možná. Všechny teoretické práce, které Uždil a ostatní dělali, ty byly užitečné, to musí být, bez toho to v oboru nejde, ale stejně tak důležité je vyzkoušet teorii v praxi, prodiskutovat ji v kontextu výuky, konfrontovat její uplatnění. A právě proto to tehdy v INSEA dělali tak, že když jsme měli podobnou schůzku a pozvali nás (bývalo nás tam třeba pětadvacet třicet z jednotlivých okresů), tak napřed měli referáty teoretici a pak tam byli vždy praktici, kteří přivezli své práce nebo jejich soubory a nabízeli je k inspiraci a k diskusi. Kromě těch známých tváří INSEA nám přednášely také různé další osobnosti. Na jedno z těch setkání, už si bohužel nevzpomínám, kde to bylo (tuším, že to snad mohlo být v Karlových Varech), někdo pozval profesora Patočku. Teprve zpětně mi došlo, jak významná osobnost nám tehdy přednášela o filozofii… Z pozdější doby si vzpomínám ještě třeba na vystoupení Marty Pohnerové, která tam prezentovala svoji duchovní výchovu, a na to, jak se pak ukázaly práce, které s dětmi v praxi dělali. Takto se vždycky konkrétní výsledky kolektivu předložily a o nich se pak diskutovalo. Těchto akcí INSEA jsem se účastnil v době po kongresu, v 60. letech, do roku 1973 jsem pak učil na ZDŠ v Olomouci Na Hradě. Bylo pro mne jako kantora moc podnětné, když jsem mohl vidět, co se děje.“ (Hejný in Šobáňová, Jiroutová et al., 2017)
Josef Hejný byl vždy velmi aktivním propagátorem výtvarné výchovy a popsané zkušenosti ze setkání INSEA se snažil předávat dát i svým kolegům a kolegyním v regionu: „Poté, co jsem prošel několika těmito setkáními organizovanými INSEA, tak jsem si říkal, že jediné, co mohu udělat, abych prospěl výtvarné výchově – třeba právě v pozici metodika, jímž jsem se později stal, je prezentování výtvarných prací z výuky a propagace výtvarné výchovy na veřejnosti. Od té doby jsem to tak po celý profesní život také dělal: vždy jsem shromáždil soubor 30–50 věcí a vystavil jsem ho.“ (Tamtéž.)
Josef Hejný za svůj život uspořádal více než stovku podobných výstav, ať již v Moravském divadle v Olomouci, ve Vlastivědném muzeu v Olomouci nebo v prostorách Univerzity Palackého v Olomouci. Později vystavoval nejen vlastní soubory, ale také se snažil sám vyhledávat dobré učitele, navazovat s nimi kontakt a motivovat je k vystavování. Právě z těchto kontaktů pak vznikaly další výstavy – tentokrát dalších zapojených učitelů. „Zpětně mohu říci, že to vše také souviselo s kongresem INSEA, že to byla forma jeho ohlasu v praxi, u kantorů. Setkání INSEA, z nichž jsem si odnesl tolik podnětů a vzpomínek, bývala mnohdy i místem pro kritiku. Vzpomínám si například, že jednou jsme mluvili o akvarelu a Raul Trojan byl k využívání akvarelu ve výuce velmi kritický a lidově řečeno nás „sprdnul“… Myslím, že neměl úplně pravdu, poněvadž na základních školách, odkud jsme na setkání INSEA přicházeli, kde musíte pracovat se třiceti a více žáky, se práce s temperou a jinými – náročnějšími – prostředky malby uplatňovala jen těžko. Ale právě tato konfrontace názorů, to bylo to, co jsem na těchto setkáních nejvíce oceňoval.“ (Hejný in Šobáňová, Jiroutová et al., 2017)
Josef Hejný i ve svém vysokém věku stále sleduje společenské dění a také dění v oboru výtvarná výchova. „Musím říct, že – ve srovnání s dneškem – výtvarná výchova tehdy byla důvodem setkávání kantorů. Zajímavé je, že se vůbec nemluvilo se o politice, zajímala nás právě jen výtvarná výchova; politika šla stranou a věnovali jsme se především výtvarné činnosti a souvisejícím věcem. To byl pravý důvod všech těchto setkání. Samozřejmě si vzpomínám na tu dobu, někdy se také mluvilo o ledasčems, zvláště během Dubčekovy éry, kdy jsme – hlavně se Slováky – vše probírali a diskutovali i o politice. To byla spíš ale výjimka. Prožil jsem toho hodně a někdy si říkám, že mnohé mohlo být úplně jinak, kdyby po pětačtyřicátém roce šel politický vývoj u nás jiným směrem. Komunismus necitlivě zasahoval do života lidí. INSEA pro nás, uvnitř železné opony, to bylo to jediné, na co jsme se těšili, co jsme prožívali, prostě soudržnost byla v našem oboru veliká. Zpětně ani nevím, kdo z tehdejších lidí, kteří se akcí INSEA účastnili, byl komunista, a kdo byl třeba proti. To jsme tehdy nevěděli a ani jsme se o to možná nezajímali – nám šlo o obsah výtvarné výchovy, o výtvarné činnosti. V INSEA, ale i na všech celostátních setkáních učitelů výtvarné výchovy se vždycky preferovaly odborné stránky a obsah výtvarné výchovy – politické věci byly mimo. Samozřejmě jsme v praxi museli občas dělat politicky zbarvená témata, třeba 1. máj, Jak přišla válka do našeho kraje a podobně, ale to patřilo k době, bylo to normální a nikdo se nad tím nepozastavoval. Ale i tyto náměty jsme se vždycky snažili pojímat výtvarně, šlo nám o výtvarné činnosti, ne o politiku. My zapálení kantoři, ale i osobnosti INSEA jsme pro výtvarnou výchovu doslova žili.“ (Hejný in Šobáňová, Jiroutová et al., 2017)
Inspirativní jsou také vzpomínky Josefa Hejného na tehdejší oborové dění v regionech: „Vzpomínám na systém okresních metodiků – ti se akcí INSEA pravidelně účastnili a zkušenosti z nich pak předávali do svých okresů. Tento systém už dnes neexistuje… Okresní metodik byl člověk, který se na svém okrese staral o výtvarnou výchovu; u nás v Olomouci to byl třeba Miloš Dočkal, po něm jsem to převzal já – byl jsem metodikem deset let. Zkušenosti ze setkání INSEA jsem pak tehdy použil: svolávali jsme přibližně jednou za dva měsíce schůze všech učitelů výtvarné výchovy (já jsem tehdy působil ve škole Na Hradě, tak jsme se scházeli tam) a na nich jsme se seznamovali s tím, co bylo nového a aktuálního. Takže INSEA mě inspirovala k tomu pojímat setkání učitelů z okresu právě tímto způsobem. Předvádění prací z praxe a diskuse k nim, to bylo opravdu to nejcennější.“ (Tamtéž.)
Ačkoliv se Josef Hejný sám rovněž věnoval výtvarné tvorbě, těžiště jeho tvůrčí činnosti bylo vždy pedagogické. Byl bytostným učitelem a didaktikem, primárně se zajímal o propojení teorie s praxí a o její vývoj směrem k vyšší kvalitě a vůbec hloubce a poctivosti učitelského řemesla.
Obr. 8–9 Vlevo ukázky prací žáků 6. – 9. ročníku ZDŠ Na Hradě, jež vznikly pod pedagogickým vedením Josefa Hejného; okolo 1952–1960; vpravo ukázka z archivu žákovských prací, které vznikly pod vedením Josefa Hejného na ZDŠ Na Hradě v Olomouci; práce z let 1968–1973; z archivu Josefa Hejného
„Mě vždycky zajímala především praxe a měl jsem dvě touhy: chtěl jsem vidět na nějaké výstavě skutečný stav výtvarné výchovy a taky jsem chtěl vidět průřez všeho, co se ve výtvarné výchově v jedné třídě po celý rok dělá. Zajímal jsem se o realitu na školách. Na výstavách se představuje vždycky jen to nejlepší a bohužel nevidíme, co je za tím, jaký je skutečný stav výtvarné výchovy na školách. A ten mě právě zajímal. Někdy jsem ani nevěřil tomu, co jsou někteří učitelé schopni dělat (v negativním slova smyslu), a proto má konfrontace různých pohledů a praktických postupů ve výuce tak velký význam. Sám jsem se pokusil prezentovat průřez výtvarné výchovy, který by ukázal všechny disciplíny, které se tehdy ve třídách učily: kresba podle názoru, volná kresba, ilustrace, dekorativní práce atd., osnovy se mírně měnily… Tento sen se mi splnil až v důchodu, bylo mi tehdy 83 let, kdy jsem uspořádal takovou výstavu ve Vlastivědném muzeu v Olomouci, na níž jsem ukázal práce ze svého archivu, celkem 350 prací ze všech oborů. Měl jsem z toho ohromnou radost, i když o to možná nikdo další neměl zájem… (Smích) A ve svých 84 letech jsem pak ještě vystavil průřez z prací shromážděných během své praxe metodika na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Největší radost jsem z toho měl samozřejmě já!“ (Hejný in Šobáňová, Jiroutová et al., 2017)
Josef Hejný byl rovněž autorem některých publikací a vysokoškolských skript. Publikoval zejména učební text s názvem Kresba, malba, grafika (Hejný, 1990), z nějž ještě donedávna studenti čerpali inspiraci do vyučování jednotlivých výtvarných oblastí, jako je kresba, malba, grafika; skripta se věnovala rovněž spojení aktivní a receptivní složky výtvarné výchovy. Josef Hejný se autorsky podílel také na vydání dalších vysokoškolských skript, např. Dekorativní kompozice: Hlavní zásady a praxe na ZŠ (Vítek & Hejný, 1989) nebo staršího učebního textu Přehled československých dějin umění (Hejný, Maliva & Procházková, 1978).
Jako odborný asistent pro metodiku výtvarné výchovy ve všech formách studia a pro kresbu, malbu a grafiku pro studijní obor učitelství 1. stupně ZŠ ovlivnil generace výtvarných pedagogů a učitelů-elementaristů. V paměti všem zůstávají již zmíněné výstavy výsledků jeho pedagogické práce, jež prezentoval na výstavách v Olomouci, Brně, Ostravě, Praze – nebo v někdejší galerii Prima přímo na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého. Josef Hejný byl členem tehdejší předmětové rady ČSR pro 1. stupeň ZŠ a v této pozici v 80. letech ovlivňoval dění ve výtvarné výchově na regionální i národní úrovni.
Obr. 10 Ukázky prací žáků 6. – 9. ročníku ZDŠ Na Hradě, jež vznikly pod pedagogickým vedením Josefa Hejného; okolo 1952–1960; z archivu Josefa Hejného
Obr. 11–12 Ukázky z archivu prací posluchačů studia učitelství pro 1. stupeň ZŠ, jež vznikly pod pedagogickým vedením Josefa Hejného na KVV PdF UP v Olomouci a ukazují rozptyl prací od klasických studijních kreseb až po tzv. nekonvenční techniky; z archivu Josefa Hejného
Přestože většinu své energie věnoval právě výtvarnému projevu svých žáků a studentů, sám také tvořil a účastnil se kolektivních výstav domovské katedry výtvarné výchovy. Jak skromně vysvětluje: „Musel jsem si vždycky všechno vyzkoušet, abych to pak dokázal učit své žáky.“ Toto Hejného spontánní vyjádření přesně vystihuje jeho přístup k profesi didaktika a metodika: je jím snaha zůstat v pozadí a posloužit jako inspirace žákům a studentům – tak aby to byli především oni, kteří se rozvíjejí. Josef Hejný se vždy cele dával svým žákům, vždy to byli právě oni, jimž věnoval veškerou energii a pozornost. Tuto bytostně pedagogickou péči rozdával s poctivostí a se snahou předat ze sebe to nejlepší. Nepřekvapí nás proto, že na něj jeho někdejší žáci dodnes vděčně vzpomínají a oceňují jeho obětavé, nezištné nasazení. (Zajímavé a zcela aktuální nahlédnutí do vzpomínek pamětníků nabízí např. almanach, který u příležitosti Hejného jubilea připravila KVV PdF UP; viz Šobáňová et al., 2019[10].)
Zásluhy Josefa Hejného o rozvoj oboru výtvarná výchova a vzdělávání pedagogů ocenila u příležitosti jeho významného životního jubilea rovněž děkanka Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci prof. PaedDr. Libuše Ludíková, CSc., a to udělením Pamětní medaile PdF UP. Osobnost Josefa Hejného přiblížila veřejnosti rovněž výstava v Uměleckém centru Univerzity Palackého.
Použitá literatura
BINDER, Ivo. 2018. Sochař Zdeněk Přikryl slaví devadesátiny. MUO. Dostupné z: http://www.muo.cz/sochar-zdenek-prikryl-slavi-devadesatiny--2363/
HEJNÝ, Josef, MALIVA, Josef a PROCHÁZKOVÁ, Ivona. 1978. Přehled československých dějin umění. Olomouc: Univerzita Palackého. 300 s.
HEJNÝ, Josef. 1990. Kresba, malba, grafika. Olomouc: Univerzita Palackého. 151 s. ISBN 80-7067-492-X.
KOVÁŘÍČEK, Václav, ed. 1996. Pedagogická fakulta Univerzity Palackého 1946–1996, Padesát let vysokoškolského vzdělávání učitelů. Olomouc: TiReSa.
NOVOTNÁ, Silvie. 2019. Výuka keramiky na Univerzitě Palackého v Olomouci v minulosti a dnes (přehledová studie). Kultura, umění a výchova, 7(1) [cit. 2019-06-14]. Dostupné z: http://www.kuv.upol.cz/index.php?seo_url=aktualni-cislo&casopis=17&clanek=198.
OPRAVILOVÁ, Eva. 2016. Předškolní pedagogika. Praha: Grada. 220 s. ISBN 978-80-247-5107-8.
POSPÍŠIL, Aleš. 2019. Obrat vnímání kvality výtvarného vzdělávání pedagogů v počátcích konstituování oboru VV. POSPÍŠIL, Aleš, ŘEPA, Karel & ŠOBÁŇOVÁ, Petra, eds. et al. Kvalita ve výtvarné výchově. Olomouc: Česká sekce INSEA, s. 195–202. ISBN 978-80-904268-7-0.
ŠOBÁŇOVÁ, Petra et al. 2017. Česká sekce INSEA 1967–2017. Olomouc: Česká sekce INSEA. 218 s. ISBN 978-80-904268-2-5.
ŠOBÁŇOVÁ, Petra et al. 2019. Josefu Hejnému k 90. narozeninám. Olomouc: Katedra výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. 56 s.
VÍTEK, Zdeněk a HEJNÝ, Josef. 1989. Dekorativní kompozice: Hlavní zásady a praxe na ZŠ: Určeno pro posl. odb. studia Ruština – Výtvarná výchova. 2., rozš. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého. 105 s. Učební texty vys. škol.
ZORMANOVÁ, Lucie. 2017. Metodický portál RVP. Vzdělávání učitelů předškolních zařízení v českých zemích z historického pohledu. Dostupné z: https://clanky.rvp.cz/clanek/c/PO/21369/VZDELAVANI-UCITELU-PREDSKOLNICH-ZARIZENI-V-CESKYCH-ZEMICH-Z-HISTORICKEHO-POHLEDU.html/
V článku jsou použity citace z rozhovorů, které s Josefem Hejným v letech 2017–2019 vedla, přepsala a poznámkami doplnila Petra Šobáňová. Během přepisu byla sice do spisovné podoby psaného textu upravena většina formulací, přepis byl ale veden snahou zachovat alespoň částečně charakter ústní výpovědi autora. Kouzlo osobnosti a šarm Josefa Hejného se ale na papír převést nedají, na to síly přepisovatelky bohužel nestačí.
HEJNÝ, Josef. 2017. Nahrávka rozhovoru; rozhovor v létě 2017 vedla a přepsala Petra Šobáňová
HEJNÝ, Josef. 2019. Nahrávka rozhovoru; rozhovor v listopadu 2019 vedla a přepsala Petra Šobáňová
Josef Hejný: Biography of an art teacher
Abstract: The article is a biography of Josef Hejný, art teacher and educator connected with department of art education in the Faculty of Education, Palacký University, Olomouc. The paper on the occasion of Josef Hejný's 90th birthday summarizes the work of this teacher who devoted himself to the training of future teachers and was – for several decades – an important face not only of the home university but also of a pedagogical practice in schools.
Key words: art education, personalities of art education, art education, history of art education, education of art teachers
Autorka:
doc. Mgr. Petra Šobáňová, Ph.D.
KVV PdF Univerzity Palackého v Olomouci
E-mail: petra.sobanova@upol.cz
Příloha
Bibliografie a soupis výstavních projektů a ocenění Josefa Hejného
Během svého působení na základních školách a na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci PhDr. Josef Hejný publikoval celkem 12 článků v časopise Estetická výchova, dále publikoval na 25 odborných článků, textů k výstavám a skripta pro posluchače KVV PdF UP.
HEJNÝ, Josef, MALIVA, Josef a PROCHÁZKOVÁ, Ivona. 1978. Přehled československých dějin umění. Olomouc: Univerzita Palackého. 300 s.
HEJNÝ, Josef. 1990. Kresba, malba, grafika. Olomouc: Univerzita Palackého. 151 s. ISBN 80-7067-492-X.
VÍTEK, Zdeněk a HEJNÝ, Josef. 1989. Dekorativní kompozice: Hlavní zásady a praxe na ZŠ: Určeno pro posl. odb. studia Ruština – Výtvarná výchova. 2., rozš. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého. 105 s. Učební texty vys. škol.
Josef Hejný dále pronesl na dvě desítky přednášek pro učitele výtvarné výchovy několika okresů Severomoravského kraje, celkem 17 krát se ujal zahájení výstav dětského výtvarného projevu (např. v Olomouci nebo v Praze). Napsal 7 recenzí učebních textů vysokých škol, publikací nebo metodických příruček pro výtvarnou výchovu. Připravil 6 realizací souborů dětských výtvarných prací z vlastní výuky pro propagaci dětské tvorby a 17 putovních kolekcí souborů dětského výtvarného projevu na různá témata pro učitele výtvarné výchovy okresu Olomouc a Šumperk. Publikoval 32 článků o výtvarných aktivitách okresu Olomouc v regionálním tisku, kulturním měsíčníku „Kdy – kde – co“ v Olomouci a v Žurnálu UP.
O aktivitách Josefa Hejného bylo vydáno 60 drobných i rozsáhlejších článků v denním regionálním tisku, 22 článků v Žurnálu UP a 5 článků v katalozích a jiných publikacích.
Josef Hejný uspořádal 25 výstav dětských výtvarných prací z vlastní výuky v době působení na ZDŠ v Olomouci Na Hradě, z toho 21 v Olomouci, 2 v Brně, 1 v Ostravě a 1 v Praze. Dále připravil 28 výstav na různá témata ze seminární výuky na PdF UP s posluchači studujících 1. stupeň ZŠ – z oblasti kresby, malby, grafiky, dekorativní práce nebo (dřívějším jazykem řečeno) z oblasti nekonvenčních technik. Vystavoval rovněž výsledky z krajinářských kurzů.
Uspořádal 16 výstav doplňujících výuku výtvarné výchovy na 1. stupni ZŠ, na nichž prezentoval práce vynikajících učitelů, výsledky práce umělců nebo práce z historie výuky kreslení. Připravil rovněž 16 výstav dětských výtvarných prací z výuky na ZDŠ Na Hradě, které se dostaly do zahraničí, např. do Japonska, tehdejšího SSSR, Rakouska, NSR, NDR nebo do Itálie. V Japonsku vystavoval opakovaně, a to v roce 1966 v Yokkaichi a v Tokiu, v roce 1967, 1968 a 1969 v Yokkaichi. Rovněž v Itálii vystavoval vícekrát, a to v roce 1968 a 1969 v Padově, v roce 1969 v Bologni a v Římě, v roce 1972 opět v Římě. V Rakouském Gmundenu vystavoval kolekci prací svých žáků v roce 1969, v tehdejší Německé spolkové republice v roce 1967 a 1968 v Göttingenu, v Německé demokratické republice v roce 1968 a 1969 v Trinwillershagenu a v roce 1975 v Halle. V Sovětském svazu vystavoval tři soubory, a to v roce 1968 a 1969 ve Vilniusu a v roce 1975 v Moskvě. Dvě desítky prací žáků Josefa Hejného se dostaly rovněž do mezinárodního výstavního souboru dětské tvorby, který byl v roce 1967 postupně prezentován v Holandsku, Anglii, NDR, SSSR, Japonsku a ČSSR.
Konečně Josef Hejný uspořádal také 13 výstav recipročních výměn dětských prací ze zahraničních škol u nás; jednalo se o práce z Rakouska, Japonska, NDR, NSR apod.
Pedagogická činnost Josefa Hejného se dočkala řady ocenění. Kromě četných cen z okresních soutěží dětské tvorby a z jiných soutěží vyhlašovaných u nás různými organizacemi získal také ocenění v zahraničí. Jmenujme některá z významnějších ocenění: v roce 1964 byl oceněn na Mezinárodní výstavě dětských výtvarných prací v Irsku, v roce 1964 získal cenu na výstavě v Československém kulturním středisku v Berlíně. Oceněn byl také na Krajské soutěži tvořivosti mládeže v Ostravě v roce 1965 (2 ceny), na Celostátní soutěži mládeže v Karlových Varech v roce 1965 (3 ceny), na Celostátní výtvarné soutěži na téma Vesmír v Žilině v roce 1966 (3 ceny a 8 čestných uznání) nebo na Soutěži dětské kresby s mezinárodní účastí v Žilině (na téma Vesmír a děti) v roce 1967 (zde mu byly uděleny 2 ceny). Na Mezinárodní výtvarné soutěži k Olympijským hrám v Mnichově v roce 1972, jež byla obeslána 5 tisíci pracemi z celého světa, se díla žáků Josefa Hejného dostala do vystaveného užšího výběru a získala 4 čestná uznání. Na celosvětové výstavě u příležitosti 18. kongresu INSEA v Praze „Děti celého světa vystavují“ byly 4 práce žáků Josefa Hejného vybrány do vystaveného souboru a 2 práce byly zařazeny do prestižní kolekce diapozitivů, která byla jako reprezentativní přehlídka toho nejlepšího z tehdejších pedagogických přístupů k vedení dětského výtvarného projevu prezentována po celém světě.
Pedagogické zásluhy Josefa Hejného – u příležitosti jeho významného životního jubilea – ocenila rovněž děkanka Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci prof. PaedDr. Libuše Ludíková, CSc., a to udělením Pamětní medaile PdF UP v roce 2019.
Připravila PŠ podle materiálů Josefa Hejného.
[1] V roce 1923 zde už byly tři třídy české chlapecké měšťanky, o tři roky později obecná škola chlapecká.
[2] Sochař Zdeněk Přikryl byl vedoucím od roku 1964, kdy byl stávající Pedagogický institut v Olomouci integrován do Univerzity Palackého, a tak byla obnovena pedagogická fakulta se svou výtvarnou katedrou. Přikryl však zastával funkci vedoucího katedry výtvarné výchovy fakticky již od roku 1960 – tehdy ovšem ještě na zmíněném Pedagogickém institutu. Ten byl zpět pod Univerzitu Palackého integrován právě v roce 1964 (jako samostatná pedagogická fakulta) a Přikryl dál pokračoval ve vedoucí funkci. Vlivem normalizační represe byl v roce 1971 vedení katedry zbaven. (Binder, 2018) Jeho nástupcem se stal Dušan Janoušek.
[3] Dušan Janoušek byl vedením katedry výtvarné výchovy pověřen od akademického roku 1972/1973.
[4] Ty ostatně provázely celou historii vzdělávání výtvarných pedagogů – ke způsobům jejich profesní přípravy ještě před vytvořením odpovídajících specializovaných pracovišť viz Pospíšil (2019) a jeho studie Obrat vnímání kvality výtvarného vzdělávání pedagogů v počátcích konstituování oboru VV.
[5] Připomeňme, že profesní příprava všech kategorií budoucích učitelů byla po druhé světové válce – na základě Dekretu prezidenta republiky č. 132/1945 Sb. o vzdělávání učitelstva a zákonu č. 100/1946 Sb. – úkolem filozofických a nově ustavených pedagogických fakult. Jak připomíná Novotná (2019), vzdělávání učitelek a učitelů mateřských a tzv. národních škol – jemuž později Josef Hejný zasvětil velkou část svého profesního působení – bylo od školního roku 1950/1951 z vysokoškolského prostředí vyňato a převzala je pedagogická gymnázia. Jak uvádí Zormanová (2017), zřizování čtyřletých pedagogických gymnázií probíhalo od roku 1953; k tématu viz také Opravilová (2016). (Není bez zajímavosti, téma profesní přípravy učitelek a učitelů mateřských škol na univerzitách se komplexněji řešilo v době po Listopadu 1989; dnes např. na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého existuje úspěšný bakalářský studijní program Učitelství pro mateřské školy; zájemci mohou pokračovat studiem navazujícího magisterského studijního programu Předškolní pedagogika.) Nedlouho po ustavení pedagogických fakult byla tato univerzitní pracoviště opět zrušena (přijetím Zákona č. 31/1953 Sb., o školské soustavě a vzdělávání učitelů) a jejich úlohy se zhostily vyšší pedagogické školy (pro učitele 6. – 9. tříd) a vysoké školy pedagogické v Praze a Olomouci (pro učitele 9. – 11. ročníku jedenáctiletek, pedagogických a odborných škol). Později se vzdělávání budoucích učitelů Vládním nařízením č. 57/1959 Sb. přesunulo na nově zřízené pedagogické instituty. Pedagogický institut fungoval od roku 1959 rovněž v Olomouci, a to pro budoucí učitele prvních až devátých tříd. Jednou ze tří jeho kateder byla katedra výtvarné výchovy vedená nejprve Jaromírem Hlavsou, poté již připomenutým Zdeňkem Přikrylem. (Novotná, 2019) Příprava budoucích pedagogů pro střední školy (9. – 12. třída) tehdy zůstala v působnosti univerzit, proto také katedra výtvarné teorie a výchovy fungovala rovněž na univerzitě, a to na filozofické fakultě. Jak upřesňuje Novotná (2019), v krátkém „překlenovacím období“ akademického roku 1959/1960 byla katedra výtvarné teorie a výchovy součástí fakulty společenských věd. Nestabilita systému vzdělávání učitelů a jeho vyčlenění mimo univerzity mělo negativní vliv na kvalitu učitelského vzdělávání i jeho renomé, proto byly snahy slepou větev vývoje opustit. Roku 1962 bylo vládou Československé socialistické republiky přijato nařízení č. 87/1962 Sb., jež prohlásilo pedagogické instituty za vysoké školy a konečně zákonným opatřením č. 166/1964 Sb. (s platností od 1. září 1964) byly z pedagogických institutů opět zřízeny pedagogické fakulty. „Od akademického roku 1964/1965 tak probíhalo vysokoškolské vzdělávání výtvarných pedagogů v Olomouci paralelně na dvou výtvarných katedrách, a to na fakultě pedagogické i filozofické. Významnou se stala událost roku 1980, kdy se na základě nařízení nového školského zákona 39/1980 obě tato příbuzná pracoviště integrovala výhradně pod fakultu pedagogickou, se zachováním studia pro učitelství pro střední školy. V tomto systému funguje univerzitní vzdělávání dodnes.“ (Novotná, 2019; více viz Kováříček, 1989)
[6] Miloslav Dočkal předmět ve třetích ročnících vyučoval v následující struktuře: rozsah 1 přednáška, 1 semestr/ZS, 1 přednáška, 1 seminář/LS. Za ochotné poskytnutí těchto a dalších informací z univerzitního archivu děkuje autorka PŠ Silvii Novotné.
[7] V rámci oboru Výtvarná výchova není JH v archivním Seznamu přednášek vůbec uveden.
[8] Výuku předmětu teorie vyučování výtvarné výchově pak ve druhém i třetím ročníku učitelství výtvarné výchovy dál vyučoval Miloslav Dočkal.
[9] Také tyto vzácné dopisy Josef Hejný daroval katedře výtvarné výchovy a pro jejich jedinečnost je zde reprodukujeme.
[10] Z úvodního textu editorky vychází také tento článek.
The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.
Jak citovat tento článek:
ŠOBÁŇOVÁ, Petra. 2019. Josef Hejný: Biografie metodika a výtvarného pedagoga. Kultura, umění a výchova, 7(2). ISSN 2336-1824. Dostupné z: https://www.kuv.upol.cz