ŠAVLÍKOVÁ, Lucie a BAŠTANOVÁ, Pavla: Mukumú. Praha: Argo, 2020
Psát na podzim 2021 jakoukoli reflexi rok staré knihy Lucie Šavlíkové a Pavly Baštanové „Mukumú“ znamená vstoupit do dialogu s diskurzem, který se kolem ní mezitím konstituoval. Tento diskurz stojí na srovnání knihy s krátkým animovaným filmem, z něhož vzešla – a v soutěži s nímž nemůže obstát. Recenze řadových čtenářů (např. na Databázi knih), i reflexe těch, kteří jsou elementárně poučeni v literární teorii (studenti FF UK na webu Klacek) se vzácně shodují v tom, že původní poetika animovaného filmu se jeho přepisem do knižní podoby z většiny ztratila.
S tím lze souhlasit; tajemství a magičnost původního snímku o tříčlenné rodině žijící osaměle kdesi na severském ostrově kniha skutečně nemá. Především proto, že animovaný formát bez textu nabízel u každého záběru paletu možných významů. Ty si někdy dramaticky konkurovaly, jindy se doplňovaly a vzájemně se posilovaly. Zmíněnou sémantickou polyfonii se ovšem na stránky knihy podařilo přenést jen zčásti; úspěšně např. u motivu otcova skákání z útesu do moře: Lucie Šavlíková ho eviduje a poskytne drobnou reflexi z perspektivy hlavní hrdinky; výkladu se ale zdrží. Temná linka latentní sebevraždy i naděje sebeobnovujícího rituálu tak zůstávají v dráždivém napětí.
Naopak destruktivní fixace polysenzitivního obrazu v jednovýznamovém textu nastává tam, kde autorka překračuje hranice prosté evidence. Jedna z nejpůsobivějších scén, kdy maminka za mrazivého skřípání táhne židli po kamenitém útesu, je zásadě oslabena naznačenou souvislostí s otcovými skoky. Necitlivé až násilné stržení pozornosti k jednomu z možných smyslů celý obraz zásadně poškozuje. Ztráta paralelních různočtení je největší slabinou knihy.
Současně je ovšem třeba říct, že text někdy naopak obohatil původní němou črtu o důležité symboly. Jedním z nejpůsobivějších je motiv kapek mléka, které šplíchá z kbelíků, když je maminka nese po dojení z chléva do domu. Jde o symbolickou Ariadninu nit, pojistku možného návratu známou z evropských pohádek – viz např. drobečky, které cestou do perníkové chaloupky sypou na cestu ztracené děti. I maminka, na níž samota a jednotvárnost života na ostrově patrně také těžce doléhá, potřebuje svou vyznačenou cestu, aby i ve dnech úzkosti a pochyb věděla, kam ráno zamířit, kde je její cesta.
Motiv ovšem není do příběhu jen mechanicky přesazen, nýbrž se s ním tvořivě pracuje. Kapky mléka, které mají maminku bezpečně vodit mezi domem a chlévem, pravidelně slízá kočka, symbol svobody, hrdosti, autonomie – především v opozici vůči ochočenosti a oddanosti psů. Vedle dramatu otce, které je ve filmové podobě dominantní a na psychologické rovině tvoří ústřední kritický moment, přináší kniha stejně vypjaté drama matky na cestě mezi rezignovanou povinností a touhou po autenticitě.
Autorka přitom motiv prohlubuje do další úrovně symboliky – kočka, která vytrvale popírá determinaci maminčiny cesty, je totiž záhy ulovena dravým ptákem a odnesena pryč. Je to pták, který se poprvé objeví ve scéně otcova skoku z útesu. Jak vypravěčka jakoby mimochodem dodává, ukořistěná kočka je již druhá jen za poslední rok. Čili pokusy o vystoupení ze stereotypu jsou opakované a opakovaně potlačované. „I mámě to bylo líto. Tvořila se, jako by zase chtěla tahat židli po kamení,“ zakončuje autorka epizodu.
Zajímavý je postoj ústřední hrdinky samotné. O svém budoucím životě má velmi jasnou představu; opakovaně konstatuje, že bude stejný jako život jejích rodičů: „Jendou budu taky lovit ryby a chovat krávy a nosit mlíko v kýblech a kočka půjde po mých stopách pozpátku.“ Podobná predikce se objeví na několika místech textu, vždy jako konstatování bez emočního příznaku. Jaký postoj vypravěčka k předvídatelné budoucnosti zaujímá, není jasné. Patrně se zatím rozhoduje. Protože to je možné. O tom, jak bude vnímat vlastní život, bez ohledu na jeho determinanty, se může svobodně rozhodnout.
Podobných významových těžišť bychom v knize našli víc; za zmínku stojí např. tajemný tvor Tulu, který v rozporu s názory převládajícími v recenzích není dívčin imaginární kamarád, nýbrž archetyp milujícího ochránce s transcendentním rozměrem. Velmi signifikantní je např. scéna, kdy si hrdinka vyrobí obraz Tulua z chlebového těsta a její otec toto zástupné zpodobnění pozře.
Autorkou filmu i námětu a ilustrací knihy je absolventka UMPRUM a současná doktorandka na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci MgA. Pavla Baštanová. Především její vklad je pro celkovou podobu knižního příběhu rozhodující. Sugestivní podmanivost obrazů, které se spolehlivě vymykají ilustrativní funkci a především ony vypráví příběh v jeho hloubce, je základní kvalitou díla.
Závěrem můžeme konstatovat, že snaha o dořečenost některých obrazů, jíž autorky vycházejí vstříc nejmladší skupině předpokládaných recipientů, knize bez debaty škodí. Ovšem prostor pro projekci existenciálních otázek dospělých čtenářů zůstává pořád velký, i když se otvírá jinde, než je tomu v původním filmu. Nelze přitom dostatečně ocenit, že se autorky dokázaly vyvarovat jejich zobecňování, a neupadly tak do pasti zoufale přeceňovaného Malého prince. Tajemné slovo Mukumú, jímž otec rodiny svolává večer krávy z pastvy, obsahuje všechno to nevyslovitelné, co příběh říká a co se chválabohu nedá přepsat do památníčků a sešitků na citáty.
Obr. 1–3 Obálka a náhled knihy Mukumú
Autor:
Mgr. et Mgr. Petr Kukal
The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.