Vstupní text tohoto čísla z pera naší spolupracovnice Lucie Tikalové informuje o chystané konferenci, jež se uskuteční ve dnech 1. – 2. prosince 2015 se v prostorách Uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci pod názvem Současný stav a perspektivy výtvarné výchovy – reflexe kurikulárních dokumentů pro všeobecné vzdělávání. Přínos této konference netkví pouze v setkání odborníků z oblasti výtvarné výchovy a ve vzájemné výměně profesních zkušeností. Cílem konference je obnovení činnosti České sekce INSEA a zahájení nové éry jejího fungování. Autorka se zamýšlí nad smyslem organizace a krátce referuje rovněž o obsahu nového čísla.
Milé čtenářky a milí čtenáři,
nové číslo časopisu Kultura, umění a výchova, které máte před sebou, vychází v době, kdy obor výtvarná výchova čeká významná událost. Ve dnech 1. – 2. prosince 2015 se v prostorách Uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci uskuteční konference nazvaná Současný stav a perspektivy výtvarné výchovy – reflexe kurikulárních dokumentů pro všeobecné vzdělávání. Přínos této konference netkví pouze v setkání odborníků z oblasti výtvarné výchovy a ve vzájemné výměně profesních zkušeností, což by samo o sobě bylo jistě smysluplné. Tato konference má tentokrát i jiný, troufnu si říci hodnotnější cíl, a sice snahu o obnovení činnosti České sekce INSEA.
Tato profesní organizace výtvarných pedagogů je součástí světové organizace INSEA – International Society for Education through Art, jejíž existence sahá až do roku 1963, kdy byla založena. Česká sekce INSEA, která vznikla ještě za doby Československa v roce 1967, patřila dlouhá léta k vlivným subjektům našeho oboru. V poslední době jsme s lítostí sledovali utlumení její činnosti, které vedlo téměř k jejímu zániku, byť nebyl nikdy oznámen. Snahou organizátorů chystané olomoucké konference je obnovit fungování této organizace a navázat na její tradici, což by mělo vést k práci na nových úkolech, které výtvarná výchova přináší. Pokud by Česká sekce INSEA skutečně zanikla, ztratili bychom organizaci, která se zasazuje za výtvarnou výchovu, a tím by náš obor přišel o svůj hlas tolik potřebný k zastupování oboru na různých úrovních. Záměrem chystané konference je proto také volba nového výboru (organizaci nemá kdo zastupovat, protože minulému výboru vypršel mandát a nebyl zvolen nový) a rozšíření členské základny, což jsou kroky, které – doufejme – povedou k opětovnému fungování organizace.
Ráda bych zde také zmínila významného hosta, který poctí naši konferenci svou návštěvou, a sice bývalého předsedu Evropské sekce INSEA Marjana Prevodnika. Na konferenci vystoupí jako hlavní řečník a rovněž se zhostí workshopu zaměřeného na médium kresby. Ve funkci předsedy Evropské sekce INSEA ho nedávno nahradil Carl-Peter Buschkühle, který chystané konferenci rovněž vyjádřil svoji podporu, a to alespoň prostřednictvím písemného projevu určeného účastníkům akce. Nerada bych opomenula další významné osobnosti současné výtvarné výchovy a příbuzných oborů, které na konferenci vystoupí. Patří mezi ně Olga Badalíková, Jaroslav Vančát, Kateřina Dytrtová, Markéta Pastorová, Petr Exler, Vladimír Havlík, Petra Šobáňová, Věra Uhl Skřivanová a další.
Vraťme se však k tomu, proč je tak důležité, aby tato organizace v naší zemi znovu začala kvalitně plnit svůj účel. Původní myšlenka zakládajících členů INSEA vychází z nám všem známého díla Herberta Reada Výchova uměním. Jeho dílo vydané v roce 1943 vzbudilo ve své době velký ohlas a bylo bezesporu reakcí na světovou válku, která znamenala pro lidstvo jednu z největších katastrof vůbec. „Po katastrofické světové válce, která téměř zničila lidskou civilizaci, mnoho lidí nabylo přesvědčení, že podobná katastrofa by se už nikdy neměla opakovat. Bylo naprosto jasné, že všechny země a všichni lidé, žijící na stejné planetě, potřebují navázat užší kontakty a naučit se navzájem respektovat své odlišnosti. Lidé se liší v mnoha ohledech: jazykem, vzhledem, sociálním chováním, vírou a uměleckými tradicemi. Naučit se respektovat druhé se netýká pouze odlišnosti kultur, ale také zásadnějšího přijetí jiné lidské bytosti jako rovnoprávné.“ (Schönau, 2004, s. 10–11)
Společenské události dvacátého století měly zásadní vliv na vývoj umění tehdejší doby. Na jedné straně se intelekt člověka rozvíjí natolik, že přichází období převratných vynálezů ve všech oborech, první cesta člověka do kosmického prostoru, boj humanistů za demokratickou společnost. Na straně druhé, obrovská tragédie, kterou přinášejí dvě světové války – jedno z největších utrpení, jaké lidstvo zažilo – desítky milionů mrtvých, diktátorský režim, potlačování práv a svobod člověka. Dvacáté století je století plné protikladů. Na společenské a politické události reaguje také situace v umění, a to rozvojem četných myšlenkových proudů. Vzniká mnoho uměleckých směrů, jeden střídá druhý a navzájem se prolínají. V existencionálním duchu a v návaznosti na hrůzy války se vyjadřovali mnozí umělci, mezi jinými také Francouz Jean Faurtrier (1898–1964), jenž vytvořil nejznámější sérii svých obrazů a soch Rukojmí, a to v době, kdy se během války ukrýval v ústavu pro choromyslné na předměstí Paříže, kde slýchal výkřiky vězňů, které v okolních lesích mučili a popravovali nacisti. Tyto drásavé zážitky se tedy pochopitelně odrazily v jeho díle – narušoval povrchy škrábáním a rýhováním, vrstvil je a zacházel s materiálem tak, že dodával obrazům vzezření znetvořených části těla a zohaveného masa. Ačkoliv vytvářel obrazy lidského utrpení, téměř úplně vypustil lidskou figuru. „Jeho spojení figurace a abstrakce působivě vyjadřuje jak lidskou podstatu obětí, tak i abstraktnost anonymních obětí nalezených v masových hrobech.“ (Dempsey, 2002, s. 177) Vystavení jeho díla v roce 1945 vyvolala rozruch – mimo jiné proto, že díla byla zavěšena těsně vedle sebe tak, že budila dojem masových poprav. Autenticita jeho děl byla dána válečnou zkušeností, kdy umění reflektovalo utrpení druhé světové války. Zdánlivě jsou události světových válek dnes již vzdálené a neaktuální – bohužel tomu tak není. Připomeňme tragické události minulých dnů (teroristické útoky v Paříži a na jiných místech), které ukazují, že nebezpečí násilí a války ze světa nemizí. Proto také je myšlenka výchovy uměním jako prostředku socializace člověka a pěstování jeho citlivosti, vnímavosti a humanity stále aktuální.
Nejen umělci samotní reagovali na hrůzy války. Také oblast vědy, kultury a vzdělávání reaguje po svém. Ve stejném roce, kdy proběhla zmíněná výstava Jeana Faurtriera, je také založena organizace UNESCO, díky níž je vzdělávání, věda a kultura poprvé v lidské historii zaštítěna společnou světovou organizací. A právě UNESCO přichází s ušlechtilou myšlenkou na zavedení umělecké výchovy jako prostředku k dosažení kulturních a vzdělávacích cílů a v rámci organizace UNESCO vzniká také iniciativa založit společnost INSEA. Sám Herbart Read stál přímo u jejího zrodu. Readův zájem o psychoanalýzu jej přivádí k myšlence, že umění je způsobem, jak se člověk může srovnat s vnitřními a individuálními citovými stavy. „Ve skutečnosti odhalil jednostrannost západního způsobu myšlení a vzdělávání orientovaného na racionální myšlení a cvičení paměti na úkor představivosti a kreativity. Představivost a kreativita jsou zásadními z hlediska plného rozvinutí osobnosti u lidské bytosti.“ (Schönau, 2004, s. 12). Prostřednictvím tvorby se člověk vyrovnává se svými pocity, snaží se pochopit své emoce a tím se stává vyrovnanějším, klidnějším. Pokud bude vzdělávací systém opomíjet uměleckou výchovu, bude produkovat společnost neurotických jedinců, která bude své neurózy a nejistoty předávat dále na další generace.
Jak uvádí Diederik W. Schönau, předseda Evropské sekce INSEA v letech 1999–2002: „INSEA je především myšlenka.“ Jakou myšlenku tedy INSEA představuje? Je velmi trefně vyjádřena ve stanovách této organizace.
„Kreativní činnost je základní potřebou společnou všem lidem a umění je jednou z nejvyšších forem vyjádření a komunikace.
Vzdělávání prostřednictvím umění je přirozeným prostředkem výuky ve všech obdobích vývoje, uchovávajícím zásadní hodnoty a disciplíny pro intelektuální, emocionální a sociální rozvoj lidských bytostí ve společnosti.
Shromáždění lidí zabývajících se otázkami vzdělávání ve světovém měřítku je nutné proto, aby se mohly vyměňovat zkušenosti, vylepšovat postupy a upevňovat postavení umění ve vztahu k celkovému vzdělávání.“ (Schönau, 2004, s. 10).
Nenapadá mě jiný obor než výtvarná výchova, který by měl tak velký potenciál a zároveň tolik potřeboval fungující organizaci, která bude obhajovat jeho postavení ve vzdělávacím systému. Jak jistě víte, výtvarná výchova musí mnohem častěji než kterýkoliv jiný obor čelit kritice, obhajovat své postavení a bojovat o svoji existenci, a to nejen ve vzdělávacím systému naší země. Česká sekce INSEA má proto všechny důvody k pokračování své činnosti a dalšímu naplňování svého poslání podporovat uměleckou výchovu.
Jako členka INSEA si dovolím vyjádřit svoji představu a přání ohledně způsobu fungování naší organizace. Myslím, že by bylo chvályhodné, kdyby myšlenky, které INSEA představuje a které jsem se snažila v tomto článku připomenout, byly naplňovány v praxi. Přála bych si, aby Česká sekce INSEA sdružovala experty schopné aktivně naplňovat poslání organizace, aby sdružovala odborníky, kteří budou komunikovat, setkávat se na odborných konferencích a jiných akcích našeho oboru a budou v duchu myšlenek uvedených ve stanovách společnosti vylepšovat postupy, vyměňovat si své zkušenosti, obhajovat hodnoty, které společně zastáváme, a upevňovat postavení umělecké výchovy ve vzdělávacím systému. Byla bych ráda součástí organizace, která sdružuje lidi, jež spojuje ušlechtilá myšlenka vycházející z boje proti zlu a násilí skrze výchovu uměním.
Organizátoři z řad pracovníků katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci srdečně zvou všechny zájemce, aby se společného setkání zúčastnili a pomohli tak nastartovat novou éru její existence. Podrobné informace lze najít na webu konference http://www.conbri.com/event/konference-ceske-sekce-insea.
Nyní bych se ráda vrátila ještě k obsahu podzimního čísla našeho časopisu Kultura, umění a výchova, které máte právě před sebou. Jsme velmi rádi, že toto číslo má mezinárodní rozměr. Mezi zahraniční autory, kteří přispěli svým článkem, patří také Philip Stevenson z University of Cambridge, který se ve svém textu věnuje významu spolupráce mezi muzei a pedagogickými fakultami ve Spojeném království, již dokládá praktickou ukázkou partnerství mezi Národní galerií v Londýně, Fitzwilliamovým muzeem v Cambridge a Pedagogickou fakultou University of Cambridge. Dalším zahraničním příspěvkem je článek Muzejní pedagogika rozvíjející vztah k umění u dětí základních škol, jehož autorem je Matjaž Duh ze Slovinska. Tématu postavení galerijní pedagogiky se věnuje slovenská pedagožka Martina Pavlikánová, téma estetické recepce pravěkých artefaktů a jejich didaktického uchopení se zhostil Lukáš Makky. Soňa Mertová a Pavla Vykoupilová jsou autorkami příspěvku reflektujícího výsledky dotazníkového šetření, které se týká spolupráce muzejních pedagogů a kurátorů v procesu vzniku výstav a doprovodných edukačních programů. Nad problematikou zprostředkování komunikace v prostoru a čase se ve svém článku zamýšlí Tomáš Drobný. Petr Hudec seznamuje čtenáře s možnostmi vzdělávání a výchovy v prostředí raně barokní saly terreny Arcibiskupského zámku v Kroměříži a v neposlední řadě najdete v časopise článek jeho šéfredaktorky Petry Šobáňové, která se věnuje narativnosti a jejímu uplatnění v muzejních expozicích. Dodejme ještě, že zvláštní poděkování redakce náleží Janě Jiroutové za překlady anglických textů Philipa Stevensona a Matjaže Duha.
Milé čtenářky a milí čtenáři!
Doufám, že Vás příspěvky podzimního čísla časopisu Kultura, umění a výchova zaujmou, obohatí a třeba i potěší. Přeji Vám příjemné podzimní čtení a stejně příjemné podzimní dny.
Lucie Tikalová
Literatura
DEMPSEY, Amy. 2005. Umělecké styly, školy a hnutí: encyklopedický průvodce moderním uměním. [Praha]: Slovart. ISBN 80-7209-402-5.
READ, Herbert Edward. 1967. Výchova uměním. Praha.
SCHÖNAU, Diederick W. 2004. Stále objevné vzdělávání prostřednictvím umění. In: ŠTEIGLOVÁ, Taťána, ed. Výtvarná výchova a mody její komunikace: symposium České sekce INSEA: Olomouc, listopad 2002. Olomouc: Univerzita Palackého. ISBN 80-244-0779-5.
Autorka:
Mgr. Lucie Tikalová
Katedra výtvarné výchovy
Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Univerzitní 3–5, Olomouc
E-mail: lucietikalova@seznam.cz
The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.
Jak citovat tento článek: TIKALOVÁ, Lucie. 2015. Obnovení činnosti České sekce INSEA. Kultura, umění a výchova, 3(2). ISSN 2336-1824. Dostupné z: https://www.kuv.upol.cz
Comments