Odešla Zdeňka Nedvědová, žena, která se nenechala zlomit osudem a bojovala proti jeho nepřízni

Když Zdeňka Nedvědová 1. 12. 2023 odešla, chtěla jsem kamarádce napsat nekrolog. Se Zdeňkou jsme měly k sobě třicet let hodně blízko, mnoho věcí z jejího těžkého a náročného života jsem se nedozvěděla a hlavně, moc mě mrzí, že už se nedozvím a nezeptám se. Tak to bohužel chodí u lidí skromných s bohatým životem.

Zdenčin život zmapovala v závěrečné práci doplňkového pedagogického studia její snacha Ing. Jarmila Horčičková.  

Zdena Nedvědová se narodila 8. 8. 1938 v Olomouci. Po válce chodila do obecné školy v Olomouci – Povlu, střední osmiletou školu absolvovala na Dívčí střední škole Komenium, zde se setkala s učitelem Jaroslavem Weiserem, vynikajícím grafikem a pozdějším metodikem výtvarné výchovy při krajském pedagogickém ústavu. Tento učitel dokázal podnítit své žáky k zájmu o výtvarné umění a praktické kreslení.

V letech 1953–1956 studovala Zdeňka Nedvědová na Jedenáctileté střední škole v Olomouci, kde také maturovala. S přijetím na jedenáctiletku začaly první potíže – byla přijata až na odvolání, protože v té době děti živnostníků a kapitalistů studovat nesměly (tatínek byl uzenář – odůvodněním bylo, že děti byly vychovávány v buržoazní rodině a přijímaly názory svých rodičů).

Po maturitě byla přijata na fakultu společenských věd Vysoké školy pedagogické, kde začala studovat obor výtvarná výchova – ruský jazyk. K tomu, že se přihlásila na výtvarnou výchovu, mimo jiné přispěly její výtvarné aktivity. Na katedře výtvarné výchovy VŠP, kde začala studovat, působili v té době vynikající umělci Alois Kučera, Aljo Beran, akademický sochař Vladimír Navrátil, později i Zdeněk Přikryl, František Bělohlávek a Zdeněk Vítek, keramik Stanislav Vymětal a v pozdější době historik umění František Dvořák.

Studium Zdeňky Nedvědové skončilo 7. května 1958 vyloučením pro ztrátu důvěry na základě trestného činu jejího otce (zástupný důvod k obžalobě – rozkrádání socialistického majetku – jímž bylo maskováno pronásledování živnostníků) podle tehdejšího školního a disciplinárního řádu pro studenty vysokých škol. V rozhodnutí byla připomínka, „že její návrat ke studiu bude v budoucnu možný, prokáže-li svým životem a prací kladný poměr k budovatelskému úsilí našeho pracujícího lidu“. Následné odvolání bylo zamítnuto.

Zdeňka začala hledat zaměstnání a byla přijata jako sezónní dělnice do národního podniku Moravské čokoládovny do závodu Zora 1. Po roce se znovu pokusila o přijetí na VŠP. V oficiální zamítavé odpovědi bylo konstatováno, že žadatelka o studium důvěru pracujícího lidu ještě nenabyla, dokonce se dozvěděla, že děti nesou vinu za své rodiče, pokud s nimi žijí ve společné domácnosti, a aby se otce zřekla a odstěhovala se od rodiny.

Pokračovala tedy v práci v čokoládovně, a nakonec byla jmenována návrhářkou celopodnikového propagačního oddělení. Zde získala navzdory svému nepříznivému osudu první zkušenosti s aranžováním a designem (zejména s tvorbou a zákonitostmi písma). Své písmomalířské zkušenosti uplatnila po mnoha letech v dlouhé spolupráci s Komisí pro občanské záležitosti na Magistrátu statutárního města Olomouce, zapisovala ručně do pamětní knihy nově narozené občánky a zlaté svatby.

V roce 1963 prošetřil rektorát Univerzity Palackého její vyloučení za studia a rozhodnutí disciplinární komise zrušil. Rozhodl, že může pokračovat ve studiu. Ve svých vzpomínkách Zdena Nedvědová uvádí, že se tak stalo patrně proto, že se vdala, změnila své příjmení a že otec v té době pracoval u Technických služeb jako popelář a pomalu se začínalo uvolňování atmosféry ve společnosti.

V roce 1964 Zdeňka Nedvědová nastupuje jako učitelka na Základní devítiletou školu v Dolanech a současně začíná dálkově studovat na Pedagogické fakultě učitelství pro 6-9. ročník, obor výtvarná výchova – ruský jazyk.

V červnu 1969 zakončila studium a téhož roku nastupuje na základě konkurzu jako cvičná učitelka na ZDŠ Komenium v Olomouci a tam působí prakticky až do roku 1996. Ve školním roce 1980–1981 učí na výtvarném oboru Lidové školy umění v Olomouci.

V roce 1981 se přihlásila do konkurzu na místo asistenta pro výuku didaktiky na katedře výtvarné výchovy PdF UP v Olomouci, ale nebyla vybrána přes mnohá doporučení pedagogů z praxe i z katedry výtvarné výchovy. Ve stejném roce začala studovat na Filozofické fakultě UP obor ruský jazyk – výtvarná výchova, studium ukončila v roce 1983 státní závěrečnou zkouškou a v roce 1985 jí byl přiznám titul doktor pedagogiky.

Po roce 1989 byla Zdeňka (i její otec) rehabilitována a v roce 1991 byla přijata na částečný úvazek na katedru výtvarné výchovy PDF UP jako odborná asistentka na obor didaktika výtvarné výchovy a působila zde s přestávkou až do roku 2003.

Zdeňka Nedvědová se didaktikou výtvarné výchovy zabývala od počátku své učitelské praxe. Ve výuce hledala vždy nejvhodnější a nejúčinnější způsoby a postupy pro své žáky.

Mnoho jejích myšlenek nabývá znovu na aktuálnosti: „předmět výtvarná výchova se od výuky ostatních předmětů výrazně liší. Předpokládá citové zaujetí žáků, úkoly přiměřené jejich věku a schopnostem. Pubescenti by měli v příznivé atmosféře založené na souzvuku učitele a žáka, prožívat uspokojení z vlastní výtvarné tvorby, radost z objevování a poznávání. Učitel výtvarné výchovy musí být nejen odborníkem ve svém oboru a dobrým psychologem, který chápe žáky jako jednotlivé individuality s různými vnitřními dispozicemi, ale měl by být osobností s bohatou invencí a představivostí. Musí být v dostatečné míře vyzbrojen empatií a trpělivostí a musí být také schopen ustát nejrůznější konfliktní situace, které věk pubescentů často provází. Výchovně vzdělávací práce je proto na druhém stupni velmi náročná, řekla bych, že nejnáročnější ze všech stupňů vzdělávání“.

Dílčí změny ve společnosti vyvolaly v 60. letech potřebu nových osnov výtvarné výchovy. Bylo to mimo jiné i tím, že byl dán prostor novým teoretickým poznatkům z oblasti psychologie, z poznatků dětského výtvarného projevu, i oborových didaktik. V bývalém Československu důležitým přínosem bylo založení odborného časopisu Estetická výchova (od roku 1992 pod názvem Výtvarná výchova). Významnou událostí byl i vznik Mezinárodní organizace pro výchovu (výtvarným uměním) – INSEA (International Society for Education through Art) sdružující pedagogy z celého světa. Pod tímto vlivem byl v Československu v roce 1967 ustanoven Československý komitét jako výběrová organizace výtvarných pedagogů. Zdenka Nedvědová v té době učila výtvarnou výchovu a všechny principy nových poznatků uplatňovala. Stala se i členkou INSEA.

Zdeňka Nedvědová byla člověk, který nikoho nezarmoutil, byla pracovitou a nadšenou učitelkou se zápalem pro věc, tišitelkou bolestí, člověk, který uměl tlumit konflikty mezi lidmi, člověk se smyslem pro humor, který fandil mladým a uměl aktivně naslouchat.

V polovině sedmdesátých let se stala členkou a později i vedoucí kabinetu výtvarné výchovy při Okresním pedagogickém středisku pomáhala při pilotních přípravách nové koncepce výtvarné výchovy.

Na základě úspěšných výsledků z výuky podle navržených osnov byla pověřena školským odborem KNV lektorováním nového pojetí a v roce 1979 se stala ústřední lektorkou. Začala její úzká spolupráce s KPÚ v Olomouci a Výzkumným pedagogickým ústavem v Praze.

V roce 1983 vydal n.p. Komenium metodickou pomůcku k osnovám výtvarné výchovy pro 5–8. ročník ZŠ, této pomůcce poskytla předlohy Zdena Nedvědová.

Protože do nových osnov byla kromě tradičních výtvarných činností zahrnuta grafika, práce v materiálu a prostorové práce, podařilo se Zdeňce Nedvědové na ZŠ Komenuim prosadit pracovnu výtvarné výchovy s grafickým lisem a modelovnu s keramickou pecí. Po roce 1989 také prosadila změnu statutu školy na základní školu s rozšířenou výukou výtvarné výchovy.

Po roce 1989 když začala působit na katedře výtvarné výchovy. Byla stále aktivní pořádala semináře, exkurze, přehlídky výtvarných prací žáků, aby seznámila co nejširší obec s prací učitelů výtvarné výchovy a s postupy a přístupy ve výtvarné výchově. Vedla také sekci mladých při Klubu přátel výtvarného umění v Olomouci (1988–1993).

Proměny didaktiky výtvarné výchovy i celkového pojetí předmětu zařazovala Zdeňka Nedvědová do svých přednášek a seminářů pro studenty pedagogické fakulty.

V době působení na pedagogické fakultě vznikla také knížka s názvem Výtvarná tvorba (knížka pro každého), ze které cituji: „Výtvarná tvorba je úzce spojena s poznáváním a chápáním výtvarného umění. Nezbytnými průvodci na naší cestě jsou galerie, muzea, výstavy, výtvarné publikace. Nestačí však jen sedět doma, u televize a listovat v knížkách. Musíme se vydat tam, kde je umění „živé“, za originály do galerií, muzeí a výstavních síní. Nás vztah k umění se vytváří už od dětství přímým stykem s uměleckou tvorbou. Vnímání uměleckého díla je složitým procesem, v němž se uplatňují naše vědomosti, představy, fantazie i naše vůle. Jaký prožitek si z výstavní síně odneseme, záleží tedy na naší připravenosti umělecké dílo vnímat.“

K publikační činnosti Zdeňky Nedvědové se řadily i články, kterými přispívala do místního tisku (Žurnál UP. Hanácké noviny) přispívala i do odborného časopisu Estetická výchova.

K odbornému zaměření patřily i prezentace a přehlídky výtvarné tvorby žáků, z nichž nejvýznamnější (které začalo v roce 1994) bylo Olomoucké bienále, které pokračuje dodnes díky sdružení olomouckých výtvarných pedagogů s názvem Olomoucká paleta.

K tomuto úctyhodnému soupisu činností, které by stačily na víc životů než na jeden, nutno říct, že Zdeňka se aktivně věnovala své výtvarné tvorbě – hlavně akvarelům, v poslední letech i se svým bratrem malířem, který na své životní pouti skončil ve Winnipegu v Kanadě.

Součástí práce snachy Zdeňky Nedvědové, ze které je převážně citováno, jsou i vzpomínky blízkých kolegů a spolupracovníků. Snad mi prominete, když ocituji sama sebe:

"Z aktivit člověka ovšem vůbec nevyplývá jeho hodnota a ztrácí se za nimi i jeho osobnost. Jak jsem tedy Zdeňku jako člověka poznala já:

jako člověka, který nikoho nezarmoutil;

jako pracovitého a nadšeného učitele se zápalem „pro svou věc“;

jako tišitele bolestí;

jako člověka, který uměl tlumit konflikty mezi lidmi;

jako člověka se smyslem pro humor;

jako bytost, která fandila mladým a uměla aktivně naslouchat;

jako člověka se snahou vidět věci co nejobjektivněji;

jako člověka, který se nenechal zlomit osudem a bojoval proti jeho nepřízni."

 Ing. Mgr. Hana Vacková