Významný český grafik, kreslíř, grafický designér, výtvarný pedagog, autor odborných publikací o grafice, a především bytostný experimentátor Ondřej Michálek se dočkal reprezentativního knižního zpracování svého celoživotního díla. Publikace s prostým názvem Ondřej Michálek: Práce 1969–2024 představuje publiku osobnost a dílo autora, a to na půdorysu velkoryse pojaté monografie s kapitolami Grafika a kresby | Prints and drawings 1969–1977; Malé formáty | Small Formats a Plastiky | Sculptures.
Nové zahrady (lehátka) | New Gardens (Deckchairs), 2017, akvatinta, čárový lept | acquatint, line etching, 49 × 74 cm
Ondřej Michálek se během své umělecké dráhy dočkal řady uměleckých ocenění a na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí od roku 1990, vychoval několik generací budoucích pedagogů a nových adeptů černého umění. Je proto přirozené, že právě na Univerzitě Palackého vznikl nakladatelský počin přinášející retrospektivu této jedinečné osobnosti současné grafiky.
V monografii najdeme více než dvě stovky reprodukovaných grafických listů, jež ukazují vývoj umělce od studentských let až po zralou, zcela aktuální tvorbu. Vedle toho kniha obsahuje množství textů, jež analyzují Michálkovo dílo a přinášejí jeho odbornou reflexi. Kromě předmluvy (Neúnavný hledač metafor, Petra Šobáňová) kniha nabízí četné kurátorské texty etablovaných teoretiků vzniklé u příležitosti různých výstavních projektů (Chuť plodů nových zahrad, Ivo Binder; Kabinet grafiky, Olomouc, 1975, Alena Nádvorníková; Dům kultury, Orlová, 1981, Ivo Janoušek; Divadlo hudby, Olomouc, 1984, Jiří Valoch; Foyer Těšínského divadla, 1985, Pavel Zatloukal; Atrium, Praha, 1987, Jan Kříž; Galerie Caesar, Olomouc, 1999, Jan Kříž; Výstavy 2000–2006, Ivo Binder; GASK – Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora, 2015, Karin Militká; Galerie Caesar, Olomouc, 2017, Olga Badalíková; Galerie umění Karlovy Vary, 2018, Božena Vachudová; Galerie Synagoga, Hranice, 2019, Olga Badalíková; Obecní dům, Praha, 2019, Ivo Binder; Galerie Hollar, Praha, 2022, Olga Badalíková).
Velmi cennou částí monografie jsou rovněž texty umožňující nahlédnout přímo do myšlení autora. Tisky – příběhy (Ondřej Michálek) dávají nahlédnout do životních okolností, během nichž vznikaly konkrétní práce, a objasňují peripetie Michálkových tvůrčích experimentů. Rozhovor s autorem, jenž s Ondřejem Michálkem vedla historička umění a jeho kolegyně z katedry výtvarné výchovy PdF UP Olga Badalíková, ukazuje Michálkovo uvažování o současném umění, o komplementaritě krásy a ošklivosti a samozřejmě o grafice samotné. Zkušený umělec připomíná, že přestože grafiku není možné vnímat okleštěně jen skrze technologickou stránku, faktem zůstává, že techniky tisku ji definují a spoluvytvářejí. Knihu v souladu se zvyklostmi doplňují životopisné údaje, přehled autorových výstav a bibliografie, summary a fotografie z výstav.
Monografie dává příležitost pozorovat, jak se estetika Michálkovy grafické práce v čase proměňovala, stejně tak umožňuje sledovat, co zůstává konstantou jeho tvorby — ať již jde o mnohé z motivů či témat, nebo o tvůrčí přístup a naturel, jak se často pojmenovává přirozená povaha umělcovy tvorby či jeho typický rukopis. V tomto případě se ale nejedná pouze o vnější podobu prací, jde také — a možná především — o tvůrčí proces, během nějž grafiky vznikají, o režim tvorby.
Promenáda s osvětlením | Promenade with Illumination, 2016, akvatinta | aquatint, 69,5 × 99,5 cm
V případě Ondřeje Michálka je grafická technika a experiment s jejími možnostmi tím, co jej od počátku vede nejen k výrazovým objevům, ale i k samotným obsahům prací, jež během těchto objevů vznikají. Tyto obsahy jsou pochopitelně velmi nejasnými denotáty, grafické znaky, soustavy šedí, rastry nebo světelné šmouhy k nim pouze odkazují, a mají tak podobu metafor. Sám Michálek se považuje za až obsesivního hledače takových metafor a pro režim jeho tvorby platí to, co napsal o grafice obecně, totiž že „grafika je definována svými technikami, její obrazy vznikají jejich vynalézáním“. Jsou to právě tvůrčí prostředky, jež tvůrci napovídají, co dál, a Ondřej Michálek jim nepřestal naslouchat. Neváhá je uposlechnout, ani když jej nabádají k tomu, aby opustil plodné, již zakolíkované území, a zkoumá, kam dál jej mohou přivést — ať již se jedná o experimenty s irisem a lazurou (v grafice až nečekanou), o snímání textur a využívání grafických softwarů k přípravě tiskové matrice složené z elementů ručních kreseb či existujících povrchů, nebo o novátorské využívání ofsetového tisku pro přípravu matric určených ke klasickému leptání. Finesy tiskárenského průmyslu zná Michálek velmi dobře už od mládí a neustává ve sledování technologického vývoje a v tvůrčím využívání možností průmyslové technologie kombinovaných s klasickou ateliérovou tvorbu.
Sám přiznává, že u žádného ze šťastných období započatých nosným experimentem nezůstal příliš dlouho, nepřestává totiž v hledání stále nového zvuku a stále vchází do neznáma. (Hudební metaforou vysvětluje svou obavu z banality a laciného opakování.) Možná zní podivně, když zmiňuji neznámé území, vždyť hovořím o jednom z nejzkušenějších grafických tvůrců a vynikajícím znalci grafického řemesla — mimo jiné o autorovi monumentální knihy Magie otisku. Grafické techniky a technologie tisku či publikací určených studujícím (jde o Kapitoly z černého umění nebo o nedávno vydané Otisky soustředěné mysli). Co právě jemu — po více než půl století trvající úspěšné kariéře grafika — může být ještě neznámé? Odpověď je očekávatelná: nevyčerpatelné možnosti a opojení z experimentů a nových objevů mu umožňuje právě médium grafiky a zmíněná magie otisku. Jak Ondřej Michálek potvrzuje, za všemi úspěchy je ale také spousta vyhozeného papíru a času stráveného pracnými postupy; přesto vše potřebuje vyzkoušet a stihnout, aby neminul křižovatku, jež může být zajímavá.
Dalším ze stálých principů Michálkova díla je určitá ambivalence, již ostatně sledujeme — pokud máme to štěstí a známe jej osobně — i u autora samotného. Tuto ambivalenci dokládají rovněž nesmírně cenné autorovy reflektivní pasáže se vzpomínkami a myšlenkami doprovázejícími ohlédnutí za pracemi z období 1969 až 2024, jichž si na právě vycházející knize — kromě samotné obrazové dokumentace Michálkova díla — považuji snad nejvíce. Jak v knize sám píše, jde o meditace o magii otisku, během osobního rozhovoru je ale trochu skepticky označil za své rozumy.
Považuji je za neobyčejně zajímavé doklady o kontextu vzniku některých konkrétních děl a inspiračních zdrojích některých motivů; najdeme zde ale i vzpomínku na přátele, zmínku o studentské iniciaci a osobnosti Eduarda Ovčáčka, vtipné doklady o mnoha improvizacích a náhodách, díky nimž vznikly cenné tvůrčí impulsy.
To vše a mnohé další ukazuje osobnost Ondřeje Michálka takovou, jaká je, tedy i se zmíněnou dvojznačností: osobnost přemýšlivou a soustředěnou, ale i spontánní, zdravě kritickou, ale i laskavou a velkorysou, intelektuálně náročnou, ale i hravou. Sám mluví o vlastní kresebné posedlosti, ale nic nesmí být jen tak počmárané, aby to nemělo smysl a odůvodnění. Hledá a vytváří metafory, ale odmítá pojmenovat, kam chce původní význam přenést; nejistý je pochopitelně i uvažovaný původní význam — elektrický obvod metafory bývá dost často záměrně přerušen, a přesto svítí (jako je tomu u Světelného objektu I., 1984, nebo u Ohňostroje, 2019).
Světelný objekt I | Luminous Object I, 1984, linoryt, kolografie | linocut, collagraph, 49,2 × 68,8 cm
Ohňostroj | Fireworks, 2019, akvatinta | aquatint, 69,5 × 99,5 cm
Světlice | Signal Rocket, 2022, akvatinta | aquatint, 69,5 × 99,5 cm
Pracuje jako dělník černého řemesla, obřím válcem navaluje a snímá starou podlahu v ateliéru odsouzenou ke zničení novými úpravami domu, aby mohla figurovat jako prvek velkého monotypu, stříhá proužky kartonu a hliníkové fólie, aby jimi vytvořil na obtisku iluzi trojrozměrného spleteného objektu, jako matrici využívá vyhozenou překližkovou desku ze staveniště. Výsledkem je ale neobyčejně kultivovaný, čistý projev, v němž jsou každý valér, linka i bod odůvodněny; ostatně muselo se uskutečnit mnoho technicky náročných procesů, aby se na grafickém listu právě v této podobě objevily. Ale opět: může to být všechno i jinak, vždyť něco jiného se zprvu stalo samovolně a teprve pak bylo uvážlivě využito — vzpomeňme třeba autorovy nejnovější experimenty s tonerovou barvou, okenou a štětcem, v nichž se z grafické práce stává tak trochu malba, který dává vzniknout betonovým monolitům, zcela novým domům, ale i záhonům a nečekaným výpěstkům.
Pokud se Ondřej Michálek něčemu úmyslně vyhýbá, je to vysvětlování námětů svých děl a jejich významů. Jak ostatně píše: „Umělecká tvorba je neuspořádaným uzlem osobních obsahů, které čte každý divák jinak. Smysl uměleckého díla je právě v oné proměně obsahů na cestě od umělce k divákovi.“ Přesto byly mnohé z motivů jeho grafik často čteny jako alegorie, zejména v dobovém kontextu normalizačního režimu. I zde se ale Michálek vyhýbal jednoznačnosti, bavilo jej a stále baví napětí mezi významy; výsledek má být jak jinak než ambivalentní, má dovolit existenci možností a eventualit. Sám přiznává, že řadu škodolibých jinotajů do svých listů i záměrně vložil, nikdy ale nejde jen o ně, to by jej sotva uspokojilo. „Chtěl jsem tam mít nějakou poezii,“ říká. Docela jak píše Lyotard (1998, s. 141) ve své Rozepři: „věta může být utvořena tak, že prezentuje současně více univerz“, věta vyvstává a každá nová je novou událostí měnící vše; parafrázujeme-li, pak novou událostí může být jak nový motiv, tak i každá nová vrstva soutisku různých matric — nejen s grafickým „obsahem“, ale i jeho případnou absencí. Podobně jako má v řeči svůj význam i mlčení, také vyřezaný otvor v matrici tvoří významotvornou část Michálkových soutisků. Podstatné je navazování vrstev do celku — stejně jako v řeči věty za větou — byť by prohlubovalo mnohoznačnost řečeného.
Takto také můžeme vnímat už rané práce ze 70. a 80. let, v nichž defilují figurální motivy, hromady, poutače, město, architektura, světlo v černošedém koloritu s občasným využitím barvy. Mnohé z typických motivů se později opakovaně vracejí v jiném významu a kontextu: zejména motiv světla, zahrad, anebo motiv pohybu, růstu, letu či skoku. Ale i architektura a obytné objekty beze střech připomínající divadelní kulisy, filmové studio či počítačovou hru, interiéry s vlnami, ohrady. A především už zmíněné světlo v mnoha podobách: zářivek, rozmlžených světelných akcentů, svítání, ale i zářících drátků, světlušek, světlených obvodů, blesků. Občas nabývá podobu laseru nebo světlice, jindy svatozáře, někdy se podobá světelnému meči a pak zase — bez jakýchkoliv pochyb — nadpřirozenému zjevení. Ondřej Michálek tyto interpretace ale okamžitě smete ze stolu: žádné duchovno, jen využití nedokonalosti z tiskárny jako nosného grafického efektu.
Nezbývá než v tichém soustředění pozorovat a interpretovat po svém všechny ty poháry, akvadukty, stavby podobné mostním konstrukcím dálnic, vymezené či ohraničené prostory, stavby z organicky působících — a současně rovných, umělých — větví, útvary mající podobu snopů z pokroucených klacků, ohrady, drátky — fantastické prostory, nečekanou úrodu, interiéry se svým tajemstvím a nejednoznačností, relikvie, divné živočichy, poházené kusy robotických součástek, které se zdají jako živé.
Michálek ale nevytváří „mechanickou přírodu“, spíše nadsmyslovou skutečnost, v níž znaky žijí v diskurzivních pravidlech svého prostoru či společenství; někdy prorůstají původně určenou formou a stávají se třeba korunami stromů, stvoly nebo novými výhonky. Máme tu členité znaky, u nichž není jisté, jsou-li živé, či nikoliv, raději jsou ale oploceny, máme tu rovněž tvory žijící v překližkách; vše v pozdějším oblíbeném šedomodrém koloritu s množstvím tónů, jejichž výslednou podobu autor pečlivě střežil také u příprav této monografie. Ta není pouze o autorovi a jeho díle, ale sama je Michálkovým autorským dílem — pečlivě promýšleným co do kompozice stran i umístění toho kterého grafického listu a jeho kontextu v celku knihy. To vše je opět vyjádřením jasného tvůrčího úmyslu a neobyčejně citlivého — výsostně grafického — myšlení autora.
Publikaci kromě grafik a autorových textů dotvářejí odborné reflexe Ivo Bindera, Aleny Nádvorníkové, Ivo Janouška, Pavla Zatloukala, Jiřího Valocha, Jana Kříže, Olgy Badalíkové, Karin Militké a Boženy Vachudové, vesměs kurátorů a kurátorek autorových úspěšných výstav. Těch Ondřej Michálek realizoval u nás i v zahraničí bezpočet — ať již samostatných, nebo kolektivních. Jejich soupis, stejně jako přehled získaných ocenění a biografických dat, kniha rovněž nabízí.
Jako někdejší studentka a pozdější kolegyně Ondřeje Michálka — jeho světem dlouhodobě fascinovaná — si závěrem dovolím poněkud osobní noticku. Pokud jde o zmíněné navazování významových uzlů na cestě od umělce k divákovi, může vypadat i tak, že pod vlivem umělcovy imaginace už divák vůbec není schopen vnímat věci okolo sebe jako dřív. Pro mě to platí beze zbytku. Běžné předměty se pro mne — bez jakéhokoliv mého přičinění — stávají oživlými znaky Michálkových grafik; je to už jako obsese. Pohozené klubko drátů u novostavby vedle našeho domu, černá travina během sychravé zimní procházky s rodinou, uschlé hlavičky kvetoucích trvalek na záhonu, dálniční exit — vše má ještě další, hlubší význam. Není vůbec snadné tyto metafory číst, Michálkovy obrazy mi v tom nijak nepomáhají. Nejsou přenášedly, takto jednoduše nefungují. Ukazují ale, že existuje více univerz, a už jen z toho se člověku točí hlava.
Spojení navázáno, mnohoznačnost zůstává. Přeji ho upřímně také všem čtenářům této neobyčejné knihy.
Ondřej Michálek: Práce 1969–2024
Editoři: Ivo Binder, Ondřej Michálek
Texty: Olga Badalíková, Ivo Binder, Ivo Janoušek, Jan Kříž, Ondřej Michálek, Karin Militká. Alena Nádvorníková, Petra Šobáňová, Jiří Valoch, Jana Šindelová, Božena Vachudová, Pavel Zatloukal
Překlad résumé: Kateřina Danielová
Korektury: Háta Kreisinger Komňacká
Grafická úprava: AMTB, s. r. o., Ondřej Michálek
Vydala: Univerzita Palackého v Olomouci v roce 2024
ISBN 978-80-244-6452-7
Kniha vyšla díky podpoře Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v rámci výzkumného projektu IGA_PdF_2024_012 s názvem Současná grafika v kontextu umění a výtvarné edukace a také díky podpoře Krajského úřadu Olomouckého kraje.