ŠOBÁŇOVÁ, Petra. Výtvarný projev a disabilita: kořeny a současnost proinkluzivní didaktiky výtvarné výchovy. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2019. 182 s. ISBN 978-80-244-5561-7.
ŠOBÁŇOVÁ, Petra et al. Tvoříme společně: metodika pro výtvarnou výchovu s proinkluzivními přístupy k uměleckému vzdělávání. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2020. 211 stran. ISBN 978-80-244-5747-5.
Leží přede mnou dvě publikace. Zběžně je prolistuji. Formát A4, obálka vkusná, poutavá, ač brožovaná vazba, tak zvolená struktura i gramáž papíru dodávají oběma punc kvality, pro blok knih použitý příjemný matný papír s gramáží „tak akorát“, vytříbený design, který v barevnosti kombinuje teplý odstín bílé s výraznou barevností reprodukcí ukázek dětského výtvarného projevu, čímž vizuálně atakuje pozornost, a tak motivuje k dalšímu hlubšímu zájmu, vše typograficky čisté, vyvážený poměr mezi texty a obrazovým doprovodem.
Oba svazky se věnují tématu inkluze ve výtvarné pedagogice, resp. výtvarnému projevu dětí s nejrůznějšími formami disabilit. První kniha nese název Výtvarný projev a disabilita, zabývá se (jak uvádí i její podtitul) kořeny a současností proinkluzivní didaktiky výtvarné výchovy. Ve své obrazové části prezentuje řadu příkladů výtvarných prací tvůrců se smyslovou, tělesnou i mentální „jinakostí“. S titulem Tvoříme společně vyšla druhá kniha, která je doprovázející obsáhlou metodikou pro výtvarnou výchovu s proinkluzivními přístupy.
Pomalu, v postupných krocích, které dávají tušit jasně stanovenou skrytou strukturu celého publikačního počinu, zasvěcuje čtenáře do problematiky Petra Šobáňová. Citlivě, s patrným respektem k závažnosti tématu a vysoce erudovaně v úvodu píše o jinakosti lidí s postižením, o talentu, neschopnosti, narušené schopnosti, handicapu, o hranici mezi schopností (abilitou) a disabilitou a o relativitě všech těchto mezí a srovnání, o svazujícím diktátu dokonalosti, o daru tvořivosti a uměleckého vyjadřování, o inkluzi a proinkluzivním přístupu, o jedinečnosti a o stálém hledání podstaty člověka. S odkazem na Ellen Winnerovou, psycholožku a profesorku na Boston College, nepřímo vyzývá: „Je jen naší volbou, jaké hledisko pro posuzování si zvolíme my sami. Zda budeme věřit, že existuje jasná, neprostupná hranice mezi normalitou a postižením či mezi schopností, nadáním a neschopností – anebo zda si přiznáme relativitu těchto pojmů a uznáme, že normalita je pro nás všechny nakonec svazující kategorií, stejně jako je svazujícím diktát dokonalosti – a že se mu nemusíme podřizovat, pokud nebudeme chtít.“
Nejvýše stanoveným cílem první ze dvou knih je dle její autorky podpořit „proinkluzivní tendence a respektující přístup k dětem a dospělým s mentální, smyslovou nebo tělesnou jinakostí“. Tým jejích tvůrců v čele s Petrou Šobáňovou je přesvědčen o tom, že ve společnosti stále přetrvává určité vylučování a „stigmatizace“ lidí s nějakou formou postižení. Radikálně takový postoj odmítají, handicap nechápou jako něco „primárně negativního“. V úvodním textu majícím ducha manifestu se vyjadřují k roli umění v souvislosti s otázkou integrace handicapovaných ve společnosti a jednoznačně prohlašují: „Považujeme za správné a v souladu se stavem v umění, že tento obor a s ním spojený aktivismus umělců s nějakou jinakostí dává postižení do uvozovek a že je dekonstruuje jako společenský, ideologický konstrukt v opozici k normalitě. Že dokumentuje fakt, že postižení není objektivním či biologickým faktem, ale spíše sekundárním stavem v závislosti na okolí. Podstatné také je, že dává hlas lidem s jinakostí a nechává je hovořit o zkušenosti s tímto stavem.“ Již při pročítání řádků úvodního názorově jasně vyhraněného textu může být čtenář atakován sumou postupně přicházejících otázek. Je skutečně každý z nás obdařen darem tvořivosti a uměleckého vyjádření? Ztotožňuji se s názory a postojem tvůrců knihy k tématu inkluze? Jaká je moje osobní zkušenost s inkluzí? Zastávám i já pro-inkluzivní postoj? Případně za jakých podmínek jej akceptuji? Upřímné přiznání toho, že patřím k celospolečensky převažující skupině těch, kteří inkluzi zavrhují (pokud nedojde ke splnění určitých podmínek při její realizaci), děsí.
Ačkoliv publikace neposkytuje odpovědi na tyto či jiné související a výše nevyřčené otázky a čtenáři nevyvrátí jeho hluboko zakořeněné stanovisko chápající inkluzi jako nežádoucí (minimálně v rámci vzdělávacího procesu žáků ZŠ a SŠ, nesplňuje-li určité nutné podmínky), je kniha úctyhodným publikačním počinem ušlechtile obhajujícím pro-inkluzivní postoj a její pozitivní přínos je v tomto směru nepopiratelný.
První část přehledové studie se zaměřuje na představení kořenů proinkluzivních přístupů. Nejprve však autorka kategorizuje, definuje a charakterizuje výtvarný projev, zmiňuje škálu faktorů, které výtvarný projev ovlivňují, připomíná fáze tvůrčího procesu a dále toto téma pojednává z mnoha úhlů pohledu. Velmi vhodně zařazuje poznámku o posuzování hodnoty výtvarného projevu. Bez zaváhání trefně podotýká, že to se odvíjí „od soustavy společenských relací“. Tímto se vrací k úvodnímu zamyšlení nad otázkou společenského vnímání nenápadné či viditelné jinakosti člověka a jeho tvůrčích snah. Ačkoliv může být celá tato sekce vnímána jako nadbytečná, resp. čtenář ji může chápat jako příliš obecný a zeširoka uchopený vstup do problematiky, její zařazení je pochopitelné a odůvodnitelné.
V logické návaznosti další kapitola nabízí faktograficky hutný exkurz do vývoje výtvarně-pedagogických teorií a koncepcí od počátku 20. století do současnosti, akcentující ty informace, které jsou podstatné pro určenou problematiku. Text postupuje od německé pedagogiky počátku 20. století přes pozdější antipedagogické přístupy, tzv. existencialistickou pedagogiku, hnutí za uměleckou výchovu, k „pedagogům-experimentátorům“ činným v 1. polovině 20. století, dále k reformnímu pedagogickému hnutí a odrazům hnutí avantgardního v pedagogice. Stále v rámci analýzy širokého kontextu zvolené problematiky autorka připomíná počátky a rozvoj abstraktního umění. Dráždící neúplnost podaných informací k této látce lze akceptovat vzhledem k zaměření a velké šíři záběru celé studie. Zmínit abstraktní umění bylo nevyhnutelné, protože, jak sama autorka píše, ustavilo „nové podmínky pro vnímání hodnoty neškoleného výtvarného projevu nebo výtvarných projevů spojených s dětským věkem“.
Text se poté zabývá vlivy, které měly dopad na přístup k vnímání (dětského) výtvarného projevu a regresivně na pochopení výtvarného projevu. Dostává se k psychologii, popisuje a hodnotí přínos psychologie pro porozumění dětského výtvarného projevu a připomíná propojení s psychoterapií. Zmiňuje osobnosti tvarové a hlubinné psychologie a odkazuje na přední jména z oblasti arteterapie. V obsáhlém popisu situace a vývoje české výtvarné pedagogiky ve 2. polovině 20. století poté zmiňuje vybrané teoretiky, filozofy i estetiky, důležité události podstatné pro rozvoj výtvarně-didaktického diskurzu ve světě i u nás (zakládání organizací, konference, výstavy atd.), cituje z článků a zásadních publikací i konferenčních příspěvků a analyzuje význam všeho zmíněného. Dostává se také ke změně v chápání výtvarného oboru ve vzdělávání ve 2. polovině 20. století, k novému postavení a náplni výtvarné výchovy ubírající se směrem od studijní (iluzivní) kresby k tvůrčí činnosti, jejímž základem je sebevyjádření. Za nejpřínosnější část této sekce studie považuji poslední její kapitolu s názvem Podněty závěru století a současnosti.
S hojnými citacemi a odkazy na patřičnou literaturu autorka hodnotí, popisuje a analyzuje. Kritizuje formalismus a rutinní práci na stereotypních námětech, proti tomu vyzvedá autentičnost a „tvůrčí spontaneitu“ výtvarného projevu. Neopomíjí zdůraznit artefiletiku a další výtvarně pedagogické přístupy aktuální pro konec století, jeho přelom i současnost. Nevynechává ani velmi podstatnou oblast speciální pedagogicky, arteterapii a vhodně též teorie umění. Proč zde našla prostor i teorie umění? K tomuto oboru se váže v současné době diskutované téma tzv. dětského umění, potenciální specifické kategorie uměleckého projevu, který by měl stát v řadě mezi Deaf art, crip art apod. Závěrečná podkapitola představuje realizované výzkumy dětského výtvarného projevu a odkazuje na řadu vydaných teoretických či metodických prací. Zvláště příhodné je představení „podnětných“ textů, které se týkají výtvarného projevu lidí s postižením nebo se speciálními vzdělávacími potřebami.
Text ve svém základu sleduje chronologickou linii, avšak v rámci jednotlivých podkapitol časovou osu předbíhá, což, nutno podotknout, nijak neubírá na jeho celkové plynulosti a přehlednosti.
Další, třetí kapitola publikace plynule navazuje na předchozí. Zabývá se již více konkrétně výtvarným projevem dětí a dospělých se speciálními vzdělávacími potřebami. Jak sama autorka zmiňuje, je zde „jen několika poznámkami“ rozvinut výklad, který byl obsahem už kapitoly předešlé, což může být pro čtenáře zklamáním. Jako nadějné naopak vyznívá to, že se dále podrobněji zaměří „na specifikaci vybraných skupin dětí a dospělých se speciálními vzdělávacími potřebami“. Anticipace konečně přicházejícího textu věnujícímu se konkrétním okolnostem a popisu aspektů výtvarného projevu handicapovaných motivuje k dalšímu čtení.
Konečně tedy přichází na řadu to, co čtenář od publikace pravděpodobně očekával. Autorka definuje jedince s postižením (podle Overcoming the Barriers, 2002), uvádí klasifikaci postižení, zařazuje úvahu o integrativních snahách ve vzdělávání, popisuje východiska, cíle, oborové a společenské předpoklady proinkluzivního přístupu, dostává se k zamyšlení nad zájmem o jinakost ve výtvarné výchově, zamýšlí se nad rolí a možnostmi výtvarné výchovy v otázce inkluze, zařazuje stručnou kritiku vnímání jinakosti v rámci vzdělávacího oboru výtvarná výchova, nastiňuje to, „jakým způsobem mohou ovlivňovat receptivní nebo expresivní výtvarné aktivity“, zmiňuje okruhy možných souvisejících problémů, na něž by měl být ve výtvarné výchově pedagog připraven. Charakterizuje jednotlivá postižení ve vztahu k výtvarné tvorbě, vymezuje specifika výtvarné edukace pro jednotlivé druhy postižení (zrakové, sluchové, tělesné, mentální nebo s oslabením kognitivního výkonu), naznačuje problematické aspekty výuky, připomíná podmínky, které je potřeba dodržovat nebo zajistit ve výuce, zmiňuje se o důsledcích jednotlivých handicapů ve výtvarné výchově, popisuje možnosti a prostředky vhodné pro výuku žáků s daným postižením. Ač otázku specifických metodických přístupů nerozvádí podrobně (což je obsahem druhé ze dvou dnes nazíraných knih), připomíná vždy alespoň nejznámější či metodicky nejpropracovanější přístupy. V neposlední řadě odkazuje na řadu výzkumů, v nichž lze hledat další, podrobnější informace. Celá studie tak ve svém závěru dospívá ke smysluplnosti. Díky tomu, že je textový oddíl knihy efektivně a nadmíru vhodně doplněn obrazovou částí, stává se celá publikace jedinečnou sumarizující odbornou analýzou stanoveného tématu.
Druhý oddíl knihy obsahuje reprodukce výtvarných prací dětí a mládeže i dospělých s „méně či více viditelnou jinakostí“. „Tato díla jsou nejen pastvou pro naše smysly a mysl, ale i svědectvím o chuti a vnitřní potřebě tvořit,“ výstižně komentuje Petra Šobáňová. Prezentované ukázky maleb, kreseb, koláží, keramiky a dalších výtvarných technik svou vizuální atraktivností podněcují čtenáře k zájmu dozvědět se o jejich tvůrcích více. Základní informaci pak poskytne popiska. Velmi významným bonusem v tomto směru jsou však především doplňující textové komentáře samotných tvůrců či pedagogů, které střízlivě doplňují reprodukované práce. Jsou cennými popisy okolností vzniku přetištěných výtvarných prací i erudovanými komentáři popisujícími osobnost tvůrce. Mnohé komentáře na sebe navazují (jako tomu je např. u Jakuba Hříbka) a odkrývající střípky z mozaiky životního osudu. Jiří Přivřel otevírá oči a mysl každému čtenáři, když v úvodu k této části publikace píše: „Ukazuje nikoliv disabilitu zapojených tvůrců, spíše naopak jejich abilitu, ať již jí myslíme schopnost tvořit, komunikovat, vyjadřovat se a sdílet různé obsahy a výraz, nebo jejich vynalézavost a energii, s níž realizují své tvůrčí odhodlání. Prezentované výtvarné práce – obvykle jen ochutnávka mnohdy velmi úctyhodných portfolií zapojených tvůrců – potvrzují, že v rámci výtvarné výchovy a tvorby není nutné uvažovat o kategoriích postižení jako o něčem, co tvorbu znemožňuje, ´in-validizuje´, ale spíše jako o výzvě k překonání případných obtíží. – s cílem umožnit tvorbu každému, kdo stojí o to vyjadřovat se a sdílet uměleckými prostředky.“ Nelze nic jiného než souhlasně přitakat. Skutečně, prezentované výtvarné práce nás doslova uchvátí, k mnohým se musíme vracet, utkví nám v paměti. Neklid, který nám dopřejí, opět vyvolá plejádu otázek týkajících se vztahu výtvarného projevu a disability.
Druhou knihou, kterou listuji a pročítám, je „metodika pro výtvarnou výchovu s proinkluzivními přístupy k uměleckému vzdělávání“ Tvoříme společně. Vyšla souběžně s výše popsanou publikací Výtvarný projev a disabilita, kterou je v tomto kontextu možno vnímat jako obsáhlý úvod a motivační text k metodice. Oba svazky jsou partnery v tématu.
Spoluautorský tým ve složení Milan Valenta, Jitka Jarmarová, Jiří Přivřel, Petra Žváčková, Jakub Dlabal, Milada Sobková, Petra Šobáňová, Tereza Axmanová, Zuzana Duchková, Eva Směšná v metodice vytvořil jedinečný podpůrný materiál pro výukovou praxi, který bezesporu ocení každý učitel, který při výuce uměleckých oborů, konkrétně výtvarné výchovy, přijde do kontaktu s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami a hledá způsob vedení smysluplné výuky, usiluje o to, aby všichni žáci bez rozdílu byli motivováni k výtvarné tvorbě a byla jim poskytnuta nabídka adekvátních výtvarných zadání rozvíjejících tvořivost. Svůj cíl metodické a odborné podpory učitelů autoři bezezbytku naplnili. Metodika má přiměřený rozsah, pojímá všechny podstatné aspekty zvolené problematiky, je přehledně strukturovaná, konkrétní, kapitoly logicky navazují. Nabízí prostor k zamyšlení, inspiraci, poskytuje fakta. Jak stručně shrnuje editorka Petra Šobáňová, „kromě rámcové specifikace jednotlivých skupin žáků podle typu postižení a speciálních vzdělávacích potřeb v kontextu výtvarné výchovy přináší metodika konkrétní doporučení k integraci a podpoře těchto žáků, tak aby se mohli plně účastnit expresivních i receptivních výtvarných aktivit“. Stěžejní přínos publikace pro odborný oborový diskurz spočívá nejen v kvalitní teoretické části textu, ale také v obsáhlé kvalitně vypracované části obsahující příklady konkrétních realizovaných projektů a případové studie. Jednotlivé kapitoly se věnují výtvarné edukaci žáků s mentální retardací nebo oslabením kognitivního výkonu, žákům s poruchami autistického spektra, dále postupně žákům s tělesným, zrakovým a sluchovým postižením. S vědomím faktu, že je v dnešní době téma inkluze „bouřlivě diskutováno“, je velmi vhodně zařazena do rámce knihy podkapitola s názvem Mýty okolo společného vzdělávání, inkluze jaké téma společenské debaty, v níž se její autorka Petra Šobáňová snaží objektivně celou problematiku zhodnotit. Předkládá fakta, odkazuje, cituje, polemizuje, klade otázky a velmi citlivě oponuje proudu těch, kteří se staví proti inkluzi.
Metodika i paralelně vydaný svazek Výtvarný projev a disabilita vyšly v rámci projektu Jedinečností uměleckého výrazu k inkluzivnímu uměleckému vzdělávání řešeném na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jsou dostupné nejen v tištěné, ale také v elektronické podobě. Obě knihy jsou rozsáhlou demonstrací nepřeberné škály možností a přístupů, metod a výtvarných postupů a technik, jež ve stanovené oblasti nabízí výtvarná pedagogika. Bez nejmenších pochyb se lze ztotožnit s názorem tvůrců, totiž s tím, že výtvarná pedagogika „v sobě obsahuje vše potřebné pro pozorný, podporující přístup ke všem žákům a pro uplatnění proinkluzivních přístupů v praxi“. Při pokusu o celkové zhodnocení obou prezentovaných publikací vyznívá jako nejvhodnější konstatování toho, že odborný i morální zájem, píle a odhodlání všech těch, kteří se na jejich vydání podíleli, se zrcadlí v kvalitním provedení knihy. Výsledek je nadmíru uspokojivý, může sklidit obdiv. Zanechá ve čtenáři jasnou informační stopu o tom, že výtvarné výchova nabízí nepřeberné množství možností ke kvalitní realizaci inkluze žáků s „jinakostí“.
Autorka:
Mgr. et Mgr. Silvie Novotná
Katedra výtvarné výchovy
Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
E-mail: silvie.novotna@upol.cz
The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.