Zprostředkování edukačního obsahu muzejních sbírek je jedním ze základních úkolů muzeí. Kvalita transmise tohoto obsahu směrem k návštěvníkovi by měla být, mimo jiné, zaručena účinnou mezioborovou spoluprací muzejního pedagoga s muzejními kurátory jako autory výstav či expozic. Dotazníkovým výzkumným šetřením jsme mezi muzejními pedagogy zjišťovali, jak vnímají realitu mezioborové spolupráce. Vyhodnocení získaných dat bylo provedeno kvalitativní metodou.
Klíčová slova: edukační obsah muzea, kurátor, muzejní pedagog, mezioborová spolupráce.
Úvod
Edukační činnost je jednou základních funkcí muzea a je naplňována skrze jeho edukační obsah, který je imanentně přítomen v muzejních sbírkách. Úkolem muzea je pečlivě modelovat, informačně strukturovat a vědecky ošetřovat tento obsah. Muzejní prezentace umožňuje návštěvníkovi sledovat vlastní, díky sbírkovým předmětům dosažené informace a vnímat mnohé postupy muzejní práce, které jsou za těmito předměty skryté. (Stránský, 2000, s. 39) Každá z muzejních profesí, která různým způsobem a v různé míře otiskla do vystavených exponátů svůj podíl práce, má tak účast na procesu učení v muzeu. Míra této účasti je v případě muzejních kurátorů jako autorů výstav a expozic dle našeho názoru spojena s přímou odpovědností za kvalitu informačního obsahu, který je v procesu muzejní edukace zprostředkován návštěvníkům. Transmise edukačního obsahu muzea směrem k muzejnímu publiku je procesem založeným na tvůrčí mezioborové spolupráci všech odborných pracovníků muzea s cílem začlenit muzejně-pedagogické aktivity do odborné práce muzea. (Jagošová, Jůva, Mrázová, 2010, s. 116) Všechny činnosti a procesy směřující k učení v muzeu by se měly potkávat v pracovním poli muzejního pedagoga. Vymezením této profese se podrobně zabývala Lucie Jagošová. (Tamtéž, s. 148–166) Společně s ní chápeme muzejního pedagoga jako oborového profesionála, který je zodpovědný za celkovou koncepci edukačních činností muzea ve všech jejích podobách. Vlastní práce muzejního pedagoga „v ideálním případě začíná spoluprací s odbornými pracovníky už při samotném koncipování výstav a expozic, počínaje výběrem témat a určující dějové linky výstavy, přes spolupráci při výběru vhodných exponátů až po didaktické návrhy a úpravy při samotné instalaci výstavy či expozice. Dalším úkolem muzejního pedagoga je, opět ve spolupráci s oborovými odborníky, nastudovat danou problematiku v takové míře, aby byl schopen nejen k výstavě připravit doprovodné didaktické materiály a pomůcky, ale zároveň, aby dokázal na základě dané výstavy sestavit, nabídnout a uskutečnit množství různorodých doprovodných akcí a programů“. (Jagošová, Jůva, Mrázová, 2010, s. 148–150)
Edukační potenciál exponátů sdružených a prezentovaných s určitým přesně vymezeným cílem v expozici či ve výstavě má více vrstev, z nichž některé jsou zřejmé a poznatelné, některé jsou naopak skryté a bez určité míry podpory pro návštěvníka neodhalitelné, proto je třeba nabídnout účinnou pomoc při dekódování těchto poselství, cestu k umění dívat se na předměty vystavené v muzeu a porozumět jim. (Mrázová, 2014, s. 26) Je nezbytné, aby tato podpora byla zajištěna v rámci široce pojaté spolupráce muzejních oborových profesionálů. A to v informační kvalitě, kterou garantuje kurátor jako autor výstavy či expozice, a ve tvaru, který na základě znalosti zásad a principů muzejní didaktiky modeluje muzejní pedagog.
1 Výzkumné šetření
Hlavním úkolem Metodického centra muzejní pedagogiky (dále MCMP), v němž působí autorky článku, je všestranná podpora oboru muzejní pedagogika jak v rovině teoretické, tak v její praktické aplikované podobě. Pracoviště připravuje a organizuje aktivity nejčastěji zaměřené na oborové vzdělávání (kurz Základy muzejní pedagogiky a tematické workshopy), rozvíjí oborovou diskusi (kolokvia, semináře), vydává publikace zaměřené na metodickou podporu muzejní edukace, a to jak v oblasti využití různých edukačních a aktivizujících metod v muzejně-edukační práci, tak i v práci s různými cílovými skupinami.[1] V centru zájmu pracoviště je proto také pracovní pozice muzejního pedagoga (ať už je skryta pod jakýmkoliv názvem, např. kulturně-programový pracovník, lektor dětských programů, pedagog volného času, produkční doprovodných programů apod.). Aby tato podpora ze strany MCMP mohla být co možná nejkonkrétnější a vhodně cílená, naléhavě vnímáme potřebu poznávat, reflektovat a popisovat potřeby i oprávněné profesní požadavky, které pestrá a v určitém smyslu komplikovaná oborová muzejně-pedagogická realita v českých muzeích přináší. Je mnoho problémů, které znesnadňují tolik potřebnou profesní emancipaci muzejních pedagogů. Část z nich vyplývá z přetrvávajícího problematického postavení a nejednoznačného vymezení této profese, které způsobuje dlouhodobá absence profesní specifikace v příslušných vládních dokumentech. K tomu se také řadí dlouhodobá nemožnost profesního vzdělávání završeného dokladem profesní kvalifikace. Dalším negativním aspektem je izolace od hlavního proudu muzejní práce, neboť činnosti směřující k učení v muzeu se velmi odlišují od souboru aktivit spojených s péčí o sbírkové předměty a vlastní sbírkotvornou činností. (Jagošová, Jůva, Mrázová, 2010) Vše výše uvedené mnohdy výrazně zasahuje do profesní každodennosti muzejního pedagoga, která je v různé míře odkázána na potřebu mezioborové spolupráce s dalšími muzejními profesemi (kurátoři sbírek jako autoři výstav a expozic, pracovníci výstavních oddělení, lektoři a další muzejní personál). Pracovní pole těchto profesí by se mělo v určitém místě prolínat s cílem završit muzejní činnosti prezentací muzeálií ve všech jejích podobách a formách. Že se nejedná vždy o snadný proces, potvrzují i naše poznatky z nejrůznějších setkání s muzejně-pedagogickými praktiky, během nichž máme možnost poznávat a reflektovat jejich osobní zkušenosti, názory i profesní potřeby, mezi nimiž je téma mezioborové spolupráce v oblasti muzejní edukace zmiňováno velmi často.
Vzhledem k tomu, že aspekt mezioborové spolupráce je v pracovním poli muzejního pedagoga jedním z nejpodstatnějších, považovali jsme za důležité poznat, jaká je jeho podoba v současných českých muzeích.
1.1 Cíle výzkumného šetření a výzkumné otázky
Cílem výzkumného šetření bylo reflektovat realitu procesu tvorby a realizace muzejních edukačních programů z hlediska participace nepedagogických muzejních profesí, resp. kurátorů sbírek jako autorů výstav a prezentací pohledem samotných muzejních pedagogů. Chtěli jsme získat podrobnější a obšírnější představu o tom, zda a v jaké formě, kvalitě a míře tento proces v českých muzeích probíhá.
Položili jsme si následující výzkumné otázky:
Spolupracují muzejní pedagogové s dalšími odbornými pracovníky muzea na tvorbě edukačních programů
Jakou podobu tato spolupráce má a mají o ni kurátoři zájem?
Participují muzejní pedagogové na tvorbě výstav či expozic?
Jakou podobu či formu tato mezioborová spolupráce má?
Jaká je podle představ muzejních pedagogů ideální podoba této spolupráce?
1.2 Výzkumný soubor a vzorek
Výzkumným souborem pro nás byli ti pracovníci muzeí, v jejichž pracovní náplni je příprava a vlastní realizace muzejní edukace, v oborové literatuře nese tato profese označení muzejní pedagog. Nicméně pozice muzejního pedagoga bývá v muzeích často kumulována s jinými pracovními činnostmi (např. propagační práce, pokladní, dokumentátor) a nese také různá označení (programový pracovník, pedagog volného času, lektor apod.). Oslovit jsme mohli jen ty potenciální respondenty, na něž jsme měli v našem adresáři uveden kontakt, tj. přibližně 150 adres. Adresář byl v době výzkumného šetření asi jeden rok neaktualizovaný, tzn. že některé z uvedených adres mohly být už neplatné. Nelze také doložit, ke kolika adresátům se náš elektronický dopis skutečně dostal (databáze mohla obsahovat chybné adresy apod.).
1.3 Metoda shromažďování dat (dotazník)
Pro sběr dat jsme zvolili dotazník, protože se nám tato forma dotazování jeví pro naše potřeby jako vhodná a již dříve se osvědčila. Dotazník umožňuje oslovit početnou skupinu potenciálních respondentů, kterými pro nás byli muzejní pedagogové[2] (ať je již jejich pracovní pozice označována jakkoliv). Elektronickou poštou distribuovaný krátký průvodní dopis s vysvětlením, s prosbou o spolupráci a odkazem na dotazník jsme rozeslali na cca 150 emailových adres. Dotazník jsme vytvořili v elektronické formě a na dobu jednoho měsíce jsme jej umístili na webový portál Survio, kde měli respondenti možnost zodpovědět jej anonymně. Předpokládali jsme, že anonymní dotazování nám zajistí co nejotevřenější odpovědi/výpovědi. (Hendl, 2012, s. 153) Jednu odpověď jsme jako neanonymní obdrželi elektronickou poštou.
Otázky v dotazníku:
Spolupracujete s odbornými pracovníky při vytváření doprovodných edukačních programů k výstavám/expozicím, případně jste i Vy realizátorům výstav/expozic nápomocni?
Jak konkrétně jsou Vám odborní pracovníci nápomocni při vytváření doprovodného edukačního programu (např. výklad k tématu, doporučená literatura…)?
V jaké fázi přípravy výstavy/expozice se dostanete k materiálům, které jsou pro Vás potřebné k přípravě doprovodného edukačního programu?
Jak hodnotíte na škále 1–10 (jednička je nejlepší) ochotu odborných pracovníků pomoci Vám s odbornými tématy pro potřeby doprovodného edukačního programu? Specifikujte, prosím, blíže.
Projevují odborní pracovníci zájem o to, jakým způsobem je výstavní téma v doprovodných edukačních programech prezentováno, zajímá je, jak a jaké informace předáváte?
Jaká podoba spolupráce s odbornými pracovníky při přípravě doprovodného edukačního programu by byla pro Vás ideální?
Pro naši potřebu jsme zvolili výhradně otázky otevřené, neboť ty poskytují respondentům (mají-li zájem) možnost formulovat co nejpřesněji odpověď, a to za podmínek a v čase, který sami určí (Hendl 2012, s. 186). V případě jedné otázky mohli respondenti vyjádřit své hodnocení nejen slovně, ale také na číselné škále 1–10, přičemž jednička byla nejlepší. (Gavora 2008, s. 127–128) V dotazníkovém šetření je možné dále využít otázek uzavřených, kdy respondent vybírá minimálně ze dvou nabízených odpovědí. Další eventualitou jsou otázky polouzavřené, které kromě předem daných možností dávají respondentovi také příležitost vlastního vyjádření.
1.4 Metoda zpracování dat
Přestože dotazníky bývají obvykle využívány u výzkumů vyhodnocovaných kvantitativně, s ohledem na naše potřeby a vzhledem ke stanoveným cílům jsme zvolili kvalitativní vyhodnocení. Elektronickou formou distribuovaný dotazník umožnil oslovit velký počet potenciálních respondentů a získat potřebné informace v relativně krátkém čase, v dostačujícím objemu i informační kvalitě. Přesto je třeba uvést, že tento způsob dotazování má svá úskalí, např. tazateli nemůžeme svou otázku upřesnit v případě, že není zcela pochopena, nebo naopak není možné položit doplňující a zpřesňující dotaz, rozvíjet popisovaná témata apod. Těchto rizik jsme si byli vědomi, ale s ohledem na stanové cíle jsme je nepovažovali za překážku.
Analýza získaných dat proběhla metodou otevřeného kódování a následným vytvářením kategoriálních systémů. (Hendl, 2010, s. 211) Vlastní proces kódování byl proveden metodou „papír a tužka“. (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 213)
S ohledem na to, že profese muzejního pedagoga bývá často v muzeích kumulována s jinými činnostmi, do šetření se nezapojili jen osoby, v jejichž pracovní náplni je výhradně příprava a realizace muzejní edukace. Čtyři respondenti uvedli, že pracují jako kurátoři sbírek a také se věnují přípravě a realizaci doprovodných edukačních aktivit.[3] Dva dotazníky byly z vyhodnocení vyřazeny, protože z kontextu odpovědí bylo zřejmé, že respondenti jsou pouze realizátory hotových edukačních produktů a na procesu jejich tvorby neparticipují. Pro další zpracování jsme měli k dispozici 37 anonymních a jeden neanonymní dotazník, celkem tedy 38.
2 Vyhodnocení dotazníkového šetření
Soubor činností vedoucích k prezentaci muzeálií je založen na soustavné spolupráci mnoha oborů a muzejních profesí. Mezioborová spolupráce je klíčovým pojmem pro praktickou realizaci všech dějů a činností směřujících k procesu učení v muzeu. Prostřednictvím různých forem a metod prezentace sbírkových předmětů může muzeum dát návštěvníkům příležitost poznat a pochopit také další své činnosti, bez kterých by nositelé edukačního obsahu, tedy muzeálie, nemohly být prezentovány.
2.1 Spolupracujeme?!
Odpovědi respondentů dokládají, že prostor, který vymezuje termín mezioborová spolupráce v procesu tvorby a realizace muzejní edukace, je poměrně široký. Na jedné straně je to kooperace, která by se dala označit jako ideální (Ano, spolupracuji. Jsem u samotných výstav už od samého počátku… Je to obrovská výhoda při přípravě doprovodných programů…), na druhé straně je to konstatování, že takřka žádná forma spolupráce v daném muzeu neexistuje nebo nefunguje (Bohužel nespolupracuji nebo jen velmi málo. Snažím se, ale komunikace je většinou těžká.).
Ze získaných dat jsme mohli určit faktory, které mohou mít podle mínění respondentů na kvalitu a míru této spolupráce pozitivní vliv:
muzejní pedagog jako součást přípravného a realizačního týmu výstavy/expozice – tento model je v každém případě nejvhodnějším způsobem participace muzejního pedagoga na muzejních činnostech směřujících k učení v muzeu (…jsem u samotných výstav od samého začátku, …jsem koordinátorem každé výstavy…);
velikost muzea, resp. počet jeho zaměstnanců – informanti jako jeden z důvodů dobře fungující mezioborové spolupráce uvádějí, že jejich instituce je malá (Naše instituce je poměrně malá a proto je samozřejmostí, že se zaměstnanci různých oborů podílejí dle potřeby na přípravách výstav i doprovodných aktivit – 6 odborných zaměstnanců, 3 kustodky); profesní struktura v menších muzeích není vždy tak rozmanitá a počet zaměstnanců tak velký, proto aby tyto instituce dostály svému poslání a mohly realizovat všechny své činnosti, do některých úkolů musí být zapojeni všichni zaměstnanci bez ohledu na svou profesní pozici;
sídlo v jedné budově – v tomto případě nejsou zaměstnanci instituce v kontaktu pouze v souvislosti s pracovními úkoly, ale je zde také naděje na určitou míru běžné sociální interakce, která se může pozitivně projevovat i ve vzájemných pracovních vztazích (Spolupráce s kolegy je skvělá, důvod vidím i v tom, že jsme všichni v jedné budově.).
Z hlediska intenzity participace muzejních kurátorů na činnostech souvisejících s přípravou a realizací muzejní edukace můžeme na základě vyhodnocení odpovědí popsat tři modely. S každým z těchto modelů je zřejmě možné setkat se v jakémkoliv muzeu, protože do značné míry souvisejí především s individuálními osobnostními dispozicemi, profesní zodpovědností a postojem k významu muzejní edukace, zájmy konkrétních kurátorů apod.
spolupráce partnerská, rovnocenná – kurátor přijímá svůj podíl profesní zodpovědnosti související s muzejní edukací a muzejní pedagog je pro něj partnerem rovnocenným, respektovaným a vítá jeho aktivní zapojení do procesu tvorby prezentačního projektu, jehož součástí jsou edukační aktivity, kurátor má svůj podíl na přípravě edukačního programu a někdy i na jeho vlastní realizaci (získává přímou zkušenost s edukací a má tak příležitost pochopit v plnosti její význam i možnost docenit práci muzejního pedagoga): …Podílím se na instalaci výstav, doplňováním aktivujících prvků do výstavy, ve spolupráci s kurátorem řeším rozmístění, výtvarné řešení a grafické doplňky výstavy.
spolupráce vstřícná / aktivní – kurátor muzejní edukaci akceptuje, k její realizaci přistupuje aktivně – poskytuje informace, textové a jiné materiály, podává výklad k výstavě, má svůj podíl i na tvorbě doprovodných programů, muzejní pedagog však není součástí realizačního týmu výstavy či expozice: Výklad, doporučená literatura, někteří mají sami zájem na spolupráce – přinášejí nápady na aktivity… máme možnost podívat se na instalaci výstavy, do které jsme však nikdy nezasahovali.
žádná nebo minimální míra spolupráce – kurátor nevnímá význam edukační činnosti muzea nebo její stávající formu neakceptuje a nevidí její spojitost s výsledky své práce, informace a materiály k přípravě edukačních programů neposkytuje nebo jen v minimální míře: Bohužel nespolupracuji nebo jen velmi málo. Snažím se, ale komunikace je většinou těžká.
Stále jsou však muzea, která nemají systemizovanou pracovní pozici muzejního pedagoga vytvořenu. Muzejní edukaci tak mají ve své pracovní náplni např. sami kurátoři (Jsem odborný pracovník, který si ke svým výstavám zároveň vytváří i realizuje edukační programy.). Úplně ojedinělé nejsou ani případy, kdy se tvorbě edukačních programů věnují ředitelky muzeí a kurátoři je pak realizují. (Kurátoři… (až na výjimky) nejsou tvůrci konkrétního programu, avšak jsou schopni ho po vysvětlení realizovat a považují to většinově za součást své práce.)
2.2 Reálná pomoc
Formy a způsoby spolupráce a podpory, kterou poskytují odborní pracovníci muzejním pedagogům při přípravě a realizaci doprovodného edukačního programu, je možné na základě získaných odpovědí shrnout do těchto kategorií[4]:
oborová orientace – rámcová znalost obsahu jednotlivých oborů a metod muzejní i vědecké práce s oborem spjatých je pro muzejního pedagoga nutností a je součástí jeho profesních kompetencí; kromě samostudia je určitě vhodné využít k hlubšímu uvedení do poznání muzejních oborů a činností s nimi spojených spolupráce s konkrétními muzejními odborníky; dle dosavadních zkušeností asi nelze předpokládat, že sami kurátoři budou v této věci iniciativní, proto by měla být aktivita na straně muzejního pedagoga, který může této příležitosti také citlivě využít k tomu, aby nabídl kurátorovi vhled do problematiky muzejní edukace (jak ve vztahu k jeho odborné práci, tak i z hlediska jejího významu celospolečenského i pro muzeum samo);
seznámení s tématem výstavy – je základním předpokladem a nutnou podmínkou pro vznik kvalitního edukačního programu; kurátor může také muzejnímu pedagogovi sdělit, s jakými cíli výstavu / expozici připravuje, jaká jsou jeho očekávání; muzejní pedagog pak může cíleněji připravit vhodné aktivity do doprovodného programu;
doporučení informačních zdrojů – vhodné pro další studium a hlubší seznámení s tématem výstavy či expozice apod.;
doporučení edukačních aktivit – kurátor má právo navrhnout či doporučit edukační či jiné doprovodné aktivity pro výstavu, kterou realizuje, muzejní pedagog musí být vstřícný a otevřený k vzájemné komunikaci a spolupráci, je však třeba trvat na tom, že odpovědnost za didaktický obsah a formu edukačního programu má vždy muzejní pedagog;
kontakty na další odborníky – vhodné např. u zapůjčené výstavy, v případě úzce specializovaných témat apod.;
možnost participace na procesu vzniku výstavy – v případě, že je muzejní pedagog v tomto procesu vnímán jako rovnocenný partner, jde o ideální způsob, jak se může seznámit s materiálním i textovým obsahem výstavy; má také příležitost uplatnit své poznatky a zkušenosti z výstav a expozic v souladu se zásadami výstavní didaktiky, s ohledem na potřeby různých cílových skupin návštěvníků a požadavky edukačních aktivit;
vytvoření podmínek pro edukační aktivity ve výstavě – týká se zohlednění prostorových požadavků nutných pro zdárný průběh edukace (v rámci možností dostatek prostoru pro návštěvníky, vhodné umístění interaktivních stanovišť, relaxační zóny apod.);
výklad k výstavě, informace k jednotlivým exponátům, upozornění na zajímavosti – tyto informace jsou důležité pro kvalitu edukačního programu, mnohé z nich mohou být aktivizačním impulzem, mohou např. ovlivnit postoje muzejního pedagoga k exponátům a prohloubit jeho vztah k nim, což se může pozitivně projevit i v průběhu edukace (např. zajímavý příběh exponátu, vztah kurátora ke konkrétnímu exponátu apod.),
kontrola doprovodných textů (např. pracovní listy) – důležitá zvláště z hlediska správnosti faktografických údajů, vhodného užití odborné terminologie nebo naopak při převodu odborných termínů a textů do jazyka srozumitelného laickým návštěvníkům;
korektura programu – je určitě vhodné, vyjádří-li se kurátor k podobě edukačního programu, zvláště k jeho informační stránce, za užité didaktické formy a metody je však plně zodpovědný muzejní pedagog a je na jeho posouzení, jak se k daným připomínkám či námětům postaví (v tomto ohledu je důležitý vzájemný respekt a otevřenost);
participace odborného pracovníka na průběhu programu – v některých muzeích je realizace edukačního programu pracovní povinností kurátora (např. v muzeích, kde přípravu edukačních aktivit vzaly na svá bedra ředitelky), jinde je to otázka individuálního rozhodnutí kurátora, je to otázka osobního zájmu, naladění, časových možností kurátora, určitě není vhodné pro každého.
Výše uvedený výčet aktivit, kterými kurátoři v různé míře i kvalitě participují na přípravě edukačních aktivit muzea, je shodný s požadavky, které respondenti uváděli v rámci odpovědí na otázku týkající se ideální formy spolupráce. Příležitostí, jak může kurátor v rámci mezioborové spolupráce vyjít vstříc muzejnímu pedagogovi, je poměrně velké množství. Záleží vždy na konkrétních požadavcích a potřebách muzejního pedagoga i na možnostech a potenciálu kurátora.
2.3 Odborný pracovník očima muzejního pedagoga (a naopak)
Stále ještě není pro mnohé kurátory jednoduché vnímat muzejní edukaci a všechny aktivity s ní spojené jako plnohodnotnou součást souboru činností patřících do sbírkotvorných institucí. (Na práci muzejního pedagoga koukají jako na amatéra, který „využívá“ jejich nabyté vědomosti. Neuvědomují si, že oni se dlouhé roky věnují pouze jednomu oboru či sbírce, zato muzejní pedagog se stále učí nové vědomosti apod. a ještě v krátkém čase. V tom vidím největší problém, proč se odborní pracovníci na nás dívají tak trochu „skrz prsty“.).
Velká většina těch, kteří mají ve své pracovní náplni muzejní edukaci, jsou ve své podstatě oborovými samouky. Nejčastěji jsou to absolventi vysokoškolských oborů humanitního zaměření, často s pedagogickou praxí. Absence náležitého oborového vzdělání může být jedním z možných důvodů, proč nejsou muzejní pedagogové vždy vnímáni s dostatečným profesním / kolegiálním respektem. (Nedávno jsem dokončila druhou vysokou školu – v oboru se zaměřením našeho muzea – i z důvodů, že jsem se spíše setkávala s nepochopením a tím pádem i malou ochotou kolegů zamýšlet se nad takovými programy a poskytnout odborné podklady...)
Pohledem muzejního pedagoga může být další determinantou malé ochoty či nedostatečné participace kurátora na přípravě muzejní edukace, kromě jejich individuálního „nenaladění“ na strunu edukační, také jejich pracovní vytížení související jak s odbornou prací, tak se stále rostoucími nároky v oblasti evidence a správy sbírek. (Není to o neochotě, ale o čase – většinou mají kurátoři na starosti pro ně důležitější práci.)
Potěšitelné však je, že některé z odpovědí konstatují, že postoj kurátorů ve vnímání významu vzájemné mezioborové spolupráce s cílem vytvořit a realizovat edukační program se v poslední době obrací pozitivním směrem. (Zlepšení posledních let posunula hodnocení z 8 na 3; Dnes už 3. Musím říct, že se u nás v tomto směru hodně zlepšilo a kolegové jsou zvyklí se více či méně zapojit.). Je však třeba, aby muzejní pedagogové neustávali v aktivním a kreativním hledání vhodných cest, které je přivedou k účinnější spolupráci s kurátory. (Za několikaleté působení v tomto oboru jsem zjistila, že je potřeba se umět k informacím dostat a umět využít odbornost poskytovanou kurátory.).
2.4 Ne/zájem kurátorů o výsledný edukační produkt
Muzejní edukaci chápeme jako organickou součást výstavy či expozice, proto zájem kurátora o výsledný doprovodný produkt chápeme jako samozřejmý. Pokud tomu tak není, muzejní pedagogové by měli hledat způsoby, jak kurátory jako autory výstav s výsledným edukačním produktem seznámit, protože je úzce spjat s výsledky práce kurátora, vychází z nich a určitým způsobem je také interpretuje. Může to být kromě jiného i určitá příležitost, jak kurátorům ozřejmit význam edukační role muzea. Ze získaných dat je možné rozlišit několik důvodů, díky nimž kurátor doprovodný program zná:
kurátor se podílel na přípravě doprovodného programu, je tedy jeho autorem či spoluautorem (…některé programy děláme dohromady…), někdy se také podílí na jeho vlastní realizaci (časté např. v menších muzeích);
muzejní pedagog kurátory seznamuje s podobou programu v rámci postupu, který je v daném muzeu běžný (…když je doprovodný program připraven, je s ním autor-kurátor seznámen, včetně metodických, badatelských a pracovních listů) – takový postup je určitě nejvhodnější, zvláště v případě, pokud se kurátor žádným přímým způsobem na přípravě či vlastní realizaci edukačního programu k výstavě, jejímž je autorem, nepodílí;
kurátor se sám o výsledný produkt zajímá, protože si uvědomuje význam kvality doprovodného edukačního programu ve vztahu k výstavě, jejímž je autorem – chápe edukační program jako součást výstavy/expozice, chápe svoji zodpovědnost za informační obsah programu (…zajímá. Byli by velice neradi, stejně jako já, kdyby docházelo k mutaci informací.)
důvodem kurátora k seznámení se s edukačním programem mohou být i reakce návštěvníků – jak ve smyslu pozitivním, tak negativním (Příležitostně, zejména po některé reakci, tedy zejména po té špatné.);
Nezájem kurátorů o podobu edukačního programu nechápou muzejní pedagogové vždy jako lhostejnost k této aktivitě, naopak vnímají jej jako projev důvěry ze strany kurátora v kvalitu jejich vlastní práce: Kurátoři neprojevují zájem… Ti, kteří znají mou práci…, mi důvěřují a nechávají prezentaci programů na mě. – Ani ne, asi mi důvěřují.
2.5 Ideální spolupráce?
V odpovědích na otázku, která se tázala na představu MP o ideální formě mezioborové spolupráce s kurátorem na cestě k muzejní edukaci[5], vyjádřilo spokojenost s její stávající podobou pouze pět respondentů. Přesto srovnáním těchto odpovědí s tím, jak jejich autoři charakterizující existující formy spolupráce[6], jsme zjistili, že popisovaná úroveň a kvalita se určitě nedají vždy označit jako ideální, přesto ji dotyční muzejní pedagogové vnímají jako funkční, váží si jí a nemají potřebu za daných podmínek své nároky zvyšovat.
1) Muzejní pedagog součástí týmu
V muzeích, kde se muzejní pedagog stane součástí realizačního týmu tvořícího výstavu/expozici, kde má své úkoly, patřičnou míru zodpovědnosti a kolegiální důvěry, je možné vzájemnou spolupráci realizovat a dále rozvíjet. Z vyhodnocení dotazníku jsme mohli vyvodit dva aspekty, které mají na kvalitu spolupráce vliv: muzejní pedagog je součástí týmu z důvodu malého počtu zaměstnanců nebo v případě větších muzeí jde o produkt efektivního řízení.
Model malé muzeum
V malých muzeích je potřeba spolupráce do určité míry vynucena objektivními okolnostmi, tedy nutností při malém počtu zaměstnanců zajistit všechny činnosti muzea.
Vzhledem k našemu nízkému počtu pracovníků v muzeu[7] část výstav realizuji sama…. Co se týká výstav, které realizují kolegové… vytváříme k některým také animační programy…. V současné době také připravujeme speciální programy pro archeologickou expozici, kde spolupracuji s archeoložkou. –Ne vždy je vše ideální, ale spolupráce u nás funguje na dobré úrovni, proto bych zatím nic neměnila.
U větších muzeí bude plnohodnotná mezioborová spolupráce prostupující všemi náležitými činnostmi spíše záležitostí efektivního řízení instituce než spontánní aktivitou všech případných zainteresovaných profesí.
Model efektivního řízení muzea
Uplatňování efektivních metod řízení, s přihlédnutím ke specifikům souvisejícím s muzejními činnostmi a s respektem k nim, je mnohdy určitou slabinou vedení sbírkotvorných institucí. Pokud se však podaří muzejnímu managementu nastavit funkční organizační a pracovní systém a v rámci něj uplatňovat logické postupy, v nichž každý ze zainteresovaných pracovníků bude mít náležitou odbornost, k ní náležející úroveň profesních kompetencí a v rámci pracovní náplně odpovídající míru zodpovědnosti za svěřené úkoly, určitě se to pozitivně projeví i na kvalitě muzejní prezentace v celé její šíři.
Ano, spolupracuji. Jsem u samotných výstav už od samého počátku, protože zároveň výstavy připravuji technicky, zajišťuji produkci. Je to obrovská výhoda při přípravě doprovodných programů a jiných doprovodných aktivit. V podstatě tak, jak to je, mi to vyhovuje. Důležité je, aby mi odborný pracovník výstavu podal srozumitelně se všemi podstatnými informacemi. Ideální by bylo, kdybych na to měla více peněz a dostatek muzejních pedagogů.[8]
2) Nároky muzejního pedagoga
Podstatné také je, jaké má v oblasti mezioborové spolupráce nároky, potřeby a očekávání sám muzejní pedagog, jak kreativně umí využít schopnosti, ochotu i zájem konkrétních kurátorů i dalších muzejních profesí. Přestože ne vždy, ve všech ohledech a se všemi pracovníky muzea jde o optimální formu spolupráce, mohou s její kvalitou i intenzitou být muzejní pedagogové spokojeni, protože jsou si vědomi svých schopností i personálního potenciálu daného muzea či individuálních možností konkrétních kurátorů. Ano, spolupráce s odbornými pracovníky probíhá, co se týče intenzity, záleží však na osobnosti kurátora. Někteří vycházejí vstříc více, někteří méně. Shrnu-li, situace je spíše dobrá. Jsem spokojená – mám důvěru, stává se, že kurátoři mé nápady ještě rozvinou. Jejich „kontrola" je z odborného hlediska na místě.
2.6 Výstavní didaktika a muzejní pedagogové
Míra a kvalita mezioborové spolupráce kurátorů jako autorů výstav a expozic s muzejními pedagogy by se měla projevit i v úrovni prezentačního projektu z hlediska výstavně-didaktického. Výstavní didaktika je zaměřena na výstavní činnosti a jejich optimalizaci směrem k návštěvníkům, výstavy a expozice vnímá jako médium s výrazným informačním a výchovným potenciálem, který významně ovlivňuje kvalitu a možnosti edukačního programu a který je prostředkem prezentační didaktiky. (Mrázová, 2014, s. 27). Z tohoto úhlu pohledu je muzejními pedagogy často percipovaným problémem právě rozpor mezi zásadami a nároky výstavní didaktiky a prezentačními formami a postupy skutečně užitými ve výstavě či expozici. Estetické pojetí a informační a materiálová kvantita (např. textová náročnost a množství prezentovaných exponátů) jsou stále mnohdy nadřazovány prezentační efektivitě a edukační účinnosti jak jednotlivých exponátů, tak výstavy či expozice jako celku. Způsob řešení výstavy či expozice je pro muzejního pedagoga významnou determinantou přípravy a realizace edukačních programů. Muzejní pedagogové mají ve výstavách a expozicích možnost dlouhodobě a opakovaně pozorovat a hodnotit interakci mezi návštěvníky a exponáty. Vidí skutečný vliv výstavy či expozice na míru zaujetí muzejního publika, na kvalitu jeho prožitku a také na edukační ne/účinnost konkrétní prezentace.[9]
V našem muzejním prostředí je však stále běžné, že na postřehy, připomínky a náměty muzejního pedagoga tvůrci výstav či expozic neberou zřetel (Ve výstavě, která nemá prostor pro odpočinkovou část programu… nebo jejíž exponáty jsou umístěny výhradně 1,5 m nad zemí, se program pro děti dělá obtížně…; Je nutné spolupracovat i s výstavním oddělením, můžu dát připomínky k instalaci (výška, písmo,…), ale většinou to neprojde.).
Opačné příklady dokazují, že je-li muzejní pedagog členem tvůrčího týmu výstavy či expozice a je zapojen do procesu tvorby a realizace prezentačního projektu, je dobré a prospěšné, jsou-li podněty vycházející z jeho osobních zkušeností zohledňovány (Podílím se na instalaci výstav, doplňování aktivujících prvků do výstavy, ve spolupráci s kurátorem řeším rozmístění, výtvarné řešení a grafické doplňky výstavy.). V rámci kumulovaných pozic jsme v odpovědích zaznamenali i varianty, kdy sám muzejní pedagog má přímou zodpovědnost za realizaci výstavy (… jsem koordinátorem každé výstavy…), případně je sám přímým tvůrcem výstavy (…část výstav realizuji sama, tj. vytvářím si k nim také vlastní programy, interaktivní koutky…).
Závěr
Dotazníkové šetření potvrdilo, že se aplikovaná muzejní pedagogika, navzdory ideálu mnohdy velmi vzdáleným podmínkám, soustavně rozvíjí, nicméně mnohá muzea mají vůči ní stále hodně dluhů.
Muzejní edukace jako proces zprostředkování informačního obsahu muzea je podmíněna různou mírou mezioborové spolupráce, z níž nejpodstatnější je ta její část, která probíhá nebo by probíhat měla mezi muzejním pedagogem a autorem výstavy či expozice, tedy nejčastěji kurátorem muzejním sbírek. Domníváme se, že je oprávněné žádat po kurátorech jako autorech výstav a expozic patřičnou míru zodpovědnosti za informační či faktografickou stránku edukačních programů jako jednoho z důležitých nástrojů učení v muzeu. Předpokládáme, že základním cílem muzeí by měla být snaha zaručit co nejvyšší kvalitu edukačních procesů probíhajících v muzeu a vytvořit pro jejich realizaci optimální podmínky. Že tomu tak zdaleka vždy není, jsme věděli i bez dotazníkového šetření. Díky němu jsme však mohli odhalit různé aspekty, které tuto oblast muzejní práce determinují.
Vždy jde o vztah mezi muzejním pedagogem a kurátorem, který je podmíněn mnohými individuálními aspekty. Ze schopnosti a ochoty muzejních pedagogů a kurátorů spolupracovat a chápat význam vzájemné kooperace se odvíjí také kvalita výsledného produktu, a to jak samotné výstavy či expozice, tak doprovodného edukačního programu. Je potěšující, že většina respondentů potvrdila, že tato spolupráce existuje, v míře, formě a především v kvalitě této spolupráce jsou však odlišnosti.
V procesu směřujícím k prezentaci muzeálií ve všech možných podobách a formách je základní potřebou týmová spolupráce. Muzejní pedagog by měl být členem realizačního týmu výstavy či expozice z více důvodů: muzejní pedagog pronikne postupně do tématu a obsahu připravované výstavy, k níž plánuje edukační program, měl by se také spolupodílet na podobě projektu jako odborník z hlediska znalosti specifických potřeb různých cílových skupin návštěvníků, které je třeba v připravovaném projektu možné zohlednit, může uplatnit své zkušenosti z jiných výstav či expozic z hlediska kvality možné interakce návštěvníků s exponáty apod. Reálně je tento stav zřejmě častější v menších muzeích, kde není počet zaměstnanců příliš vysoký a profesní struktura instituce je méně pestrá, což nutně vede pracovníky k větší potřebě spolupracovat, protože jinak by muzeum těžko mohlo dostát svému poslání. Další, z našeho pohledu jediný legitimní způsob, je uplatňovat efektivní metody řízení muzea (bez ohledu na jeho velikost), které dovolí nastavit funkční a logický pracovně-organizační systém respektující opodstatněné potřeby všech muzejních činností, tedy i muzejní edukace, a vytvoří (v rámci možností) optimální podmínky k jejich naplňování. To vyžaduje ze strany vedení instituce dlouhodobou, soustavnou a koncepční práci jak uvnitř muzeí, tak navenek směrem k jejich zřizovatelům a naopak.
Jedním z důležitých úkolů, který leží každodenně před muzejními pedagogy, je oborová a profesní emancipace uvnitř vlastních muzeí, a to jak ve vztahu ke kolegům kurátorům, tak k vedení instituce. Jsou muzea, kde je edukace vnímána jako důležitý úkol, v rámci možností je vedením podporována a kurátoři ji vítají či alespoň v různé míře akceptují. V jiných institucích je edukace spíše trpěna a není jí přiznán význam, který neoddiskutovatelně má. Mnohdy nepostačují ani pozitivní návštěvnické ohlasy. Častým jevem jsou také, bez ohledu na míru podpory vedení muzea, velmi skromné pracovní podmínky jejích realizátorů (personální podhodnocení, kumulace pracovního úvazku muzejního pedagoga s dalšími činnostmi, absence vhodných prostor jak pro vlastní edukační aktivity, tak pro zázemí jejich realizace apod.).
Je důležité stále hledat možnosti, jak kredit oboru zvyšovat. Základem je kvalitní profesionální práce konkrétních muzejních pedagogů, kterou, navzdory tomu, že je návštěvníky často velmi oceňována, uvnitř muzea mnohde přehlížejí. Není však možné, aby všechna tíha oborových problémů ležela jen na bedrech muzejního pedagoga. Je nutné ji rozložit na jednotlivé segmenty, kterých by se měly ujmout kompetentní subjekty mající předpoklady k tomu, aby dané problémy směřovaly k naplnění dílčích cílů. Podpora, kterou muzejní pedagogika v její aplikované podobě potřebuje, je mnohostranná a musí vycházet jak ze samotných muzeí jako přímých realizátorů muzejní edukace, tak z dalších subjektů, které mají na muzea přímý vliv. Ke zlepšení situace může přispět:
individuální aktivita muzejního pedagoga uvnitř vlastního muzea i ven směrem k oborovému dění (např. angažovanost v Komisi pro práci s veřejností a muzejní pedagogiku při AMG ČR, zájem o další oborové vzdělávání…);
muzejní management musí uplatňovat efektivní metody řízení a logický pracovně-organizační systém v rámci celého muzea, tak aby všechny činnosti byly směřovány ke stanoveným cílům;
oborové vzdělávání – je několik podmínek, které je třeba splnit, aby oborové vzdělávání muzejních pedagogů mělo svůj význam: zajistit možnosti dalšího vzdělávání muzejních pedagogů kompetentními subjekty (MCMP[10], AMG ČR) + zájem samotných muzejních pedagogů se dále vzdělávat + ochota zaměstnavatelů umožnit svým zaměstnancům účast na vzdělávacích akcích;
příjemci služeb muzea – jedná se o všechny potenciální návštěvníky muzea, nicméně významným partnerem budou určitě školní pedagogové, kteří přivádějí do muzeí podstatnou část dětských návštěvníků a jsou přímými svědky edukačních procesů, které v muzeu probíhají, proto mohou být zdrojem reflexe a inspirací pro muzejního pedagoga v jeho další práci;
profesní statut – formální ustavení profese ve smyslu vymezení pracovní náplně, odpovídající platové zařazení, požadavky na vzdělání apod.;
systémová a koncepční podpora zřizovatelů muzeí, kteří mohou uplatnit svůj vliv na muzea projevovaným zájmem o způsoby práce muzea směrem k návštěvnické veřejnosti (jedná se o MK ČR, orgány územní samosprávy a další subjekty); důležité je, aby aktivity zřizovatelů směrem k muzeím měly charakter systémové a koncepční podpory; edukační role muzea je významnou také z hlediska obhajoby existence muzeí jako příjemců financí ze státního či obecního rozpočtu.
Ne sbírkové předměty uchovávané v hermeticky uzavřených a technicky dokonalých depozitářích, ale exponáty v expozicích a výstavách vytvořených v kreativní a vstřícné mezioborové spolupráci mnoha muzejních profesí mohou vydávat svůj mnohdy skrytý potenciál.
Literatura
GAVORA, Peter. 2008. Úvod do pedagogického výzkumu. Bratislava: Univerzita Komenského Bratislava. 978-80-223-2391-8.
HENDL, Jan. 2012. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0219-6.
JAGOŠOVÁ, Lucie, JŮVA, Vladimír a Lenka MRÁZOVÁ. 2010. Muzejní pedagogika: metodologické a didaktické aspekty muzejní edukace. Brno: Paido. ISBN 978-80-7315-207-9.
MRÁZOVÁ, Lenka. 2013. Základní východiska muzejní didaktiky. MCMP, [cit. 2014-05-05]. Dostupné z: http://mcmp.cz/cz/cz-projekty/metodicke-texty-a-doporuceni/zaklady-muzejni-pedagogiky-texty/
MRÁZOVÁ, Lenka. 2014. Muzejní sbírky a muzejní prostředí jako prostředek vzdělávání a výchovy. Základní východiska muzejní didaktiky. In: DOLÁK, Jan, HOLMAN, Pavel, JAGOŠOVÁ, Lucie, JŮVA, Vladimír, MRÁZOVÁ, Lenka, ŠERÁK, Michal a Petra ŠOBÁŇOVÁ. Základy muzejní pedagogiky: studijní texty. Brno: Moravské zemské muzeum, Metodické centrum muzejní pedagogiky, s. 24–30. ISBN 978-80-7028-441-4.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav. 2000. Úvod do studia muzeologie. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 80-210-1272-2.
ŠVAŘÍČEK, Roman, Klára ŠEĎOVÁ a kol. 2011. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-313-0.
ŠOBÁŇOVÁ, Petra. 2012. Edukační potenciál muzea. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 978-80-244-3034-8.
ŠOBÁŇOVÁ, Petra. 2012. Muzejní edukace. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 978-80-244-3003-4.
The process of museum learning program as a reason for cooperation – reflection questionnaire survey
Abstract: Mediation of the educational content of museum collections is one of the basic tasks of museums. The quality of the transmission of content towards the visitors should be, among other things, ensured by effective interdisciplinary cooperation of the museum educator with museum curators as authors of the exhibitions and expositions. In the questionnaire survey, the museum educators were asked how they perceive the reality of interdisciplinary collaboration. The evaluation of the data obtained was conducted by a qualitative method.
Key words: educational content of museums, museum curator, museum educator, interdisciplinary cooperation
Autorky:
Mgr. Bc. Soňa Mertová, Mgr. Pavla Vykoupilová
Metodické centrum muzejní pedagogiky
Moravské zemské muzeum, Brno
E-mail: smertova@mzm.cz, pvykoupilova@mzm.cz
[1] K tomu více na www.mcmp.cz.
[2] Kontakty jsme čerpali z naší databáze muzejních pedagogů a těch pracovníků muzeí, kteří mají ve své pracovní náplni realizaci edukace. Databáze obsahuje cca 200 položek.
[3] Vyplynulo to z formulací odpovědí, na přesnou specifikaci pracovní pozice respondentů jsme se neptali.
[4] Kategorie byly vytvořeny na základě odpovědí všech respondentů, přičemž každá z odpovědí byla různě obsažná.
[5] Otázka č. 6: Jaká podoba spolupráce s odbornými pracovníky při přípravě doprovodného edukačního programu by byla pro Vás ideální?
[6] Otázka č. 1: Spolupracujete s odbornými pracovníky vašeho muzea při vytváření doprovodných edukačních programů k výstavám/expozicím, případně jste i Vy realizátorům expozic nápomocni? Jak?
[7] V muzeu pracuje pět kurátorů a čtyři průvodci.
[8] Muzeum má 114 zaměstnanců.
[9] Jako úspěšnou vnímají návštěvnici výstavu či doprovodnou aktivitu, pokud se podaří naplnit jejich očekávání, pokud se muzeu podaří podpořit pocit tzv. optimálního prožitku, prožitku flow (Kesner, 2005, cit in Mrázová, 2013, s. 7).
[10] MCMP zajišťuje jak možnosti přímého vzdělávání (kurzy, workshopy, kolokvia, metodické a studijní texty na webových stránkách), tak podporuje a rozvíjí oborovou diskusi v rámci různých setkání.
The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.
Jak citovat tento článek:
MERTOVÁ, Soňa a Pavla VYKOUPILOVÁ. 2015. Proces vzniku doprovodného edukačního programu jako důvod spolupráce – reflexe dotazníkového šetření. Kultura, umění a výchova, 3(2). ISSN 2336-1824. Dostupné z: https://www.kuv.upol.cz