K reforme umeleckého školství ve strednej Európe (1900–1945)
U příležitosti 90. výročí založení Školy uměleckých řemesel v Bratislavě a 100. výročí založení avantgardní školy Bauhaus zorganizovalo Slovenské centrum dizajnu v knihovně Goetheho institutu v Bratislavě ve dnech 26.–27. 9. 2019 mezinárodní sympozium. Sborník vyšel roku následujícího. Byl publikován jako trojjazyčný, přičemž příspěvky jsou otisknuté vždy v jazyku, ve kterém zazněly na sympoziu a v anglickém překladu.
Pozornost na sebe strhne název sborníku. Jeho titul Škola ako laboratorium moderného života může vyvolat nejistotu a pochyby o obsahu knihy. Co si pod zvoleným názvem představit? Proč je škola podána jako příměr k laboratoři? Ač zaměření publikace vyjasňuje podtitul, K reforme umelckého školství ve strednej Európe (1900–1945), název sborníku může zůstat nesrozumitelný. Tato situace ovšem přetrvává pouze do okamžiku, kdy čtenář začne listovat a po impresu a patitulu narazí na slova Josefa Rybáka z roku 1931, která si editorský tým Simony Bérešové, Kláry Prešnajderové a Sonii de Puineuf zvolil jako závaznou proklamaci pro sborník: „Malierske akadémie sme pochopili. Pochopili sme i sochárske a umeleckopriemyselné školy. Ich absurdnosť stáva sa deň zo dňa viditeľnejšia. Za jediné školy považujeme tie, ktoré regrutujú do života ľudí, majúcich zmysel pre prácu a schopnosti ku kvalitnej práci. Za najdôležitejšie považujeme laboratóriá, ktoré sú skutečnou avantgardou po stránke pracovnej, aj po stránke ducha.“ Přichází útěšné pochopení. Původně váhavý a nepříliš pozitivní názor k volbě názvu sborníku se přelévá v pochvalný respekt. Čtenář je v tuto chvíli dostatečně motivován k dalšímu čtení, jeho interes roste. Následně zjistí, že název sborníku je přejatý také z titulu prvního zařazeného odborného textu.
Obsahově vyvážený i informačně nadmíru bohatý sborník bezezbytku naplňuje svůj cíl doplnit novými poznatky a zjištěními odborný diskurz věnující se primárně tématu meziválečného uměleckého školství ve střední Evropě. Organizátoři konference, paralelně i sborník, atakují přístup k vnímání a prezentování Bauhausu jako určující instituce reformy uměleckého školství. Otevírají diskusi směřující k revizi všech aspektů dané problematiky a ke zformování nového stanoviska. Lze se zcela ztotožnit s názorem editorek sborníku, Simony Bérešové a Sonii de Puineuf, prezentovaném v jejich úvodním příspěvku, totiž s tím, že se o Bauhausu během minulých desetiletí mnoho diskutovalo, ale jednotlivé publikační výstupy kladly důraz spíše na jeho dominantní vliv ve střední Evropě a nezabývaly se jeho začleněním do širšího kontextu mezinárodního pedagogického hnutí, v němž by pak mohl představovat jednu z možných variant moderního uměleckého vzdělávání. Stanovený cíl následovalo a na jeho dosažení se svými studiemi publikovanými ve sborníku podílelo čtrnáct přispěvatelů ze Slovenska, Německa, Rakouska, Maďarska i USA. Českou republiku zastupuje Alena Kavčáková z Katedry dějin umění filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Lada Hubátová-Vacková, historička umění z pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové, a Vít Kubíček působící na Fakultě výtvarného umění VUT v Brně a na Fakultě managementu a ekonomiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
Ačkoliv na sebe jednotlivé příspěvky navazují pouze nepřímo, logičnost jejich uspořádání posiluje celkovou kompaktnost sborníku a umocňuje jeho jednoznačně pozitivní celkové hodnocení. Příspěvky se věnují postupně činnosti i vybraným aspektům výuky na jednotlivých uměleckých školách ve střední Evropě v období před první světovou válkou i v době meziválečné a popisují a analyzují míru účasti těchto vzdělávacích institucí na reformě uměleckého školství. Nejprve se Klára Prešnajderová ze Slovenského centra dizajnu zabývá bratislavskou Školou uměleckých řemesel, poté se Patrik Werkner, dřívější profesor na Universität für angewandte Kunst Wien, věnuje vídeňské uměleckoprůmyslové škole. Trojici úvodních příspěvků vykreslujících historii konkrétních evropských avantgardních škol uzavírá text muzeoložky a kulturní historičky působící v Berlíně, Julie Witt, nazvaný Reformy uměleckých akademií ve Výmarské republice. Ten současně otevírá tematický okruh věnující se metodám výuky a novým vzdělávacím přístupům v institucích reformního uměleckého školství. „Užitého kreslení“ stojícího proti tradičnímu postupu akademického kreslení podle modelu si všímá Lada Hubátová-Vacková. Zaměřuje se na metodu mechanizovaného kreslení. Tento i další příspěvky dokládají fakt, že se reforma uměleckého školství v Evropě děla prostřednictvím aktivit konkrétních osob seskupených kolem určitých škol a „vycházela z jejich osobních kontaktů, spolupráce při vydávání publikací, realizovaných výstav, přednášek, kongresů a z bohaté vzájemné korespondence“ (Bérešová, de Puineuf, s. 24–25).
Sborník se dále noří hlouběji do historie, do doby před založením slavného Bauhausu. Prostřednictvím příspěvků Cornelie Wieg, kurátorky sbírky plastiky v Kunstmuseum v Halle (Saale), Meghan Frobes z Leonard A. Lauder Research Center for Modern Art v Metreopolitan Museum of Art v New Yorku a Alexandry Panzert působící na fakultě dizajnu Univerzity of Applied Scieces and Arts v Hannoveru, poukazuje na to, že avantgardní škola Bauhaus nebyla iniciační institucí v oblasti reformy uměleckého školství. Opodstatněně zpochybňuje často přeceňovanou roli Bauhausu v tomto směru a ukazuje trendy a aktivity, na které tato škola navázala. Kvalita Bauhausu tímto není degradována, ale proběhl pokus o jeho kvalitnější kontextualizaci v rámci vývoje reformy evropského uměleckého školství. Vhodně a odůvodněně sborník upozorňuje na některé varianty evropských reformních uměleckých škol založených ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Grid Weber představuje Frankfurtskou školu umění, Katalin Bakos tři budapešťské soukromé školy dílenského typu (Školu Álmose Jaschika, Dílnu Sándor Bortnyik, Atelier Dezsö Orbána) a konečně Vít Jakubíček vše uzavírá příspěvkem o nejmladší z vybrané skupiny vzdělávacích institucí, o Baťově Škole umění ve Zlíně.
Roli jednotícího prvku ve sborníku zastává jméno Josefa Vydry, zakládající osobnosti Školy uměleckých řemesel v Bratislavě (1928). Připomínáním jeho osoby v mnohých souvislostech sborník zcela příhodně upozorňuje na Vydrův mimořádný význam pro rozvoj reformního uměleckého školství v tehdejším Československu. Klára Prešnajderová představuje Josefa Vydru již v úvodním příspěvku v názvem ŠUR. Bratislavská škola, ktorá sa nebála moderny.
I když jej autorka označuje vágně jako „českého intelektuála“, jasně a přehledně popisuje Vydrovu stěžejní roli pro nově založenou ŠUR a poukazuje na jeho nosná stanoviska v pojetí moderního uměleckého školství. Dále Patrick Werkner mimo jiné předkládá (s odkazem na výzkum Kláry Prešnajderové) informace o kontaktech mezi vídeňskou uměleckoprůmyslovou školou a ŠUR, jež se děly v době, kdy na bratislavské škole působil Josef Vydra. Ve svém příspěvku komentujícím VI. mezinárodní kongres pro kreslení, uměleckou výchovu a užitá umění v Praze se Josefu Vydrovi, jakožto jednomu z hlavních organizátorů akce, věnuje Alena Kavčáková. Akcentuje jeho dlouhodobou spolupráci s federací FEA i jeho rozhodující vliv v rámci její činnosti zvláště po uskutečnění pražského kongresu. Připomíná Josefa Vydru v kontextu vývoje výuky kreslení v tehdejším Československu i jeho podíl na organizaci bratislavské ŠUR nebo reorganizaci brněnské Školy uměleckých řemesel. V závěru bohužel pouze stručně zmiňuje etapu Vydrova olomouckého působení, což je zapříčiněno pravděpodobně tím, že se sborník nekompromisně drží časového vymezení do roku 1945. Sborník popisuje události, souvislosti a okolnosti, jež předcházely Vydrovu návratu na Moravu. Texty, díky četnému připomínání J. Vydry ve značně širokém kontextuálním rozpětí, upozorňují na to, jak činorodou osobnost a znalého odborníka aktuálních trendů v oblasti výtvarného vzdělávání v postavě Josefa Vydry pro sebe Olomouc získala, když se zde po druhé světové válce stal prvním vedoucím nově založeného Ústavu výtvarné výchovy Univerzity Palackého. Ve sborníku bohužel absentuje jakýkoliv samostatný příspěvek, jenž by analyzoval a hodnotil dopad Vydrových zkušeností z „bratislavského období“ na koncepci výuky výtvarného oboru na olomoucké univerzitě, jež spočívala, podle vzoru Bauhausu, v propojení vzdělání uměleckého s dokonalým ovládnutím řemeslné a technologické stránky výtvarné práce. Sborník i sympozium však byly časově vymezeny roky 1900–1945, tedy zmíněná výtka, jinak velmi kvalitního sborníku, je spíše námětem pro další rozšíření tématu.
Sborník nabízí hodnotný ucelený obraz o dobovém kontextu a množství aspektů ovlivňujících reformu uměleckoprůmyslového školství ve střední Evropě mezi lety 1900–1945. Publikace má promyšlenou koncepci. Autoři přesvědčivě argumentují a interpretují, předkládanými vysoce odbornými texty významně obohacují umělecko-historický diskurz a přispívají k posílení recepce stanoveného tématu i k rozvoji dalšího bádání.
Sborník i jemu předcházející sympozium vznikly v rámci projektu Dizajn a inovácie. Cezhraničná spolupráca inštitúcií dizajnu v digitálnej době podpořeného programem spolupráce INTERREG V-A Slovenská republika – Rakousko 2014-2020.
Autorky sborníku (sestavily): Simona Bérešová, Klára Prešnajderová, Sonia de Puineuf Vydalo: Slovenské centrum dizajnu Počet stran: 280 ISBN: 978-80-89992-06-5 Grafická úprava: Truben Studio / Pavol Truben Tisk: Ultra Print, s. r. o., Bratislava Sborník/pdf verze je dostupný z: https://www.scd.sk/knihy--skola-ako-laboratorium-moderneho-zivota
Autorka:
Mgr. et Mgr. Silvie Novotná
Katedra výtvarné výchovy
Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
E-mail: silvie.novotna@upol.cz
The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.
Comments