RŮŽIČKOVÁ, Veronika & Kateřina KROUPOVÁ. Tyflografika | reliéfní grafika a její role v životě osob se zrakovým postižením. Olomouc: VUP, 2020. ISBN 978-80-244-5732-1.
Každá publikace, která vzniká jako výstup projektu financovaného TAČR (GAČR, ESF…), musí čelit podezření, že jde o účelovou snůšku oborového ptydepe mlácenou cepy hodnotících indikátorů. A že to tím pádem bude nekonečná nuda. Není přitom mnoho důvodů nepojmout stejné podezření i u Tyflografiky Veroniky Růžičkové a Kateřiny Kroupové z Ústavu speciálněpedagogických studií Pedagogické fakulty UP. V tomto případě se ovšem k dobru tématu, autorek a především čtenářů nepotvrdí.
Úvodní kapitola „Kožní čití a jeho poruchy“ je sice především anatomickým exkursem a průřez kůží odkazuje k nejlepším tradicím anatomických atlasů, bez této prerekvizity je ovšem těžké sledovat detailně další kapitoly. I v ní ostatně zaznějí některé překvapující informace. Domnívali jste se například, že nevidomí mají díky dlouhodobému užívání hmatu lepší taktilní schopnosti než vidoucí? Já asi podvědomě ano. A mýlili jsme se. „U nevidomých se vlivem zvýšené hmatové činnosti nevytváří větší počet kožních receptorů po vnímání dotyku a tlaku,“ ujišťují autorky.
Přes výčet poruch kožního čití se dostáváme k překážkám v hmatatelnosti objektů. Mezi ty, které napadnou i laika (Empire State Building si v reálu neohmatáte, svářečka je horká, samurajský meč ostrý) mi zajímavá přijde psychická idiosynkrazie. Že je člověku nepříjemné osahat si mrtvou tarantuli, asi pochopíme. Ale patří se mi daleko subtilnější averze. Já se v dětství třeba nedokázal dotknout molitanu a i dnes s ním mám problém.
Z podkapitoly o kompenzační roli hmatu shledávám pozoruhodnou samu definici kompenzace z pera nestora oboru Jána Jesenského, která kromě vyvážení nedostatku poznávacích procesů rozvinutím a zdokonalením jiných akcentuje také „nacházení náhradních hodnot, cílů a vyrovnávání se s životními nezdary“. Redefinování hodnot se mi zdá být kompenzací vyššího řádu a současně podmínkou, bez níž nelze kompenzace základní úrovně efektivně uplatnit.
Z teoretických východisek tyflografiky stojí za zvláštní zmínku oddíl popisující riziko schematismu, které doprovází tzv. geometrizaci – tyflografické zobrazení na základě ztvárňování objektů pomocí geometrických tvarů. Kubismus je zjevně zajímavý jako výtvarný a architektonický směr; jako metoda zprostředkování obrazu okolního světa zrakově postiženým může ale spíše uškodit.
Přes funkce reliéfní grafiky (informativní, kompenzační, aktivizační, edukativní, estetické a funkce volnočasové aktivity), principy tvorby reliéfní grafiky a možnosti zobrazení, které nabízí, se dostáváme k třetí kapitole: Technologie a pomůcky pro tvorbu reliéfní grafiky. Nabízí přesně to, co název slibuje – plus jedno krásné okouzlení navíc: Mezi pojednáními o ruční výšivce, strojovém vyleptávání a 3D tisku najednou stojí: „Nejdostupnějším, nejjednodušším a historicky nejstarším, stejně tak jako stále nejužívanějším způsobem tvorby reliéfní, resp. hmatové grafiky, je kresba na dlaň nebo ruku.“ Citován je následně Vít Voženílek: „Jedná se o netrvalou technologii, jejíž výhodou je bezprostřední percepce kresby v okamžiku jejího tvoření. V komunitě zrakově postižených se jedná o velmi rozšířený a obvyklý způsob komunikace.“ Tato skutečnost otvírá řadu otázek kolem chiromantie, jejíž provozovatelé čáry v dlani, z nichž predikují osud, při výkladu často kopírují vlastním prstem, čímž zjevně upevňují sugesci. Současně obliba kresby do dlaně (alespoň pro mě a alespoň do jisté míry) nutně probouzí otázku po efektivitě a životnosti lormování.
K tématu reliéfní grafiky s primární či sekundární estetickou funkcí tvořené samotnými nevidomými, která vzniká za využití téhož smyslu, jímž je poté konzumována, mě napadá analogie s malířem, který by maloval očima. Tato dvojjedinost produkce a percepce si v případě hmatu nese další přesah – vyrývání či vytlačování reliéfu předpokládá tlak do dlaně a prstů, daný odporem materiálu. Dílo tak s tvůrcem během vzniku hapticky komunikuje, tvůrce se této odezvě více či méně přizpůsobuje. Výsledný produkt je pak v podstatě společným dílem autora a média – vzniká v komunikaci autora a prostředí, autora a světa. To je ojedinělá tvůrčí zkušenost, jež nemá analogii ani v sochařství či keramické tvorbě, kde zrak poskytuje silný korektiv a některým tzv. nežádoucím odezvám materiálu umožní předejít.
Jediný částečně analogický umělecký projev, který mě v té souvislosti napadá, je poněkud intimní povahy; přesto se domnívám, že tu má pro svou jedinečnost místo: Čechošvýcarská posrpnová emigrantka Helena Aeschbacher Sinecká, básnířka a výtvarnice žijící v domě seniorů nedaleko Curychu, trpí pokročilou artrózou prstů na rukou. Už jen úchop psacího náčiní je pro ni bolestivý; samotné psaní jí způsobuje intenzivní bolest. Všechny dopisy, které posílá do své bývalé vlasti, přesto píše pouze rukopisně. Deformace písma stupňovaná až k nečitelnosti, daná stále vzrůstající bolestí, je součástí sdělení, jímž oslovuje svůj ztracený domov, do něhož se pro svůj věk, zdravotní stav a ekonomickou situaci už nemůže vrátit. To je však jediná (navíc ne zcela přesná) analogie, kterou pro reliéfní grafiku tvořenou nevidomými nacházím.
Dalším detailem, který mě zaujal, je popis využití konturovací pasty k vytvoření vzoru pro nácvik podpisu. Až při čtení jsem si uvědomil anachronismus, který pro verifikaci nejzávažnějších právních aktů dosud vyžaduje změť čar, často dávno ustrnulou do podoby čirého znaku. Tato absurdní situace klade na nevidomé další sporný nárok.
V pojednání o možnostech 3D tisku mě zaujalo zjištění, že „plošný reliéf se ukazuje jako haptická metoda se špatnou distribucí globálního tvaru“. Srovnání práce s reliéfem a s výřezem u osob se zrakovým postižením naznačuje, že „prezentace stejných hmatových obrazů jako výřezů v porovnání s reliéfy významně zlepšuje rozpoznávání zobrazovaných objektů“. Možná toto zjištění něco říká i o způsobu, jakým vnímají svět vidoucí. Naznačuje, že v rozporu s glorifikací kontextového poznávání pozadí při prvotní identifikaci situace spíše ruší. Analytické procesy, jež jsou ve srovnání s holistickým přístupem momentálně vnímány jako poněkud prvoplánové, tyto závěry alespoň částečně rehabilitují.
Pro veřejnost z řad odborníků pracujících s osobami se zrakovým postižením bude patrně jednou z nejatraktivnějších kapitola 4: Praktická aplikace reliéfní grafiky. Dominantními způsoby aplikace jsou: orientační bod, vodicí linie, signální pásy, varovné pásy a vodicí pásy přes přechod. Kapitola nejen detailně ukazuje význam těchto prvků v orientaci nevidomých, ale také jejich potenciál (např. hmatové plány křižovatek na sloupech semaforů, známé bohužel zatím jen ze zahraničí).
Osobně mě hlouběji zaujal orientační bod, který zdaleka nemusí být a často není primárně určen osobám se zrakovým postižením pro orientaci v prostoru. Jeho velmi volné vymezení (místo na trase, které je vždy snadno a rychle postižitelné/identifikovatelné a významným způsobem se odlišuje od všeobecné charakteristiky prostředí) poskytuje dostatečný prostor pro zachování poetiky dětského vnímání světa. To, že si dítě při každé cestě do školy pohladí bronzovou želvu na olomouckém náměstí (nebo že klackem drnká o oka drátěného plotu za návsí v Horní Dolní) patří k jeho verifikátorům správnosti cesty stejně jako k jejímu osobnímu zintimňování. Kapitola dále svědčí o úzkém sepětí funkcí orientační a estetické u řady prvků exteriérové tyflografiky. V řadě případů není jejich hranice rozumně identifikovatelná.
Vzhledem k odbornému zaměření obou autorek (z nichž Kateřina Kroupová má navíc osobní zkušenost těžkého zrakového postižení) je velká pozornost věnována významu reliéfní grafiky v edukaci osob se zrakovým postižením. Autorky ji pojaly velmi detailně, a to až na úroveň jednotlivých oblastí Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání – přínos podkapitoly pro speciální pedagogy a tyflopedy zvlášť je zřejmý.
Jako člověka slovesné kultury a současně pedagoga mě zvýšenou měrou zaujala reflexe přínosu tyflografiky pro „rozvoj kognitivních funkcí, specificky v kontextu představivosti“. Smyslem jejího využití je „snaha o utváření komplexních, co nejucelenějších představ o okolním světě“ a „zabránění vzniku verbalismů“. Což je další problém snadno zobecnitelný také pro edukaci intaktní populace a jejího vztahování se ke světu vůbec. Například současné diskuse o vakcinaci, zejména na sociálních sítích, nás před nebezpečím užívání slov s nulovou představou o jejich smyslu varují nanejvýš důrazně.
Jeden z vrcholů monografie pro mě představuje podkapitola Reliéfní grafika v umění. Nejdůležitější je bezesporu její obrácená perspektiva: Umělec se zrakovým postižením tu není „objektem sociálně-kulturních intervencí“, ale autonomním tvůrcem trvalých uměleckých hodnot. Prostor recenze, která už tak povážlivě přetéká, bohužel neumožňuje bližší rozvedení konceptu art brut (či outsider art); tím spíš by měl probudit čtenářskou pozornost a zájem o celou monografii, v jejímž kontextu získá svůj plný smysl.
Bohatý obrazový doprovod knihy pak nabízí ukázky uměleckých děl určených osobám se zrakovým postižením právě tak jako intaktní populaci. Šperky či sklenice zdobené Braillovým písmem získávají další uměleckou dimenzi – pro většinu populace jsou zprávou z neznámého světa. Mají půvab tajemství, jaké pro nás měly destičky s klínovým písmem, dokud nám Bedřich Hrozný nepřečetl: Nyní chléb budete jísti, potom vodu budete pít…
Podkapitolou o zpřístupňování kulturního dědictví nevidomým formou haptických výstav či účelově designovaných muzejních expozic vrcholí tato pozoruhodná část.
Monografii uzavírá pátá kapitola: Tyflografika v empirickém výzkumu, která přináší popis a závěry šetření v oblasti aplikačního potenciálu reliéfní grafiky. Autorky jej realizovaly ve dvou skupinách respondentů, a sice ve skupině samotných osob se zrakovým postižením a ve skupině odborníků, kteří s těmito osobami profesně pracují. Vzhledem k malé saturaci výzkumných vzorků (15, resp. 16 respondentů) jsou závěry výzkumu spíše orientační a v monografii jsou přehledně shrnuty jak ve formě verbálních výstupů, tak v grafické podobě.
Pro konkrétní výzkumné otázky a učiněná zjištění odkazuji na monografii samotnou; osobně mě nejvíc zaujala občasná diskrepance v odpovědích profesionálů a samotných osob se zrakovým postižením. Např. téměř 90 % profesionálů souhlasilo s výrokem, že reliéfní informace je pro osoby se zrakovým postižením podpůrným prvkem v prostorové orientaci. Ze skupiny samotných nevidomých s tímto výrokem souhlasí čtvrtina.
Monografie Tyflografika – reliéfní grafika a její role v životě osob se zrakovým postižením představuje po dlouhém vakuu, jež se v české oborové literatuře rozhostilo již od konce minulého století, důležitý počin. Zvuk se ve vakuu, jak známo, nešíří. Publikace pracovnic Ústavu sociálněpedagogických studií Univerzity Palackého v Olomouci přesto může být tím, co odborná veřejnost uslyší a přijme jako klíčové slovo pro svůj lid.
Petr Kukal