Článek představí koncept prostorů interaktivních studií jako součásti výstav moderního a současného umění v Národní galerii v Praze. Na několika příkladech z praxe posledních let ukáže prostředky a témata, kterými je posilováno sdělení výstavy a osobní vazba návštěvníka s uměleckými díly a které vedou dětského i dospělého návštěvníka k vlastní tvorbě, experimentu, reflexi či odhalování mezioborových souvislostí šířeji a strukturovaněji, než je v tradičních výstavách umění obvyklé. Naznačí novou roli kurátora pro vzdělávání, který tvorbou interaktivní části výstavy překročí obvyklou nemožnost fyzického kontaktu s muzealizovanými uměleckými díly a směřuje tak k hlubšímu zážitku i porozumění. Zaměří se zároveň na soudržnost, smysluplnost a opodstatněnost takového konceptu v rámci existujícího muzeálního a galerijního rámce. Text zároveň ukáže metodické postupy, které se uplatňují při vytváření studií k odlišným typům výstav (monografická, tematická, výstava současného umění apod.) a nastíní kritické momenty, které překračují práci kurátora pro vzdělávání a vedou ke kritické reflexi srozumitelnosti média výstavy jako takového.
Klíčová slova: zprostředkování umění, interaktivní výstava, interaktivní studio, příklady z praxe, Národní galerie v Praze, kurátor pro vzdělávání
Úvod
Téma interaktivních expozic a výstav je v posledních pěti letech stále aktuálnější. Muzea umění vedle prezentace artefaktů, u nichž je z povahy sbírkové a konzervátorské ochrany jejich dotýkání nemožné, doplňují své výstavy částmi či prostory, které jej naopak umožňují. Tento text nastíní některé možnosti koncepce takových míst. Jejich zapojení do větších či menších výstav se v poslední době stalo již standardem, minimálně u velkých veřejných muzeí umění, zvláště v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze (dále UPM), Národní galerii v Praze (dále NG) a Moravské galerii v Brně (dále MG).
V některých případech sahají samotní kurátoři k těmto prostředkům – jmenujme alespoň dva příklady z nedávné doby: ve výstavě Tiché revoluce uvnitř ornamentu (30. 11. 2012 – 24. 3. 2013) kurátorky Lady Hubatové – Vackové v MG: Návštěvníci mohli přímo ve výstavě kreslit obouruč křídou na rohovou oblou tabuli po vzoru výukových metod prof. Setničky z počátku 20. století anebo použít speciální objekt – soustavu zrcadel kolem středové osy se vzorky ornamentů, na kterých si mohli uvědomit jejich repetitivní skladbu. Ve výstavě Rytmus, Pohyb, Světlo: Impulsy futurismu (15. 2. 2013 – 19. 5. 2013) kurátorky Aleny Pomajzlové byly pro návštěvníky k dispozici technické pomůcky simulujicí pohyb – předchůdci filmu z konce 19. století, zapůjčené z Národního technického muzea. Ty byly stejně jako chronofotografie předmětem zájmu futuristů a dalších umělců kolem roku 1910.
O problému interaktivních prostor ve výstavách byly již publikovány různé odborné teoretické příspěvky. Mapováním dosavadního stavu v této části muzejní a galerijní pedagogiky se ve svých textech zabývá často Alice Stuchlíková, která dříve na toto téma napsala bakalářskou práci. Tuto problematiku se v ní pokusila systematizovat a na základě řady exkurzí do institucí v zahraničí i tuzemsku předložila klasifikaci interaktivních zón výstav, ilustrovanou vlastní fotodokumentací. Popisy realizací byly doplněny někdy dalšími cennými informacemi a hodnoceními, vzešlými z pozorování autorky i dotazování se jednotlivých autorů interaktivních stanovišť.
V Národní galerii v Praze jsme v činnosti Lektorských oddělení Sbírky moderního a současného umění (dále LO SMSU) a Lektorského oddělení Sbírky umění 19. století (dále LO SUDS) na dříve ojediněle realizované prostory tohoto typu ve výstavách navázali a v posledních pěti letech jsme zintenzivnili spolupráci s kurátory, jejímž výsledkem je, že se takové prostory staly již integrální součástí výstav. S jejich realizací se většinou počítá již při jejich přípravě.
Koncepce interaktivních STUDIÍ však předpokládá různorodé přístupy, neboť i materiál pro výstavy je odlišný. Závisí na stáří uměleckých děl, médiích (malba, kresba, video, fotografie, objekty a instalace atd.), hodnotě, počtu prezentovaných exponátů, architektonické koncepci výstavy, velikosti výstavního prostoru, který je k dispozici, rozpočtu výstavy a dalších faktorech.
Jiné přístupy jsme například museli uplatnit ve zprostředkování díla etablovaného, ale ne všem srozumitelného klasika – malíře, a jeho průkopnické cesty k abstraktní malbě, na skupinové výstavě s výběrem uměleckých děl od více než osmdesáti současných, stále tvořících umělců, nebo na výběrové retrospektivě sochaře a tvůrce objektů, který nedávno zemřel a jehož dílo se uzavřelo.
Čím takový interaktivní ateliér – studio tedy je?
V našem pojetí je kreativně koncipovaným místem s nabídkou několika typů aktivit. Prostorem pro instrukcemi částečně řízenou činnost návštěvníků různých věkových skupin. Vedle jiných vzdělávacích formátů, kterými je obsah výstavy zprostředkováván, zejména v interakci s lektorem (vzdělávací programy pro školy, workshopy, diskuse, komentované prohlídky a jiné) je studio prostorem, který nevyžaduje stálou přítomnost lektora a dovoluje tak být k dispozici mnohem většímu počtu návštěvníků. Jestliže velkou a úspěšnou výstavu v Národní galerii navštíví standardně kolem 20 000 i více návštěvníků, obvyklý „zásah“ přímými lektorskými programy (vedenými lektorem) je cca 5 – 8 %, což představuje téměř maximum jejich kapacity.
Studio je prostor pro experiment a vlastní tvorbu, ve kterém si mohu návštěvníci prostřednictvím výtvarné hry uvědomit něco dalšího, co jde nad rámec vystavení originálních artefaktů. Může doplňovat kurátorskou koncepci a být důležité pro pochopení některých problémů.
Příklad: výstava prezentující mistrovská díla grafické sbírky může být doplněna vzorníkem a ukázkami grafických technik – matricemi a principy, které většinový návštěvník nemusí znát. (To je poměrně tradiční, snad i konzervativní úloha interaktivní části výstavy, ale je stále opodstatněná.) Případně studio dovoluje nahlédnout do dalších zajímavých souvislostí. V případě zmíněné výstavy mistrovských děl grafiky a kresby šlo o velkoformátovou fotografii s kartotékou sbírky s informacemi o obrovském počtu sbírkových položek a o specifické péči o ně. To umožnilo pochopit, proč existuje taková sbírka samostatně a co je její úlohou. Téma kreslení se pak zpřítomnilo v rozsáhlé nástěnné kresbě tvořené návštěvníky (viz foto 1). V případě performativních objektů může například existovat zase prostor pro opakování aktivity umělce (Huga Demartiniho), což dovolí chápat celou věc komplexněji než při pouhém sledování originálních dokumentárních fotografií (viz níže).
Název studio odkazuje k různorodé povaze prostoru: studovna, pracovna i ateliér. Slovo zároveň částečně funguje mezinárodně, je jednoduché a výstižné.
Obr. 1 Studio k výstavě Mistrovská díla ze Sbírky grafiky a kresby NG v Praze, Veletržní palác; foto archiv LO SMSU NG v Praze
K čemu studia mohou sloužit?
Odpočinout si – změnit činnost. Od sledování a prohlížení exponátů k jinému typu aktivity podle koncepce studia.
Pozitivní motivace k přemýšlení o souvislostech vystavených artefaktů, k dalšímu zájmu o umění.
Reflektovat, co jsem již viděl. Reagovat na věci z výstavy jiným typem aktivity než diváctvím.
Dozvědět se souvislosti – příruční knihovna inspirativních materiálů pro ty, kteří chtějí objevit více informací a souvislostí. Obvyklý obsah těchto příručních knihoven: Dostupné knihy a katalogy o autorovi (autorech) tématu, kurátorech – historické i nové (podle informačního potenciálu). Dobová beletrie, přehledové publikace – historie umění, styl, forma. Filozofická literatura. Rešerše – kopie, výstřižky z novin – dobová reflexe díla umělce). Knihy, které měl umělec v knihovně anebo je četl, používal k tvorbě a inspiraci. Zde je třeba zvážit, aby materiálů nebylo zbytečně mnoho a aby byly skutečně atraktivní a relevantní. Nepředpokládá se, že by je snad měl návštěvník všechny prohlédnout, činí však okamžitě dostupnou širokou škálu souvislostí, z nichž lze libovolně čerpat. K orientaci a zvýraznění důležitých informací mohou být opatřeny záložkami anebo děleny podle dalších klíčů (témata), aby se návštěvník rychleji zorientoval, zda se chce, či nechce jejich prohlížením zabývat. Pro navození souvislostí bývají v těchto Studiích přítomné např. také nástěnné mapy s historickým kontextem nebo významnými událostmi a podobně.
Sám tvořit: změna typu prostoru: galerie (muzeum umění) se stává místem, kde mohu sám tvořit inspirován uměním, které se zde vystavuje. Vyzkoušet tvůrčím způsobem materiály nebo postupy, principy, se kterými pracují umělci v prezentovaných exponátech.
Zanechat stopu a sdílet myšlenky či tvorbu s dalšími návštěvníky, kteří přišli přede mnou nebo budou následovat: Co si myslí ostatní o výstavě, tématu? Máme spolu něco společného? Vidíme, že výstavu navštěvují lidé s podobnými či různými názory, postoji, vidíme, co vytvořili, že jde o živé místo navštěvované lidmi. Tato kvalita je důležitá a inovuje zastaralé návštěvní knihy, které v českém prostředí dnes slouží většinou k depresivním a frustrujícím negativistickým stížnostem, výčtům toho, co vše se nepovedlo, co „je špatně“.
Smysluplně zabavit dospělé nebo děti, kteří nevydrží dlouhé prohlížení exponátů. Umožnit vrátit se pak zase zpět k prohlídce výstavy.
Příklady ze zahraničí: Interaktivní výstavy
Již jsem zmínil, že didakticky koncipované interaktivní části výstavy či celé expozice se dynamicky rozvíjejí především v posledním desetiletí. Jaké jsou zkušenosti a tradice takových prostor v zahraničí?
Uvedu alespoň několik: O některých inspirujících a nápaditě zpracovaných expozicích podává zprávu publikace o aktivitách edukačního oddělení Wilhelm Lehmbruck Musea v Duisburgu (Bruninghaus-Knubel, Cornelia. 2007), kde působí také tzv. Dětské muzeum, koncipující výstavy pro návštěvníky od pěti let tak, aby byl obsah výstavy již samotnou její povahou zprostředkován hravou a participativní formou. Zde má toto dětské umělecké muzeum tradici již od poloviny 70. let 20. století a zaměřuje se především na prostorové instalace, objekty a sochařství. Typologicky jde vzhledem k cílové skupině i tématu (umění, ale i širší přesah do témat kultury) o podobný projekt jako ZOOM Kindermuseum v Museums Quartier ve Vídni, jehož program se však nevztahuje ke konkrétním originálům uměleckých děl – není doplňkem či zprostředkovatelem k žádné sbírce, zatímco muzeum v Duisburgu vlastní významnou sbírku především moderních Lehmbruckových soch.
V oblasti výstav, které jsou programově vzdělávací a zaměřují se na konkrétní témata, nalezneme inspirující příklady již v období modernismu – ve výstavách v Museum of Modern Art (dále MoMA), jejichž kurátorem byl Alfred H. Barr Jr., nebo v Gallery of Art Interpretation (1944 – 1952) v Art institute of Chicago, kde např. na výstavě „From Nature to Art“ (1944 – 45) kurátorka Katharine Kuh portrét dámy od Amadea Modiglianiho konfrontovala s africkými maskami a textem, že tyto masky ovlivnily umělce. Zároveň však další texty odkazují na skutečnost, že obraz není reprezentací reality, ale je malbou samou o sobě, která se nesnaží skutečnost napodobit (This is not a Woman. This is painting of a Woman). Krátké a výstižné texty, masky i obraz byly adjustovány na zvláštním panelu. Hlavním cílem této didaktické modernistické galerie bylo inteligentní tříbení schopnosti návštěvníků dívat se na avantgardní umění a interpretovat jej (Museum Education at The Art Institute of Chicago. 2003). Je zřejmé, že tyto didakticky či participativně koncipované výstavy mohly mít průkopnickou pozici v přijetí avantgardního umění. Nástrojem takové osvěty a vzdělávání byly strategie modernistické pedagogiky. Didaktika tak začala vyplňovat propast, která se rozevřela mezi autonomií avantgardního umění a laickým publikem.
Pokud bychom hledali evropský příklad z poslední doby, který se ale tematicky vztahuje k historicky vzdálené době, jmenujme interaktivní prostor (prostor pro akci) k výstavě „Mladý Dürer“ (Der frühe Dürer, 24. 5. – 2. 9. 2012) v Germanisches National Museum in Nürnberg. Zde byl vedle velkolepé a dlouho připravované výstavy k dispozici zvláště rodinám a dětem 250m2 velký prostor s interaktivními stanovišti: AD – Alles Dürer – k vyzkoušení a dotýkání, rozdělený podobně jako výstava na tematická stanoviště. S takovým přístupem ke koncepci výstavy se však asi žádná výstava ani interaktivní studio v českém prostředí nemůže srovnávat, nejen z hlediska finančního nákladu, sofistikované produkce, přípravy nebo prostoru, který byl interaktivní části dán k dispozici, ale ani z hlediska celkové návštěvnosti výstavy (280 000 návštěvníků za 3 měsíce). Pro srovnání – velmi úspěšnou na české poměry a zaměřením na staré umění podobnou výstavu Karel Škréta navštívilo v roce 2011 v NG 71 000 lidí.
Příklady z českých zemí
Obdobou modernistické snahy o porozumění avantgardnímu umění z USA by mohly být některé typy výstav z Československa 30. a 40. let 20. století, vedené však spíše architektonickými či designérskými koncepcemi. Vyniká z nich soubor výstav v brněnském Domě umění, připravených v roce 1948 Františkem Venerou: Krajina, Podobizna a konečně Umění a kýč, které nezapřou inspiraci předobrazy z MoMA. Tyto výstavy měly nejenom osobitý výstavní design, ale zcela jasnou snahu vzdělávat své publikum, i když nebyly zcela prosté dobové ideologické zátěže a z dnešního pohledu by vyznívaly příliš pedanticky či doslovně.
Zaměříme-li se na historii takových snah po roce 1989, je třeba zmínit průkopnicky inovativní přístup pracovníků UPM (kolektivu Vladimíry Sehnalíkové) v koncipování interaktivních stanovišť ve výstavách designu a užitého umění, v některých případech ve spolupráci se studenty pedagogické fakulty nebo VŠUP. V těchto krátkodobých expozicích je již tradičně některý z koutů vyhrazen souboru jednoduchých a tvůrčích aktivit, navázaných na prezentované artefakty.
Podobně inovativní jsou edukační pracovníci v MG. V posledních pěti letech i zde vidíme výrazné a velkorysé příspěvky k participativně řešeným částem výstav, mimo již zmíněných, např. a nezapomeňte na květiny (2010 / 2011) – s místnostmi pro pěstování rostlin samotnými návštěvníky. I v této instituci však výsledná podoba interaktivního prostoru či to, zda se vůbec ve výstavě nachází, závisí zřejmě na vůli jednotlivých kurátorů.
Zprostředkování versus interaktivita
V případě rozlišování hravých, interaktivních a participativních výstav je důležité kritérium, zda má výstava zprostředkovávat nějaký předem vymezený obsah – téma (učivo), které se vztahuje k oblasti dějin umění, estetiky, technologie, vizuální kultury apod., anebo zda takové didakticky prokomponované ambice nemá. Specifikem jsou pak výstavy zcela současného umění.
Druhým typem výstav, jejichž tématem je participace a tvořivost sama a které mají v posledních patnácti letech v našich zemích tradici a vzbudily velký zájem široké veřejnosti, jsou interaktivní výstavy Hnízda her (2000), Orbis pictus (2006) a další, za kterými koncepčně stojí umělec Petr Nikl. Výstavu „Play“, která byla v roce 2010/11 v Mánesu, navštívilo za 3 měsíce kolem 107 000 lidí, kteří si na ni přišli především hrát. Stavebním principem výstavy byla skutečně hra sama o sobě, důraz na intuici, úžas, fantastično, volnou tvořivost, kde se role umělce jako tvůrce unikátního díla a vnímatele – účastníka velmi sbližují. Masová popularita těchto výstav vedla k vytvoření značky „Play“, která se od současného umění a tvořivosti nyní přesouvá spíše do oblasti komerce, byť jakkoliv sofistikované.
Velkorysost a imaginativnost těchto výstav může být v lecčems inspirací i pro interaktivní prostory k výstavám uměleckých děl, které ze své povahy k dotýkání, natož přetváření určena nejsou, i když sledují primárně jiné cíle. Druhým extrémním opakem, jehož bychom se měli vyvarovat, by mohla být až příliš didakticky uzavřená, pedantská koncepce interaktivního studia.
Žádná veřejná instituce u nás zatím nepřišla s podobným systematicky rozvíjeným programem celých interaktivních výstav, které by šly veřejnosti nepodbízivým způsobem naproti. O propojení těchto složek se podle tiskových zpráv a webu snaží program soukromé „Galerie umění dětem“, která byla otevřena na počátku roku 2012 v Praze. Doposud se zde realizovalo 5 výstav. Bohužel jí však i přes dílčí úspěchy chybí jasný kurátorský koncept a kvalitativní standard či sofistikovaný a dotažený program. A nakonec i jí samotnou tolik proklamovaná tvořivost. V galerii se navíc konají výstavy, které mají se vznosně koncipovanými cíli pramálo společného.
Analýza aspektů určujících podobu výstavy a její interaktivní části: postup a faktory ovlivňující výsledek
Jakým způsobem se obvykle postupuje při koncepci interaktivní části výstavy v LO SMSU a SUDS NG?
Seznámí se s obsahem a koncepcí výstavy, s výběrem exponátů. Zatím se nestalo, že by byl kurátor pro vzdělávání spolutvůrcem výstavy.
Studium souvislostí.
Zvážení adekvátnosti tématu a obsahu výstavy pro cílovou skupinu, definice kriterií vzhledem k očekávanému vlivu a smysluplnosti aktivit a výši rozpočtu: Kdo na výstavu přijde? S jakými návštěvníky se počítá?
Definování důležitých témat (tematických okruhů). Nabízí téma výstavy mezioborové přesahy? (výtvarné umění – věda, matematika, literatura, hudba) Výběr pro několik aktivit. Zohlednění různorodosti.
Navržení aktivit, které budou přínosné pro děti i dospělé. Příp. pilotní ověření aktivit, adaptace výsledkům ověření funkčnosti se vzorkem návštěvníků. Navržení srozumitelných textů instrukcí, příp. vytvoření jiných typů „návodů k použití“.
Konzultace s kurátorem výstavy, specialistou, s architektem; podklady pro výrobu, realizace.
Zajištění provozní funkčnost prostoru, údržba, doplňování materiálů, opravy, proškolení personálu, kustodů.
Evaluace a dokumentace.
Příklady z praxe – koncepce a řešení prostorů typu studio k několika výstavám
Z řady více než 15 interaktivních prostorů, které koncipovala Lektorská oddělení SMSU a SUDS v minulých 5 letech (2008 – 2013) jsem vybral několik větších, které bych detailněji představil. K následujícím bodům jsou u tří prvních příkladů z praxe – výstav – definovány pojmy, se kterými jsme pracovali. Výstavy patřily k hlavním projektům jednotlivých sezon.
Klíčová témata výstavy.
Kritické body v komunikaci obsahu a tématu výstavy s cílovou skupinou návštěvníků.
Témata, jež budou reflektována v interaktivní části výstavy – studiu
Rešerše textů, katalogů a knih k tématu výstavy a studia.
Autoři koncepce a realizace, popis aktivit.
Reflexe, ohlasy, hodnocení.
František Kupka: Cesta k Amorfě (30. 11. 2012 – 3. 3. 2013 Salmovský palác NG v Praze)
Pro realizaci interaktivního studia v této výstavě byl vyčleněn relativně velký prostor. Rozhodli jsme se jej pojmout jako apendix výstavy s podtitulem Studio – Vědecko-umělecká laboratoř (viz foto 2, 3, 4a – e).
1. Klíčová témata výstavy
Představení cesty malíře Františka Kupky od symbolismu k abstrakci skrze obrazy, které sám vybral pro prezentaci na tzv. Salonech v Paříži v období 1897 – 1914. Vznik abstrakce. Výstava typu salon. Salon 1912 a souvislost abstrakce – orfismus – kubismus. Průkopnická role F. Kupky ve vzniku abstraktního malířství. Hypotetická rekonstrukce historické situace – setkání obrazů, které nebyly od té doby spolu znovu vystaveny a dnes jsou rozptýleny po celém světě. Strategie umělecké sebeprezentace (jaké obrazy umělec vybral k vystavení a proč). Umělec – solitér, který se nenechal zastupovat galeristy.
2. Potenciálně kritické body v komunikaci obsahu a tématu výstavy s cílovou skupinou návštěvníků
Proč je abstraktní malba umění? Co na abstraktním obraze ohodnotit, podle čeho poznat, že je dílo dobré? Je namalovat abstraktní obraz snadné? (To bych dokázal taky...) Kdo určuje, co je umělecké dílo? Moc umělecké kritiky. Proč Kupka není tak známý jako Mondrian či Malevič, přestože žil v centru – v Paříži? Otázka, jak abstrakci interpretovat – je skutečně abstrakce individuální – tzn. „každý v tom vidí něco jiného“? Je abstrakce zachycení „pocitů“?
3. Témata, jež budou reflektována v interaktivní části výstavy
Laboratorní zkoumání předobrazů abstrakce.
Inspirace vědou, filozofií a duchovními naukami, ezoterie (texty, knihy).
Místnosti jsou rozděleny na dvě hlavní témata:
A. Pohyb, kosmos, víření.
B. Vertikalita a barva, jiné vidění světa kolem nás.
Dvě místnosti doplňují panely s citáty autora, teoretiků umění, vědců a fotodokumentací inspirací. Programově se zabývají spíše mimouměleckými inspiracemi a snahou o celostní pohled na svět a jeho fenomény, propojováním rozumu a intuice, umění a vědy, tak typické pro Kupku.
4. Rešerše textů, katalogů a knih k tématu výstavy a prostoru
Obrazové publikace byly rozděleny do tematických skupin: a/ Vlastní úvahy o tvoření. b/ O něm. c/ Duchovní cesta a meditace. d/ Zakladatelé abstrakce. e/ Pokračování abstrakce. f/ O barvě. g/ Mikrokosmos – makrokosmos. h / Syntézy a předobrazy.
Texty s přímou souvislosti s experimentálními stanovišti byly umístěny v jejich dosahu.
5. Autoři koncepce a realizace, popis aktivit
Autoři koncepce, texty, produkce a realizace: Oldřich Bystřický, Michaela Matysová.
Místnost první
A. Pohyb – Kosmos.
Pohyb – víření: Pódium s pěti různě velkými i rozměrnými, zvlášť vyrobenými barevnými káčami k roztáčení. Při roztočení dochází k víření barev.
Pohyb – tvoření: Druhé menší pódium s rolí papíru a káčami s dřevěným setrvačníkem na padací tužce Versatil, které po roztočení zaznamenávají svoji rotující spirálovitou stopu. Fyzikální jev precese, který je analogický jak drobným předmětům, tak planetám či celým soustavám v kosmu. Aktivity zprostředkovávaly jeden z fenoménů, který je analogický na různých úrovních kosmu (Mikro – Makro) zároveň poukazuje na vědecký zájem F. Kupky o podobné procesy a jevy, jež lze zřetelně identifikovat v klíčových obrazech (Amorfa. Dvoubarevná fuga (1912), včetně studií. Kompliment – Komplexní (1912). Sólo hnědé čáry (1913 – 14). Vysvětlující panel s texty obsahoval reprodukce 2 obrazů z výstavy, chronofotografie od E. J. Mareyho z roku 1888, dnešní fotografie galaxií a zvětšenou kresbu záznamu vlastního pohybu kreslící káči – tužky, dále citáty F. Kupky a definici fyzikálního jevu precese.
Místnost druhá
B. Vertikály – Gravitace – Abstrakce.
Téma vertikality, která je esencí jednoho ze základních principů našeho světa, jsme propojili s fenoménem gravitace, který ji determinuje. Panel s myšlenkami F. Kupky a teoretiků umění i vědců byl doplněn fotografiemi vertikálních kmenů stromů v lese, paprsky světla, padajícího vodopádu, architektury sloupu či schématu zemské gravitace a reprodukcí obrazu Vertikální plány III. (1913 – 14).
Ústředním motivem – tvůrčí aktivitou – pak byly splývající látky různých textur, propustnosti světla na vysokém rámu, evokující velké závěsy na oknech. Jako model – předobraz abstrakce – bylo možné splývající textilie nasvětlovat trojicí reflektorů (přední světlo – protisvětlo) a simulovat tak rozličné vrstvení barevných stínů, jejich míchání, prolínání v čase (zvláštní druhy světla, technické světlo), případně i se zapojením postav návštěvníků.
Spojovací podélná místnost obsahovala stůl k tématu „Jiné vidění“ s třemi typy předobrazů abstrakce (římsy dynamické barokní architektury z neobvyklého úhlu pohledu, vertikály gotické věže či fotografii mlhoviny). Tyto byly určeny k vlastnímu pojetí barevnosti (omalovánka). K prohlížení barevných tvarů a zvětšenin z přírodního atlasu nebo výhledů z okna sloužilo několik jednoduchých kaleidoskopů – abstrakce vzniklá jiným pohledem na realitu.
6. Reflexe, ohlasy, hodnocení
Vesměs pozitivní jak od rodičů s dětmi, tak dospělých, kteří si uvědomili zajímavé souvislosti banálního jevu vzbuzujícího úžas (rotace káč) nebo účinek barevných proměn, které mohli sami modifikovat a jež analogicky sledovali v Kupkových obrazech. Mnozí oceňovali také dostupnost široké škály knih, včetně autentických inspirací F. Kupky (kopie biologického atlasu E. Haeckla, teorie barev M. Chevreula apod. Ukázalo se, že pro některé návštěvníky je náročné získat patřičný „grif“ k roztáčení káči.
Obr. 2 Studio, Vědecko-umělecká Laboratoř k výstavě Františka Kupky Cesta k Amorfě, Salmovský palác NG v Praze, 2012 / 2013 – Místnost s tématem Pohyb - Kosmos; foto archiv LO SMSU NG v Praze
Obr. 3 Studio, Vědecko-umělecká Laboratoř k výstavě Františka Kupky Cesta k Amorfě, Salmovský palác NG v Praze, 2012 / 2013, pohled na stůl „Jiné vidění s průhledem na vertikální splývající látky; foto archiv LO SMSU NG v Praze
Obr. 4a Studio, Vědecko-umělecká Laboratoř k výstavě Františka Kupky Cesta k Amorfě, Salmovský palác NG v Praze, 2012 / 2013, Místnost s tématem Vertikály – Gravitace - Abstrakce; foto archiv LO SMSU NG v Praze
Obr. 4b Studio, Vědecko-umělecká Laboratoř k výstavě Františka Kupky Cesta k Amorfě, Salmovský palác NG v Praze, 2012 / 2013, Nasvěcování Vertikálních plánů – splývajících látek. Foto Lenka Sedláčková
Obr. 4c Studio, Vědecko-umělecká Laboratoř k výstavě Františka Kupky Cesta k Amorfě, Salmovský palác NG v Praze, 2012 / 2013, Podium s barevnými káčami – studie pohybu a barevného víření; foto archiv LO SMSU NG v Praze
Obr. 4d Studio, Vědecko-umělecká Laboratoř k výstavě Františka Kupky Cesta k Amorfě, Salmovský palác NG v Praze, 2012 / 2013, Podium s kreslícími káčami – studie záznamu rotačního pohybu a precese; foto archiv LO SMSU NG v Praze
Obr. 4e Studio, Vědecko-umělecká Laboratoř k výstavě Františka Kupky Cesta k Amorfě, Salmovský palác NG v Praze, 2012 / 2013, Jedno ze stanovišť s Tematickou literaturou; foto archiv LO SMSU NG v Praze
Ostrovy odporu: Mezi první a druhou moderností 1985 – 2012 (9. 3. – 8. 7. 2012) Veletržní palác NG (viz foto 5).
1. Klíčová témata výstavy
První a druhá modernost. Avantgarda a její reminiscence v období postmodernismu (kritika a převrácení, selhání moderny) či nový modernismus současnosti (modernologie po roce 2006) undergroundové výstavy v době totality, jejímiž kurátory byli Jana a Jiří Ševčíkovi. Pohled na současnou českou avantgardní uměleckou scénu (v okruhu kurátorů výstavy: J. a J. Ševčíkovi, Edith Jeřábková) skrze tendence minulého čtvrtstoletí, které jsou aktuální i dnes. Osobní archiv, archivní obrat, nenápadná, nespektakulární tendence...
2. Potenciálně kritické body v komunikaci obsahu a tématu výstavy s cílovou skupinou návštěvníků
Výstava je doplněna intelektuálně náročnými texty teoretiků umění, sociologů, filozofů, kurátorů. Neobsahuje rozšířené popisky ani žádné další členění, které by pomáhalo se orientovat. Výstava je velmi rozsáhlá. Konfrontuje širokou veřejnost s již starými, ale stále kontroverzními postupy a médii (ready mades, reinterpretace, apropriace, postprodukce, institucionální kritika aj.). Otázka, co je současné umění a proč vypadá právě takto. Umělecká díla, která pracují se společenskou institucionální kritikou jsou výstavou muzealizována, což ještě zesiluje rozpor v pochopení a akceptaci současného umění. Výstava obsahuje obsáhlý archiv desítek katalogů a tiskovin k důležitým výstavám posledního čtvrtstoletí. Zároveň je prvním vstupem těchto umělců do prostor Veletržního paláce po více než 10 letech (umělecká scéna polarizovaná animozitami s bývalým vedením NG).
3. Témata, jež budou reflektována v interaktivní části výstavy
Ready mades a dadaistické principy, chudé materiály a nalezené předměty jako materiál pro artefakt, jejichž spojením vzniká překvapivé dílo. Hra s materiály všedního dne, vytváření jiného kontextu. Použití materiálů a předmětů, které návštěvníci viděli ve výstavě. Zprostředkování reflexe děl návštěvníky a umělci v jedné „knize“. Odbourání vážnosti očekávání toho, čím by mělo současné umění být, setkání skrze texty samotných umělců o jejich dílech či dílech někoho jiného.
4. Rešerše textů, katalogů a knih k tématu výstavy – nebyly zařazeny, jelikož byly jednou ze stěžejních částí výstavy, připraveny již kurátory – obsáhlý archiv VVP AVU na 20 metrů dlouhém stole.
5. Autoři koncepce a realizace, popis aktivit
Autoři koncepce studia, texty, produkce: Oldřich Bystřický, Michaela Matysová.
Interaktivnímu prostoru byl architektem Zbyňkem Baladránem a kurátory vymezen menší prostor na začátku výstavy o trojúhelníkovém půdorysu. Obsahoval celkem pět aktivit, výhradně analogových.
Používané materiály byly výhradně nespektakulární, obyčejné, vesměs však to byly produkty technické civilizace. Různé nalezené předměty a výrobky – ready mades. Kostkový cukr. Psací stroje k zápisu textů. Stavba z cukru – proměnlivá struktura z hromady kostek na sestavě soklů. Kresba vlastní vlajky (ve výstavě se různé vlajky objevují jako modernistické téma program a symbol). Stěna s barevnými lístky, na které mohou návštěvníci zapsat svoje vlastní hodnoty a pojmy k období, ke kterému se vztahuje výstava. Mnohá díla té doby reflektovala společenskou realitu. Zde o ní mohou návštěvníci uvažovat a sdílet ji se svojí osobní, paralelní historií.
Tři psací stroje k vytváření „Katalogu okamžitých reakcí“ s pseudo katalogovými listy návštěvníků s popisem vybraných děl. Pro reflexi a popis byli osloveni také vystavující umělci (sdílení), bohužel jich však nakonec přispělo naprosté minimum a jejich ochota byla vyvážena neúměrným produkčním úsilím o získání jejich příspěvků.
6. Reflexe, ohlasy, hodnocení
Prostor byl funkční, i když některé aktivity se nakonec ubíraly vlastním směrem (jak se dalo předpokládat). Zvláště lístky obsahovaly později spíše osobní vzkazy a psací stroje posloužily k objevení téměř archaického a již neznámého nástroje ke psaní, z něhož vycházely surrealistické textové kompozice místo soustředěných reflexí. Nadto se jednalo zřejmě vzhledem k rozsáhlosti výstavy a limitovaného času návštěvníků o nesplnitelné zadání (muselo by být přímo u konkrétního díla). Reflexe se však podařilo v omezeném množství získat v průběhu práce se skupinami a v průběhu akce „Máme otevřeno – večer galerií na Praze 7“. I tak však bylo studio hojně využíváno a návštěvníci nejrůznějšího věku v něm trávili hodně času.
Obr. 5a Studio k výstavě Ostrovy odporu. Mezi první a druhou moderností 1985 – 2012. Celkový pohled se stěnou s instalací a asambláží readymades, 2012; foto archiv LO SMSU NG v Praze
Obr. 5b Studio k výstavě Ostrovy odporu. Mezi první a druhou moderností 1985 – 2012. Stavba z kostek cukru, 2012; foto archiv LO SMSU NG v Praze
Hugo Demartini. A měl rád ženy... (1. 3. – 28. 7. 2013) Veletržní palác NG
Interaktivnímu studiu byl u této výstavy vzhledem k její koncepci architekty (Federico Diaz, Mirek Vavřina) vymezen velkorysý, na obvyklé poměry až rozsáhlý prostor přímo v boční lodi výstavy. Expozice byla kompaktní a sevřená, a tak se i studio dalo navštívit v přímém kontaktu s originály, zároveň se do něj dalo vracet, což je žádoucí efekt.
1. Klíčová témata výstavy
Retrospektiva sochaře, která v tradičně chronologickém řazení představovala základní díla autora v designové a spektakulárně pojaté instalaci. Informelní reliéfy, reliéfy a objekty tematizující seriální řazení, permutace, objekty, které návštěvník může měnit, technicistní materiály (lesklý kov, plast), lesklé objekty, které zrcadlí, vtahují ostatní realitu (Nová citlivost). Objekty vytvořené minimem prostředků v geometrických formách. Performativní objekty. Náhoda. Řád a chaos. Principy náhody. Chaos vzniklý působením náhody jako výraz vyššího řádu, jenž nedokážeme zatím dobře rozpoznat. Působení času na objekt. Sádra a patina, ruina jako téma objektu. Používání exkluzivních materiálů pro objektovou tvorbu, ale také využití materiálů chudých a odpadů.
2. Potenciálně kritické body v komunikaci obsahu a tématu výstavy s cílovou skupinou návštěvníků
Smysl moderního umění, proč jsou tyto objekty uměleckými díly (záměrná jednoduchost, chudost), efektní instalace. V čem spočívá jejich unikátní hodnota? Název výstavy a její podtitul. Vydesignovanost a efektnost výstavní instalace.
3. Témata, jež budou reflektována v interaktivní části výstavy
Nestálá, performativní socha – objekt, působení náhody na vznik vizuálního díla. Promyšlenost a plán versus improvizace umění jako hra, hravost.
4. Rešerše textů, katalogů a knih k tématu výstavy a prostoru
Dostupné monografie a katalogy, průvodce (vyšly pouze 4), Dějiny českého výtvarného umění 20. století – kontext. Kniha o vykopávkách a ruinách. Kopie článků z novin, úvodníků výstav. Složka s reprodukcemi skic a přípravných kreseb. Součástí vedlejší části výstavy jsou také projekce dokumentů, kde autor velmi poutavě vysvětluje motivy své tvorby.
5. autoři koncepce a realizace, popis aktivit
Autoři koncepce, produkce, texty: Oldřich Bystřický, Veronika Výprachtická, programování: komplot.cz, spolupráce: Michaela Matysová, Lenka Pastyříková (teoretické podklady).
„Okamžitá socha“ – možnost zopakovat slavné „Demonstrace v prostoru“ H. D. z konce šedesátých let 20. století. Vyhazování tyček, brček a obdélníkových tvarů (plast) lze opakovaně fotit. I když se to zdá snadné, ne vždy se to podaří. Důležitý je také zážitek akce. Název aktivity je zvolen záměrně provokativně, i když z hlediska teorie tvořil H. D. objekty.
„Razítkovaná struktura“: vytváření rastrů z razítek různých průměrů v červené a modré barvě – jedna z oblíbených metod, jak ověřovat různé varianty struktury na omezené ploše kousku papíru (čistý anebo s károvaným rastrem). Využití mechanické metody – razítko, jeho otisk je však málokdy zcela stejný.
„Mimo – na vymezené místo“ – hra pro dva, s absurdní výzvou k soutěži s náhodou v disciplíně, která z kompozic do vzduchu vyhozených a na stůl dopadlých dřevěných elementů se blíže podobá danému nákresu).
Stavebnice z lesklých tvarů – částečně magnetující kuličky dovolují vytvářet minimalistickou tvarovou kompozici.
6. Reflexe, ohlasy, hodnocení
Nejoblíbenější aktivitou je performativní objekt – na téma demonstrací v prostoru a razítkované struktury. Banální výzva k aktivizaci – zopakování aktu akce a jeho fotografování přiměla řadu návštěvníků k diskusi o této problematice.
V některých případech měly aktivity v interaktivním studiu přesah do dlouhodobějšího projektu – k výstavě Jiří Kolář a Béatrice Bizot: Korespondáž (17. 12. 2012 – 17. 3. 2013, Veletržní palác NG) jsme koncipovali „Mail Art projekt“ – hypotetické pokračování konceptu v duchu mail artu, tak jak se s ním začalo pracovat v šedesátých letech 20. století a jak jej využíval Jiří Kolář. Tři vybraní současní umělci Andrew Gilbert, Lenka Vítková, Ondřej Maleček vytvářeli umělecké odpovědi na vybrané návštěvnické pohlednicové koláže, vzniklé přímo u stolu se schránkou ve výstavě. Řada návštěvníků oceňovala již jen možnost takto ve výstavě tvořit s hypotetickou představou umělecké korespondence. Lenka Vítková odepsala cca čtyřiceti vybraným adresátům pohledem s koláží planet ze smirkového papíru. Ondřej Maleček odeslal několik desítek autorských maleb, realizovaných na starých pohlednicích (viz foto 6). Autoři: Oldřich Bystřický (koncepce, realizace, produkce), Monika Sybolová (koncepce, výběr, medailony a komunikace s umělci).
K výstavě Monet – Warhol. Mistrovská díla z Albertina Museum a Batlinerovy sbírky (13. 10. 2010. – 7 . 1 . 2011, Veletržní palác NG) jsme vytvořili menší studio, jehož přítomnost lze považovat vzhledem k omezenému prostoru za úspěch (viz foto 7, 8). Sestávalo ze stolu s příruční knihovnou a velkého interaktivního stolu na 2 témata: abstrakce z geometrických tvarů a člověk 20. století – vrstvená koláž na prosvětlovacím boxu z fotografií a grafických motivů. Reflexivní aktivita byla nazvána „Hlava – ústa otevřená“: ta měla za cíl zpřítomnit přímo ve výstavě různorodé komentáře návštěvníků k tomu, co viděli nebo si mysleli. Jednoduchý nákres hlavy s bublinou uvnitř (Co si myslím) a s bublinou u úst (Co říkám) poté, co jsem zhlédnul výstavu. Z poměrně náhodného vzorku zanechaných kreseb umístěných na stěnu (nezjištovali jsme žádné další kategorie, věk, pohlaví...) vznikla kolekce cca 500 návštěvnických prací (celkově výstavu vidělo 57 000 lidí), které obsahovaly často velmi zajímavé osobní výpovědi o setkání s uměním.
Výjimečnost této výstavy spočívala v prezentaci originálů uměleckých děl od klíčových autorů modernismu. Řada z nich nebyla v českých zemích dříve nikdy vystavena. Byl tak vytvořen zcela nezvykle kvalitní vzdělávací potenciál pro široké publikum, včetně žáků a studentů. Autoři koncepce studia, texty a produkce: Oldřich Bystřický, Michaela Matysová.
Obr. 6a Stůl v expozici pro Mail Art projekt – celkový pohled, 2013; foto archiv LO SMSU NG v Praze
Obr. 6b Stůl v expozici pro Mail Art projekt, práce návštěvníků – koláže adresované umělcům; foto archiv LO SMSU NG v Praze
Obr. 7 Studio k výstavě Monet – Warhol. Mistrovská díla z Albertina Museum a Batlinerovy Sbírky. Stůl na téma obraz – geometrická abstrakce a Člověk 20. století. Foto archiv LO SMSU NG v Praze
Obr. 8 Studio k výstavě Monet – Warhol. Mistrovská díla z Albertina Museum a Batlinerovy Sbírky. Stěna s reflexemi návštěvníků na téma Hlava – Ústa otevřená. Foto archiv LO SMSU NG v Praze
Theodor Pištěk: Ecce Homo (26. 9. 2012 – 20. 1. 2013 – Veletržní palác NG)
Výstava byla specifická tím, že ji vytvářel umělec sám a externí kurátor (Martin Dostál), kteří neměli pochopení pro existenci jakéhokoliv interaktivního prostoru. Původní koncepce byla nakonec transformována ve stanoviště fotobox: “Ejhle člověk“ – stylizovaný autoportrét. (Koncepce: Oldřich Bystřický, Michaela Matysová, komplot.cz.) Dvojice panelů v přízemní kavárně Nová syntéza Veletržního paláce pak rozvíjela další atraktivní relevantní témata – postmoderní síť citací a odkazů na klasická malířská díla v Pištěkových obrazech (přiřazování reprodukcí na magnetech) – koncepce: Monika Sybolová, a kolážovitou práci s vrstvením různých prostředí a inspiraci fotografií (obraz v obraze) – koncepce: Oldřich Bystřický (viz foto 9).
Zde bohužel nebyly aktivity v logickém spojení s výstavou, jejich vliv na návštěvníky tedy nemohl být vysoký. Fungovaly spíš jako její připomínka anebo pozvánka na ni. I tak si nalezly u návštěvníků oblibu. Zároveň tento příklad poukázal na složitou komunikaci v případě spolupráce s aktivním umělcem, který si nepřeje své dílo doplňovat dalšími aktivitami či texty a domnívá se, že bude fungovat samo o sobě. Je to téma k diskusi. Kdyby se totiž konala výstava v soukromé galerii zaměřené na určité úzce profilované publikum, byla by tato odtažitost v pořádku. Pokud má však výstava oslovit široké publikum, mělo by se o ní uvažovat možná trochu jinak, a to zřejmě již v rovině kurátorské, zvláště pokud se koná v instituci typu Národní galerie, která má ze svého statutu povinnost jít divákům naproti. V tomto případě je však příčinou spíše zvyk, vžitá představa, jak má výstava vypadat, aniž by se někdo (kurátor, umělec) zabýval studiem reakcí návštěvníků a míry srozumitelnosti u širokého laického publika. Jistě to neznamená, že bychom se měli snažit přiblížit divákovi za každou cenu. Určitě i současné umění vyžaduje pro svoji prezentaci autonomní zónu. Pro jeho zprostředkování se tedy dají v takových případech hledat jiné formáty.
Obr. 9 Interaktivní panel „centrální mozek lidstva" k výstavě Theodor Pištěk – Ecce Homo v kavárně Nová Syntéza; foto archiv LO SMSU NG v Praze
Nové úlohy kurátorů pro vzdělávání v budoucnosti
Situace, ve které se interaktivní studia stávají standardem velkých výstav, je potěšující a je naplněním dlouhodobého úsilí. Zároveň klade zvýšené nároky na kreativitu, odbornost i produkční schopnosti kurátorů pro vzdělávání. Již předtím, než si na jejich přítomnost návštěvníci zvyknou a budou je automaticky očekávat, se musíme zabývat systematickým a odborným zdokonalováním jejich úrovně.
Je nezbytné ještě více posílit spolupráci a komunikaci s kurátory již v době, kdy je téma či výsledek výzkumu koncipován ve výstavu, aby již v zárodku byl kurátor pro vzdělávání – pedagog – přítomen v dialogu a uplatnil své přímé zkušenosti s návštěvníky a jejich potřebami a mohl tak být konzultantem přiměřenosti výstavy pro definované cílové skupiny. Pro prezentaci některých témat by bylo takto možné zvýšit atraktivitu i vzdělávací potenciál výstavy (informační, estetický...), přiblížit je větší srozumitelnosti, avšak za použití sofistikovaně jednoduchých a nápaditých forem, které vyloučí případnou pokleslost a banálnost, které se kurátoři – teoretici, historikové – často ze strany lektorů obávají.
Je třeba posílit důvěryhodnost a etablovat odbornou úroveň kurátorů pro vzdělávání propojováním odborností historiků umění, kurátorů, umělců, architektů a dalších profesí z oboru. Je důležité soustavně kriticky reflektovat a pojmenovávat srozumitelnost výstav z hlediska jejich komunikačního a vzdělávacího potenciálu: Výstavní design a výběr děl i doprovodný program či interaktivní studio, případně další složky by měly být v souhře s ideou výstavy podloženou argumenty.
Nezpracovanou výzvou je také výzkum, který by mapoval konkrétní aspekty srozumitelnosti a komunikačního potenciálu rozsáhlých výstavních projektů u velkých skupin návštěvníků různých cílových skupin.
Děkuji za spolupráci a diskusi nad tématem textu Michaele Matysové.
Literatura
Bruninghaus – Knubel, Cornelia. 2007. „..., wie haben Sie denn das gemacht?“ Museumspädagogik an Kunstmuseen in Duisburg und NRW. Duisburg: Stiftung Wilhelm Lehmbruck Museum.
Museum Education at The Art Institute of Chicago. 2003. Museum Studies, Volume 29, no. Chicago: The Art Institute of Chicago.
VENERA, Jiří. Dům umění města Brna po roce 1945. s. 115–118, in: Vránová, Jana (ed.) 90 let Domu umění města Brna. Dům umění města Brna. Brno, 2000.
STUCHLÍKOVÁ, Alice. Aktivní zóny v galerijní praxi: expozice a výstavy s nabídkou samoobslužné fyzické interakce. Brno, 2008. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář dějin umění. Vedoucí bakalářské diplomové práce Ladislav Kesner ml. 51 s. Dostupné také z: http://is.muni.cz/th/53968/ff_b/Alice_Stuchlikova_BDP_Aktivni_zony_v_galerijni_praxi.doc?lang=en.
Webové stránky
Der früher Dürer : Rahmenprogramm : 24.02. – 02.09. 2012 [online]. Nürnberg : Germanisches Nationalmuseum, 2012 [cit. cit. 2013-04-30]. Dostupné z: http://www.gnm.de/fileadmin/redakteure/Ausstellungen/pdf/Rahmenprogramm_Der_fruehe_Duerer.pdf
Dokumentation AD: Alles Dürer! Konzept . In: Kunst- und Kulturpädagogische Zentrum der Museen in Nürnberg [online]. Nürnberg : Germanisches Nationalmuseum, 2013-01-03 [cit. 2014-07-25]. Dostupné z: http://www.kpz-nuernberg.de/kpz/_duerer_2012_AD_konzept.shtml
NCVU. 2010 [online]. [cit. 2013-04-30]. Dostupné z: http://www.ncvu.cz/exhibitions/2010/Play/Play.html
Výstavy. In: Galerie umění pro děti [online]. Praha: GUD, [s.a.] [cit. 2013-04-30]. Dostupné z: http://www.galeriegud.cz/vystavy
Orbis pictus play [online]. Praha: Audabiac, c2009 [cit. 2014-07-16]. Dostupné z: http://www.orbis-pictus.com
Towards the public: Touching and re-creating allowed
Abstract: The paper introduces the concept of interactive studios as part of exhibitioni of modern and contemporary art at the National Gallery in Prague. In particular, some examples of the practice of recent years show fostering of the communication betwen exhibition and visitor's. The personal bond with artwork will lead children and adult visitors to their own creation, experimentation, reflection and detection of interdisciplinary contexts broader and more structured than it is in traditional art exhibitions usual. The paper indicates a new role of the curator for education. The realization of interactive exhibitions exceed the usual impossibility of physical contact with musealized artwork and aims to a deeper experience and understanding. It will focus also on consistency, reasonableness and validity of such a concept within the existing framework of the art museum and gallery. The paper also indicates the methodology to be applied on different types of shows (monographic, thematic exhibition of contemporary art, etc.) and outlines the critical moments that go beyond the work of curator for education and lead to critical reflection of exhibition as a medium itself.
Keywords: mediation of art, interactive exhibition, interactive studio, examples from practise, National gallery in Prague, curator for education
Autor:
Mgr. et MgA. Oldřich Bystřický
Lektorské oddělení
Sbírka moderního a současného umění
Národní galerie v Praze
Veletržní palác
Praha
E-mail: bystricky@ngprague.cz
The study is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.
Jak citovat tento článek: BYSTŘICKÝ, Oldřich. 2014. Veřejnosti naproti: Sahat a přetvářet dovoleno. Kultura, umění a výchova, 2(2). ISSN 2336-1824. Dostupné z: https://www.kuv.upol.cz
Comments