Studie se zabývá mapováním současných možností výtvarných aktivit nevidomých. Popisuje tzv. Axmanovu techniku modelování (ATM) trojrozměrných děl, která vznikla na bázi dlouholetého výzkumu spolku Slepíši, a způsob její prezentace širší veřejnosti. Představuje jednotlivé koncepce realizovaných výstav s exponáty vytvořenými bez zrakové korekce. Studie interpretuje také další způsoby výtvarného projevu nevidomých a možnosti jejich vzdělávání receptivního charakteru v tomto oboru v tuzemsku i v zahraničí, nejčastěji formou hmatových výstav, které zprostředkovávají umění lidem se zrakovým postižením.
Klíčová slova: hmatové sochařství, hmatové výstavy, nevidomí, výtvarná výchova, zprostředkování umění nevidomým
Úvod
Mohlo by se zdát, že díky silné vizuální stránce výtvarného učení je obtížné rozvíjet u nevidomých jejich uměleckou a řemeslnou tvořivost. Přesto existují možnosti pro jejich samostatný výtvarný projev. Jednou z nich je tzv. Axmanova technika modelování (dále jen ATM), která nepracuje s vizualitou a vychází z hmatových principů. Umožňuje při práci s hlínou tvorbu trojrozměrných výtvarných děl, založených na řemeslných dovednostech autora. Jejími autory jsou Štěpán a Tereza Axmanovi, kteří tuto metodu vyvíjí již téměř dvacet let a vyučují ji v Mezinárodním centru ATM v Tasově na Vysočině. (Axmanová, 2015, s. 47)
Podle Jána Jesenského patří nevidomí do skupiny zrakově postižených osob s nejvyšším stupněm poškození zraku. (Jesenský, 2007, s. 16). Jejich představivost je ovlivněna věkem, během nějž přišli o zrak, a dle toho se diferencují do dvou skupin: na nevidomé od narození a na ty, kteří o zrak přišli během svého života a tedy disponují vizuální pamětí. Jesenský přikládá mimořádnou důležitost 5. – 7. roku života. V té době se utváří vlastní ego a dochází k myelinizaci nervů, což způsobuje, že vizuální představivost mizí, pokud ke ztrátě zraku došlo do konce tohoto období. (Jesenský, 2007, s. 71)
U obou skupin nahrazuje zrakové vnímání taktilní citlivost. To, v jaké fázi života nevidomí oslepli, má vliv na dobu užívání hmatu jako hlavního prostorového smyslu, a tedy i na způsob tvorby a vnímání.
Pierre Villey vysvětluje, proč nevidomí využívají k doteku nejvíce své ruce. Smysl hmat je rozložen v celé pokožce, kde citlivost kolísá podle hustoty sensitivních nervů a pohyblivost podle množství motorických nervů. Jazyk a sliznice rtů jsou nejcitlivějšími částmi těla. (Může jít tedy o jeden z důvodů, proč malé děti strkají všechny předměty do úst, aby je ohmataly.) Dvakrát až desetkrát menší je citlivost v rukou, nicméně právě lidské ruce se ukázaly jako nejdůležitější nástroje v hmatovém vnímání, zejména díky pohyblivosti kloubní soustavy a schopnosti vytvářet prostorové představy. (Villey, 1940, s. 116, 117)
Speciální pedagog Evžen Perout popisuje hmat jako kontaktový smysl, kdy se při vnímání postupuje od detailu k celku – na rozdíl od distanční povahy zraku, který umožňuje vnímat vzdálené a velké objekty najednou, jedním pohledem. (Perout, 2005, s. 52)
Skutečnost, že taktilní vjemy jsou pro nevidomé naprosto zásadní, se stala inspirací pro zřejmě první hmatovou výstavu v ČR z roku 1989. V Praze ji uspořádal spolek Hapestetika. V publikaci „Dotýkejte se prosím“ Terezie Hradilková popisuje koncept výstavy, která byla postavena na výzvě výtvarníkům, aby zvážili, zda jejich díla mohou promluvit také k nevidomým. Výstava byla připravena z exponátů domácích autorů s důrazem na výběr materiálů s plastickým výrazem. (Hradilková, Sýkorová, 1998, s. 37)
Koncept této výstavy výrazně ovlivnil i Štěpána Axmana, zakladatelskou osobnost ATM, a byl pro něj prvním impulsem ke spolupráci s nevidomými. (Axman, 2016)
V následujících kapitolách je popsáno, jak se tato spolupráce vyvíjela, co je principem ATM a jakým způsobem je prezentována veřejnosti. V další části studie jsou zmíněny i jiné techniky výtvarné tvorby nevidomých a možnosti jejich vzdělávání v tomto oboru. Záměrně je ve studii nejvíce prostoru věnováno právě práci manželů Axmanových, zejména produktům ATM v kontextu realizovaných hmatových výstav, protože jejich práce s nevidomými má v tuzemsku nejzajímavější výsledky. Většina informací, zejména týkajících se prezentací tvorby nevidomých na veřejnosti, byla získána na základě realizovaných rozhovorů s manželi Axmanovými a nebyla zatím nikde publikována.
1 Vývoj metody ATM
Než techniku ATM manželé Axmanovi začali oficiálně učit, vyvíjeli ji zhruba osm let. Je ale důležité zmínit, co předcházelo samotnému výzkumu. První spolupráce s nevidomými začala při organizování výstavy Manus Europae v roce 1992. Iniciátorem byl původně vyučený cizelér Štěpán Axman, absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy Uherské Hradiště. Ten po absolvování školy založil a spoluprovozoval soukromou slévárnu, v níž bylo jeho hlavní pracovní náplní slévání a cizelování soch z bronzu. Axman se ale chtěl věnovat sochařství ještě jinak, a tak v roce 1991 založil galerii Bronz, která se zabývala organizováním výstav a umožnila realizovat jeho záměr věnovat se kurátorství sochařských výstav. Jako kurátor se angažoval nejen jako tvůrce sochařských děl, ale mohl se podílet na prezentaci sochařské tvorby a ovlivňovat např. způsob jejich prezentace a umístění soch v prostoru. (Axman, 2016)
Manus Europae
K výstavě Manus Europae využil Axman svého umu z období, kdy se živil cizelováním, a nechal svými přáteli, sochaři Nikolou Armutidisem, Pavlem Malovaným, Mariem Kotrbou, Jiřím Plieštikem, Stefanem Milkovem, Jaroslavem Rónou a Michalem Gabrielem, vytvořit sedm bronzových soch, které nechal záměrně opískované. Věděl, že v místě dotyku rukou změní socha barvu – proto cizeléři pracují při patinování soch nejčastěji v rukavicích. Sochy nechal Axman umístit do prostředí, kde se nevidomí pohybují, tzn. do speciálních základních a středních škol. Záměrně byla výstava určena hlavně dětem, kvůli jejich bezprostředním reakcím. Sochy byly abstraktního charakteru, aby dávaly prostor k zapojení fantazie. Dotyky dětí pak sochy získaly patinu, jež ukázala nejpoužívanější místa pro zkoumání hmatem. Vyvrcholením celého projektu bylo vytvoření děl inspirovaných haptickým zážitkem nevidomými žáky Základní školy pro nevidomé a slabozraké v Brně. V té době zde vedl kroužek modelování z hlíny učitel výtvarné výchovy Karel Jelínek a umožnil Axmanovi navštěvovat svou výuku. Společně pak probouzeli v dětech motivaci zapojit co nejvíce fantazii při vytváření vlastních variant soch. (Axman, 2016)
Obr. 1 Plastika s názvem Heart od sochaře P. Malovaného, vpravo práce nevidomých dětí, Brno, zdroj www.slepisi.eu
1.2 Slepíši
V roce 1995 Axman založil sdružení Slepíši, kde začal realizovat své představy o možnostech modelování plastik nevidomými osobami. Stále více se mu dařilo pronikat do jejich světa. Seznamoval se s jejich rodinným zázemím a zjišťoval, kdo z nich má výtvarné nadání. Organizoval exkurze, při kterých měli osoby se zrakovým postižením možnost zkoumat svým hmatem sochy ve Zbraslavi, na Karlově mostě, v Kuksu atd. Se svou ženou Terezou začal Axman postupně vyvíjet techniku, s níž by obsáhl různé vlastnosti sochy – její stavbu, řemeslnou konstrukci, výtvarný nádech, koncepci a vnímání tvaru. Zajímavé pro něj bylo sledování rozdílů v tvorbě nevidomých od narození a těch, kteří o zrak přišli během svého života a mají tedy vizuální paměť. Postupně tak vznikla metoda, která byla přístupná i pro nevidomého, který s hlínou ani modelováním neměl do té doby žádné zkušenosti. Dnes se vyučuje v Mezinárodním centru Axmanovy techniky modelování v Tasově na Vysočině, ve speciálních školách i v dalších organizacích pořádajících výtvarné kroužky pro nevidomé, jako je např. sdružení Okamžik. (Axman, 2016)
2 Popis ATM
ATM je založena na tvorbě trojrozměrných výtvarných objektů. Ty jsou modelovány především ze šamotové hlíny, která obsahuje různé množství a velikost ostřiva, s jemnými či hrubými částečkami. Nejdůležitějšími nástroji, které nevidomí výtvarníci používají, jsou zde dlaně a prsty rukou. Díky tomu je jejich kontakt s hlínou přímý, a přirozeně se dosahuje co nejcitlivějšího hmatového vnímání. Z tohoto důvodu se nepoužívají žádné klasické nástroje, jakými jsou obvykle hrnčířský kruh, špachtle nebo očka. Finální výrobek je pak vypálen v keramické peci.
Podstatu ATM připodobňuje Axmanová k proporčnímu systému proslulého římského architekta, inženýra a teoretika Vitruvia. Tento princip vysvětluje základní definici proporciálnosti z poměrů jednotlivých částí těla vůči celku a využívá geometrického – matematického řádu s řádem přírodním lidského těla. Dalo by se říci, že to, co pro vidoucí znamenal Vitruviův proporční systém, podobnou otázku řeší ATM pro lidi nevidomé. Opírá se stejně o modulus – základní jednotku a také o proporční vztahy využívající jednoduchou matematiku. (Axmanová, 2015, s. 39)
Hanychová konkretizuje techniku ATM. Základní jednotku jako tzv. hmatový had. Je to kus hlíny, který se stiskem v dlaních mačká do válečků o průměru 1–2 cm. Velikost hmatových hadů je odvislá od velikosti ruky, dlaně a síly stisku. Způsob výroby hmatového hada je rovněž důležitý – jeho pevnosti je dosaženo tím, že se zpracovává přímo v rukách a neválí se po podložce, čímž získává lepší vlastnosti.
Z hmatových hadů, které by měly mít stejný průměr, vytvářejí nevidomí tzv. hmatové kostry, které jim pomáhají orientovat se v proporcích modelovaného díla pomocí počítání hadů. Jednotlivé výrobky se tedy neměří tradičními délkovými mírami, ale pomocí hmatové matematiky.
Dalším pomocným prvkem v ATM jsou především litrové krabice od mléka se čtvercovým půdorysem. Jejich rozměr je 7 x 7 x 20 cm. Tvoří oporu pro stavbu nádob, obličejů a figur a slouží jako pomocný prvek. Díky nim je výsledný produkt dutý a samonosný a hlína se zevnitř nemusí odebírat. Krabice se při tvorbě kombinují a slepují izolepou podle tvaru a velikosti finálního díla. (Hanychová, 2006)
Podle zpracovaných výukových osnov je ATM rozčleněna na čtyři základní celky: stavba, obličej, hlava, figura. Ty svým charakterem odpovídají klasickým sochařským disciplínám. A v každé se student seznamuje a učí ideální proporční řád. (Axmanová, 2015, s. 41)
V první fázi je zaměřena na modelování stavby, které se později dají využít např. pro řemeslnou výrobu zahradních či interiérových nádob. Díky krabici od mléka jako stavební pomůcce je charakteristický tvar nádob hranatý, mohou mít ale i tvar zaoblený a kulatý. Jejich struktura je tvořena hmatovými hady a zůstává přiznaná a viditelná i po výpalu.
Dalším umem, který se nevidomý díky ATM naučí, je modelování reálného obličeje. Ke stavbě jeho konstrukce se opět používají hmatové hady, které nevidomí odpočítávají na zmíněné krabici od mléka. Výhodou je, že výška krabice koresponduje s proporcemi hlavy dospělého člověka. Při modelování je samozřejmě důležité uvědomit si fyziologickou stavbu těla, což vyžaduje anatomické znalosti. (Hanychová, 2006)
Nevidomí už tentokrát nenechávají sochu v podobě hmatových hadů, ale dopracovávají ji do větších detailů. Axmanová k tomu píše:
„Pokud žák pochopí proporce ideálního obličeje, může na základě odchylky od ideálního obličeje modelovat jiné varianty. Vždy však platí, že základní proporce musí být jasně definovány již v hmatové kostře a teprve potom se na ni vrstvením kousků hlíny modeluje finální vrstva. Jako bychom hmatovou kostru pokrývali kůží a až potom propracovávali výsledné detaily.“ (Axmanová, 2015, s. 43).
Obr. 2 Postup při tvorbě obličeje – stavba z „hadů" a finální výrobek. Autorka fotografie Lenka Horká, zdroj www.slepisi.eu
Po absolvování této části osnovy ATM jsou nevidomí schopni vyjádřit v obličeji grimasu i charakter člověka.
Hanychová představuje i závěrečnou část výukových osnov ATM. Jedná se o modelování postav, ve kterém se propojují znalosti a řemeslné dovednosti získané během modelování nádob a hlav. Postavy mají spíše charakter karikatur.
Obr. 3 Nevidomá žena modelující figuru. Autorka fotografie Lenka Horká, zdroj www.slepisi.eu
Modelování reliéfu tvoří nadstavbu výuky ATM. Vyžaduje znalost principu sochařského reliéfu. (Hanychová, 2006)
3 Prezentace ATM
Po vyvinutí techniky ATM se pochopitelně probudila v autorech také touha prezentovat ATM širší veřejnosti. Slepíši tedy uspořádali celou řadu hmatových výstav s mnohotvárností témat a přístupů, kde autoři exponátů i expozic pracovali s velkou mírou tvořivosti, otevřenosti a fantazie. Autorem koncepce expozic byla vždy Tereza Axmanová.
3.1 Stálá sbírka hmatového sochařství v Jihlavě v r. 2008
Za osm let trvání Mezinárodního centra ATM v Tasově vzniklo množství sochařských děl, z nichž byla vytvořena stálá expozice v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě. Měla za úkol ukázat tvůrcům se zrakovým postižením, že jejich tvorba má smysl a že je možné ji chápat jako samostatnou výtvarnou platformu. Šla napříč mnoha formami, zahrnuje díla figurativní, portrétní i vyjádření dějů, ať už abstraktních či reálných. Každou sochu vybírala komise a podmínkou vystavení exponátu bylo autorství bez možnosti zrakové korekce. Šlo rovněž o zvýšení kreditu práce autorů a větší možnosti prodeje jejich děl.
Výstava byla koncipována jako „les“ jednotlivých soch, kde se návštěvníci mohli volně procházet. Originálním prvkem bylo také použití zatemnělých boxů s otvory pro ruce, což umožnilo vidoucím pouze hmatový kontakt s exponátem. Důraz byl kladen i na „vodicí“ systém, který pomáhal v orientaci a poskytnul lidem se zrakovým postižením samostatnost při průchodu instalací. I když rozsahem byla expozice malá, měla nesporný význam a byla publikem i odbornou veřejností vysoce ceněna, což dokládá např. získané prestižní ocenění Gloria musaealis 2008. Po dvou letech byla výstava přemístěna z parteru do sklepení hlavní budovy galerie v Jihlavě za (mylného) předpokladu, že pro hmatovou výstavu není třeba denní osvětlení. Podle Axmanové byl tento přesun na škodu: výstava ztratila prostor, do nějž byla koncipována, a tím pozbyla velkou část svého kouzla. (Axmanová, 2016)
Obr. 4 Fotografie ze stálé sbírky hmatového sochařství v Jihlavě. Autor fotografie Pavel Petrov, zdroj www.slepisi.eu
3.2 Sochařský cyklus Bible
Dalším projektem, jenž prezentoval výsledky Mezinárodního centra ATM, byla prezentace výtvarných děl pojatých jako výstavní cyklus na nejrůznější biblické motivy. První sochy z cyklu Bible vznikly již v roce 1995 a jejich tvůrci byli Božena Přikrylová (tehdy Vavreková) a Petr Pavelek. V průběhu let přibývaly výtvarné práce s tímto tématem od dalších nevidomých autorů. Rozrůstající se sochařský soubor dal podnět ke vzniku Mezinárodního pracovního setkání nevidomých výtvarníků, kterého se zúčastnili nevidomí autoři nejen z České republiky, ale také ze Slovinska, Slovenska a Finska. V současnosti zahrnuje sochařský cyklus Bible přes 40 volných plastik a reliéfů vytvořených z pálené hlíny. Cyklus byl představen v r. 2012 v Třebíči pod názvem Starý a nový. Expozice byla rozdělena do dvou výstavních míst. Jedním z nich byl prostor krypty baziliky sv. Prokopa.
Obr. 5 Fotografie z výstavy Nový a starý. Autor fotografie Josef Kubíček, zdroj www.slepisi.eu
Zde byly umístěny plastiky tematizující Nový zákon: motivy Krista, Golgoty, Josefa s Ježíšem, hlavy Jana Křtitele, návrat marnotratného syna a další. Plastiky vzniklé na motivy ze Starého zákona – jako např. Zlaté tele, Lotova žena, Babylonská věž, Goliáš, Archa, Ezau, Salome tančí, Král Herodes a další – pak byly vystaveny v Galerii Ladislava Nováka, která je součástí židovského města. Zajímavou součástí byly také nerezové prvky výstavy. Prostorové jehlany ukrývaly sochy určené pouze pro hmat, na pásy na zdi měli návštěvníci možnost otisknout své ruce natřené krémem, tento „podpis“ se stal součástí instalace.
Obr. 6 Fotografie z výstavy Nový a starý. Autor fotografie Josef Kubíček, zdroj www.slepisi.eu
Vizí manželů Axmanových je vytvořit pro tuto sbírku na Třebíčsku galerii. Možnost vidí např. ve využití prostor staré stodoly, kde by mohla být stálá expozice přístupná po celý rok. (Axmanová, 2016)
3.3 Portréty, Brno 2014
Další projekt obsahující portrétní plastiky, který byl vytvořen v Mezinárodním centru ATM, byl představen v prostoru Moravské galerie v Brně. Na první pohled mohla výstava působit jako „klasická“, hlavně díky umístění vitríny s galerijním světlem hned při vstupu do sálu. V ní byly instalovány „vzácné exponáty“ – tři busty od nevidomých autorů. Vitrína symbolizovala charakter klasických expozic, kdy se na vystavená díla může návštěvník pouze dívat bez možnosti zapojení dalších smyslů. Poté, co návštěvník tuto vitrínu obešel, nalezl z její druhé strany otvory pro ruce, které mu umožnily si tyto busty „prohlédnout“ rukama. Dalším vidoucím návštěvníkům se tak naskytla možnost spatřit nejen statické sochy portrétů, ale i pohybující se ruce, které sochu „oživily“. Vznikly tak skvělé momenty, které pozorujícím návštěvníkům názorně ukazovaly, jak se na svět „dívá“ hmatem. Rovněž tak bylo možno konfrontovat vizuální představu s dotekem. Dalším zajímavým prvkem bylo umístění fotografií portrétovaných osob na stěny expozice, a to v životní velikosti. Každou fotografii doprovázel rovněž zvukový záznam se sdělením poselství konkrétní zobrazované osoby v jejím vlastním hlasovém podání. (Axmanová, 2016)
Obr. 7 Fotografie z výstavy Portréty v Brně. Autor fotografie Kamil Till, zdroj www.slepisi.eu
3.4 Orbis Sculptus | Svět v sochách v Jihlavě
Po dvaceti letech práce s nevidomými v Mezinárodním centru Axmanovy techniky modelování v Tasově vznikla příležitost uspořádat výroční výstavu v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě. Kurátorka výstavy Tereza Axmanová zde představila hned v několika sálech ucelené projekty. Nešlo o prezentaci jednotlivců, síla tkvěla v souhře několika lidí pracujících společně na jednom tématu. Expozice zastupovala několik výtvarných projektů, prezentovaných v jednotlivých místnostech s různou intenzitou osvětlení. Autory soch zde bylo možno vnímat jako experty, kteří pro nás objevili a prakticky ověřili netušené možnosti hmatu. Nosným momentem výstavy mělo být téma zpracované hned v první, nejtemnější místnosti, kde byl umístěn exponát černé komory s názvem Zhmotnění kouzla. Koncept byl inspirován sochou nevidomé výtvarnice Aleny Stanické, dílo nese název Kouzlo. Na audiovizuálním záznamu, který je součástí expozice, umělkyně představuje hlavní poselství celé expozice – že hmatem lze udělat cokoli. Černá komora měla být v podstatě jen zvětšením tohoto exponátu. Poté, co jím návštěvník prošel, se v něm odehrálo „kouzlo“, jež mu umožnilo výstavu projít s větším pochopením. Další sály nabízely rozmanitá témata, např. v expozici Hudby si každý z umělců zvolil dle svého uvážení určitý hudební styl a podle něj pak vytvořil sochu. Rovněž zde bylo možno shlédnout 8 reliéfů Zastavení ze života Krista od autora Pavla Slámy, hmatové hračky nebo soubor Portréty s doplňující videoinstalací. Vrcholem celého projektu byla expozice Dialog hmatu a zraku. Kurátorka měla možnost vybrat si z depozitáře jihlavské galerie díla od profesionálních umělců a vystavit je společně s tvorbou nevidomých výtvarníků. Návštěvník tak měl možnost shlédnout společné téma ztvárněné dvěma rozdílnými způsoby. Výstava Orbis Sculptus obsahovala celkem třicet exponátů od více než deseti autorů a zaplnila téměř všechny prostory jihlavské galerie. (Axmanová, 2016)
3.5 Prezentace ATM v zahraničí
Po dlouholetém výzkumu ATM vzešla u manželů Axmanů touha ji prezentovat v zahraničí prostřednictvím tzv. Putovního ateliéru. Ten zahrnoval kromě expozice i praktickou ukázku modelování. V mnoha případech byla prezentace děl doprovázena i společným workshopem. Během let tak navštívili manželé Axmanovi Švýcarsko, Francii, Slovensko, Rakousko, Slovinsko, Kanadu, Finsko a Švédsko. Odborní pracovníci škol i ústavů manželům Axmanovým potvrdili, že se do té doby s něčím podobným nesetkali, a byli metodou nadšeni. V průběhu let byla stále se formující technika představena také na mezinárodních konferencích zabývajících se vzděláváním lidí se zrakovým handicapem. Naposled to bylo v roce 2013 na 8. Mezinárodní konferenci UCEVI v Istanbulu v Turecku, kde se konala přednáška a workshop s názvem Open the Creativity of Blind People! (Axmanová, 2016, osobní konverzace)
4 Další možnosti výtvarného projevu nevidomých v ČR a v zahraničí
Článek je primárně věnován různým metodickým postupům, proto zmíníme ještě alespoň některé metody výtvarného vzdělávání nevidomých, jež se úspěšně ověřují v ČR i v zahraničí.
Mezi další vhodné výtvarné techniky, které lze použít pro výtvarnou edukaci nevidomých, patří i speciální metoda malby pro nevidomé, jejímž autorem je akademický malíř Dino Čečo. K malbě nevidomí používají různé nástroje, jako např. pletací jehlici nebo krejčovský náprstek. Jako podklad pro tvorbu slouží malířské plátno velikosti 60 x 60 cm, na jehož spodní části je nanesena černá magmatická barva. Ta se objeví až v okamžiku doteku nástroje s plátnem. Tímto způsobem vystoupí jednotlivé tahy do jemného reliéfu tak, že si výsledek poté, co autor dílo takto „domaluje“, může dotykem osahat. Některé obrazy nechává nadace Artevide také přetvářet pomocí speciálních technologií do třídimenzionálních haptických obrazů. Ty pak vystavuje nejen na příležitostných výstavách, ale i v Galerii Nadace Artevide, kterou založil Čečo společně se Zuzanou Kopečnou (2007). (Čečo, 2009)
Obr. 8 Fotografie z výstavy nadace Artemide, zdroj www.artemide.cz
Další metodou/metodikou pro nevidomé je tzv. reliéfní kresba. Evžen Perout ji popisuje jako metodu, kdy tvůrce dominantní rukou vytlačuje kresbu propisovací tužkou do měkkého papíru podloženého tvrdým kartonem. Druhou rukou pak kontroluje pohyb tužky po papíře a v jednotlivých fázích kreslení obrací papír na rubovou stranu a čte vytlačený reliéf. (Perout, 2005)
Kresbou nevidomých se už řadu let zabývá např. profesor psychologie John Kennedy z Toronta, který vyvinul metodu tzv. taktilních obrazů. Hopkins ji popisuje jako převedení trojdimenzionálního objektu do dvoudimenzionální kresby pomocí kontury kolmého průmětu. Nevidomý si objekt nejdříve prozkoumá hapticky a pak nakreslí jeho konturu na materiál z kartonu vložený do průhledné fólie. Obyčejným perem tak vytvoří jednoduchou liniovou haptickou kresbu, která jednoduše prezentuje trojdimenzionální objekty v měřítku přizpůsobeném rozměru kartonu. Nevidomí tak mají možnost trénovat správnost převedení proporcionálních vztahů objektů. (Hopkins, 2000)
5 Zprostředkování výtvarného umění nevidomým v ČR a zahraničí
Manželé Axmanovi zařadili do osnov svých kurzů i další vzdělávací obsahy. Nabízejí studium dějin výtvarného umění. Vytvořili způsob, jak seznamovat nevidomé s jednotlivými styly umění a jejich předními autory pomocí hmatových modelů a audio nahrávek.
Zprostředkování výtvarného umění se nevidomým nabízí také formou taktilních expozic. Čím dál víc muzeí tento typ výstav podporuje a představuje tak exponáty z historického i ze současného výtvarného umění. Součástí jsou i popisky v Braillově písmu, vodicí linie a audioguidy, k dispozici je i průvodce. Spolek Hapestetika vytvořil rozsáhlou metodiku, v níž se zabýval materiály a způsoby, jakým by měly být plastiky na tyto speciální výstavy tvořeny, aby byly co nejvíce popisné. (Hradilková, Sýkorová, 1998)
Evžen Perout považuje za nejvhodnější, když se nevidomí s hmatovou expozicí seznámí nejen pasivně, ale kdy po prohlídce ještě následuje činnost v atelieru, kde poté svůj zážitek z výstavy výtvarně zpracovávají. Mohou uplatnit fantazii a vytvořit vlastní variaci výtvarného díla. Je dobré, když během práce mají nevidomí možnost se k originálu sochy ještě vrátit a porovnávat ji se svým výtvorem. V závěru pak Perout doporučuje uspořádání improvizované výstavy, kde mají účastníci dílny možnost si sdělit zkušenosti a prožitky z tvůrčího procesu. (Perout, 2005, str. 85,86)
Praktické zkušenosti v této činnosti jasně ukázaly, že hmatové výstavy mohou být obohacením i pro ty, kteří vidí. Kesner uvádí, že koncepční příprava takových akcí by měla vzít v úvahu i soudobé poznatky z kognitivní a percepční psychologie o vztahu vizuálního a taktilního vnímání a navrhnout řešení expozice tak, aby neprohlubovala bariéry mezi postiženými a většinovou populací. (Kesner, 2005, s. 200). Tento koncept výstavy „pro všechny“ byl skvěle zvládnut např. v projektu s názvem Neviditelná příčina, který se uskutečnil roku 2003 v Moravské galerii v Brně. Myšlenka instalace významného umělce Jiřího Příhody, která radikálním způsobem omezuje zrakový vjem, vyšla z rozhovoru s nevidomou ženou Eliškou Hluší a z uvědomění si zásadní odlišnosti ve vizuálním a nevizuálním prožívání prostoru a vytváření. Impulsem se stala Příhodou položená otázka na téma představy Boha, která byla nečekaně přímočaře a přesně zodpovězena. Tato představa, zhmotněná coby figurální socha vytvořená jiným umělcem, se stala základem Příhodova konceptu. Byla umístěna do absolutně temného uzavřeného prostoru, vytvořeného pro tuto příležitost ve výstavní síni galerie. Podle slov kurátorky výstavy ne všichni návštěvníci našli odvahu do této temné místnosti vstoupit. (Ferencová, 2003)
Také v zahraničí se snaží nevidomým zpřístupnit výtvarné umění formou speciálně vytvořených hmatových výstav. Nejvíce mediálně propagovaná byla expozice v Museu del Prado. Nevidomí měli tak možnost „spatřit“ rukama nejslavnější obrazy světa převedených speciální technologií 3D tisku do taktilní podoby.
Dalším zajímavým projektem je virtuální muzeum s názvem The Museum of pure forms, které se díky speciální technologii snaží o simulaci dotyku na objekty výstavních exponátů z databáze počítačových 3D modelů soch. Uživatel tak pomocí dvou prstů může vnímat tvar i materiál soch z jakéhokoli historického období. Samozřejmě se nabízí využít k doteku ukazovák a prostředník, které využívají nevidomí k četbě Braillova písma a jsou nejcitlivější. (Loscos, Frisoli, Jansson, Bergamasco, 2005, s. 18–20)
6 Diskuze
Ve světě výtvarného umění je možno propojit světy nevidomých a vidoucích tím, že se vzájemně střídají v roli autorů a těch, kteří díla následně hmatem vnímají. Vedeni k tomu, aby vytvořili kontakt s exponátem pomocí rukou, při něm zažívají něco, co jim zrakový ani sluchový vjem u klasických výstav nemůže zprostředkovat. Vidoucí návštěvníci si u doteku dopřávají zážitek syntézy zraku a hmatu, častěji však zavírají oči a snaží se poznat dílo pouze pomocí svých rukou.
Výtvarník Jan Švankmajer tvrdí, že každým dotykem se exponát proměňuje a obohacuje o emoce vnímatele, a naopak taktilní objekt v sobě nese emoce autora a lidí, kteří se ho předtím dotýkali. Vyzdvihuje tuto proměnlivou povahu jako nejzajímavější specifikum taktilního umění. (Švankmajer, 1994, s. 148)
Když srovnám koncepce hmatových výstav sdružení Hapestetika, spolku Slepíši a nadace Artevide, jejich podpora nevidomých tvůrců, nabídka výtvarných prostředků, ale též forma prezetace jejich tvorby se v mnohém liší. Mají však společné motto: „Dotýkejte se prosím“. Spolek Hapestetika používá ve svých instalacích hlavně dřevo, kámen, sklo a bronz, tzn. materiály jemné na dotyk. V Axmanově škole se převážně pracuje s šamotovou hlínou, která má v sobě často i hrubší částečky ostřiva. Po výpalu je pak povrch drsný, což ale od kontaktu neodrazuje. Finální podoba plastiky může na první pohled a dotek působit neuhlazeně i proto, že se při tvorbě nepoužívají pomocné nástroje. Tím ale její výtvarná hodnota neklesá, právě naopak. Nadace Artevide zprostředkovává obrazy pomocí mírně vystouplého reliéfu z magmatické barvy nebo plastické hmoty. Nejzásadnější rozdíl je ale ve složení autorského týmu a zaměření cílové skupiny, pro něž jsou exponáty určeny. Zatímco Hapestetika oslovuje umělce z řad vidoucích, Slepíši a Artevide vystavují výhradně díla nevidomých.
Projekt Neviditelná příčina se snažil podřídit u návštěvníka zkušenost zrakovou zkušenosti hmatové, což mělo být dosaženo tím, že exponát bylo možné vnímat pouze hmatem v zatemnělém prostoru. Tuto tendenci jsme mohli zaznamenat také např. na již zmíněné výstavě hmatového sochařství v Jihlavě v roce 2008 v podobě zatemnělých boxů, kam návštěvník mohl prostrčit pouze ruce. Právě potlačení vizuality u vidoucího návštěvníka lze vnímat jako krok k našemu lepšímu porozumění tvorbě i světu nevidomých.
Zajímavou inspirací může být také využití moderních technologií, jako je tomu v zahraničí.
Závěr
Díky manželům Axmanovým, nadaci Artemide a dalším organizacím mají nevidomí možnost se výtvarně vzdělávat – ať již na základě recepce taktilních objektů zprostředkovávajících artefakty, nebo pomocí vlastní umělecké tvorby.
Tato studie ukazuje, že podpora tvorby a prezentace ATM techniky a Čečovy metody formou výstav a workshopů přinesla ohlas nejen v České republice, ale i v zahraničí, což svědčí o jejím velkém významu a přínosu. Oproti expozicím, kde jsou nevidomí pouhými návštěvníky, se v představených výstavních projektech ocitají v roli tvůrců.
Způsob, kdy se pracuje nejen pro nevidomé, ale také s nevidomými a za jejich aktivní účasti, by mohl být inspirací, jak začlenit jedince s handicapem do výtvarného světa, umožnit jim aktivním přístup k životu.
Všichni, kdo se věnují výtvarné edukaci nevidomých, vykonávají velmi záslužnou práci. Pomáhají totiž bořit bariéry, které jsou v nás stále zakořeněné a které lze překonávat právě díky umění. Yvona Ferencová, kurátorka výstavy Neviditelná příčina, tyto bariéry spojuje se strachem ze tmy, kterou většina z nás od dětství pociťuje, a také s pocity lítosti při náhodném setkání s nevidomými. (Ferencová, 2009, s. 154). Umělecké a výstavní projekty, jež integrují světy vidoucích a nevidomých, tyto strachy a předsudky pomáhají překonávat.
Závěrem připomeňme, že s výtvarnou tvorbou a výchovou k umění je třeba u každého člověka včetně nevidomých začít už v raném věku. (Podrobnosti viz Villey, 1940, s. 153)
Metody zde představené ukazují konkrétní techniky současným výtvarným pedagogům základních škol pro zdravotně znevýhodněné. Ověřené postupy ATM potvrzují, že úspěch je dán mimo jiné tím, že Axman ve svých žácích probouzel tvořivost již v jejich dětství. Během mnohaleté cesty jim otevřel nové možnosti v řemeslně – výtvarném vzdělávání a svoji metodu v současnosti stále rozvíjí.
Literatura
FERENCOVÁ, Yvona. 2009. Apozice obrazu. Praha: Křepela Pavel, ISBN 978-80-86669-12-0
FERENCOVÁ, Yvona. 2003. Jiří Příhoda: Představa [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné z: www.moravska-galerie.cz/media/694421/Jiří%20Příhoda.doc
HANYCHOVÁ, Lenka. 2006. Technika modelování pro nevidomé [online]. [cit. 2017-06-20]. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/41246/pedf_m.
HAPESTETIKA. 2017. Hmatové výstavy Hapestetika. Hapestetika.cz [online]. [cit. 2017-09-27]. Dostupné z: http://www.hapestetika.cz/web/cs/hmatove-vystavy
HOPKINS, Robert. 2000. Touching pictures. British Journal of Aesthetics, 40(1).
HRADILKOVÁ, Terezie. SÝKOROVÁ, Vladimíra. 1998. Dotýkejte se prosím. Praha: Sdružení Hapestetika.
JESENSKÝ, Ján a kol. 2007. Prolegomena. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, ISBN 978-80-86723-49-5
AXMANOVA, Tereza. 2015. Načini iskanja človekove ustvarjalnosti – modeliranje gline za slepe. In: KAČIČ, Marino. MAJERHOLD, Katarina. Umetnost in hendikep, zbornik prispevkov ob 95. obletnici zdsss. Ljubljana, ISBN 978-961-91372-8-4, Dostupné z: http://www.zveza-slepih.si/rikoss
KESNER, Ladislav. 2005. Marketing a management muzeí a památek. Praha: Grada Publising a.s., ISBN 978-80-247-6364-4
LOSCOS, Celine; FRISOLI, A.; JANSSON, G.; BERGAMASCO, M. 2005. Evaluation of the pure-form haptic displays used for exploration of works of art at museums. World haptics conference, Pisa, March, 18-20
PEROUT, Evžen. 2005. Arteterapie se zrakově postiženými. Praha: Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých, ISBN 80-903247-9-7
VILLEY, Pierre. 1940. Svět slepých. Praha: Pracovní komise učitelstva slepců
ŠVANKMAJER, Jan. 1994. Hmat a imaginace. Praha: Kozoroh.
Filmy
2009, Malba okamžiku, TV, ČT1, 4. 2. 2009. dostupné z http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10206823756-malba-okamziku/20856226642/
Rozhovory
AXMANOVÁ, Tereza. (5. 5. 2016, Tasov)
AXMAN, Štěpán. (5. 5. 2016, Tasov)
Artwork of blind people and its presentation to the public
Abstract: The Study deals with the mapping of contemporary possibilities of fine art activities of blind people. It describes the so-called Axman Technique of Modelling (ATM) of three-dimensional works, which was developed on the basis of long-term research of the Slepíši Association, and the method of its presentation to the wider public. It introduces individual concepts of the realized exhibitions with exhibits created without visual correction. The Study also interprets other ways of visual expression of blind people and the possibilities of their receptive education in this field both in the Czech Republic and abroad, most frequently by means of tactile exhibitions mediating artistic creation in this form to the visually impaired and blind people.
Key words: tactile sculpture, tactile exhibitions, visually impaired/disabled persons, art education, art mediation
Autorka:
Ing. arch. Dana Raková
Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury, katedra architektury
E-mail: dana.rakova@centrum.cz
The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.
Jak citovat tento článek:
RAKOVÁ, Dana. 2017. Výtvarná tvorba nevidomých a její prezentace veřejnosti. Kultura, umění a výchova, 5(2). ISSN 2336-1824. Dostupné z: https://www.kuv.upol.cz