Architektura je nedílnou součástí (nejen) vizuálního světa a lidské existence. Její pozice se rozpíná mezi funkcí utilitární a uměleckou. Jaké však jsou její specifické vlastnosti, které ji spojují s výtvarnou kulturou? Je současná architektura vizuálně a prožitkově inspirativní? Jestliže můžeme říci, že každý obraz obsahuje charakteristický rukopis malíře, lze také konstatovat, že každá kvalitní stavba v sobě nese pečeť autora ve formě specifické práce s detailem, který je rovněž osobitou signaturou umělce. Příspěvek dále rozvíjí úvahu nad tím, jakou úlohu hraje fotografie ve vnímání architektonického detailu a jak může být jejím prostřednictvím zprostředkována moderní architektura žákům ve školách. S architektonickým detailem je zacházeno jako s výtvarným jazykem a současně médiem, jež skýtá řadu alternativ, ale které doposud nenalezlo své plné využití.
Klíčová slova: architektura, detail, fotografie, zprostředkování architektury, výtvarný jazyk
Úvod
„Je načase, abychom uvažovali o tom, jestli geometrické formy jako takové mohou dát vzniknout architektonickému pocitu. Jsou vůbec formy skutečnými základními elementy architektury? Jsou takové prvky stavby jako zdi, okna nebo dveře skutečnými jednotkami architektonického působení?“ (Pallasmaa, 1998, str. 5)
Architektura zaujímá v lidském životě významné místo, které je často spojováno s čistě praktickými a životně nezbytnými činnostmi souvisejícími s našimi každodenními situacemi. Plní řadu utilitárních funkcí, jež by měly usnadňovat náš pohyb po světě a uspokojovat naše potřeby. Prvotním impulsem pro vznik většiny staveb je tato myšlenka, od které se poté, většinou účelově, odvíjí jejich forma. Ovšem málokdo si už uvědomí, že architektura má schopnost také inspirovat, podněcovat fantazii a nabídnout člověku nevšední smyslový prožitek. Její smysl by měl být daleko širší a bohatší na různé aspekty lidského života, kterých by se měla dotýkat a rozvíjet je. Kvalitní architektura by měla především obohacovat život, vzbuzovat v nás nové impulsy, evokovat snění a imaginaci a podporovat smysl pro uvědomění si sebe sama a svého místa ve světě. Zajímavé a inspirativní stavby mají schopnost zvyšovat v člověku kreativitu a zanechat v něm trvalé dojmy. Dobrá a hodnotná architektura je velmi často projektována s citem pro estetické a výtvarné kvality, jež aktivizují celostní prožívání všemi smysly a zapojují představivost. Prostřednictvím neobvyklých tvarových konfigurací, kombinací různorodých materiálů a vhodným začleněním do prostředí se dají přirozenou cestou kultivovat vizuální a komplexně smyslové vlastnosti člověka. (Pallasmaa, 2012)
Položme si nyní hypotetickou otázku: existují rozdíly mezi tvůrčím potenciálem lidí, kteří vyrůstali v prostředí šedivých, jednotvárných paneláků, a těmi, kteří se celý život pohybovali v originální a působivé architektonické zástavbě? Jakou roli v rozvoji jejich představivosti takto extrémně odlišné prostředí hrálo? Zkusme si na tuto otázku odpovědět sami. Domnívám se však, že na ni neexistuje jednoznačná odpověď.
„Architektura tedy musí vytvářet prostředí, které bude podporovat uvědomování si bytí člověka ve světě a zakotví jej v plynoucím čase a kultuře.“ (©archiweb.cz 1997-2013. Blog. Archiweb.cz [online]. cit. [2013-04-21]. Dostupné z: http://www.archiweb.cz/blog)
1 Detail jako signatura umělce
Role a současné podoby architektury jsou už od počátku 20. století (konkrétně od časů secese) poněkud komplikované. S ohledem na situaci, kdy došlo k rozdrobení historických slohů a stylů na mnoho rozličných, novátorských směrů a tendencí, se rozostřila také jednoznačná definice toho, co označujeme jako architektonický detail. „(…) architektura 20. století zrušila řádovost klasických řádů a ornament prohlásila za zločin proto, aby konečně vytvořila prostor pro nalezení nových detailních a výzdobných forem.“ (Kemp, 2009, str. 58–59)
Důsledek je takový, že každá kvalitní stavba v sobě nese pečeť svého tvůrce ve formě specifické a originální práce s architektonickým detailem, který je tak současně umělcovou signaturou. Architekt tím vyjadřuje nejen svůj profesní, nýbrž také výtvarný názor. Celá řada špičkových architektů byla a je rovněž vynikajícími umělci s výtvarným citem nebo vzděláním. Některé stavitele navíc spojuje jistá filozofická linie uvažování o tvorbě a člověku, která dává zásadní směr a podobu jejich práci. Kultivovaná vizuální a estetická složka je pro ně navýsost důležitá. Díky precizní propracovanosti v detailu je každá část stavby velmi promyšleně, po jednotlivých částech předkládána návštěvníkovi, čímž v něm zanechává trvalý dojem.
Obr. 1 – 3: Louis Kahn – Yale Art Center (1969), New Haven, Connecticut, USA. (Zleva doprava) bubnové trojúhelníkové schodiště pro veřejnost / trojúhelníkový betonový podhled / struktura stropního podhledu v prostorách galerie. Zdroje: http://yiki.flat.com/index.php?title=Louis_Kahn; http://bombsite.com/issues/40/articles/1548; http://pinterest.com/vandervelpen/concrete-architecture/
Příkladem odlišné práce s detailem, který je víceméně ukryt očím pozorovatelů z ulice, je jedna z raných prací amerického architekta Louise Kahna. Ten svou typickou cihlovou či betonovou materiálnost obvykle kombinoval společně s železobetonovými konstrukcemi, jež mu umožňovaly vytvořit nová, odvážná a invenční řešení. Tyto technologie, dohromady s variací jednoho a téhož geometrického motivu, uplatnil mimo jiné na realizaci Yale Art Center v americkém Connecticutu. Interiéru galerie dominuje výrazné bubnové schodiště, které je pozoruhodné v tom, že mimo to, že je obklopeno betonovým válcem, je navíc koncipováno do tvaru trojúhelníku a spirálovitě stoupá až na vrchol, kterému vévodí majestátní střešní podhled ve formě betonového trojúhelníku, jenž je vsazen do kruhové střešní nadstavby. Způsob pojetí detailu je konceptuálně sochařský a patrně i velmi prožitkový. Kahn pravděpodobně uvažoval tak, že návštěvník stoupající po schodišti v trojúhelníkové trajektorii svým pohybem stále vepisuje do prostoru tentýž tvar, který vidí zhmotnělý nad sebou a ke kterému se blíží. Silná působivost, spočívající také ve výrazné fyzičnosti a hmotnosti tohoto detailu, je navíc podpořena světelnou atmosférou, jež jeho tíhu znásobuje.
Kahn rozvíjí motiv trojúhelníku v Yale Art Center ještě dále, a sice na stropu galerie. Pravidelné rytmické opakování jednoho a téhož motivu po celé ploše stropního podhledu, kdy jen místy z některého trojúhelníku pronikne denní světlo, činí z Kahna mistra abstraktní architektonické kompozice. Divák se s tímto plastickým obrazem seznamuje pomocí zraku a pohybu současně během procházení výstavními prostory. Fyzický prožitek architektury a teorie o jejím vnímání všemi smysly se zde potvrzují.
Obr. 4 – 5: Alvar Aalto – stěna experimentálního letního domu (1952-53), Muuratsalo, Finsko. (Vlevo a uprostřed) Aalto zde zdivo člení do různých, pevně ohraničených polí. Současně, pro akcentování ještě výraznějšího kontrastu, Aalto vytvoří plastický prvek, vystupující výrazně nad plochu fasády (vyznačeno zeleně).
Obr. 6: Piet Mondrian – Kompozice s červenou, modrou, žlutou a bílou: Nom II 1939. Zdroj: http://www.moca.org/pc/viewArtWork.php?id=45
Architektem, v jehož práci lze vystopovat výrazné výtvarné cítění, je Fin Alvar Aalto, proslavený, mimo jiné, díky dnes již tradičnímu řešení pohledového zdiva. V něm často záměrně používal zkřivené vadné cihly, které se obvykle vyhazují, čímž pak z hladkého spojení vznikaly jakési krajiny stěny. Dával dohromady nejrůznější hladké a glazované obklady, různé druhy cihel a styly spárování, aby vytvořil povrchy, jejichž charakter se trvale, ale jemně mění s pohybem a intenzitou slunce. Jindy se zdivem pracuje tak, že jej člení do různých pevně ohraničených polí. V jedné stěně na každé pole používá cihly jiné velikosti, druhu, barvy a s jinými spárami. Někde nechá působit kontrast světla a stínu, hned vedle tvoří naprosto hladkou plochu. Vznikají tak horizontálně-vertikální abstraktní struktury připomínající do plastické architektonické podoby převedené malby Pieta Mondriana. Díky těmto decentním, ale zároveň neotřelým detailům je jeho architektura osobitá a snadno identifikovatelná. „Ve své epizodické architektuře Aalto potlačuje dominanci jediného vizuálního obrazu. Je to architektura, která není diktována vůdčí koncepční myšlenkou až do posledního detailu; roste postupně z jednotlivých architektonických scén, epizod a propracovaných detailů. Celek nedrží pohromadě intelektuální koncept, nýbrž stálost emocionální atmosféry, která funguje jako jakýsi architektonický klíč..“ (Pallasmaa, 2008, str. 7)
Obr. 7 – 8: Daniel Libeskind – interiér Židovského muzea v Berlíně (1999), Německo. Zdroj: (vlevo) Foto: archiv autora. (vpravo) http://artmagonline.wordpress.com/2011/06/04/578/
Podobně charakteristický rukopis, jaký můžeme vypozorovat u Kahna a Aalta, je přítomný také v projektech současného světového architekta Daniela Libeskinda. Židovské muzeum v Berlíně je jednou z několika jeho realizací, jež jsou věnovány židovskému národu. Prostor muzea je velice bohatý na výtvarné architektonické detaily, které umocňují hluboký zážitek z návštěvy expozice. V několika částech muzea je patrný motiv židovské Davidovy hvězdy, kterou Libeskind rozkládá a deformuje. Ostře lomené chodby v interiéru korespondují s prolamovanými okenními otvory, jejichž rozvržení se prý řídí skladbou rakouského skladatele Arnolda Schönberga a které skýtají nádherné průzory z muzea. Nakonec je vhodné zmínit zajímavý prvek ve formě betonových sloupů protínajících stěny na spojovacích schodištích. Ty „prorůstají“ v různých úhlech a v různém množství stěnami a sochařsky tak člení prázdný a jinak nevyužitý prostor.
1.1 Prvek s dvojí funkcí[1] a volný detail
Funkce detailu může hrát důležitou roli v kontextu vztahu exteriér vs. interiér, kdy podoba detailu použitého v exteriéru může mít zásadní vliv na vyznění interiéru a naopak.
Takovým prvkem mohou být třeba okna, nosná konstrukce nebo případně odhalená technická konstrukce, jako v případě Centre Pompidou od Renza Piana a Richarda Rogerse. Na této stavbě návštěvníka okamžitě zaujme nekonečná konstrukce barevných trubek, traverz a nosníků, ze kterých se budova skládá. Technické vybavení stavby se tradičně umisťuje do vnitřních stěn budovy, aby nevadilo fasádě. Zde jsou však veškeré rozvody vyvedeny vně a stávají se charakteristickým znakem stavby a klíčovým prvkem fasády, kterou tak vlastně suplují. Jedná se v podstatě o způsob stavění „naruby“. Skelet tedy plní především funkci nosnou a současně ochranou a „dekorativní“. Kovové potrubí se stává směsicí různých industriálních detailů, které jsou navíc po vzoru rozvodů vnitřních různě barevně odlišeny, takže se ke slovu dostává také složka výtvarná. Stejný princip je aplikován také v interiéru, kde jsou rozvody a konstrukce rovněž odhaleny a nechány na odiv návštěvníkům galerie. Budova tím nabírá velmi osobitý industriální charakter, který má v sobě nepopiratelnou sílu a výraz.
Dalším příkladem práce, kdy má detail kontext jak s vnější, tak s vnitřní dispozicí, je realizace francouzského architekta Jeana Nouvela. Je to příklad cílené práce s drobnějším detailem založeným na technologické inovaci. Zde se navíc tento detail dostává do role, kterou americký architekt a teoretik Robert Venturi nazývá „prvek s dvojí funkcí“, což v jeho podání znamená, že architektonický prvek může zastávat dvě funkce současně. V případě Nouvela se jedná se o prvky-detaily na Arabském institutu v Paříži, které plní jak funkci dekorativní, tak praktickou. Architekt zde technicky nápaditě vyřešil slunolamy na fasádě domu. Tvoří je otvory, které se v prosklené fasádě chovají podobně jako clona u fotoaparátu; žaluzie jsou pohyblivé a opatřené fotosenzitivními panely reagujícími na světlo. Otevírají a uzavírají se tak, aby regulovaly množství světla dopadajícího do budovy. Velmi citlivě se zde snoubí jednoduché výrazové prostředky moderní evropské architektury s interpretací klasických arabských ornamentů. 240 ocelovo-skleněných desek má totiž tvar geometrických obrazců typických pro arabské umění – moucharábií – dekorativních, vyřezávaných mříží na oknech tradičních arabských domů. Středově symetrický motiv obrazce je zde pojat velmi moderně. Díky pronikajícímu světlu se odráží na podlaze a okolních předmětech a rozehrává tak velmi pěkné světelně-stínové divadlo odkazující nás k principům mřížoví v muslimských mešitách. Pohyb clon je tak více patrný zevnitř, kde způsobuje více dramatických světelných proměn, zatímco zvnějšku jsou subtilní změny lamel někdy stěží postřehnutelné. Nicméně při pohledu na venkovní fasádu působí optické clony velice plasticky. Dvojí funkce lamel je tedy více než zřejmá, velmi sofistikovaně pracují se světlem a současně dekorují skleněnou plochu fasády a interiéru. Ornament je rytmicky opakován – multiplikován – ve stejné podobě po celé ploše fasády tvarově velmi jednoduché budovy, která je přísně kubická. Jednolitý minimalistický monolit stavby příjemně souzní s poměrně složitým geometricky-ornamentálním motivem lamel.
Obr. 9 – 10: Jean Nouvel – slunolamy na Arabském institutu v Paříži (1987), Francie. Vlevo vnější pohled / uprostřed pohled zevnitř. Zdroje: http://www.flickr.com/groups/pritzkerprize/discuss/72157623315418762/; http://www.pinterest.com/gonzalomvd/jean-nouvel/
Obr. 11: Zcela vpravo ukázka tradičního arabského dekorativního mřížoví. Zdroj: http://patrick.straub.free.fr/Site_CPDCM/2009_azur.htm
Další z mnoha podob architektonického detailu, se kterou se můžeme setkat a která je z výtvarného hlediska velmi atraktivní, je prvek, který není úzce vázán na architektonický systém. Jinými slovy, jeho podoba nemusí vycházet z formální podoby stávajícího architektonického systému, ke kterému přináleží. Může k němu být volně přiložen a objevit se, řečeno s mírnou nadsázkou, prakticky na kterémkoli místě budovy nebo může tvořit určitou souvislou strukturu a rastr, bez ohledu na funkci stavby nebo její tektoniku. Tato nezávislost architektovi umožňuje pracovat s detailem velmi svobodně a kreativně.
Obr. 12 –13: Carlo Scarpa – detaily fasády mauzoleum Brion (1978), San Vito d'Altivole, Itálie. Zdroje: http://warrenlawson.wordpress.com/tag/carlo-scarpa/; http://www.panovscott.com.au/image-gallery/
S tímto „volným“ detailem často pracoval například významný italský architekt Carlo Scarpa. Ten si obecně velmi zakládal na detailech svých budov, ve kterých často používal různé, často syrové materiály. Například v mauzoleu Brion v San Vito d'Altivole, kde je architekt pohřben, jsou malé, plastické a geometrické obrazce včleněny do fasády takovým způsobem, že na ně často narazíme zcela neočekávaně. Dekorativní prvky a jejich konfigurace jsou ve většině případů umístěny tak, že by mohly být kdekoli jinde, na kterémkoli jiném místě stavby, přičemž na jejím celkovém vyznění by to (možná) nic nezměnilo. Záleží jen na architektovi samotném, kam se rozhodne je zasadit. Konkrétně na stavbě hrobky Brion se opakovaně objevuje motiv stupňovité pyramidy, stupňovitých čtverců, schodů apod. Geometrický ornament je k vidění v mnoha variacích v různých částech stavby. Z určitého úhlu pohledu vykazují Scarpovy detaily až konceptuálně sochařský charakter, který je navíc inspirován tradiční japonskou minimalistickou estetikou. Ta je však v tomto případě transformována do „evropského“ stylu. Na některých místech stavby nechává Scarpa zaznít také barvu, se kterou pracuje stejně minimalisticky jako s jinými stavebními prvky a která příjemně oživuje jinak převážně šedivý odstín architektury. Barevnou glazovanou keramiku užívá především ve velkých betonových plochách pro zdůraznění okrajové linie stěny, vnitřního „rámu“ kruhových oken nebo jako kontinuální horizontální linii procházející po vnitřním obvodu betonové stěny centrálního dvora mauzolea.
Příkladů, na kterých lze názorně demonstrovat tvůrčí zaujetí architektonickým detailem, bychom našli celou řadu. S ohledem na rozsah tohoto textu však není možné analyzovat jich více.
2 Architektonický detail ve fotografii
Řada příkladů špičkové architektury, na kterých lze demonstrovat vynikající práci s výtvarným detailem, se často nachází daleko za hranicemi města, nebo dokonce státu, kde se právě nacházíme. Díky tomuto faktu tak máme poněkud nejasnou představu o tom, jak stavba ve skutečnosti vypadá a jak by na nás působila, kdybychom ji prožívali všemi smysly. Jednou z možností, jak tento prožitek zprostředkovat, je využití fotografie nebo filmu. Tato média jsou velmi cennými pomocníky, jejichž prostřednictvím lze alespoň ochutnat něco z jinak nepřenositelného prožitku nebo se k němu v nepřítomnosti vracet, podobně jako to činíme například u rodinných snímků z dovolené.
Fotografie může mít mnoho podob a každá z nich je schopná podávat rozličné množství informací o jedné věci. Například nás může upozornit na něco, co jsme po celou dobu „přímé“ zkušenosti přehlíželi a čeho jsme byli schopni si všimnout až skrze konkrétní snímek. Dále má tu výhodu (rovněž však i nevýhodu), že je možné na ní ukázat jen to, co ukázat chceme a naopak. Vše v přesně ohraničeném formátu. Můžeme se tedy zaměřit jen na jeden konkrétní problém a ten řešit. Fotoaparát funguje jako pouhé oko, které z důvodu nemožnosti širšího prostorového záběru do všech směrů a kvůli pevnému ohraničení je schopné pořídit „pouhý“ obraz skutečnosti a její velmi omezený výsek. Bez znalosti kontextu je tak možné realitu podle libosti abstrahovat a interpretovat (relativizovat), což na výtvarné pole přináší téměř nekonečné množství možností.
Obecně se názory na roli architektury ve fotografii v odborných kruzích velmi různí. Zatímco jedna strana je toho názoru, že máme-li fotografii nějaké stavby, tak je to její pouhý obraz, který může být navíc zavádějící a klamný, druhá strana je toho mínění, že architektura a fotografie jsou dnes spíše společníky než vzájemnými konkurenty. Pokud bychom přijali názor první skupiny, tak jí musíme dát chtě nechtě za pravdu, že prostřednictvím fotografie jsme ochuzeni o to, čím architektura ve skutečnosti je, o její skutečnou podstatu, kterou je prostor, monumentalita, prožitek světla a stínu atd. Tedy komplexní interakce člověka pohybujícího se v prostoru stavby, kdy vše prožíváme nejen zrakem, ale – jak bylo již řečeno – všemi ostatními smysly zároveň. Skrze obraz nic z toho prožít nemůžeme, ze všech smyslů tak uplatňujeme jen zrak. To však není žádný handicap. Přestože fotografie postrádá prostorové kvality architektury, přináší naopak kvality nové, takové, které žádným jiným médiem pravděpodobně nezískáme. Architektuře se tak otevírá další prostor její existence.
„Skutečnost nějakého objektu se nevyčerpává jeho jevovou existencí, ale rozprostírá se i do všech jeho reprezentací. Jinými slovy, máme díla a máme jejich fotografie a neplatí, že by fotografie byly jen chabou náhražkou díla; jsou spíše další fazetou jeho bytí, o níž můžeme svébytně přemýšlet. Důsledkem je, že dílo není nikdy „dokončeno“. Protože lze stále vytvářet další snímky stavby, stavba zůstává trvale „ve vývoji“. (Forty, 2002; Kratochvíl, 2005, str. 140)
V případě práce s detailem je tento fakt velmi významný, neboť fotografie je v tomto ohledu značně variabilní. Nejenže máme možnost vidět stavby jinak, dívat se na ně doslova odlišnou optikou a všímat si věcí, které jsme v přímé interakci neviděli, ale navíc nám fotografický přístroj a jeho princip může pomoci nalézt cestu k něčemu tak těžko uchopitelnému, jako je architektonický detail.
2.1 Fotografie architektury ve výtvarné edukaci
Jedno z nejdůležitějších uplatnění nalézá fotografie architektury ve výtvarné edukaci. Žáci v rámci hodin výtvarné výchovy mohou pomocí fotografie nebo reprodukce pracovat s architekturou mnoha způsoby. Prostřednictvím snímků nebo videa je možné studenty nejen seznámit s tímto rozmanitým světem budov, ale také například s tak obecnými pojmy, jako je perspektiva, geometrie, rytmus, kontrast a s mnoha dalšími výtvarnými kvalitami. Dále mohou přicházet na to, jak prostřednictvím dvourozměrného znázornění (kresby, malby apod.) architektonických forem vyjádřit objem a hloubku prostoru v plošném zobrazení. Skrze fotografii mohou pochopit, co je kompozice nebo struktura a jaké podoby na sebe – v tomto trojrozměrném světě – může vzít barva nebo linie. Velmi důležitou roli v tomto ohledu hraje rozdíl mezi barevnou a černobílou fotografií. Černobílá škála je výhodná v tom, že pracuje s velmi úspornou tonalitou, kterou jsou odstíny šedé. Důsledkem tohoto „omezení“ je to, že fotografie může odhalit takové aspekty stavby – nebo jejího detailu – které třeba barevný snímek „zakrýval“. Díky absenci barvy dostane větší prostor světlo a stín, zvýrazní se kontrasty a vystoupí tvary, linie a křivky. Ty jsou základním stavebním kamenem toho, co nazýváme výtvarným jazykem.
Obr. 14 – 16: Michal Chytka (16 let) – (zleva doprava) budova City Empiria (fotografie) / architektonický detail: Znak (linoryt, 2 verze). Zdroj: (zcela vlevo) Foto: Michal Chytka (2009), (uprostřed a vpravo) archiv autora.
Pokud bychom tento teoretický model převedli do praktické řeči, tzn. aplikovali teorii na konkrétní výtvarné kroky, tak by jedna z možných variant transformace detailu mohla začít jeho výběrem (podle vlastní invence) z větší části celku stavby, přes jeho vyfotografování a její následné převedení do různých grafických technik. Celý výtvarný proces by mohl pokračovat generováním snímku v PC v grafických programech a následnou redukcí architektonického tvarosloví do sémiotické řeči znaku a symbolu. Konkrétní tvary lze abstrahovat, multiplikovat a naprosto svobodně skládat v nové – například abstraktní – kombinace a konfigurace.
2.2 Konfrontace – fotografie vs. skutečnost
Další z možností použití fotografie je její konfrontace se skutečností. Zde se však dotýkáme samotné její podstaty. Jak velmi se liší zobrazené detaily stavby od jejich skutečného měřítka a celkové podoby? Často velmi zásadně. Fotografie nepochybně potlačuje skutečné měřítko. Tento rozpor otevírá širší a obecnější debatu nad tím, na kolik je možné brát fotografii vážně. V čem spočívají její výhody a nevýhody a kde jsou její limity? Za konkrétní příklad k této otázce mohou posloužit výrazné originální realizace amerického architekta Franka Gehryho. Jeho Tančící dům, jehož jednomu z vrcholů vévodí „explodující“ kupole (ve skutečnosti se jedná o skulpturu s názvem Medúza), je patrně jednou z nejvhodnějších ukázek k demonstraci této problematiky. Skulptura je díky expresivně-sochařskému pojetí zřejmě nejzajímavějším detailem celé stavby a podobně jako ona je také v pohybu. Vhodně doplňuje antropomorfní vzhled budovy. Z reprodukcí (ale někdy ani při samotném pohledu z ulice) však nejsme schopni odhadnout její skutečnou velikost a působivost. Ve skutečnosti je totiž mnohonásobně větší, než se nám může zdát. Roli v tomto ohledu hraje více faktorů, jako je například vzdálenost, měřítko nebo už samotný fakt, že je umístěna na střeše budovy – vysoko nad úrovní očí.
Obr. 17 – 19: Santiago Calatrava – auditorium na Tenerife (1991-2003), Španělsko. (Zleva doprava) celkový pohled / bližší záběr na ohnutou skořepinovou střechu, jejíž tvar se díky perspektivě výrazně mění. Budova je stále se proměňující abstraktní skulpturou / detail obložení skořepinové konstrukce. Zdroj: foto: archiv autora.
Podobný kontrast je možné zažít při osobním setkání se stavbami španělského architekta Santiaga Calatravy. Organicky-skulpturální charakter auditoria na Tenerife je vizuálně tak podmanivý, že při každém dalším pohybu mezi jeho stěnami jsme překvapeni novými pohledy a abstraktními tvary, které se mění v závislosti na osvětlení a perspektivě. Tyto jemné nuance nejsme schopni z fotografií postřehnout. Dalším překvapením je řešení obložení skořepinové konstrukce. Při pohledu z dálky máme pocit, že vnější jádro organického tvaru budovy má zářivě bílý, jednolitě lesklý povrch, ne náhodou připomínající keramickou glazuru. Při bližším zkoumání zjistíme, že fasáda je tvořena mozaikou z drobných úlomků bílé keramiky. Střepy jsou k sobě lepeny v náhodných úhlech, bez předem daného systému.
Závěr
Na závěr si položme důležitou otázku: Je možné skrze práci s architektonickým detailem zprostředkovat atraktivitu moderní a současné architektury žákům a studentům na školách? Architektonický detail je zde vnímán jako výtvarný jazyk, jehož prostřednictvím lze uchopit hlubší problematiku, kterou architektura nesporně je, a pochopit ji v jejích širších souvislostech. V detailu se skrývá velmi mnoho z celkového vyznění stavby.
Je zřejmé, že fotografie ve výtvarné výchově, a konkrétně při prezentaci architektury, nabízí širokou škálu využití. Je však třeba mít na paměti její omezení a pracovat s ní s tím vědomím, že je pouhým nástrojem v našich rukou. Je schopná pomoci nám definovat pojem architektonický detail a – i přes zmíněné limity – jejím prostřednictvím máme možnost seznámit s kouzlem architektury širší veřejnost. Fotografie (ale také video) si tak vytvořila nezastupitelné místo v informační a výtvarné výpovědi takového fenoménu, jakým je architektura.
„Reprodukce obrazu možná začala oslabovat pedagogickou nebo imponující funkci budov, ale nakonec obraz a stavba úspěšně dospěly k oboustranně příjemnému spolužití.“ (Fernández-Galiano, 2009, str. 107)
Literatura
CADWELL, M. 2012. Zvláštní detaily, Archa. ISBN: 978-80-87545-05-8.
FLUSSER, V. 1994. Za filosofii fotografie, Hynek. ISBN: 808-59-0604X, 978-808-59-06042.
KEMP, W. 2009. Architektur analysieren, Schirmer/Mosel Verlag, München.
TICHÁ, J. (ed.) 2009. Architektura: tělo nebo obraz? Texty o moderní a současné architektuře III, Zlatý řez, Praha. ISBN: 978-80-902810-0-4.
KRATOCHVÍL, P. (ed.) 2005. O smyslu a interpretaci architektury, VŠUP. ISBN: 80-86863-04-2.
PALLASMAA, J. 2012. Oči kůže. Architektura a smysly, Archa. ISBN: 978-80-87545-10-2.
VENTURI, R. 2003. Složitost a protiklad v architektuře, Arbor Vitae. ISBN: 80-86300-17-X.
ZLATÝ ŘEZ 18: Architekt OA s. r. o. + Kabinet, 1998, ISSN 1210-4760.
ZLATÝ ŘEZ 30: Architektura pro všechny smysly, Architekt OA s. r. o. + Kabinet, 2008, ISSN 1210-4760.
Autor:
Mgr. Jiří Hanuš
Katedra výtvarné výchovy
PedF UK v Praze
Magdalény Rettigové 4
116 39 Praha 1
The study is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.
[1] Termín Roberta Venturiho použitý v jeho slavné publikaci Složitost a protiklad v architektuře, Arbor Vitae, 2003
Jak citovat tento článek: HANUŠ, Jiří. 2014. Výtvarné aspekty detailu v architektuře. Kultura, umění a výchova, 2(1) [cit. 2014-03-31]. ISSN 2336-1824. Dostupné z: http://www.kuv.upol.cz