Výuka keramiky na Univerzitě Palackého v Olomouci v minulosti a dnes (přehledová studie)

Výuka keramiky na Univerzitě Palackého v Olomouci se stala neoddělitelnou součástí vzdělávání budoucích výtvarných pedagogů. Předkládaný text se zabývá historií výuky keramiky v rámci výtvarně-pedagogického vysokoškolského vzdělávání v Olomouci v kontextu vybraných dějinných událostí probíhajících v období od obnovení univerzitního vzdělávání v Olomouci roku 1946 po současnost. K danému tématu studie předkládá dosavadní zjištění získaná probíhajícím výzkumem.

Klíčová slova: výtvarná výchova, keramika, vysokoškolské vzdělávání

„Hlína je tvárný materiál, který doprovází člověka od pradávna. Její přitažlivost odráží archetypální vztah k půdě a k hmotě – hlína láká k dotýkání, ke hře i k tvorbě a svými vlastnostmi silně oslovuje tvůrce i vnímatele.“ (Roeselová, 1996, s. 84)

Úvod

Katedra výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci uspořádala na podzim roku 2016 u příležitosti oslav 70. výročí obnovení vysokoškolského vzdělávání v Olomouci rozsáhlou výstavu výtvarných prací svých studentů a absolventů nazvanou Mezičas[1]. V průběhu její přípravy proběhl metodologicko-historický výzkum, který se věnoval minulosti i současnosti výuky keramiky na olomoucké univerzitě. Byl součástí dlouhodobě probíhajícího bádání k danému tématu[2] směřujícího k získání odpovědí na otázky, jak v minulosti v rámci profesní přípravy budoucích učitelů v aprobaci učitelství výtvarné výchovy pro 2. stupeň základní školy, střední školy a základní umělecké školy[3] výuka keramiky v Olomouci probíhala, k jakým proměnám ve výuce keramiky docházelo v závislosti na dobových společensko-politických trendech a organizačních formách vzdělávání, na osobních i profesních postojích a vzdělávacích metodách jednotlivých pedagogů a v návaznosti na technickém zázemí poskytovaném oboru.

Začlenění keramické tvorby do koncepce výuky výtvarné výchovy se ve 2. polovině 20. století stalo aktuální otázkou řešenou v rámci teorie a metodologie výtvarné pedagogiky. Tato problematika pak kulminovala například v pracích Igora Zhoře (1992, 1995, 1996), Věry Roeselové (1996, 1997, 2000), Karly Cikánové (1995). Současně, zejména díky vlivu odborných studií Otto Kreutera (1930), Viktora Lowenfelda (1964), Lauretty Bender (1952) nebo Jutty Osten (1965, s. 87–92) se rozvíjela studia vývoje plastického výtvarného projevu dětí. Olomoucké vysokoškolské výtvarné vzdělávání na tento dobový zájem reagovalo a keramika byla od obnovení univerzity v Olomouci roku 1946 trvale zařazována do profesní přípravy budoucích učitelů výtvarné výchovy. Vysokoškolská výuka keramiky však neměla vždy pozici samostatně vyučovaného předmětu se svým technickým zázemím takovou, jak je tomu na Univerzitě Palackého v Olomouci (dále jen UP) dnes.  

Obr. 1 Eliška Panáková, Komunikace, bakalářská práce, 2016, vedoucí práce Robert Buček, instalováno na výstavě Mezičas, foto Silvie Novotná.

Obr. 2 Zuzana Horonyová, Vázy, detail kupolí, bakalářská práce, 2016, vedoucí práce Robert Buček, instalováno na výstavě Mezičas, foto Zuzana Horonyová.

1 Výuka keramiky v letech 1946–1964

Institucionální příprava budoucích učitelů oboru výtvarná výchova, zahrnující ve své výukové koncepci od prvopočátku také keramiku, prošla ve 2. polovině 20. století postupně mnoha změnami. Lze vyčlenit několik na sebe navazujících období charakterizujících tento vývoj. Jednotlivé etapy reflektovaly především zákonné úpravy v systému vzdělávání učitelů v Československu a interní situaci olomoucké univerzity.

Historický exkurz:První dvě desetiletí poválečné éry byla poznamenána značnou frekvencí obměn v systému vzdělávání budoucích pedagogů. V prvních poválečných letech, na základě Dekretu prezidenta republiky č. 132/1945 Sb. o vzdělávání učitelstva a zákonu č. 100/1946 Sb., náležela nejprve profesní příprava všech kategorií budoucích učitelů v České republice pod filozofické a nově zřízené pedagogické fakulty univerzit. Od školního roku 1950/1951 bylo však z vysokoškolského prostředí vyřazeno vzdělávání učitelů mateřských a národních škol, což převzala pedagogická gymnázia. Jen několik let poté, s přijetím Zákona č. 31/1953 Sb., o školské soustavě a vzdělávání učitelů, došlo ke zrušení pedagogických fakult. Jejich úlohu převzaly vyšší pedagogické školy (pro učitele 6.–9. tříd) a vysoké školy pedagogické v Praze a Olomouci (pro učitele 9.–11. ročníku jedenáctiletek, pedagogických a odborných škol). Devalvace učitelského vzdělávání pokračovala Vládním nařízením č. 57/1959 Sb., které pro vzdělávání učitelů poskytujících základní a všeobecné vzdělávání stanovilo zřízení pedagogických institutů, na což navázalo zrušení některých fakult nebo i škol. Dne 30. srpna 1962 bylo ovšem vládou Československé socialistické republiky přijato nařízení č. 87/1962 Sb., které vyhlásilo, že pedagogické instituty jsou vysokými školami. Zákonným opatřením č. 166/1964 Sb. s platností od 1. září 1964, byly z pedagogických institutů zřízeny opět pedagogické fakulty. Od akademického roku 1964/1965 tak probíhalo vysokoškolské vzdělávání výtvarných pedagogů v Olomouci paralelně na dvou výtvarných katedrách, a to na fakultě pedagogické i filozofické. Významnou se stala událost roku 1980, kdy se na základě nařízení nového školského zákona 39/1980 obě tato příbuzná pracoviště integrovala výhradně pod fakultu pedagogickou, se zachováním studia pro učitelství pro střední školy. V tomto systému funguje univerzitní vzdělávání dodnes (více viz např. Kováříček, 1989; Morkes, 2002; Rýdl, 2010).

Vývojem vysokoškolského vzdělávání v Olomouci obecně i se zaměřením na výtvarně-pedagogický obor věnovala řada autorů (např. Bieberle, 1996, 2003, 2011, 2016; Horejsek, 1996; Kavčáková, 2010; Kováříček, 1996, 2006; Myslivečková, 2005, 2014; Univerzita Palackého, 2005, 2006, 2007; Urbášek, 2003 a další). Dosud však nebyla publikována žádná studie věnující se výhradně vývoji vysokoškolského vzdělávání v oboru keramika v Olomouci po roce 1946, zahrnující komplexní popis hlavních aspektů edukace v tomto oboru v dobových podmínkách, analýzu výukových metod i organizačních forem vzdělávání v dílčích časových obdobích i komparaci a vyhodnocení stavu vzdělávání v daném oboru v minulosti a v současnosti. Stejně tak dosud nebyla zpracována žádná souhrnná studie zabývající se pedagogickou činností jednotlivých vyučujících keramiky na olomoucké univerzitě a přidružených pracovištích (Pedagogický institut, Vysoká škola pedagogická). Dostupné jsou pouze skromné katalogy výstav členů i studentů výtvarné katedry konané převážně při jubileích UP nebo v souvislosti s oslavou politických událostí a útlé katalogy samostatných či společných výstav volné tvorby vyučujících. Nosným zdrojem informací pro vytvoření základního přehledu historie vysokoškolské výuky keramiky v Olomouci se tak stávají především primární prameny jako Seznamy přednášek Univerzity Palackého v Olomouci uchovávané v archivu olomoucké univerzity, Knihy diplomových prací uložené na děkanátu PdF UP v Olomouci, závěrečné práce absolventů a v neposlední řadě rozhovory s bývalými i současnými vyučujícími, absolventy a dalšími pamětníky.

Zásadní roli v zájmu o začlenění keramiky do procesu vzdělávání budoucích učitelů v Olomouci sehrála osobnost Josefa Vydry (1884–1959), prvního vedoucího Ústavu výtvarné výchovy na nově zřízené Pedagogické fakultě UP v Olomouci. Profesor J. Vydra se osobně zajímal o keramickou tvorbu. Během svého působení na Slovensku, roku 1927 publikoval Dějiny lidové keramiky ve Stupavě, v letech následujících pak řadu dalších textů, v nichž se zabývá keramikou.[4] Vydrova koncepce výuky výtvarného oboru spočívala v propojení vzdělávání uměleckého s dokonalým ovládnutím řemeslné a technologické stránky výtvarné práce. J. Vydra, zastánce principů Bauhausu, chápal keramiku jako nosný předpoklad pro další tvůrčí výtvarnou činnost studentů, jako primární dovednostní nutnost. S nástupem do své funkce zařadil do výuky ihned v prvním ročníku teoretický předmět seznamující studenty s technologií i historií keramické výroby. Jak vyplývá z názvu zavedeného předmětu Výtvarná výroba – keramika, sklo, musela se keramika dělit o časovou dotaci dvou hodin týdně se sklářstvím. S označením „přednáška“ se tento předmět vyučoval ihned od zimního semestru 1947. Byl určený jak pro posluchače fakulty pedagogické, tak i filozofické. Až v dalších ročnících se J. Vydra věnoval v rámci přednášek téhož předmětu jiným materiálům, konkrétně dřevu a kovu[5]. Od akademického roku 1948/1949, kdy byly veškeré předměty výtvarného oboru určeny jak pro posluchače pedagogické, tak i filozofické fakulty, se ve výukovém konceptu teorie keramiky doplnila o praktická cvičení, o předmět nazvaný Modelování v materiálu (dřevo, keramika). V časovém vymezení čtyř hodin týdně v zimním i letním semestru ho vyučoval sochař a restaurátor Karel Lenhart (1904–1978). Ve výukové koncepci dále figurovalo ryze sochařsky zaměřené Modelování vyučované Vladimírem Navrátilem (1907–1975).

Zájem o keramiku na celospolečenské úrovni počátku 50. let se projevil v akademickém roce 1950/1951, kdy se při rozsáhlé akci nazvané „Palackého universita olomouckému kraji“ a s podtitulem „Palackého universita lidu“ uskutečnil cyklus přednášek věnovaných výhradně keramice, jak již ze samotného jeho označení O keramice vyplývá (podle Seznamy přednášek Univerzity Palackého v Olomouci 1950–1951). Pod odborným vedením K. Lenharta tak měla nejširší veřejnost možnost nahlédnout do historie i technologie keramické výroby.

S počátkem padesátých let se začal vyučovat nový předmět nazvaný Architektonika a výtvarná výroba, do jehož rámce spadala i keramika. Předmět byl určený pro posluchače třetích a čtvrtých ročníků. Ještě v akademickém roce 1952/1953 ho vyučoval Josef Vydra.  V prvních dvou semestrech výuka probíhala formou přednášek, pro vyšší ročníky měla Architektonika zvýšenou hodinovou dotaci a formu cvičení.[6] Již v této době se na výtvarné katedře nacházel hrnčířský kruh, existovalo zde tedy určité, ač skromné, technické zázemí, které umožňovalo se keramické tvorbě cíleně věnovat. Studentem, který se na přelomu čtyřicátých a padesátých let na keramickou práci zaměřil, byl Stanislav Vymětal (1929–1992), pozdější dlouhodobý garant výuky keramiky na UP v Olomouci.  

Plynulý vývoj narušil rok 1953, kdy byla Pedagogická fakulta v Olomouci „de iure“ zrušena („de facto“ přestala fungovat v roce 1955) a současně zřízena Vysoká škola pedagogická (dále jen VŠP). Pod hlavičkou fakulty společenských věd zde zajišťovala výtvarnou i hudební výchovu jedna katedra výtvarné a hudební výchovy. V jejím rámci fungoval Ústav výtvarné výchovy vedený Aloisem Kučerou. Pod Palackého univerzitou pak existovala katedra věd o umění vedená Václavem Richterem.

Na VŠP v Olomouci figuroval zpočátku (v prvním a druhém ročníku) pouze předmět Modelování vyučovaný V. Navrátilem. Až po několikaleté odmlce, od akademického roku 1956/1957, výukovou koncepci doplnila opět Architektonika a výtvarná výroba. Její výuku převzal Aljo Beran (1907–1990). Změna ku prospěchu oboru keramika nastala s akademickým rokem 1957/1958, kdy se doposud sloučené ústavy hudební a výtvarné výchovy od sebe odtrhly, čímž vznikla nově katedra výtvarné výchovy, a o výuku předmětu Architektonika a výtvarná výroba se nově A. Beran začal dělit s grafikem a keramikem S. Vymětalem. Díky jeho osobnímu i profesnímu zájmu, se keramice ve výuce trvale dostalo vyšší pozornosti, nicméně jako samostatný předmět se ani na konci padesátých let neprosadila. S. Vymětal působil od roku 1954 nejprve na VŠP, od roku 1958 se pak stal členem výtvarné katedry filozofické fakulty v Olomouci.

2 Výuka keramiky na Filozofické fakultě UP v Olomouci v letech 1959–1980

Roku 1959 došlo na našem území k další celkové reorganizaci systému vzdělávání učitelů. V Olomouci začal pro vzdělávání budoucích učitelů prvních až devátých tříd fungovat Pedagogický institut. Jednou ze tří jeho kateder byla katedra výtvarné výchovy vedená nejprve Jaromírem Hlavsou, poté Zdeňkem Přikrylem. Příprava budoucích pedagogů pro střední školy (9.–12. třída) však setrvala v kompetenci univerzit. Katedra výtvarné teorie a výchovy na univerzitě nyní fungovala na fakultě filozofické, pouze v „překlenovacím období“ akademického roku 1959/1960 byla krátkodobě zařazena pod fakultu společenských věd. Na filozofickou fakultu kontinuálně přešla výuka předmětu Architektonika. Jako odborný asistent zde v této době již působil S. Vymětal a předpokládá se, že se na výuce předmětu podílel, nicméně v oficiálních seznamech přednášek pro jednotlivé akademické roky jeho jméno nefiguruje. Zásadní zlom přinesly změny platné od akad. roku 1961/1962, kdy došlo k prodloužení učitelského studia ze čtyřletého na formu pětiletou a k navýšení počtu hodin pro předmět Výtvarná výroba a architektonika i v jeho rozložení v rámci semestrů. Začal se vyučovat ve struktuře střídajících se hodin teorie a praktických cvičení od třetího do devátého semestru studia. Od tohoto okamžiku lze jméno S. Vymětala zaznamenat v oficiálních seznamech přednášek, vydávaných univerzitou. Z doposud získaných informací podaných pamětníky lze vyvodit, že keramika byla obsažena právě a pouze v hodinách vedených S. Vymětalem, tedy od akademického roku 1961/1962 ve výuce čtvrtých, později také pátých ročníků.

Obr. 3 Stanislav Vymětal se studentkami při práci, foto Miloslav Stibor, soukromý archiv.

Podíl výuky S. Vymětala se v následujících akademických letech navyšoval, stejně jako počet hodin přidělený předmětu Výtvarná výroba a architektonika. S nepatrnými změnami v hodinové dotaci, v rozvrstvení na přednášky a cvičení i v rozložení hodin mezi Františka Nováka a S. Vymětala výuka tohoto předmětu probíhala na filozofické fakultě plynule až do roku 1980. Z pohledu tématu výuky keramiky k nejvýraznější události došlo v akad. roce 1975/1976, a to zavedením předmětu Keramické praktikum. Tato tzv. „doporučená přednáška“ vedená výhradně S. Vymětalem byla nejprve dotovaná třemi hodinami jak v letním, tak v zimním semestru. Během dalších let se počet hodin navyšoval až na jednu hodinu přednášek a tři hodiny cvičení v každém semestru akad. roku 1977/1978. V této struktuře se výuka realizovala ještě v akademickém roce následujícím, její delší trvání však nebylo možné, protože katedra výtvarné teorie a výchovy na FF UP v Olomouci byla pro výuku učitelského oboru zrušena a cele převzata fakultou pedagogickou.

Paralelně se pro posluchače prvních a druhých ročníků studia na katedře výtvarné teorie a výchovy filozofické fakulty od akad. roku 1961/1962 vyučoval předmět Modelování. Vedle J. Navrátila byl jeho výukou pověřen Bohumil Teplý, který některé praktické úkoly studentům zadával cíleně tak, aby bylo možné výrobky závěrem vypálit.  Filozofická fakulta ovšem neměla dostatečné technické zázemí pro výpal mnohých ateliérových výstupů. K dispozici zde byla pouze „malá pec“. V případě drobných výrobků tedy probíhal výpal na katedře, ovšem některé studentské práce se musely vozit na výpal mimo ateliér. Převoz ovšem mnohdy znamenal nechtěné poškození i rozbití výrobku. V reakci na tyto události B. Teplý, zastávající pozici tajemníka katedry, učinil několik kroků, jež vedly k reálné možnosti nákupu větší keramické pece pro katedru. Jeho snahy však byly zmařeny rozhodnutím rektorátu univerzity.[7] Výuka předmětů Modelování a Výtvarná výroba a architektonika se vzájemně doplňovala. Zatímco S. Vymětal se zaměřoval na užitkovou keramiku, což zahrnovalo také práci na hrnčířském kruhu, B. Teplý se ve výuce věnoval výhradně volné tvorbě.

3 Výuka keramiky na pedagogické fakultě v letech 1964–1980

Od 1. září 1964 byl Pedagogický institut v Olomouci integrován do Univerzity Palackého, a tím byla obnovena pedagogická fakulta. Vedoucím katedry výtvarné výchovy se stal Zdeněk Přikryl. Předměty, ve kterých se ve větší či menší míře vyučovala keramická práce, byly Modelování a Architektonika a výtvarná výroba vedené proměnlivě Z. Přikrylem, Emilem Viklickým, Jaroslavem Neradem a Janou Jemelkovou. V katalogu výstavy výtvarných prací posluchačů katedry výtvarné výchovy pedagogické fakulty konané v rámci oslav 400. výročí založení univerzity v Olomouci je zachyceno postavení výuky keramiky na výtvarné katedře slovy: „Místo keramiky v celkové náplni výuky výtvarné výchovy je úměrné významu této disciplíny v kontextu průmyslového výtvarnictví a architektury (…) Cílevědomě usilujeme o to, aby keramické výrobky našich žáků nebyly samoúčelné, aby byly určeny adresně k plnění určitých funkcí, aby měly společenský účel“ (1973, nestr.).

Techniky keramické výroby v teorii i praxi zahrnul do předmětu Modelování Z. Přikryl. Výuka určená pro posluchače prvních ročníků měla časovou dotaci tří hodin v zimním semestru a dvou hodin v semestru letním. Předmět byl rozčleněn do dvou základních okruhů: technologie a sochařská teorie.[8] V rámci technologie se probíraly i postupy keramické práce. Ačkoliv byla pro většinu praktických úkolů zadávaných vyučujícím určena jako finální materiál sádra, některá zadání směřovala k závěrečnému výpalu a glazování. Například v akad. roce 1975/1976 tak měli posluchači prvních ročníků během zimního semestru vytvořit novoročenku s finálním výstupem provedeným dvěma způsoby: jako sádrový odlitek i jako keramika. Také pro praktický závěrečný ateliérový úkol byl jako možná technika provedení vedle odlití do sádry nabídnut výpal. V hodinách Z. Přikryla se však nepoužíval hrnčířský kruh a případný výpal se uskutečňoval mimo sochařův fakultní ateliér.

V letech 1964–1988 působil na pedagogické fakultě pro obory modelování, kresba a dekorativní kompozice, keramika a prostorové vytváření Jaroslav Nerad. Podle oficiálních záznamů ze seznamů přednášek participoval během šedesátých i sedmdesátých let se Z. Přikrylem na výuce Modelování pro první ročníky, současně převzal pomyslnou tradici předmětu Architektonika a výtvarná výroba (název se v průběhu let obměňoval), do jehož koncepce byla zahrnuta i výuka keramiky.

Obr. 4 Alena Kocábová, Zvěrokruh neboli Hvězdný kalendář, keramická dekorace na zeď, 1976, ze souboru závěsných keramických glazovaných talířů s reliéfy znamení zvěrokruhu, inspirace básněmi Teodora Manojloviće , vedoucí práce: Z. Přikryl, foto Pavel Rozsíval.

4 Výuka keramiky na UP v Olomouci v letech 1980–2016

Roku 1980 došlo v Olomouci ke sloučení dvou paralelně fungujících výtvarných kateder a veškeré učitelské výtvarné obory se integrovaly do katedry výtvarné teorie a výchovy pedagogické fakulty UP. Sdružení kateder přineslo personální změny – mnozí vyučující přešli z fakulty filozofické na pedagogickou. V návaznosti na tyto události byl od akad. roku 1981/1982 výukou předmětu Architektonika a výtvarná výroba ve třetích až pátých ročnících studia pověřen S. Vymětal. Během osmdesátých let pak vedl deset diplomových prací zabývajících se keramikou. Vyučující J. Nerad vedl pouze jednu závěrečnou prací týkající se keramiky.

K zásadní změně v přístupu k začlenění keramiky do profesní přípravy budoucích pedagogů došlo na počátku devadesátých let. Vedoucí tehdejší výtvarné katedry Hana Myslivečková podala dne 10. dubna 1990 k rukám proděkana pro výchovně vzdělávací činnost pedagogické fakulty Václava Kováříčka návrh na zřízení nového studijního oboru výtvarná výchova pro specializované školy a LŠU, který měl umožňovat „zvláště talentovaným a výtvarně vyhraněným studentům hlubší specializaci a všestrannější kvalifikaci v oboru výtvarné výchovy“[9]. Jednalo se o možnost učitelského studia oboru výtvarná výchova pro 5.–12. ročník v kombinaci s nově navrhovaným oborem pro specializované školy a LŠU. Celý koncept směřoval ke zřízení jednooborového studijního výtvarného oboru, čehož bylo dosaženo již vzápětí – od akademického roku 1991/1992. V souvisejícím předkládaném Návrhu studijního plánu pro zamýšlený obor byla keramika do výuky zařazena jako samostatný předmět! Pro zimní semestr prvního ročníku studia byla navržena Keramika (s metodikou) se čtyřhodinovou týdenní dotací (1 přednáška + 3 semináře). Navazující předmět nazvaný Keramika, hrnčířství v semestru letním měl mít rozsah tří hodin týdně. Také v rámci volitelných seminářů určených pro 7.–10. semestr studia si posluchač mohl zvolit keramiku jako předmět svého zájmu. Tímto momentem se návrh studijního plánu vracel k „vydrovské koncepci“ začlenění keramiky do celkové koncepce studia. Po schválení předkládaného návrhu keramika začala vyučovat jako samostatný předmět se statusem povinně volitelného předmětu „a“. Stalo se tak poprvé v celé historii vysokoškolské výuky keramiky v Olomouci.

Vedení výuky keramiky bylo svěřeno výtvarnici Janě Bébarové (nar. 1949). Jejím prostřednictvím studenti nově zřízeného jednooborového pětiletého oboru Učitelství výtvarné výchovy po ZUŠ i ti, kteří pro své profesní zaměření zvolili dvouoborovou kombinaci s výtvarnou výchovou, získávali zkušenosti s keramickou tvorbou již v prvních ročnících studia. Postupně se Keramická tvorba s metodikou stávala více jak dvousemestrovou a získala vedle statusu povinného navíc také možnost předmětu volitelného určeného pro studenty se zvýšeným zájmem o keramiku a pro ty, kteří si zvolili keramiku jako téma své závěrečné práce. Vyučující J. Bébarová, stejně jako J. Vydra před mnoha desetiletími, vždy považovala řemeslo a jeho zvládnutí za nutný předpoklad a podpůrný prvek nejen pro úspěch výtvarných realizací svých studentů, ale i pro upevnění sebevědomí jejích svěřenců. Do výuky navíc J. Bébarová aplikovala vedle tradičních i možnosti nových technologií. Tuto etapu výuky oboru keramika na UP v Olomouci stručně popisuje publikace Vnímání, tvorba, komunikace slovy: „Během působení Jany Bébarové na KVV (1992–2010) bylo zásadně obnoveno a postupně doplňováno zázemí ateliéru. Ve své pedagogické práci usilovala o všestranné vzdělání studentů v oboru, což se týkalo jak teoretických a historických disciplín, tak především práce s materiálem v tvůrčím procesu s nezbytným předpokladem, že student projde celým procesem – od zpracování hlíny až po konečné vyzdvižení hotového výrobku z pece.“ (Myslivečková, Šobáňová, 2014, s. 73).  J. Bébarová požadovala od studentů osvojení si základních postupů a technik keramické práce, znalost možných úskalí s keramickým materiálem spojených i vědomosti z oblasti historie keramické práce. Souvisle si za druhotný cíl stanovila výchovu k umění. Vedla studenty k diskuzi o uměleckém řemesle, o současné i minulé volné keramické produkci naší i zahraniční. Směřovala k výchově takového učitele, který, vědom si kvalitních výsledků své vlastní práce v oboru, může a chce své zkušenosti a teoretické i praktické znalosti předávat dál a široce je uplatnit ve své budoucí pedagogické praxi. Pod vedením J. Bébarové bylo v rozmezí let 1994–2005 obhájeno patnáct diplomových prací. Jedna z diplomantek keramického oboru, Veronika Selingerová (nar. 1980) se pak stala nástupkyní J. Bébarové. Díky vlastní zkušenosti studentky olomoucké výtvarné katedry (1998–2004) měla možnost dokonale navázat na tradici výuky a dále ji rozvíjet. Diskuzemi o keramice obecně, odhalováním vlastního principu uvažování o tvůrčím procesu, demonstrací pracovních postupů prostřednictvím vyučujícího a především opakovaným podněcováním studentů k intenzivní práci na vlastních tvůrčích idejích motivovala v době svého působení na KVV mezi lety 2008–2015 studenty nejen k dokonalému ovládnutí technologických postupů výroby, ale především k zájmu o obor.

Obr. 5 Veronika Selingerová, Kávový čajový servis, diplomová práce, 2004, vedoucí práce: J. Bébarová, fotoarchiv katedry výtvarné výchovy.

V současné době na katedře výtvarné výchovy v Olomouci garantuje obor keramika sochař Robert Buček. Vědom si skutečnosti, že práce s hlínou není v hodinách výtvarné výchovy na základních ani středních školách samozřejmostí, svůj přístup k výuce prekoncipuje především požadavkem upotřebitelnosti studenty získaných teoretických znalostí a praktických poznatků v jejich budoucí pedagogické činnosti. Při výuce průběžně poukazuje na poznatky z psychologie i ontogeneze dětského výtvarného projevu a studenty cíleně vede k pochopení vhodnosti včleňování práce s hlínou do vyučování. R. Buček směřuje k odbourání předsudku nutné složitosti a technické náročnosti práce s hlínou v hodinách výtvarné výchovy a s tímto záměrem vede studenty k osvojení rozšiřující škály technik aplikovatelných v hodinách výtvarné výchovy i k nalezení vlastních témat pro volnou tvorbu. Jeho snahou je to, aby studenti při požadovaných výtvarných reakcích na předem zadaná témata své záměry promyšleně kompletovali a navyšovali je prvkem sebepoznání. Jen tak, podle názoru R. Bučka, ujištěni zkušeností i prožitkem z vlastní tvorby, budou absolventi výtvarného oboru prosazovat začlenění keramiky do hodin výtvarné výchovy během své budoucí učitelské praxe a budou schopni předávat pozitivní zážitky z tvorby svým žákům.

Vedle R. Bučka se od akad. roku 2013/2014 na výuce keramiky na olomoucké výtvarné katedře podílí také Monika Dokoupilová. Vyučuje keramiku v prvních ročnících a zajišťuje servisní výuku pro obory Učitelství pro mateřské školy, Učitelství pro 1. stupeň ZŠ a studijního programu Speciální pedagogika. Ve svých hodinách, založených na praktických úkolech, seznamuje studenty se základními technikami keramické práce i s postupy její výroby od zpracování hlíny, přes samotnou tvorbu i sušení výrobku, až po výpal a glazování. Souběžně její výuku v rámci bakalářského jednooborového i dvouoborového studia doplňují přednášky R. Bučka. V této koncepci oba pedagogové směřují nejen k primárnímu cíli dovést studenty k osvojení či upevnění si základních znalostí týkajících se oboru, ale zejména k tomu, aby ve svých postojích odbourali strach z tvorby zapříčiňující pouhé kopírování předloh a znemožňující uplatnění jejich vlastní kreativity při výtvarných realizacích. Během svého působení na výtvarné katedře dospěla M. Dokoupilová k sumarizaci záměrů své výuky do několika bodů seřazených v hierarchické posloupnosti: „Změnit postoj studentů k tvorbě, otevřít branku ke kreativnímu projevu, začít přemýšlet tvůrčím způsobem, pochopit hmotu, osvojit si základní postupy a technologie“ (rozhovor, 2017). R. Buček, který od druhého ročníku přebírá veškerá praktická cvičení z keramiky, dále cílí k rozvíjení tvůrčí složky osobností studentů, k nalezení vztahu k materiálu a k osvojení schopnosti „rozlišovat mezi vlastní tvorbou a směsí vnějších vizuálních vlivů tohoto světa“ (rozhovor, 2016).

Závěr

Práce s hlínou je prastarý obor lidské činnosti. Hliněné předměty provázely člověka celými dějinami, do jisté míry byly měřítkem vyspělosti civilizace. Ani dnes plastické vytváření neztratilo nic ze své důležitosti. Hmatové podněty a vjemy jsou podstatné pro rozvoj každého člověka. I přes tuto i další skutečnosti, si plastické vytváření muselo své místo v rámci výuky výtvarné výchovy postupně prosazovat a bohužel ani v současnosti není tvořivá práce s hlínou či jinými plastickými hmotami v hodinách výtvarné výchovy během povinné školní docházky samozřejmostí. To, zda se bude tato činnost realizovat, záleží nejen na technických možnostech škol, ale především na postoji, schopnostech a zájmu samotných učitelů. Zcela zásadní tedy zůstává motivace a zkušenost, kterou si budoucí učitelé získají během svých vysokoškolských studií. Keramika, jakožto jeden z možných postupů plastické tvorby, je dnes na Palackého univerzitě v Olomouci samostatným předmětem zahrnutým do profesní přípravy budoucích pedagogů. V minulosti tomu tak ovšem vždy nebylo. Od roku 1946 byla sice keramika ve větší či menší míře včleňována do rámce mnoha předmětů, nicméně samostatnost nezískala. V úzké souvislosti s dobovým vývojem v oblasti koncepce výtvarného vzdělávání obecně a ve spojitosti s tvůrčími i profesními zájmy jednotlivých pedagogů však v průběhu celé historie existence výtvarného oboru v Olomouci docházelo k postupnému posilování pozice keramiky ve výuce i ke krátkodobým realizacím těchto snah (Keramické praktikum v letech 1975–1979). Osamostatnění oboru keramiky však umožnil až nově akreditovaný výukový program na katedře výtvarné výchovy v Olomouci navržený po revolučním roce 1989. Od devadesátých let do dnešní doby si keramika na Palackého univerzitě trvale udržela pozici samostatného předmětu a je nosnou součástí výuky bakalářských i magisterských učitelských studijních programů.

Literatura

BENDER, Lauretta. 1952. Child Psychiatric Techniques. Springfield: Charles Thomas.

BIEBERLE, Josef. 1996. Palackého univerzita po normalizačních čistkách. Střední Morava. 2(2) 110–113. ISSN 80-85807-04-1.

BIEBERLE, Josef. 2003. Kapitoly z dějin univerzitního školství na Moravě v letech 1945–1990. Střední Morava. 9(17) 139–140. ISSN 1211-7889. 

BIEBERLE, Josef. 2011. UP: Univerzita Palackého vážně i s úsměvem: univerzitní léta 1945–1990 pohledem historika a bývalého děkana Filosofické fakulty. [Olomouc]: Olomoucké vzdělávací sdružení. ISBN 978-80-254-9392-2.

BIEBERLE, Josef. 2016. Univerzita Palackého v Olomouci: z historie a každodennosti akademické obce 1945–1990. Olomouc: Olomoucké vzdělávací sdružení. ISBN 978-80-905406-2-0.

CIKÁNOVÁ, Karla. 1995. Objevujte s námi tvar. Praha: Aventinum. ISBN 80-7151-732-1.

HOREJSEK, Jaroslav. 1996. Padesát let Univerzity Palackého v Olomouci. Střední Morava. 2 (2) 13–17. ISSN 80-85807-04-1.

KAVČÁKOVÁ, Alena. 1993. Vydrův pokus i tvorbu výtvarného učiliště. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 80-7067-788-2.

KAVČÁKOVÁ, Alena a Hana MYSLIVEČKOVÁ, eds. 2010. Josef Vydra (1884–1959) v kontextu umělecké a výtvarně pedagogické avantgardy 20. století: [historie a současnost univerzitního výtvarného vzdělávání v Olomouci. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 978-80-244-2586-3.

KOVÁŘÍČEK, Václav a Iva KOVÁŘÍČKOVÁ. 1989. Vývoj školských soustav v českých zemích. Olomouc: Univerzita Palackého.

KOVÁŘÍČEK, Václav, ed. 1996. Pedagogická fakulta Univerzity Palackého 1946–1996, Padesát let vysokoškolského vzdělávání učitelů. Olomouc: TiReSa.

KRAUTTER, Otto. 1930. Die Entwicklung der Plastischen Gestaltens beim Vorschulplichtigen Kinde, Ein Beitrag zur Psychogenese des Gestaltens. Zeitschrift f. Psychologie.

LOWENFELD, Viktor. 1964. Creative and Mental Growth. New York: Mcmillan.

MORKES, František. 2002. Kapitoly o školství, o ministerstvu a jeho představitelích. Praha: Pedagogické Muzeum J. A. Komenského. ISBN 80-901461-9-8.

MYSLIVEČKOVÁ, Hana. 2005. Katedra výtvarné výchovy. In: UNIVERZITA PALACKÉHO. Pedagogická fakulta a SERAFÍN, Čestmír, ed. Ohlédnutí: jubilejní kaleidoskop: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého 1946–2005. Olomouc: Pedagogická fakulta UP, s. 84–88. ISBN 80-7182-148-9.

MYSLIVEČKOVÁ, Hana a Petra ŠOBÁŇOVÁ, eds. 2014. Vnímání, tvorba, komunikace. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 978-80-244-4196-2.

OSTEN, Juta. 1965. Vývoj plastického projevu dětí a mladistvých. In: Výtvarná výchova a tvořivost: 2. celostát. konf. učit. výtv. výchovy Praha 1964. Praha, s. 87–92.

ROESELOVÁ, Věra. 1996. Techniky ve výtvarné výchově. Praha: Sarah. ISBN 80-902-2671-X.

ROESELOVÁ, Věra. 1997. Řady a projekty ve výtvarné výchově. Praha: Sarah. ISBN 80-902-2672-8.

ROESELOVÁ, Věra, ed. 2000. Proudy ve výtvarné výchově. Praha: Sarah. ISBN 80-902267-3–6.

RÝDL, Karel. 2010. K vývoji správy a řízení školství v českých zemích I: (1774–1989). Pardubice: Univerzita Pardubice. ISBN 978-807-3953-225. 

UNIVERZITA PALACKÉHO. Pedagogická fakulta a SERAFÍN, Čestmír, ed. 2005. Ohlédnutí: jubilejní kaleidoskop: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého 1946–2005. 1. vyd. V Olomouci: Pedagogická fakulta UP. 94 s. ISBN 80-7182-148-9.

UNIVERZITA PALACKÉHO. Pedagogická fakulta a Václav KOVÁŘÍČEK, ed. 2006. Pocta pracovníkům (1964–2006): Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Nakladatelství Olomouc. ISBN 80-7182-205-1.

UNIVERZITA PALACKÉHO. 2007. Pedagogická fakulta. Katedra výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 978-80-244-1779-0.

URBÁŠEK, Pavel a kol. 2003. Kapitoly z dějin univerzitního školství na Moravě v letech 1945–1990. Olomouc: Univerzita Palackého. ISBN 80-244-0594-6.

ZHOŘ, Igor. 1992. Proměny soudobého výtvarného umění. Praha: SPN. ISBN 80-04-25555-8.

ZHOŘ, Igor. 1995. Výtvarná výchova v projektech I (pracovní sešit pro 6. a 7. ročník). Havlíčkův Brod: Tobiáš. ISBN 80-85808-48-X.

ZHOŘ, Igor. 1996. Výtvarná výchova v projektech II (pracovní sešit pro 8. a 9. ročník). Havlíčkův Brod: Tobiáš. ISBN 80-85808-49-8.

Použité prameny:

Knihy diplomových prací: Kombinované DP, Diplomové práce, Evidence diplomových prací od 1994. Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, děkanát.

Návrh koncepce učitelského studia VV na KVTV PdF UP ze dne 17. dubna 1990. Soukromý archiv Hany Myslivečkové.

Návrh studijního plánu pro obor výtvarná výchova pro specializované školy a LŠU ze dne 10. dubna 1990. Soukromý archiv Hany Myslivečkové.

Seznamy přednášek Univerzity Palackého v Olomouci, Vysoké školy pedagogické v Olomouci. 1946–2016, Archiv Univerzity Palackého v Olomouci, fond 1, Univerzita Palackého v Olomouci, 1946–2015.

Seznamy závěrečných prací, Katedra výtvarné výchovy PdF UP v Olomouci.

Rozhovory:

Alena Kocábová, Olomouc, 25. 9. 2016

Veronika Selingerová, Bratislava, 28. 10. 2016

Vratislav Varmuža, Ostrava, 15. 10. 2016

Bohumil Teplý, Olomouc, 9. 3. 2017

Jana Bébarová, Olomouc, 21. 6. 2017

Robert Buček, 15. 9. 2017

Monika Dokoupilová, Olomouc, 4. 12. 2017

Teaching ceramics at Palacký University in Olomouc in the past and today (Review Study)           

Abstract: Teaching of ceramics at Palacký University in Olomouc has become an integral part of the education of future art teachers. The text deals with the history of teaching ceramics within the framework of art-pedagogical higher education in Olomouc in the context of selected historical events taking place in the period from the refoundation of university education in Olomouc in 1946 to the present. The study presents the findings of this ongoing research.

Keywords: art, ceramics, higher education

Autorka:

Mgr. et Mgr. Silvie Novotná

Katedra výtvarné výchovy, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

E-mail: silvanovotna@seznam.cz

[1] Výstava Mezičas, 9. 9. – 28. 11. 2016, Umělecké centrum UP, Univerzitní 3–5, Olomouc, za finanční podpory Specifického výzkumu „Tvůrčí činnost studentů katedry výtvarné výchovy“, IGA_PdF_2016_023.

[2] Aktuálně probíhající výzkum k disertační práci Mgr. et Mgr. Silvie Novotné: Vysokoškolské vzdělávání v oboru keramika na UP v Olomouci v letech 1946–2016.

[3] V průběhu historického vývoje od obnovení Univerzity Palackého v Olomouci v roce 1946 byly názvy oborů obměňovány. Výzkum se nezabývá vzděláváním budoucích učitelů dětí předškolního věku a žáků na prvních stupních základních škol. Této oblasti si všímá pouze okrajově – pro vytvoření si základní představy a vnesení potřebného kontextu do tématu.

[4] VYDRA, Josef. Dějiny lidové keramiky ve Stupavě. 1927. Praha: J. Štenc. Další texty, v nichž se J. Vydra věnuje keramice: Dílna dobré keramiky. Výtvarná výchova X, 1943–44, č.2 (1. 10. 1943), s. 1–4;  Elektrické keramické pece. Výtvarná výchova X., 1943–44, č. 1 (1. 9. 1943), s. 31–32;  Cesta československé keramiky k umění. Československo III, 1947–48, č. 6 (březen 1948), s. 357–384; Keramika Dagmar Rosůlkové-Kubíkové. Tvar II, 1949, č.1, s. 31–32; Keramik a sochař Jan Znoj. Tvar III, 1950, č. 4 (červenec 1950), s. 126–127; Výstava habánské keramiky. Umění a řemesla I, 1956–57, č. 4 (březen 1957), s. 182–185.

[5]  Osobnosti Josefa Vydry se podrobně věnuje Alena Kavčáková v publikaci Vydrův pokus o tvorbu výtvarného učiliště (1993). Přínos Josefa Vydry je pak podrobně rozpracován a zhodnocen v publikaci: Kavčáková, Alena a Myslivečková, Hana (eds.). 2010. Josef Vydra (1884–1959) v kontextu umělecké a výtvarně pedagogické avantgardy 20. století, Historie a současnost univerzitního výtvarného vzdělávání v Olomouci. Dosud však nedošlo k detailnímu zhodnocení postojů Josefa Vydry k vyučování keramiky na Univerzitě Palackého v Olomouci.

[6] V. semestr: 1 hod. přednášek/týden, VI. semestr: 2 hod. přednášek/týden, VII. semestr: 3 hod. cvičení/týden, VIII. semestr: 3 hod. cvičení/týden.

[7] Bohumil Teplý vzpomíná: „...Vyskytla se možnost získat keramickou pec od pana Širokého z Přerova. Pracoval jsem na tom, udělal jsem plány, dokonce jsem nakonec přesvědčil i historika, pana Dimitrije Karžanova (?), aby mi to podepsal (...) Protože nebyly peníze, tak by pec pan Široký prodal katedře za symbolickou jednu korunu. Zamítnutí nákupu bylo ze strany rektorátu ústně odůvodněno tím, že předmět nelze z důvodu jeho nízké nákupní ceny patřičně pojistit, což je pro převoz osobním autem nutné.“

[8] Podle studijních záznamů Aleny Kocábové z let 1975/1976, soukromý archiv.

[9] Návrh studijního plánu pro obor výtvarná výchova pro specializované školy a LŠU. Soukromý archiv.

The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.

Jak citovat tento článek:

NOVOTNÁ, Silvie. 2019. Výuka keramiky na Univerzitě Palackého v Olomouci v minulosti a dnes (přehledová studie). Kultura, umění a výchova, 7(1). ISSN 2336-1824. Dostupné z: https://www.kuv.upol.cz