Studie představuje dvě fenomenologická pojetí řečového vyjadřování, vymezuje jejich odlišnost od lingvistického přístupu k jazyku a ukazuje, v čem se liší od sebe navzájem. Konkrétně se zaměřuje na funkci řeči v poznávání v rámci filosofie E. Husserla a pojetí tvořivé promluvy ve filosofii M. Merleau-Pontyho. Studie upozorňuje na odlišné postavení jazykového výrazu vůči světu u obou autorů, ale zároveň zdůrazňuje společný kořen obou koncepcí, kterým je přesvědčení o neredukovatelnosti mluvícího subjektu na systém jazykových znaků.
Klíčová slova: fenomenologie, řeč, promluva, jazyk, Husserl, Merleau-Ponty, poznání, tvorba, exprese, význam, názor, znak, intencionalita, lingvistika
Úvod
Cílem této studie je představit dva odlišné filosofické přístupy k vyjadřování vzhledem k otázce, jak se výrazy vztahují k tomu, co je jimi vyjadřováno. Nežli však přistoupíme k výkladu, považujeme za nutné vymezit pojem „výraz“, zúžit naše téma a zdůvodnit volbu autorů.
Pojmy „výraz“ či „vyjádření“, jež běžně chápeme jako české ekvivalenty slova „exprese“, jsou mnohoznačná. Označují buďto projev vnitřku navenek neboli vyjadřování duševních stavů (např. „výraz emocí“), anebo se jimi míní libovolný znak, který vyjadřuje nějaký význam, neboli odkazuje určitým způsobem na nějaký předmět či stav světa. Naše studie se omezuje na tento druhý význam. Zajímá nás tedy označování či odkazování znaků, jejich vztah ke světu, nikoli naše projevování jejich pomocí.
Téma článku dále zužujeme na řeč a výrazy jazykové, neboť v této oblasti zašla filosofická zkoumání bezpochyby nejdále. Zda si teorie, které záhy představíme, uchovávají platnost také mimo oblast řeči, ponecháváme na zvážení čtenáři.
A konečně vztah znaků a světa budeme zkoumat pouze v hranicích filosofie fenomenologické. Zde lze totiž dobře ukázat, jakou roli hraje řeč v rámci poznání a tvorby, což jsou oblasti, které pro určení vztahu výrazů ke světu považujeme za klíčové. Zároveň se volbou jedné filosofické školy vyhýbáme nástrahám, které s sebou přináší srovnávání vzájemně nesouvisejících přístupů, nýbrž srovnáváme stanoviska, která vyrostla na společném základě.
Fenomenologické pojetí jazyka můžeme vymezit opozicí vůči lingvistice. Ačkoli nelze bez dalšího tvrdit, že by jeden přístup vylučoval druhý, stále platí, že fenomenologie a lingvistika přistupují k jazyku z jiných východisek.[1] Zatímco lingvistika se soustředí na znakový systém, v jehož rámci získávají jednotlivé promluvy svou výpovědní hodnotu, fenomenologie vychází z konkrétní promluvy jednotlivce, kterou považuje za něco víc než jen průsečík vztahů mezi znaky.
Dnes se často zdůrazňuje vliv, jaký mají na význam konkrétní promluvy okolnosti a kontext. Tento přístup však může snadno opomenout skutečnost, že promluva jedince tyto vlivy a významové kontexty zvláštním způsobem spojuje, přičemž výkon subjektu zůstává přehlédnut, pokud se soustředíme výlučně na to, jak přítomnou promluvu ovlivňuje kontext. Domníváme se proto, že otázka, jak vlastně existuje promluva pro jedince, který mluví, si navzdory různým obratům v pojetí jazyka podržuje svou platnost a naléhavost i dnes. A otázka, jaký význam má promluva pro mluvící subjekt, vymezuje právě přístup fenomenologický.
Pokud však, jak tvrdí fenomenologové, nelze význam promluvy redukovat na souvislost významů jazyka, ať už slovníkových či intersubjektivně používaných, je třeba ukázat, v čem přesně tento „přesah“ spočívá. V následujícím textu představíme dva různé fenomenologické přístupy k řeči: Husserlův rozbor poznávající funkce řeči z Logických zkoumání a Merleau-Pontyho pojetí tvůrčí promluvy z Fenomenologie vnímání. Tyto přístupy sdílí východisko v tezi, že promluvu nelze redukovat na jazykový systém, přitom ale docela odlišně naplňují závazek, který z takového východiska vyplývá.
1 Vyjadřování, znak, prožitek
Husserl zkoumá vyjadřování v kontextu poznávání a v rámci analýzy odkazování jazykových znaků.[2] Podle něj se s vyjadřováním pojí dvě syntézy aktů vědomí. Pojem „vědomí“ u Husserla znamená totéž co „prožívání“ či „zkušenost“. (Nejedná se tedy o žádný protipól nevědomí, neboť nevědomí coby neuvědomované prožívání je z Husserlovy perspektivy součástí vědomí.) Akt vědomí znamená totéž co intencionální prožitek, tj. prožitek zaměřený na nějaký předmět ve světě a uchopující smysl tohoto předmětu. (Pojem „intence“ se tedy nekryje s pojmy „záměr“ nebo „úmysl“. Záměrnost, jíž můžeme vymezit oblast jednání, je pro Husserla pouze jedním typem intencionality.) Intencionální prožitek představuje konkrétní akt rozumění konkrétní věci. Husserl objasňuje vyjadřování tím, že ukazuje, jaké intencionální prožitky se ho účastní. Vodítkem je mu jazykový znak, v jeho terminologii „výraz“ („Ausdruck“):
„Postavíme-li se zprvu na půdu psychologické deskripce, rozčlení se konkrétní fenomén smyslem oživeného výrazu na jedné straně na fyzický fenomén, v němž se konstituuje výraz po své fyzické stránce, a na druhé straně na akty, které mu dávají význam a eventuálně názornou plnost a ve kterých se konstituuje vztah k vyjadřované předmětnosti. Díky těmto aktům je výraz více než pouhým zněním slova. Míní něco, a tím, že to míní, se vztahuje k něčemu předmětnému.“ (Husserl, 2010, s. 52)
Výraz tedy má fyzickou stránku a stránku významovou a tomuto dělení odpovídají i dvě různé řady aktů vědomí. Fyzickou stránkou je u proslovených výrazů znění slov, u napsaných spojení jejich vizuálních kvalit. V tomto ohledu se výrazy neliší od vnímaných věcí. Oproti nim však mají význam, díky kterému se stávají znaky něčeho jiného – odkazují. Význam výrazům dávají akty vědomí, odlišné od aktů zaměřených na fyzickou stránku slov. Husserl je pojmenovává jako „význam-propůjčující akty“ nebo „významové intence“.
Významové intence nesou tři základní funkce vyjadřování: Výrazem něco pojmenováváme nebo jinak označujeme, výrazem to uchopujeme v určitém smyslu, neboli rozeznáváme něco „jako něco“ a konečně výrazem vyjadřujeme sebe, tedy sdělujeme partnerovi v komunikaci své myšlenky.
Tím, že podstatu vyjadřování spatřuje ve významové intenci, přenáší Husserl výkon odkazování ze znaku samého do vědomí. Zkoumání významů se nadále rovná zkoumání aktů vědomí, které výrazům význam „dávají“. Tyto akty se sjednocují s akty zaměřenými pouze na fyzickou stránku výrazu a vytvářejí z „pouhého znění slova“ smysluplný výraz.
2 Poznání: významová intence a názor
První sjednocení prožitků, v němž se rodí vyjadřování, tedy podle Husserla spočívá ve spojování názoru „těla“ znaku, onoho „pouhého znění slova“, s významovou intencí. Jejím výsledkem je předmět, který odkazuje – jazykový znak. Druhá syntéza vyjadřování spočívá ve spojování znaku s názorem věci, kterou znak míní.
Jako „názor“ čili „evidenci“ označuje Husserl (1968, s. 16) takový vztah k věci, v němž se pohledu nebo rozumění vystavuje ona sama. Nejedná se tedy o zaujetí osobního stanoviska, nýbrž o označení zkušenosti, v níž je nám věc přítomna nezprostředkovaně, kdy o něčem víme z první ruky, viděli jsme na vlastní oči či zakusili na vlastní kůži. Opakem tohoto nazírání věci je např. její zobrazení, zpráva o ní nebo vzpomínka na ni.
Významová intence se podle Husserla vyplňuje názorem, přičemž tímto názorem je buďto fantazijní představa, kterou si ilustrujeme řečí vyjadřované významy, nebo vjem, který se zaměřuje na předmět, o kterém je řeč. Podle Husserla ale nespočívá smysluplnost řeči ani ve vnímání ani v obrazotvornosti. Výrazy nepotřebují ani vjemy ani obrazy, aby měly svůj význam. Oba tyto druhy aktů řeč mohou, ale nemusí doprovázet. Chybí-li toto vyplňování významových intencí doprovodnými názory či obrazy, hovoří Husserl o „myšlení bez názoru“ či „rozumění bez názoru“, které si však podržuje svůj obsah díky odpovídající významové intenci, která sama nese všechny tři zmíněné funkce výrazu.
Nicméně situace, ve které se význam slov vyplní názorem, je pro Husserla klíčová, protože stojí v jádru poznávání. Výsledek tohoto vyplňování popisuje (2012, s. 35n.) takto:
„Vztah mezi jménem a jmenovaným vykazuje v tomto stavu jednoty jistý deskriptivní charakter […]: jméno ‚můj kalamář‘ jakoby ‚přiléhá‘ k vnímanému předmětu, patří k němu takříkajíc citelným způsobem. […] Vnímaný předmět je poznáván jako kalamář, a […] výraz se jeví jako takřka přiléhající k věci a jako její šat.“
Myšlení, jež Husserl chápe jako zřetězení významových intencí, na jedné straně funguje samostatně a nemá názoru zapotřebí. I bez něj zůstává smysluplné. Ovšem na straně druhé názorné vyplnění vyžaduje, neboť bez názoru nic nepoznává. Bez názoru by naše myšlenky byly vyprázdněné a beze vztahu ke světu. Myšlení potřebuje názor k tomu, aby vykročilo ze sebe a stalo se poznáním něčeho ve světě. Soubor těchto původních názorů nazývá Husserl (1996, s. 149) „přirozený svět našeho života“ („Lebenswelt“).
Život poznání spočívá podle Husserla ve vyplňování významových intencí názorem a převádění či ukládání názorů do slov, resp. jejich významových intencí. Viděli jsme, že slova odkazují díky významovým intencím. Nyní lze doplnit, že slova odkazují, protože se tyto intence mohou zaplnit názorem a protože z názoru vznikly. V této koncepci se tedy vyjadřováním ke světu nevztahujeme přímo, nýbrž zprostředkovaně přes vyplňující názor. Výraz sice dokáže onu blízkost světa, která je typická pro názor, v sobě podržet, ovšem pouze ve formě jistého chybění, které je zacíleno na vyplnění. Slovy našeho autora (2010, s. 67): význam je „směnka, která byla vystavena na názor.“
3 Význam ve slově, význam jako moc a emocionální podstata
Merleau-Ponty neuvažuje o povaze znaku přímo, nýbrž se soustředí na zkušenost tvořivé promluvy, tedy promluvy, kterou něco vyslovujeme poprvé.[3] Vlastní výklad začíná lakonickým konstatováním, že „slovo má smysl“. (Merleau-Ponty, 2013, s. 226) Již kvůli tomu je podle něj třeba opustit tezi, že smysl slovu udělují prožitky. Pokud by to tak bylo, stalo by se slovo jen „vnějším znakem vnitřního rozpoznání, k němuž by mohlo dojít i bez něj a k němuž ničím nepřispívá.“ (tamt.) Slovo, jež by mělo smysl z moci prožívání, by sice nebylo smyslu zbavené, nicméně by tento smysl nespočíval v něm samém, nýbrž v doprovodné představě. Slovo by se tak stalo obalem či šatem této představy a de facto by se proměnilo v neznačící věc. Proti tomu Merleau-Ponty (tamt.) namítá:
„Pokud by mluva předpokládala myšlení, pokud by mluvení spočívalo v tom, že se nejprve vztáhneme k předmětu pomocí poznávající intence či představy, pak bychom nedokázali porozumět tomu, proč myšlenka spěje k výrazu jako ke svému završení [achèvement], proč se nám i ten nejznámější předmět jeví jako neurčitý, dokud jsme pro něj nenašli jméno, proč myslící subjekt sám setrvává ve svého druhu neznalosti svých vlastních myšlenek, dokud je pro sebe nezformuloval, či dokonce nevyřknul a nenapsal, jak to ukazuje příklad tolika spisovatelů, kteří začínají knihu, aniž by přesně věděli, co v ní napíší.“
Potřeba mluvit, prostředkující vztah pojmenování mezi představou a věcí a neznalost vlastního nevyřčeného myšlení svědčí o moci slov samých, ve které není ani stopy po tom, že by vznikala z našeho prožívání. Naopak, jak ukazují zmíněné příklady, slova jsou něčím, co potřebujeme či na čem závisíme. Prožívání proto význam slovům neuděluje. Lépe by bylo říci, že když mluvíme, existujeme ve vztahu vůči moci slov, která je sama jejich významem a která sídlí přímo v nich. Namísto významové intenci, která by fyzickému tělu znaku dávala jeho význam, tak Merleau-Ponty (2013, s. 232, 246) mluví o „významové potenci“. Slova mají určitou moc, a to jak nad označovanou skutečností, tak nad promlouvajícím subjektem a jeho myšlením.
Merleau-Ponty zdůrazňuje, že slova nejsou ničím, co bychom pochopili tím, že na ně zaměříme pozornost a že je učiníme předmětem teoretického zájmu. Spíše je třeba vystihnout jejich způsob existence před tím, nežli se jich zmocní věda či filosofie. Vodítkem takového zkoumání mu je to, jak se slovy zacházíme a jak podle nich modifikujeme své chování. Naučená slova, říká Merleau-Ponty (2013, s. 230), „[…] jsou za mnou, podobně jako předměty za mými zády či horizont mého města obklopující můj dům. Počítám s nimi či spíše spoléhám na ně […]“ A dále upřesňuje: Slova jsou subjektu přítomná na způsob freudovského „Imago“, tedy fantazijního obrazu, který „není ani tak představou minulého vjemu, jako spíše velmi přesnou a velmi obecnou emocionální podstatou odpoutanou od svého empirického původu.“
4 Promluva jako chování, běžná mluva a tvůrčí řeč
Moc, která sídlí ve slovech samých, zamezuje tomu, aby jejich významy existovaly z moci našeho prožívání. Existují vůči nám, tj. dostatečně blízko, aby se nás týkaly, a dostatečně daleko, aby nesplývaly s našimi prožitky. Tuto zvláštní „vzdálenost“ slov vůči subjektu se Merleau-Ponty dále snaží vysvětlit analýzou promlouvání.
V srdci Merleau-Pontyho teorie vyjadřování (2013, s. 249) leží dělení promluv na „promlouvající mluvu“ („parole parlante”), která formuluje něco poprvé a která pracuje s dosud nezformulovaným smyslem, a na „mluvu, jíž se mluví“ („parole parlée“), která se pohybuje ve sféře již konstituovaného světa významů. Výsledek tvořivé promluvy popisuje náš filosof (2013, s. 233) takto:
„Pokud se výrazový úkon zdaří […] dá významu existovat jako věci v samotném středu textu, nechává jej žít v organismu slov, umístí do spisovatele i čtenáře takříkajíc nový smyslový orgán, otevře pro naši zkušenost nové pole či novou dimenzi.“
Všimněme si, že zdařilý výraz otevírá novou dimenzi zkušenosti i pro spisovatele samého. Autor se tak vztahuje ke smyslu vlastní promluvy vlastně stejně jako posluchač či čtenář – nezná dopředu, co řekne, neví, jaký nový rozměr zkušenosti jeho slovy vzniká. Osvojování si smyslu vlastních promluv jde podle Merleau-Pontyho (2013, s. 227) ruku v ruce také s tím, že mluva „završuje“ myšlenky, které předem neznáme.
Merleau-Ponty (2013, s. 234) popisuje tvůrčí promluvu také v jejím průběhu: Tvůrčí výraz proměňuje ve slova určité ticho. Zatímco „mluva, kterou se mluví“ se pohybuje na úrovni již hotových, zavedených významů a bez problémů v nich nachází dostačující prostředky vyjádření, „promlouvající mluvě“ svět již hotových významů nestačí a je zkušeností ticha – zprvu nemá slova pro to, co chce říci. Její tvůrčí výkon pak spočívá v tom, že srozumitelnými vyjadřovacími prostředky sdělí něco nového, čímž stvrzuje i posunuje význam použitých slov.
Merleau-Ponty (2013, s. 249) toto „ticho“, v němž se zakládá tvůrčí promluva, uchopuje jako „významovou intenci [intention significative] ve stavu zrodu“.[4] Jinde (2013, s. 234) jej vymezuje jako „určitý nedostatek, který usiluje o své naplnění [manque qui cherche à se combler].“ Tvůrčí promluva se tedy rodí z určitého ticha, které se plní slovy. Podobně jako u Husserla se i zde jedná o zkušenost určité prázdnoty, která se naší činností vyplňuje. Ovšem neplní se názorem, nýbrž slovy, která nesou svůj význam v sobě a nikoli v naprosté závislosti na významové intenci.
V důsledku tak významová intence nestojí za smysluplností každého slova, nýbrž představuje spíše tušení celkového smyslu vznikající promluvy.[5] Toto tušení je na jedné straně dostatečně určité, takže promlouvajíce poznáváme, zda říkáme skutečně to, co jsme měli na mysli, na druhé straně není jednoznačně vymezené, takže nemůžeme zjistit, co přesně chceme či potřebujeme říci, jinak nežli tak, že to skutečně vyslovíme či napíšeme.
Mluva završuje čili vyplňuje prázdnotu, ovšem není to tak, že by pouze objektivovala předem již jasně určený, byť dosud skrytý obsah. Spíše sama naznačený obsah dokončuje či dotváří. Proto může Merleau-Ponty (2013, s. 467) říci: „A pokud jde o mluvící subjekt, […] je třeba připustit, že ve svých slovech nachází více, než co do nich podle sebe sám vložil. Jinak bychom nikdy nepřihlíželi tomu, jak myšlení, i myšlení osamělé, hledá výraz s takovou vytrvalostí.“
Vyjadřování je tudíž pro Merleau-Pontyho navazováním, ovšem nikoli na již hotový názor, jak tomu bylo u Husserla, nýbrž na nehotový smysl, na který se zaměřuje „významová intence ve stavu zrodu“. Podle Husserla k výrazu přivádíme názor, jelikož pouze názor může být u věcí samých. V důsledku tak názor plnost světa zprostředkovává a předává vyjadřování, které samo o sobě nikdy názorné není. Podle Merleau-Pontyho k výrazu přivádíme věci samy čili plnost světa bez této prostředkující funkce názoru. Názor s jasným významem se spíše rodí až společně s promluvou. (Merleau-Ponty, 2013, s. 234)
Tímto krokem se také mění pojetí světa samého. Jeho součástí je i nehotový smysl, který „čeká“ na to, až bude vyjádřen. Jak říká Merleau-Ponty se své poslední, nedokončené knize (2004, s. 157): věci jsou plny „živelného smyslu“ („sense sauvage“), tj. latentního smyslu, smyslu k vyjádření, který zakoušíme jako pociťovaný neklid. Podle Husserla má svět jistou plnost, ke které se přibližujeme názorem. Podle Merleau-Pontyho je součástí světa přebytek nehotového smyslu nad smyslem již vysloveným, přebytek toho, co je třeba říci, nad tím, co již bylo řečeno. (Merleau-Ponty, 1969, s. 81)
Závěr
Představené fenomenologické teorie vyjadřování spojuje zájem o vztah mluvícího subjektu ke světu. Obě se shodují v tom, že náš vztah ke světu se v každém okamžiku znovu tvoří a že probíhá dvěma, podstatně odlišnými způsoby. Světu můžeme být blízko, nebo mu můžeme zůstat vzdáleni. A obou případech hraje svou roli řeč.
Podle Husserla se k světu přibližujeme tím, že vyplňujeme výrazy názorem, a tak se dostáváme k tomu, k čemu jazykové znaky pouze odkazují. A vzdalujeme se mu tím, že žijeme na rovině myšlení bez názoru. Podle Merleau-Pontyho se světu blížíme tím, že vyplňujeme slovy to, co je třeba říct a co dosud pouze tušíme. Vzdalujeme se mu naopak tím, že tomuto latentnímu smyslu svá slova nepropůjčujeme a zůstáváme uzavřeni v jasném smyslu a známých, již hotových významech. Vyjadřovat tvořivě tak znamená čerpat z blízkosti světa, navazovat na to, co se již samo nabízí, dokončovat pouze naznačené.
Obrazně řečeno, Husserl vysvětluje, jak se může přihodit, že se slova stanou naším vězením. A ukazuje také cestu z tohoto vězení, kterou spatřuje v hledání živého názoru toho, k čemu slova jako znaky odkazují. Merleau-Ponty proti tomu tvrdí, že živá zkušenost sama vzniká až svým vyjádřením. Světu se podle něj nevzdalujeme kvůli jazyku, ale spíše tehdy, když se vyhýbáme zkušenostem s tím, co je ve světě nejasné, proměnlivé a neustálené, a odmítáme tyto zkušenosti vyjadřovat. Mezi oběma pojetími tedy panuje spor o vztah jazykového znaku ke světu. Zároveň však také hluboká shoda v tom, že obě poukazují na rozměry zkušenosti vyjadřování, které se nedají redukovat na průnik vztahů v jazykovém systému. Obě překračují to, co lze o řeči poznat z hlediska lingvistiky. Ani řečové poznání, ani vytváření nových významů se neobejde bez mluvícího subjektu.
Literatura
AJVAZ, Michal. 2007. Maurice Merleau-Ponty: An Attempt at a Synthesis of Phenomenology and Structuralism. In: FEHR, J., P. KOUBA, eds. Dynamic Structure: Language as an Open System. Praha: Litteraria Pragensia. ISBN 978-80-7308-139-3, s. 61–83.
ČAPEK, Jakub. 2012. Maurice Merleau-Ponty: myslet podle vnímání. Praha: Filosofia. ISBN 978-80-7007-379-7.
HUSSERL, Edmund. 1968. Karteziánské meditace. přel. M. Bayerová, Praha: Svoboda.
HUSSERL, Edmund. 1996. Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie: úvod do fenomenologické filosofie. Přel. O. Kuba. Praha: Academia. ISBN 80-200-0561-7.
HUSSERL, Edmund. 2010. Logická zkoumání II/1. Zkoumání k fenomenologii a teorii poznání. Přel. P. Urban, H. Janoušek, K. Novotný, Praha: Oikoymenh. ISBN 978-80-7298-397-1.
HUSSERL, Edmund. 2012. Logická zkoumání II/2. Základy fenomenologického objasnění poznání. Přel. P. Urban, Praha: Oikoymenh. ISBN 978-80-7298-444-2.
KOUBA, Petr. 2007. Beyond Phenomenology of Language. In: FEHR, J., P. KOUBA, eds. Dynamic Structure: Language as an Open System. Praha: Litteraria Pragensia. ISBN 978-80-7308-139-3, s. 104–129.
MERLEAU-PONTY, Maurice. 1969. La prose du monde. Paris: Gallimard. ISBN 978-20-7072-844-2.
MERLEAU-PONTY, Maurice. 2004. Viditelné a neviditelné. Přel. M. Petříček, Praha: Oikoymenh. ISBN 80-7298-098-X.
MERLEAU-PONTY, Maurice. 2014. Fenomenologie vnímání, přel. J. Čapek, Praha: Oikoymenh. ISBN 978-80-7298-485-5.
URBAN, Petr. 2013. Raný Husserl a filosofie jazyka: k Husserlově filosofii a myšlení jazyka v období 1891–1914. Praha: Filosofia. ISBN 978-80-7007-410-7.
WALDENFELS, Bernard. 1995. Deutsch-französische Gedankengänge. Frankfurt: Suhrkamp. ISBN 3-518-58208-9.
Tato studie vznikla na půdě Filosofického ústavu Akademie věd ČR za podpory Grantové agentury České republiky v rámci projektu 16-00994Y: „Performativita ve filosofii: kontexty, metody, důsledky“.
Speech as cognition and speech as creation. Toward a phenomenology of linguistic expressions
Abstract: The paper presents two phenomenological accounts of speech expression, delimits their difference from the linguistic approach to language and shows how they differ from each other. It is focused on the function of speech in cognition in the frame of the philosophy of E. Husserl and the notion of creative speech in the philosophy of M. Merleau-Ponty. The paper points out the difference in the notion of the world in the both authors but, at the same time, it emphasizes their common root that lies in the proposition concerning irreducibility of speaking subject to a system of linguistic signs.
Key words: phenomenology, speech, language, expression, Husserl, Merleau-Ponty, cognition, creation, meaning, intuition, sign, intentionality, linguistics
Autor:
Mgr. Jan Puc
Ústav filosofie a religionistiky, Filosofická fakulta, Universita Karlova, Praha
Oddělení současné kontinentální filosofie, Filosofický ústav, Akademie věd ČR
E-mail: jan.puc@seznam.cz
Mgr. Jan Puc
Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR a je doktorandem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se především fenomenologií, hlavně otázkami spojenými s pojmy výrazu, tělesnosti a tvořivosti. Mezi tématy jeho výzkumu vystupuje též problém lidské individuality a identity, povaha vědomí v evropském a buddhistickém kontextu a analýza hry a hravosti. Je spoluvydavatelem knihy „Nitro a svět“ (sv. 8/1 Sebraných spisů Jana Patočky), sborníku „Filosofie lidského, příliš lidského“ o F. Nietzschem a spoluvydavatelem a překladatelem výboru z prací E. Gendlina „Dialog s prožíváním“.
[1] Úvahy o tom, zda jsou fenomenologie a lingvistika či lingvistikou ovlivněný strukturalismus slučitelné, se značně liší, a to i díky různému vymezení jednotlivých přístupů. Jak odlišná může být myšlenková rekonstrukce setkání fenomenologie se strukturalismem, je dobře patrné, srovnáme-li texty Ajvaze (2007) a Kouby (2007).
[2] Úvod do Husserlovy rané filosofie jazyka a její zasvěcenou interpretaci nabízí Urban (2013).
[3] Dobrý úvod do myšlení Merleau-Pontyho podává Čapek (2012). Za nejzdařilejší zpracování problému vyjadřování u Merleau-Pontyho považujeme Waldenfelsovu studii „Das Paradox des Ausdrucks“ (1995, s. 105–123).
[4] Upravujeme český překlad, který uvádí „významový záměr“.
[5] Snad právě proto se překladatel Fenomenologie vnímání J. Čapek rozhodnul francouzské slovo „intention“ přeložit do češtiny jako „záměr“. Tak jako záměr představuje cíl, ke kterému směřuje čin, dává významová intence směr proudu slov, kterými se naplňuje.
The study is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.
Jak citovat tento článek:
PUC, Jan. 2017. Řečí poznávat a řečí tvořit. K fenomenologii jazykových výrazů. Kultura, umění a výchova, 5(1). ISSN 2336-1824. Dostupné z: https://www.kuv.upol.cz
댓글